Osoby a obsazení: Mi Nü-Chai, Scion Kuan-tiho; Atab Kolář, syn Nabua; Bětka Sněžná, dcera Ullerova + sova (NPC); Darja Doubravová, dcera Luchtainova; Ema Sovová, dcera Athénina; Jan Kovařík, syn Tezcatlipocův + na začátku Stříbrná Struna (NPC); Aelfrída, dcera Afrodítina (NPC)

SMS od Emy: „Když jsme minule byli v Lese, byly tam hrozně hustý schody a chtěla bych se tam vrátit. Jdete tam někdo se mnou? Sraz tehdy v Generické.“

Sejdeme se v čajovně a překvapeně a potěšeně se pozdravíme s Bětkou, která strávila pár let v Dánsku, kde si dodělala doktorát z chemie a ledva dorazila zpátky do Prahy a zvládla si v bytě odhodit batoh, pípla jí SMS. S Bětkou připutuje i její sova, což je velká bílá THE SOVA, která skvěle ovládá mimiku a gestiku a v čajovně má s sebou Bětka i svého multibarevného psíka Opium (pes neurčité rasy, spíš delší srst, tak akorát velký na nošení na klíně, šíleně divoce zbarvený; záda má azurová, obličej zelený, břicho purpurové, nohy žluté a jde z něj takový fluffy relaxační dojem. Něco jako Tranquility Cat, ale ne úplně, spíš skoro a to slovo „skoro“ je tu to podstatné.).
Ema povypráví, že když jsme byli posledně v Lese u Madora od Černé brány (odkaz na výpravu), tak cestou zpátky zahlédla schody a rozhodla se příště prozkoumat ty. Následuje popis schodů, včetně melancholického dojmu z cypřišů i schodů samotných, mozkovým myšlením dojdeme k tomu, že je to možná hřbitov, mohyla nebo hrobka. Struna prohlásí, že vzhledem k tomu, že se to nachází na území paní Morgany, tam ona jít nechce, jako asi by to nejspíš nebyl problém, ale všichni souhlasíme s Kovaříkovým „Nejspíš“ je zbytečné „možná.“ Ema dodá, že minule jsme tam prostě přišli nabídnout pomoc a že jí přijde nosné tohle zopakovat, to je všeobecně odkýváno jak dobrý nápad.

S tím vyrazíme letadlem do Francie a potom do Brokilonu a na rozcestí, kde se tentokrát na ukazatelích skví Údolí bez návratu (aka Val sans retour) a Hrobka obrů se vydáme do Údolí. Zajímavé je, že ty ukazatele se mění, ale Údolí je tam snad pokaždé.
Jdeme Lesem, víme, kam míříme a Ema si minule dokonce sebrala pro jistotu i šišku. Les je archetypální aneb silně lesovatý. Teď působí jarně, mírně, ne zima, ne moc horko, efekty katedrálního světla, kdy padají pruhy slunečních paprsků přes koruny. Postranní cestičkou sestoupíme do údolí, máme dojem, že jsme po ní ještě nešli. Překrásný les, působící staře, ale tahle jeho část není pralesní typ, kde bychom museli přelézat padlé stromy. A posléze dojdeme skutečně ke kopci, kam vedou schody. Jsou tam cypřiše a dveře vedoucí do kopce, nejsou tam žádné svíce a světla. Minule tam světla byla, teď už ne. Je zlatavé příjemné odpoledne. Schody vypadají tak nějak ometeně. Není tam prach ani listí, buď se o to někdo stará, anebo se starat začal. Nebo jsme v jiné časové ose. Kovařík nafotí schody, ale nevidí tam nic než melancholii.
Ema jde zaklepat, dveře se otevřou. Je tam tma, mihotá se tam světlo svíček. Kovařík mrká dovnitř a hlásí, že to vypadá jako hrobka. Nicméně, nejde z toho podzemní ledový chlad smrti, na který jsme zvyklí z různých nekropolí.

Vstoupíme dovnitř, klenutý prostor, kde svítí svíčky, kamenná podlaha i klenba. Dveře se za námi nezavřely.
Přímo před námi je nějaký typ náhrobku nebo kenotafu, socha muže v životní velikosti. Má nějakou ozdobnou čelenku, rozhodně působí dost jako typ šlechta, možná i víc než rytíř, má kamenný meč. Socha ho zobrazuje sedícího v takové zhroucené póze. Po troše průzkumu vyjde najevo, že vypadá jako postarší muž saracénského typu, který z vlastní vůle upadl na dýku. A u sochy je šachovnicový erb.
Kromě sochy tam jsou ještě tři katafalky.
Katafalk č. 1 je prázdný a čistě ometený. Bez erbu.
Katafalk č. 2 je socha mladého muže, který je strašně rozsekaný, jako by se mu přihodil brutopekelný masomlejnek, vypadá to, že má na sobě nějakou kroužkovou zbroj. Zajímavé je, že nemá úplně evropské rysy, actually vypadá taky tak trochu jako Saracén, jen cca o dvacet let mladší než socha. Atab tam najde erb, který zobrazuje skálu nebo hromadu kamení. Katafalk je čistý a nezaprášený.
Katafalk č. 3 – opět socha mladého krásného Saracéna, opět kroužková zbroj, nejsou to plné plechy, má díru v boku. A má stejný šachovnicový erb jako socha.

Pak zpoza jednoho sloupu vyjde slečna, prostě oblečená, v průběhu hovoru zjistíme, že sluje Brangaine, my se taky popředstavujeme, jména Luchtaine a Athéna ji osloví silně, Uller tak trochu, ten zbytek je holt v ranku asi kámiči polobohové - a že jsme minule byli u sira Madora od Černé brány a zajímalo nás, co tady je a jestli tu někdo něco nepotřebuje… Brangaine nám sdělí, že tohle je hrobka krále Esclabora a jeho synů a že by bylo moc hezké, kdyby tu bylo i tělo sira Safira (prázdný katafalk č. 1), kterého údajně zabil v poslední bitvě sir Mordred poté, co se mu sir Safir vzdal - to se tedy říká, ovšem poslední, kdo ho viděl, byl sir Mordred. Jeho bratři, tedy sir Segwardes (katafalk č. 2) zahynul, když sir Lancelot zachraňoval královnu před upálením. Podruhé. Někdo by řekl začátek a někdo by řekl vrchol rozkolu mezi rytíři Kulatého stolu. Někteří stáli při Artušovi, někteří při Lancelotovi a ti se probili na nádvoří, stáhli ji z hranice a zachránili. Sir Segwardes byl jeden z těch, co bránili nádvoří, ale well, všichni víme, že proti siru Murder-a-lot je to problém. Sir Safir tu nikdy nebyl, ale on a sir Palamedes (katafalk č. 3) se přidali k Lancelotovi, následovali ho do vyhnanství, ale pak se vrátili, aby bojovali proti Mordredovi a jeho usurpaci. Palamedes už se nevrátil, protože ho zabil sir Gawain. Po otázce, jestli Brangaine tuší, kde je jeho tělo, tato odvětí, že bychom samozřejmě mohli prohledávat místo poslední bitvy, ale to už udělala spousta lidí a jediný, kdo tohle ví, je asi sir Mordred a kde je sir Mordred, to je asi otázka na někoho jiného (konkrétně paní Morganu). Ještě se zeptáme, jestli tu byl někdy erb sira Safira (ne) a jak vypadá - štít svisle půlený, na jedné straně modrá a stříbrná popelčina, na druhé straně zlatá a zelená šachovnice, po otázce je nám upřesněno, že popelčina je kožka z veverky zvané popelka. Zvonkovitý vzor vytváří pravidelné střídání modrých hřbetních kožek a bílých bříšek. Brangaine ještě praví, že siru Palamedovi dluží život a že byl nejmilejším synem svého otce a řečený otec jeho smrt neunesl.

S tím se rozloučíme, vypadneme ven, následuje krátký brainstorming, jehož výsledkem je, že Ema zkusí zavolat paní Morganu, přece jenom, jinou stopu než Mordreda nemáme a kde je Mordred ví jistě asi jenom paní Morgana.
Ema zdvořile zavolá, že bychom si přáli hovořit s paní Morganou a po chvíli se mezi stromy zjeví paní Morgana pomalu k nám dojde vycházkovou chůzí. Má tmavě zelené šaty, tmavé vlasy, zelené oči, světlou pleť, na krku náhrdelník se safíry ve zlatě a tenkou zlatou čelenku. Zvolna přichází k nám a pousměje se, praví, že některé z nás ještě nezná, tak se rychle popředstavujeme a sdělíme jí, co by nás zajímalo. Sova se po spatření paní Morgany přesune Bětce na záda, asi se jí nechce být u případného frogtime. Paní Morgana praví, že v tom případě máme jít touhle cestou (ukáže) a na jejím konci najdeme Sál hlavy. A popřeje nám hodně štěstí a ať nám vydrží to ušlechtilé srdce. těm z nás, kteří ho mají, což si ti, co byli na Klondike (tj. Atab, Darja a Mini) bryskně vyloží jako narážku na efekt Heart of Gold, který zjevně paní Morganě nezůstal utajen.

Vydáme se příslušnou cestičkou mezi stromy a čím dále jdeme, tím méně je les příjemný. Šedá obloha, některé stromy jsou zčásti holé, takový ten typ pařáty-větve, vítr and stuff. Poe a Lovecraft by si ho urvali.
Následně se před námi vynoří kamenná budova, která vypadá trochu jako typ obranné věže. Čtvercová, nahoře cimbuří, spíš jako do šířky, celkem festovní věc. Má bránu a střílny, ani ne okna. Jsou tam nějaká vrata. Kolem skučí vítr. Je chladno a hnusně. Zaklepání. Ozve se mladý mužský hlas, který říká „dále.“
Po vstupu uvidíme jeden ústřední sál, vejdeme přímo do něj a uprostřed toho sálu je kamenný sloup, který není příliš vysoký. A na něm je useknutá hlava, zelenooký tmavovlasý mladík. Aelfrida rozsvítila lampičku. Nevýhoda světla je, že se mu v očích odráží poněkud znepokojivým způsobem. Sova se opět přestěhuje Bětce na záda.
Pozdravíme se, ti, které Mordred ještě nezná se popředstavují a začneme řešit byznys; že by nás zajímal osud těla sira Safira a vůbec celá ta záležitost a co by nám k tomu Mordred zvládl povědět.

Mordred zkonstatuje, že by nás mohl rovnou poslat tam, kde leží tělo, ale my jsme zvědaví Scioni a chceme to i s kontextem.
A Mordred nám poví, že by pro začátek rád s povzdechem konstatoval, že zabít se kvůli smrti nejstaršího syna, i když má dva další ještě naživu je něco, co králi Esclaborovi neschvaluje a nepovažuje to za dobré řešení, obzvlášť s ohledem těm dvěma zbývajícím. A jistě, Palamedes byl velký rytíř, výkvět svého rodu. A disponoval i nějakou páteří, což není úplně obvyklé. A ve své podstatě Mordreda netěší, že jistá ošklivá série událostí potom vedla k tomu, že Gawain Palameda zabil, ale Gawain nikdy nebyl moc bystrý ani rozvážný. A o nějaké morálce se asi nebavíme už vůbec. Gawain mu vždycky přišel jako někdo, kdo by hrozně chtěl být Lancelot a nemá na to a neví, co to znamená být Lancelot. Viděl jenom tu část s neporazitelnou bitevní mašinou a dámami, kterým se ze spodničky stává jojo a umírají pro něj v loďce. Aniž by si třeba uvědomil, že někoho ta část s tím jojem ani umíráním v loďce nemusí zrovna nadchýňat.

Každopádně, Palamedes měl jeden základní problém a to byla dáma, za kterou pálil (Isolda) a kterou se pokusil vyhrát v turnaji, ale všichni víme, že se mu to nepodařilo, v rozhodující chvíli ho sir Tristan porazil. A pak ji odvezl svému králi. Kdykoli se potom Tristan a Palamedes střetli, tak to bylo velmi vyrovnané, souboj byl přerušen nebo nerozhodný, Mordred neví, že by se od té doby vyskytl nějaký jednoznačný výsledek. A dlužno podotknout, že Palamedes kromě toho, že stál o Isoldu, tak pohyboval se kolem a nebyl úplně slepý, takže její komorné Brangaině zachránil život. Po pár dotazech je upřesněno, že se ji Isolda pokusila zabít, neb jelikož začala poměrně záhy spát s Tristanem, tak do svatebního lože králi Markovi umístila namísto sebe právě svou panenskou komornou Brangaine, která s tím pochopitelně z pozice loajální služebnice souhlasila. A Isolda časem začala být (zcela bezdůvodně) paranoidní - a taky se naprosto absurdně začala obávat, aby Brangaine nenavázala s králem Markem nějaký citový vztah, což je absurdní hned dvakrát, neb by to samotné Isoldě, která krále Marka podváděla, kde to jenom šlo, uvolnilo ruce. Ale Isolda nechala Brangaine odvléct do lesa, přivázat ke stromu a nechat ji roztrhat vlkům, ale Palamedes si všiml, že Brangaine chybí a našel ji a zachránil. A Isolda si to rozmyslela a Brangaine se k ní vrátila. Další incident se nestal, neb Isolda si jednak řešila vlastní intriky, jednak byl kolem Palamedes. Který byl mimochodem přitom neustále v kontaktu s Tristanem, pořád spolu vedli souboje a střetávali se.

A co je je podstatné – v jednu chvíli chvíli Tristan začal být Mordredovi hodně trnem v oku a to už bylo taky v době, kdy bylo jasné, že tahle situace prostě skončí špatně, že je jedno, co Mordred udělá, jak moc se bude snažit a jeho osud ho dostihne a nebude to nic hezkého. Ale rozhodl se, že se to stejně pokusí dohrát až do hořkého konce. A ve chvíli, kdy Tristan byl silně nešťastnen, poštval Mordred na Tristana krále Marka, aby si to vyřídili a figurovala tam jedna zásadně ošklivá rána, kterou Tristan od Marka dostal, ale z nějakého důvodu a dobrá, možná se tomu trošku pomohlo, ta rána byla vedená Palamedovým kopím. Palamedes si to vzal osobně a zbavil Mordreda krále Marka. Gawain se rozhodl, že mrtvého krále je třeba pomstít a tak pro změnu pobodal Palameda. A Safir se dozvěděl, že v tom měl Mordred trošičku prsty a zároveň Mordreda považoval za strůjce rozkolu mezi Lancelotem a králem. Což ve skutečnosti nebyla tak úplně pravda, oni si to zařídili úplně sami, směřovali k tomu dost neodvratně, Guinevra si se svou nevěrou už vůbec nedávala pozor, to se rovnou mohli s Lancelotem líbat na nádvoří, ale ne, zlý Mordred to králi řekl.
Ono to přehlížení toho, co se děje, začínalo být silně rozkladné pro dvůr i pro krále. A Mordred Artušovi neřekl žádnou novinku. Jenom skrze moc vysloveného slova před tím Artuš už nemohl snadno zavírat oči a nechat se tím žrát. Modred věděl, že ta odezva nebude dobrá, nechával to hnít spoustu let, věděl to od začátku, ono to nebylo tak těžké. A tahle druhá věc vedla ke smrti Safirových bratrů.

A to druhé, tedy konflikt mezi Lancelotem a králem, a jeho velmi lancelotovská záchrana královny upalované za nevěru bylo to, co zabilo druhého z Esclaborových synů. Bez ohledu na to, že sám bojoval na druhé straně, než jeho prostřední bratr. Mordred věděl, že ho Safir nikdy nenechá na pokoji, otočí se zády a bude ho za nimi mít. Safir byl vždycky hodný chlapec, oddaný svým bratrům, zejména tomu nejstaršímu, s pocitem, že je třeba to pomstít a nejlépe na tom strůjci všeho zla. A mělo to ještě jeden aspekt. On ve své podstatě nejednal ze zášti, ale z pomýlené představy o povinnosti. Mordred byl zvyklý, že ho lidé nenávidí, není to příjemné, ale zvyknout se na to dá. Tohle bylo prostě špatné. S někým, kdo ho nenávidí, uměl pracovat, tohle bylo zničující, protože Safirovo přesvědčení bylo v podstatě čisté a navíc to bylo v bitvě, kde Mordred věděl, že se potřebuje dobojovat do nějakého konce, potřebuje vzít pár lidí s sebou a vydržet v tom boji. Ale Mordred znal jedno staré umění tranformace, které proměňuje pachatele i oběť. Jednoho proměňuje z živého v mrtvého a toho druhého proměňuje taky. Kdyby Safira ale zabil v souboji, tak by to bylo ve válce. Ale Mordred ho zabil takhle, takže to byla vražda. A zároveň čistá oběť. Safir se nikdy nedozvěděl žádné okolnosti toho, co se u dvora dělo a tak zemřel v podstatě s čistým srdcem. A to je to, co je v tuhle chvíli podstatné. Jeho tělo je pořád v lese a nerozkládá se. Je to místo, které zůstává stabilně čisté. Ale protože není v té úplně příjemné části Lesa, tak k sobě přitahuje temné věci. Ty se tam sice stahují, ale nedokážou se k němu přiblížit - a my se tam budeme muset dostat.

Padne otázka jaké temné věci uvidíme, to zjistíme a pokud se budeme chvíli dívat, tak také zjistíme, že jsou stejné podstaty. Popíše nám cestu (hledáme kvetoucí louku, bezpečně jedinou kvetoucí louku ve jmenované části Lesa) a na otázku po nějaké radě nám ještě poví, že pokud si uvědomíme, jaká je podstata těch bytostí, které nám stojí v cestě, můžeme je díky tomu snáz buď zlikvidovat, nebo obelstít. A taky se domnívá, že tělo bude lehké, že ho zvládne přenést kdokoli, jenom bychom ho neměli vláčet za sebou, ale zacházet s ním uctivě. Obavy ohledně stahování se oněch temných věcí k hrobce rozptýlí slovy, že Safir je teď nepohřbený, když bude v hrobce, bude pohřbený (a to je zase trochu jiný kontext).
Ema s Darjou se ještě vyptají na Madora; ano, zastavil se u Mordreda si popovídat + je dosypáno, jak to s ním vlastně probíhalo. Poděkoval nám, že jsme mu zabránili se zabít, popřál nám hodně štěstí a pravil, že proti Safirovi ve skutečnosti nic osobního nemá a doufá, že z toho vyvázneme se všemi končetinami a on spočine v klidu, also by se Brangaine mohla taky konečně odpoutat od toho, co považuje za svůj úkol a jít někam jinam.

S tím se rozloučíme, vypadneme a brána se za námi s temným zaduněním zavře.
Sova přestane dělat Bětce batoh a čím dál víc temnějším a hustším lesem se suneme k mýtině. Darja checkuje stromy a hlásí, že mýtinu (či louku) obrostlo něco zlovolného.
A před námi se najednou zvedne srstnatá pernatá, jaksi asymetrická věc, máme dojem, že to vrčí vícero hlasy a pak to vystartuje na nás. Výška cca ke třem metrům. Hlava vypadá jako osrstěná tlama s pokleslou čelistí, kde se hemží nějaké věci. Bětka střílí, Mini seká drápatou pracku, Atab guardinuje, Kovařík kouká, Darja bodá.
Ema použije svou power of tři slova, zaměřenou na celek té kompozitní zrůdy a zařve: „Rosomák, krkavci, vlci.“ A následuje Kovařík: „Konglomerát mrchožroutů. Krkavci v tlamě! Hejno!“
Máme děsnou radost a do toho vyrazí krkavci, z části z nich Darja udělá šiškebab. Bětčin šíp vletěl monstru do tlamy a decánko něco sešil, zbytek se pokouší trochu rozmontováva. Bětčina sova s něčím na způsob Fuck Hůůů vysune drápy a začne se rozrážet chumel krkavců, vypadá to jako velké tornádo bílého a černého peří. Počne hvízdat Kovaříkův létající meč, sekající krkavce. Atab hlídá potvoru, Darja dělá další špíz. Mini seká nohu. Aelfrida svítí lebkou, která část krkavců efektivně spaluje.
Věc se sesype na jednu stranu, krkavci se pokouší Darju s Atabem doklovat do stavu Žižka těsně před smrtí, ale Darja má kopí a Kovaříkovi poletuje vzduchem meč. Monstrum se skácí, ze značné části ho tvoří vlci, kteří se drží pohromadě, třeba do sebe zakousnutými tlamami. Bětka počne střílet do krkavců, další krkavci jdou na Emu a Kovaříka. Atab přepíná doménu na rosomáka, Darja do rosomáka vrazí kopí. Vypadá to, že rána kopím je poměrně silná, rosomák zavřeští, přemrskne se na štít, vyjede podle kopí a vzápětí má Darja rosomáka na sobě.
Bětka jde pokrývat vlky a volá, že Darja má problém. Mini nechá Bětku sešívat vlky a jde plácnout zapálenou rukou do rosomáka a zajede na za Ataba. Rosomák se zakousne do štítu a pak z něj sjede a proběhne Atabovi mezi nohama, mrcha vzteklá rychlá. Darja se naštěstí odkutálela. Rosomák běží ke Kovaříkovi a Emě, Aelfrida v moment šturmu stáhne lebku do ruky, aby bylo dost světla a ohání se po krkavcích femurem, aby nesežrali Emu úplně. A Kovařík obloukem zarazí zdobenou pochvu na čínský meč do tlamy rosomáka, na druhé ruce se mu zhmotní proužky mlhy a mění se v temnotu, která nabírá velikost jaguářího spáru. A jakmile se rosomák zpomalí o pochvu, tak zarazí dráp skrz rosomákova záda do země.
Ema rozlouskne oříšek od Větru v listí s tím, že by fakt chtěla něco, co teď pomůže. Z oříšku vyletí malé pečené křepelky a načež se prakticky všichni zbývající krkavci se otočí a následují je. Rosomák má v sobě díru, nohy táhne za sebou, nejspíš brzo chcípne, nicméně zachrchlá, vyrazí za křepelkami. Zhruba jeden a půl zbývajícího vlka, kteří se vyprostili z částeně osekané a částečně šípy sešité hromady, tam razí taky. Z okolních křáků se počne ozývat mlaskání.

Nečekáme na nic a sprintujeme směr tušená louka, Atab se prosekává štítem a kopešem na mýtinu krzevá křoví. A pak jsme na louce, svítí tam slunce, vane jemný větřík, krásné místo, nebýt toho trní kolem. Uprostřed louky leží mrtvý mladík, vypadá, že spí, není na něm patrná žádná mrtvolnost. Saracénský svatý as his finest.
Atab s Mini zafačují Emu, Aelfrida použije na Darju mastičku. Bětka ošetří sovu. Místo je dobré, tišící bolesti. Ema se představí siru Safirovi a pak ho popadne a mizíme směr hrobka.
Trní se před námi podstatě rozestoupí a tam, kudy jdeme, slunce prosvětluje prostor, takže nejdeme ve tmě ani v šeru. A nic už se nás ani nepokusí napadnout. Různé lesní květiny před námi rozkvétají. Stromy, které předtím byly holé, když jsme šli tam, tak mají listy. Je to v jistém smyslu, jako bychom si tu rozkvetlou louku vzali s sebou, což se vlastně tak trochu stalo.
Dorzíme do hrobky, Ema položí tělo na volný katafalk a tělo se vzápětí pokryje vrstvou kamene a je z něj úplně stejný náhrobek jako z těch ostatních. Tenhle nemá ani zbroj ani zbraň, jen na tunice má vyšitý svůj erb, který mu zůstane.
Objeví se Brangaine, má radost, že se nám to podařilo a praví, že její cesta tím pádem skončila a vyrazí někam jinam, najít si něco svého, neb vždy byla strážcem někoho či něčeho jiného.
Ukloní se, první vyjde ven z hrobky do světla - a když vyjdeme ven my, tak už ji nikde nevidíme.
Cestou zpátky najdeme sochu – je to vysochaný někdo, komu něco useklo nos. Nějaká dáma.
Čímž má Ema další směr, kterým se vydat při svém prozkoumávání Lesa a mizíme fofrem zpátky do Prahy.