Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


naleziste_u_boyny_-_27._1._2023

Naleziště u Boyny

Osoby a obsazení: Mi Nü-Chai, Scion Kuan-tiho; Atab Kolář, syn Nabua; Kalen Jezerková, dcera Poseidónova; Lea, dcera Besova; Orm Saarinen Válisson; Otakar Njordsson Mráz; Ráchel Rozvážná, dcera Athénina; Aelfrida, dcera Afrodítina (NPC)


SMS od Mini: „Někteří lidé říkají, že dluhy by se měly platit i když spousta spisovatelů by nemusela souhlasit. Potřebujeme splatit jeden ze svých a chystáme se proto do údolí Boyny zabezpečit nějaké archeologické naleziště. Sraz tentokráte u pana Browna (čas).“

Sejdeme se u pana Browna, jako odborného konzultanta přizveme ještě Marka Podkopeckého. A s Atabem přítomným sdělíme, že před nějakým časem jsme se nachomýtli ke skládání poslední části necropuzzle a udělali jsme s archeoložkou Michelle Revenue dohodu, která obsahovala i najít pro ni dostatečně macaté naleziště v údolí řeky Boyny, které je ovšem tak supernaturálně osídleno, že tam nejde bez obav plivnout, jak pravil Marek Podkopecký. A taky tam nejspíš bude zajímavých míst ke kopání shitload, takže se primárně zajímáme o někoho, s kým se lze použitelně domluvit a má dost vysoké postavení v místním supernaturálním žebříčku, aby mu někdo na panství nechodil jen tak just for teh lulz lootovat archeology.

Marek se zamyslí a navrhne Pána krvavého listí, který má mohylu pod Loughcrew Cairns a domluva by s ním měla být možná; pokud se nepokusíme nacpat mu zmrzlého tučňáka do ucha my, nenacpe on svého mnohem většího a zmrzlejšího tučňáka do ucha nám a bude ctít ducha dohody. Rovnou i rámcově probereme, co by mělo v dohodě zaznít a jak ošetřit, kdyby třeba zkoušel někam zatáhnout Michelle a dohadovat se přímo s ní (plníme závazek, co k ní máme, tj. my to s ním domluvíme a ona pak řekne ano/ne). Ještě v rychlosti probereme, jak moc velký kráter pražští Scioni v údolí Boyny zvládli někdy vyrobit, tak naštěstí pouze padesátiprocentní; Kiara, dcera Morrígan tam vypustila velký irský hladomor, ale jiná skupina pražských ho zase spoutala. A taky se zeptáme, kterým místům se vyhnout, Marek nám nedoporučuje Newgrange a Taru, tedy mohli bychom si tam sáhnout na kámen Lia Fáil a zjistit, jestli náhodou nemáme nárok na irský trůn, ale o to tady nikdo nestojí. A pochopitelně, je tam bojiště, kde se odehrálo několik bitev, včetně té, v které slavně prohrál James II. s Williamem of Orange. Probereme taktéž naši výzbroj a její případnou (ne)vhodnost na elfím panství. Naštěstí, equip z chladného železa se ti nepřihodí náhodou, vyloženě zbraně ani zbroj tohoto typu nikdo nemá, jenom Kalen Marek doporučí nechat doma velké oko ze starého lodního řetězu, které obvykle nosí s sebou.
A s tím se rozloučíme a zavoláme Michelle, že nastává operace Boyna a sejdeme se v Dublinu na letišti a potom zapadneme do nějaké příhodné hospody a přiblížíme Michelle svůj plán a návrh dohody. A dodáme nějaké podrobnosti k věcem jako jsou elfové, geasy a potom také k těm částem naší výbavy, která má názor. Michelle vypadá, že si udělala spoustu mentálních poznámek.

Půjčíme si v Dublinu auto a vyrazíme k tomu správnému konci údolí Boyny, abychom k Loughcrew Cairns neklopýtali jak paka přes x dalších panství, naštěstí jsme si u pana Browna okopírovali velmi sympatickou mapu. Krajina kolem působí vlastně velmi idylicky, zeleně, neprší ani nesněží, jasná obloha. U vstupu do údolí zaparkujeme, on tam není vyloženě zákaz vjezdu, ale kolem to dost působí, že při pokusu projet dál autem, auto přinejlepším chcípne. A vydáme se pěšky k nejvyšší mohyle Loughcrew Cairns.
Tam zaklepeme na dveře, ozve se zarachocení a otevře se průchod. Vnitřek kopce se rozsvětlí, vejdeme dovnitř a vidíme, že tam po stěnách roste vinná réva i s hrozny vína, je tam cítit vůně listí, lesa a krve. Procházíme dál, je tam dřevěné sloupoví podepírající klenbu velké síně, na zdech jsou nejrůznější lovecké trofeje – kůže, kožešiny, rohy, hlavy, některé hlavy konkrétně divočáků vypadají neobvykle velké.
Přivítá nás vysoký štíhlý muž s typicky elfím úzkým obličejem a stejně úzkým úsměvem, který působí, jako by mu ho tváře někdo vyřezal žiletkou. Má krvavě rudé vlasy až někam k pasu, na sobě tuniku, koženou vestu, popruhy nějakého řemení na připnutí zbraní, vysoké boty, jelenicové kalhoty, za opaskem kožené rukavice a na ruce lukostřelecký nátepník, za pasem lovecký tesák. Ne metrový, ale dlouhý dost na to, aby byl nepříjemný, zejména ve střevech. Pleť má velmi světlou a oči tmavorudé jako červené víno. Praví, že je Pán krvavého listí a vítá nás ve své doméně a zajímá se, cože nás sem přivádí.

Slušně pozdravíme, představíme se a vylíčíme mu, že plníme slib daný tady Michelle, tedy bychom rádi nějaké pěkné archeologické naleziště na jeho panství, s ochranou Michelle a jejího týmu a ideálně i s nějakým warningem na téma „děje se něco, co se dít nemá“ nebo „to je hezká věc, co jste vykopali, tak ji zase zahrabte, nebo budete hodně někde.“ Pán krvavého listí zkonstatuje, že si připadá samozřejmě polichocen a skutečně se na jeho území nachází naleziště, které není obsaženo v žádném jiném paktu, ona tu byla vykopána spousta věcí a bez souhlasu místních by to nešlo, tedy někdo si občas myslel, že šlo, ale nemyslel si to dlouho, když kopete, snadno se stane nehoda. Na každý pád by ho zajímalo, co nabízíme výměnou. Dostane se mu odpovědi, že samozřejmě počítáme s tím, že to je docela těžkotonážní žádost, kterou je třeba řádně zaplatit, ergo počítáme spíše s tím, že by pro nás měl nějakou prácičku a nebudeme zkoušet směňovat nějaké movitosti (a na tohle bychom jich s sebou neměli dost, tbh). Je rovnou upozorněn, že naše skupinové přesvědčení jest poněkud evropsky humanistického typu, ergo nějaké typy činností bychom vykonávat úplně nechtěli, Pán krvavého listí pokývá hlavou, že o humanismu a morálce už slyšel, ale tento koncept nikdy úplně dobře nechápal. A pokračuje, že by se to samozřejmě dalo smáznout tím, kdyby se alespoň část z nás upsala na nějakou dobu k němu do služby, že by ocenil společnost na lovu, to musíme bohužel odmítnout, neb jsme povinnostmi vázáni v Praze. Pán krvavého listí opáčí, že to je škoda, nicméně chápe a pak prohlásí, že by měl takovou věc, která je mu trochu trnem v oku, není to nic kritického, ale ocenil by, kdybychom ho toho drobného problému zvládli zbavit.

A začne povídat velezajímavé věci – tohle místo je velmi staré, s pozůstatky pradávného osídlení a nemluví jenom o lidech. Část zdejších prehistorických sídlišť je obývána elfy, kteří jsou starší než Pán krvavého listí a jsou svým ustrojením věrni tomu času, kdy tady byli megalitičtí lidé; tohle místo jim umožňuje takovými být, neb stále takové je. A bohužel je s těmi pradávnými elfy těžká dohoda a ještě těžší boj; jsou jako kameny a jejich žíly jsou jako spirály. A Pán krvavého listí by byl velmi rád, kdybychom mu od nich přinesli právě kus kamene s vyrytým labyrintem, který byl dřív součástí jeho mohyly, ale pak byl nějakým způsobem přemístěn a on ho od nich nemůže dostat zpátky, my bychom měli třeba vyšší šanci uspět. A abychom věděli, že je velkorysý hráč, tak nám dá radu – nedaleko Trim Castle se za nocí pohybuje duch a ačkoli byl zaživa vždy čistý a upravený, tak o něm bylo řečeno, že je dirtiest man of all London a že je beyond soap and water as his Nietzschean son is beyond good and evil (což o tomto gentlemanovi pravil G. B. Shaw, ale to jsme si vygooglili až cestou zpátky do Prahy). A že toho tento pán ví spoustu, ačkoli je tu z úhlu pohledu Pána krvavého listí velmi krátce. Má dobrou paměť a schopnost pomoci si k informacím. A dřív, než se vydáme ke kamenným elfům na Kells High Crosses, doporučoval by nám najít dotyčného dirty gentlemana. Se slovy, že uvidíme, jestli a jak se nám to podaří splnit a nemáme se bát, pokud by se nám to nezdařilo a dokázali jsme se vrátit, pořád by se dalo přijít s nějakou alternativou, třeba by se nežinýroval zopakovat návrh na to, dělat mu po omezenou dobu společnost na lovu, nám popřeje dobrý lov a my vypadneme z mohyly.

Cestou k Trim Castle přemýšlíme, jestli nám ten citát něco říká a dokážeme ho zařadit; mozkovým myšlením dojdeme k tomu, že citát zní velmi viktoriánsky a also hovoří o Nietzschem, ergo bychom ho přiřadili někomu z 19. nebo maximálně počátku 20. století, ale spíš toho 19. A tady nastává ten problém, že bez dalších hintů si zvládneme z klobouků tahat jména jako Oscar Wilde, G. B. Shaw, Aubrey Beardsley, George Gordon Byron, ale nevíme moc o jejich potomcích (nebo si naopak vyhrabeme z paměti, že to byly pouze dcery), o otcích ani nemluvě a vůbec, je to málo dat, pokud tu větu někdo rovnou správně nepřiřadí, což se nějak nestalo.

Za řeči dojdeme ke Trim Castle, ze tmy se vyloupne silueta a záhrobní chlad, poté, co se řádně představíme i s rodiči, se silueta přiblíží, čímž vyjde najevo, že to je mladý, elegantně oděný muž, působí velmi čistě a upraveně. Gentleman se ukloní, adicionální úklonu věnuje Ráchel, Kalen, Lee, Michelle a Aelfridě (kterou trochu rozmrkává, ale nečumí na ni jak péro z divanu)… a také jim věnuje o něco větší pozornost, než pánům. Ne nijak vlezle, slizce nebo otravně, taky pánskou část neignoruje, všechno v rámci slušnosti, ale ten nátisk frejíře (jestli i vínapitele, to jsme neměli možnost zjistit) tam je. Takže se s ním začne bavit primárně dámská část skupiny a že by nás zajímalo nějaké info, zejména ke Kells High Crosses, týpeček zkonstatuje, že on mluví rád, ale zajisté chápeme, že kdyby nám to řekl jenom tak, snadno se stane, že se u něj netrhnou dveře, ačkoli tu žádné nejsou a ačkoli mu to trhá srdce, rád by se postaral o to, aby taková situace nevznikla, ostatně jako lékař dobře ví, že je lepší prevence nežli léčba.

Zatímco je vedena společenská konverzace, tak si ducha prohlížíme a nenápadně si vyměňujeme info – čímž pádem si tak porůznu všimneme, že nevypadá na někoho, kdo by byl bitevník, ani vlastně na chirurga, na to má moc slabý build. A přes tu děvkařskou žilku, byť sofistikovanou, je v něm cosi seriózního, rozhodně není nijak duševně zničený, natož nějaká byronovská, ach tak pozérsky okázale rozervaná persona, spíš naopak působí, že se mu přihodil nějaký žal, který usilovně potlačuje. A kouká po krajině způsobem, jako by mezi jím a ní byla nějaká reálná vazba. Dále má snubní prsten a pečetní prsten, spíše typ sir než lord, tj. titul za zásluhy a ne za nic, pardon, rodový. A manžetové knoflíčky s monogramem WW. V náprsní kapse lékařskou špachtli. Dále na něm není vidět způsob smrti; nejspíš nebyl příliš spektakulární. A je opravdu velice velmi, až nepřirozeně, absolutně upravený, čisté nehty, čisté ruce, nažehlené šaty bez poskvrny, někdo, kdo velmi vědomě dbá o svůj zevnějšek aka aby sis mohl dovolit být dostatečně dirty, musíš být dokonale clean. Jeho ruce rozhodně hovoří o tom, že hodně a dlouhodobě psal. Po chvíli přehazování teorií a vzpomínání, jestli jsme je dostatečně vyloučili nebo ne to rozsekneme a Kalen praví, že by asi bylo náročné odpovídat na otázky každému, kdo jde kolem, ale mezi lidmi, co se znají jménem, pane Wilde, by mohla být situace jiná… což pana Williama Wildea překvapí, že ho známe (nás to taky pořád překvapuje, ale to mu nikdo neříká) a aby to nevypadalo, že jsme si náhodně tipli jméno, tak v pokračující společenské konverzaci nasypeme hromádku našich zjištění provázaných s kontextem, který jsme si odvodili z pozorování a jména.

William Wilde praví, že vzhledem k tomu, že se skutečně tak trochu známe, tak nám může nějaké info poskytnout a cože nás zajímá u křížů? Inu, především prehistoričtí elfové, Willam praví, že je tam skutečně viděl, mají šedou kůži pokrytou modrými spirálami a celošedé oči. Mají schopnost vystupovat z těch křížů a zase v nich mizet, nejspíš totéž i s nějakými většími kameny. A zuby mají ostré jako jehly. Zvládají setrvávat velmi nehybně, jejich tělo připomíná kámen a tedy odlišit megalitického elfa od běžného zdejšího kamene nemusí být úplně triviální. William si také myslí, že nemluví, že se dorozumívají posunky a slabikami, jestli k tomu ovládají i nějakou telepatii, tam spolu kamení tak dlouho, až si rozumí i beze slov, to těžko říct. A jsou tam přinejmenším tři. Na otázku, jestli je William někdy viděl komunikovat s někým jiným odpoví, že s jedním glaistigem, který mluvil vlastně docela normálně, stručně a maximálně k věci a z toho lze vyvozovat, že kamenní elfové rozumí lidské řeči. Jenom bylo vidět, že pro glaistiga byl ten dialog značně denervující, z čehož lze mimo jiné vyvozovat, že kamenní elfové asi mohou být hodně rychlí, když chtějí, neb glaistig je tvor, jehož strategie přežití je založena na rychlém útěku a kdyby věděl, že dokáže utéct, asi by byl méně nervózní. Co se týče zájmů kamenných elfů, pan Wilde neví, že by něco lovili nebo sbírali, otázkou je, jestli vůbec potřebují nějakou výživu, možná jsou i v tomhle spíš jako kameny. Ale myslí si, že mají nějaký vztah k pohybu nebeských těles; viděl je stát na kopci a dívat se na hvězdnou oblohu, popocházeli a přemisťovali se v podivném tanci. A častěji je lze vidět v noci, za soumraku i za úsvitu, ne že by se asi nemohli pohybovat i ve dne, ale dávají asi noci přednost. Co se týče vztahu k labyrintům, tak k moderním labyrintům asi ne, ale William na některých dávných kamenech viděl kromě spirál vyryté labyrinty, takového toho typu, kde to není bludiště, ale jedna cesta, která vede neodvratně do středu. A kameny s labyrinty se vyskytují různě po údolí, třeba je viděl v Newgrange (tak tam nepůjdeme).
Převibrujeme k otázce glaistigů, mají komunitu tady na hradě, větší skupiny jim nevadí, mají rádi sladkosti a naopak nemají rádi hluk, agresivní chování a blbé vtipy o opečeném kůzlečím. Na rozloučenou dostane William vyprávění o Brexitu, což ho velice pobaví a my se pomalu přesuneme k hradu, zaklepeme na vrátka u nádvoří a šineme se dál, mezitím z kapes a batohů vytaháme různé sladkosti – med, medovinu, sladkosti, sušené ovoce, pozdravíme a čekáme.

Z šera se ozve dívčí hlas, že tohle není veřejný pozemek, nastane představovačka s tím, že chceme nějaké info a nechceme ho zadarmo, neseme gáblík. Dotyčná vyjde z šera, je to sličná slečna v šatech až na zem a zajímá se, co by nás zajímalo. Takže se dozvíme, že kamenní elfové sice rozumějí angličtině, ale nemluví a že s nimi glaistigové mají dohodu, že si nebudou vzájemně zasahovat do svých teritorií, kterou domluvil jeden ze slečniných předků, nadaný obzvláštní výmluvností… cca v předminulém století, ergo nežije nikdo, kdo by si její uzavření pamatoval. Což je škoda, na druhou stranu se dozvíme, že jsou kamenní elfové v podstatě nezničitelní a mají nad údolím zvláštní moc, protože tu byli první a také, že cestují pod zemí a vynořují se asi kde se jim zachce. Zastavit je dokáže dohoda anebo možná mniši v Old Mellifont Abbey. O kameni s labyrintem nic neví, nikdy takový neměli a silně pochybuje, že by ho z území Pána krvavého listí odnesli glaistigové, ta věc bude dost velká a těžká. A že kameny s labyrinty bývají k vidění na Newgrange nebo na Taře. Závěrem slečna zkonstatuje, že pokud chceme s kamennými elfy vyjednávat, tak doufá, že máme vyjednávače dobré od boha (Ráchelina radost by se dala krájet), s tím se rozloučíme a slečna nabere do sukně sladkosti (bohužel má sukni pod sukní, takže jí nevidíme na nohy) a vzápětí se z vrátek vyhrne hromada malých glaistigů, slečny mají taky sukně až na zem, ale chlapci mají šortky, takže jsou vidět kozí nohy s kopyty.

Vydáme se pomalu ke Kells High Crosses, cestou spekulujeme, jestli zkoušet Old Mellifont Abbey, tam se nám popravdě příliš nechce, s mnichy, navíc s mnichy, co dokážou nějak zastavit nezničitelné megalitické elfy, bychom se asi velmi snadno mohli dostat do ideového střetu a začneme se věnovat otázce, co by mohlo být asi tak zajímavé pro někoho, kdo je tak trochu kámen, co má rád hvězdičky… a dojdeme k tomu, že asi nejlepší bude přehrát jim kousek z nebe nad velkým Henge, kde jsou souhvězdí, která nejsou na naší obloze, Ráchel si naštěstí některá pamatuje, takže nás může rozestavět. A problém, že je nás na tamní souhvězdí málo vyřeší Válisson, který si půjde hrát s kamením. Kalen k tomu ještě vyrobí nějakou automatickou kresbu ohledně komunikace. Dorazíme k návrší Kells, Válisson navrší rozestaví kameny a pak se rozestavíme podle pokynů Ráchel a najednou, vůbec nevíme, jak se to stalo, kolem nás stojí několik dalších postav. Vysokých, hubených a šlachovitých, šedá kůže působí jako z rostlého kamene, ne z otesaného. Mají úzké obličeje s výraznými lícními kostmi, od koutku ke koutku šedé oči a oděni jsou do bederních roušek, těla vypadají pomalovaná modrými spirálami. Nepravidelně, co šlo postřehnout, tak je nemají všichni stejné (ale nikdo se dlouho nedíval do spirál, takže o tom teď můžeme vyprávět). A je jich jako nás (včetně Michelle). A máme dojem, že nás pozorují a toť vše. Ráchel se představí a praví, že bychom s nimi rádi vyměnili kámen s labyrintem, pokud by měli zájem o obchod. Všechny postavy si přeloží ruce způsobem, který vypadá, že obchod by je zajímal. Ráchel pokračuje, že můžeme ukázat další souhvězdí z velkého Stonehenge, zaznakování, že je zájem, tak se přeskládáme do dalšího souhvězdí a potom do dalšího. Víc než tři souhvězdí si Ráchel nepamatuje, ale můžeme sloužit i něčím dalším, podá elfovi úlomek jantaru z Jantarové hory, ten se na něj dlouze dívá a pak pokyne Ráchel, ta si k sobě přibere Orma a vyrazí za elfem. Ostatní elfové tam stojí bez hnutí, stejně jako zbytek skupiny.

Orm s Ráchel následují elfa, který vypadá jako z kamene, ale nezanechává po sobě žádné stopy a dorazí na místo, kde stojí kámen a má v sobě vyrytý labyrint a je to hodně velký a těžký šutr, dělaný právě tak na epickou sílu. Elf chvíli kouká na kámen, pak pokývne hlavou a obrátí se k jinému kameni, kterého se dotkne, jako kdyby ho promáčkl a naznačí tam souhvězdí Oriona. Pak pokývne znovu, Orm popadne šutr a vydá se za elfem, který ukazuje cestu po svahu dolů, což je dobře, protože to tam docela klouže, Ráchel jde za nimi. A zatímco schází, snese se ze tmy nějaký noční pták, není moc velký, ale jak se posadí na šutr, tak to podle toho, jak kámen ztěžkne působí, že ta okřídlená svině, v které navíc Ráchel pozná lelka, má kostru jako Terminátor.
Zbytek skupiny zatím zjistí, že elfové, co stáli kolem nás, zmizeli, aniž bychom si všimli jak a začneme se tedy přesouvat k Ráchel a Ormovi, kteří nám rychle vysvětlují, že pták je nějaký těžký. Atab s Njordssonem se vrhnou k Válissonovi s tím, že aspoň pomůžou balancovat a trochu to odlehčí. Lelkovi jsou nejprve nabídnuty suchary, těm nevěnuje snad ani pohled, na sušené maso se zatváří taky kysele, ale na kus čerstvého Scioního masa si seskočí ochotně jak lištička na krev a pak konečně táhne do hajzlu. Dojdeme pod kopec, kamenný elf, který celou dobu šel vepředu a absolutně neřešil, co se děje vzadu si přiloží k srdci jantar, ukloní se a zmizí stylem weeping angel z Doctora Who. Prostě mrkneme a je pryč. Dáme chvíli pauzu a pak se i šutrem pakujeme k Pánovi krvavého listí, dřív, než si lelkové poví, že se tu rozdává maso.

Opět dojdeme do síně v mohyle, Pán krvavého listí nás přelétne pohledem, zřejmě počítá ruce, nohy a hlavy, praví, že to je vynikající, ukáže, kam složit kámen a že by ho zajímalo, jak to probíhalo. Dostane podrobný popis našeho vlšání, nic nezamlčíme, nic nevynecháme a Pán krvavého listí praví, že velmi dobře, že jsme se na cestě s kamenem nezastavovali, podle něj byla dohoda platná pouze na cestě.

Pak se s ním kousek projdeme, Pán krvavého listí vztáhne ruce a vidíme před sebou průsvitné sloupořadí, sloupy stojí na kamenných podstavcích, jsou tam ozdoby a je to dlouhé cca 300 metrů; říká se tomu prý cursum a měla by to být nejvýznamnější obřadní cesta v údolí Boyny. A ptá se Michelle, jestli jí to přijde dostatečné, ta si zamne ruce, že rozhodně. A jdeme dopilovat dohodu, Michelle odhadne počet lidí, raději uvede horní hranici s tím, že může přijímat lidi i postupně, dohodnou si pronájem na dobu sta let, což navrhne Pán krvavého listí jako takový dobrý základ a praví, že je ochoten poskytnout nějaké varování, pokud by hrozilo supernaturální nebezpečí, ale definice by měla jinak fungovat zcela automaticky. Kdo není „team Michelle“ nemá právo tady brát věci a kopat a kdo jedná proti jejím zájmům, tak není její člověk, dokud ona explicitně neřekne, že mu odpouští a bere ho zpátky; ještě pro jistotu připojíme, aby cokoli, co se někomu s moc dlouhými prsty a špatnou týmovou příslušností stane, bylo omezeno na onoho jedince. Michelle se ještě zamyslí a vyžádá si, aby věci byly odnášeny jenom s jejím souhlasem a za jejího dozoru, Pán krvavého listí se tváří, jako kdyby právě dostal stoleté předplatné na Netflix. Podá si s Michelle ruce, poděkuje nám za kámen, milou společnost a spoustu zábavy na další století a s tím se odebéřeme směrem pryč.
Dost daleko od mohyly cca v okolí Dublinu padne ještě myšlenka, že souhvězdí Oriona odkazovalo k lukostřelci = Pánovi krvavého listí aneb My víme, komu to nesete, tak ať si to chvíli užije, lol, ale rozhodně nikomu nechybí, že jsme před ním tento drobný detail nerozebírali.


Pro zajímavost, mapa údolí Boyny:

naleziste_u_boyny_-_27._1._2023.txt · Poslední úprava: 2023/05/08 10:22 autor: 127.0.0.1