Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


demon_carodej_a_vrba_-_10._12._2021

Démon, čaroděj a vrba

Osoby a obsazení: Petr Helsson Kroupa, Jan Dobrovský Þorsson, Nora Heimdallsðóttir, Lucie Podlipská, Vlasta Pokorná z rodu Černého Paa, Kalen dcera Poseidonova, Ælfrída dcera Afrodítina (NPC)


SMS: Nevíte, kde sehnat dárky na Jól? Nechcete, aby vás nebo vaše blízké sežrala vánoční kočka? Co zkusit viking do Země věčného mládí? Sraz družiny dneska večer v Generické.


Scházíme se v čajovně a zjišťuju, že mou snahu malovat výpravu v oportunistickém světle oceňuje z přítomných zejména Þorsson, zatímco řecká a čínská sekce jako by nepovažovaly plenění za vhodnou kratochvíli… Pochopitelně, že se dozví plný příběh - na Slunovratovém tržišti jsem vyjednal obchod s Měsíčním schodištěm: zbraň pro mě za dodání předmětu zvaného „Skládací zrcadlo,“ toho času se nacházejícího v Černokněžné věži v Zemi věčného mládí. Provedení bylo zcela v mé režii, ovšem podrobnější informace nebyly dostupné. Postupně jsem odhalil, že Černokněžná věž leží v příznačně pojmenovaném Černém lese, o kterém kolovaly jenom neurčité nehezké zvěsti. Nějaké konkrétnější odpovědi jsem nakonec získal od Jezarígana, podle kterého je Černý les odlehlé nehostinné území západně od Zargony. V Černokněžné věži měl před dávným časem své sídlo jakýsi mág, ale již dlouho o něm nejsou žádné zprávy. Lze prý usuzovat, že se stal obětí vlastních experimentů, jelikož neměl patřičné (tj. zargonské) vzdělání. Místo samotné je příliš odlehlé a příliš problémové, než aby někomu stálo za to pokoušet se stát jeho novým pánem.

Více informací už žel nešlo získat jinde, než na místě, tedy se přichystáme na průzkum bojem. Pro neznalé zopakujeme pravidla cestování úhelnými kameny, připomeneme si, co kdo umí a dáme si sraz před orlojem. Projdeme do Horologia, Rosa Mystica nás zavede do Citadely a jelikož tentokrát se ve městě nikdo nezakoukal, vypůjčíme si koně a vyrazíme na cestu. Už druhý den cesty dorazíme k podezřele strašidelně vypadajícímu lesu a koně nám naznačují, že kdo má rozum, dovnitř nepůjde a zůstane se raději pást venku. Usoudíme, že budeme na správném místě, sesedláme a jdeme do nitra lesa.

Zanedlouho nás obklopí mlha jako mléko. Temné kmeny stromů se z ní vyloupávají na poslední chvíli, zvuky jsou ihned pohlceny a vzdálenosti nejde odhadnout. Naštěstí se s Kalen zvládáme nechat mlhou vést a společnými silami tak navigujeme celou skupinku dál. V jednu chvíli nás zarazí neurčitý pocit nebezpečí, který vzápětí potvrdí hlas z mlhy. „Pozor ať nespadnete do vody, nebo skončíte jako já,“ varuje nás. A skutečně, k našemu sluchu dolehne šplouchnutí pár vlnek z poblíž ukrytého jezírka. Opatrně jdeme po pevné zemi za hlasem, až najdeme na břehu stojící smuteční vrbu. Povídá nám postupně: „Jezírko je prokleté; kdo v něm smočí nohy, na místě zakoření. Ta kletba je zlomitelná dotykem pekelného orbu. Obyvatel věže mi slíbil vysvobození, ale vzal si pár mých léčivých lístků a už se nevrátil. Snad nezradil mé city. Kdybyste ho potkali, připomeňte mu, jak rád měl mé zlaté vlasy.“ Doptáme se ještě na jména, vrba se dřív jmenovala Alšín a obyvatel věže Derand. Necháme si poradit cestu k věži a slíbíme, že vrbě zkusíme pomoci, nebo že přinejmenším zkusíme přinést zprávy, co se ve věži stalo. Hlavou nám běží různé scénáře jak se z mágovy učednice mohla stát okrasná dřevina, od celkem pěkných k vyloženě zlým.

Věž z tvrdého černého kamene se při pohledu zvenčí tváří vcelku bytelně, lehce ošuntěle a prázdně. Po obvodu má větší množství dveří, které jako by měly být do čtyř pater spojeny vnějším schodištěm, po kterém ale není vidět sebemenší stopy. Kalen s Norou vyzkouší automatickou kresbu, věž na ní vypadá jako klec nebo vězení. Chvíli váháme, jestli dovnitř vrazíme jako přátelé nebo jako nepřátelé a kolik pastí by se asi vešlo ke vstupním dveřím. Když nakonec vstoupíme, najdeme v přízemí cosi jako přijímací pokoj. Stolek, židle, krb bez komína, schody nahoru i dolu, věkem zčernalý obraz dobře oblečeného muže s tamvými, na spáncích prošedivělými vlasy - patrně pána věže. Všechno zaprášené a sešlé věkem, ale nic živého se tu neodvážilo usídlit, dokonce snad ani plíseň. V rámu obrazu objevíme pár ukrytých zlatých mincí a otázku, zda dál zkoumat směrem vzhůru nebo dolů za nás vyřeší podzemní voda, která se očividně ujala sklepa. Nechce se nám zkoušet, v co by se proměnil ten, co do ní vkročí, a tak se vydáme vzhůru.

Teprve po otevření dveří se na boku věže objeví magické schody do dalšího patra. Zatím nejsme moc vysoko, nicméně postupujeme opatrně, kdyby se nám snad schody rozhodly zase zmizet. Nic takového se však nestane a v pořádku se dostaneme do dalšího patra, kde patrně bývalo skladiště. V polorozpadlých bednách najdeme zbytky svic, kdysi vonných olejů, a velkou hromadu vysušeného hovězího. Nic moc zajímavého tady není, ovšem dveře k dalšímu schodišti nemají kliku, ale zato se na nich skví devět různobarevných polodrahokamů, které se nám jeví jako nějaký druh kombinačního zámku. A zatímco část z nás se zamýšlí nad esoterickými významy jednotlivých kamenů, druhá část se jde podívat o patro níž, jestli jsme nepřehlídli nějaké vodítko. A taky že ano. Volba dekoračních motivů v přízemí a to, co jsme slyšeli od vrby nám vnukne myšlenku, že řešením by mohla být barva vlasů - černé za Deranda a zlaté za Alšín. Skutečně to tak je a dotykem kamenů odpovídající barvy se dveře otevřou na další magické schodiště bez zábradlí.

V dalším patře najdeme obytné místnosti. Na první pohled identifikujeme skromný pokojík učednice a honosný pokoj mistra. Menší pokojík je uklizený a je v něm sotva víc než postel, stolek s psacím náčiním a truhla se skromným oblečením a pěkným slonovinovým hřebenem, patrně dárkem. Větší místnost je vybavená v zásadě podobně, jen mnohem velkolepěji. Postel dost velká pro několik lidí, čalouněná sedátka, nóbl oblečení v podobném stylu, jako u chlápka na obraze v přízemí. Jako v celé věži, všechno dosti poznamenané zubem času. Za zmínku stojí podobný hřeben jako předtím a pod polštářem ukrytý nůž. Po skládacím zrcadle nebo další kořisti pořád ani stopy. Nora zkušeným okem posoudí, že ani tady nejsou žádné tajné prostory, takže nezbývá, než se vydat dál. Do dalšího patra už zase vedou obyčejné dveře, nicméně schodiště už je docela vysoko, navíc se venku připozdívá a začíná se zvedat nepříjemný vítr.

Následující patro tvoří jediná velká místnost, tmavá, prakticky prázdná až na něco u protější stěny a na trochu seschlou mrtvolu uprostřed místnosti, odpovídající obrazu v přízemí. Než se stihneme ve tmě pořádně rozhlédnout, vyskočí z ní dva démoni a jdou nám po krku (vcelku doslova). Jsou to jakoby kamenné bestie vzhledem připomínající triceratopse a velikostí velkého psa. Jejich pozornost si vysloužíme já a Þorsson, asi že v nás viděli nejšťavnatější sousto, nebo jen že jsme šli vpředu. Vlasta s Kalen se nám vrhnou na pomoc, Lucie běží dolů do skladu pro maso, Nora jde z cesty a u toho prohlíží mrtvolu, Ælfrída jde z cesty a u toho svítí lebkou, ať na potvory vidíme. Prvotní útok odnese Honza potrhaným ramenem a já předloktím, nicméně potom už se nám s trochou štěstí a crowd controlu daří démony ubíjet. Když se pak vrátí Lucie s hromadou masa, opustí obstarožní démoni svá dobitá těla a jejich spirituální podstata (u démonů to rozhodně nemohu nazvat duší) se jde nadšeně nažrat, načež zamlaská a rozplyne se. Nehodláme čekat a zjišťovat, jestli se náhodou nezhmotní znovu, a kulháme ven na schody; mrtvolu táhneme s sebou na podrobnější ohledání.

Ani to, ani první pomoc se nám ale nechce provádět na pofidérních magických schodech nad propastí, takže se škrábeme do další etáže, kde tušíme mágovu pracovnu. Tu také nacházíme, a v ní k našemu překvapení dalšího démona, tentokrát velice archetypálního: rudá kůže, rohy, křídla, drápy, výška asi dva a půl metru. Aby překvapení nebylo málo, vcelku odevzdaně nás přivítá a vyzve nás, ať se klidně ošetříme a necákáme mu tam červenou. Takovou nabídku nelze nevyužít a potom už se plně soustředíme na démona a na zdroj jeho rozmrzelosti - precizně namalované ochranné kruhy, uprostřed kterých sedí. Posteskne si, že mu to vzhledem k jeho fazóně asi nebudeme věřit, ale že není žádný démon, nýbrž démonolog, kterému démon ukradl tělo a teď nejspíš někde páchá kdovíjaké zlo jeho jménem. Na to nám stačí říct akorát „myslíte tohle ohlodané tělo?“ Ukázalo se, že i démoničtí psi dobře poznají svého pravého páníčka. Vypráví nám, jak vyvolal mocného démona, který by mu přinesl pekelnou perlu, kterou by mohl z prokletí osvobodit svého drahého učedníka Alšína (damn heteronormativity). Jenže se ve spěchu dopustil chyby a dopadlo to, jak to dopadlo, a od té doby je uvězněný tady. Všemi možnými způsoby si ověříme, že Derand v démonickém těle je skutečně tím, kým říká a že v jeho verzi událostí nejsou žádné rozpory. Nakonec uzavřeme jednoduchou dohodu: když ho pustíme, dá nám skládací zrcadlo (které bylo ukryté v nějaké skrýši pod stropem) a společně potom osvobodíme jeho učedníka. Jak řekli, tak udělali. Abych zamezil případnému tragickému nedorozumění, ještě jsem zaběhl Alšínovi říct, že nesu dobré zprávy s jedním malým háčkem, a to že jeho milý teď vypadá trošku jinak, na což ale odpověděl, že je mu úplně jedno jak vypadá, hlavně ať konečně přijde. Takže dojde ke šťastnému shledání, k odekletí a následně i k epické destrukci prokletého jezírka - jak se dozvíme, je pekelný orb takové koncentrované antijezero. Radost nám možná trochu kazí, že Alšín je asi sedmnáctiletý mladík s opravdu překrásnými zlatými vlasy, ale potlačíme všechny varovné kontrolky ohledně vyváženosti jejich vztahu a necháme se doprovodit na okraj Černého lesa. Alšín nám ještě věnuje nějaké léčivé vrbové lístky, a tak odjíždíme sice s nevelkým lupem, ale se zrcadlem a s pocitem dobře vykonané práce.

demon_carodej_a_vrba_-_10._12._2021.txt · Poslední úprava: 2023/05/08 10:22 autor: 127.0.0.1