Osoby a obsazení: Petr Helsson Kroupa; Gwen Skřivánková; Paul Freeman; Marek Kazimír, syn Mandodarí; Katka Tichá; Teodor, syn Jahi; Ráchel, dcera Athénina; Dana Kobrová; Pavel Altýr Týrson; Mara Podkopecká

Gwen si nás zavolala k sobě domů, kde nám vysvětlila pozadí problému, který se už nějakou dobu snaží vyřešit. Na jedné výpravě jsme narazili na smutný příběh satyra Marsya. Ve zkratce: Marsyas udělal tu klasickou chybu, že byl v něčem dobrý. Což je ve starověkém Řecku průšvih sám o sobě, ale pokud jste k tomu všemu na své schopnosti pyšní tak, že vyzvete na souboj boha, máte to v podstatě spočítané. V tomto případě šlo o hudební soutěž s Apollónem, který s výzvou souhlasil pod drobnou podmínkou, že vítěz získá právo poraženého stáhnout z kůže. Marsyas hrál na dvouzobou flétnu (aulos) a byl v tom fakt dobrý. Jenomže Apollón hrál na lyru, byl v tom ještě lepší a navíc dokázal zároveň zpívat, tedy o vítězi bylo rozhodnuto a trest pro poraženého byl ihned vykonán. Zaživa. Marsyas navíc ani poté nezemřel a dostal se do nějakého typu jiné dimenze nebo pekla, kde jeho šílenství vytváří znetvořené duše požírající satyry a pokud nevyřešíme Marsya, nepodaří se nám asi nadobro vyřešit ani je. (Poznámka od Gwen: Podle toho, co nám řekl pan Brown, navzdory „kánonu“ tenhle souboj nevyprovokovala Marsyova pýcha, ale naopak ta Apollónova - chtěl se zbavit konkurence dřív, než už by nad Marsyem nevyhrál)

Rýpání do téhle problematiky ovšem zákonitě vyvolá Apollónův hněv, takže bychom potřebovali nějaké božské zaštítění, aby nás neusmažil na fleku. Nabízí se Hádes, protože mu nebude lhostejný osud požíraných duší, protože máme teoreticky způsob, jak si ho naklonit, a protože je to obecně celkem fajn chlap, pokud mu nechcete trajdat po obýváku nebo sahat na Persefonu. (Poznámka, pokud byste někdy přeci jen byli nuceni přecházet hranici Hádu - Punťa, známější jako Kerberos, zbožňuje medové koláčky.) A jak že bychom si mohli u pána zásvětí udělat dostatečně velké očko? Útěk Titánů z Tartaru doprovázelo mohutné poškození, ba často přímo roztříštění podsvětí. A jeden kousek Hádu zůstal trčet v Zemi věčného mládí, jako ostrov poblíž malebného a piráty prolezlého Rubínového pobřeží. Zkusíme ho vrátit tam, kam patří, a snad to Háda přesvědčí, aby nad námi v téhle věci podržel ochrannou ruku.

Naformulujeme tenhle plán co možná nejzdvořileji a přes Janiku, mrtvou dceru Hermovu, která ovšem zůstává aktivním scionem a zejména poslem, doručíme zprávu Hádovi. Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat a nese se ve stylu „OK, tak se předveďte a pak uvidíme.“ Což je dobré znamení. Ve stěhování ostrovů sice nemáme praxi, ale Helsson připadne na jeden precedent, a to příběh bohyně Gefjůn, která se svými čtyřmi syny v podobě býků vyorala kus Švédska a jako ostrov Sjaelland ho připojila k Dánsku. I vydali jsme se tento husarský kousek napodobit.

Naše cesta vedla skrz Orloj do zargonského Horologia. Nejprve jsme se nechali eskortovat do knihovny Citadely, kde se nám dostalo několika velice užitečných rad: Nedotýkejte se knih a nekrmte čtecí pultíky; váš cíl se nachází poblíž romantického pobřežního letoviska zvaného Přístav dlouhých nožů; místní jsou zvyklí na obchodníky, tedy nezabíjejí na potkání (většinou); k danému ostrovu mohou místní zastávat různý postoj; ostrov zasahuje do mořských proudů, cesta bude nebezpečná a proto potřebujete lodivoda. Uctivě jsme poděkovali a vyjeli jsme. Cestou jsme ještě ze sedla stihli obdivovat krásy Zargony, leč nebyl na nic čas. Utěšovali jsme se myšlenkou, že pokud naše mise ztroskotá, můžeme si aspoň spravit morálku na zpáteční cestě.

Snad abychom to neměli tak jednoduché, jeli jsme nejdřív do Smaragdového lesa, kde jsme se dozvěděli o probíhajícím zhoršování jejich diplomatických vztahů se Zargonou. Gwen zde nabrala Šóšanu ha Amaquim (pro znalé Pampeliškovou slečnu), která se měla stát adoptivní dcerou Trnitého pána, tudíž ji bylo potřeba k němu dopravit. Dalšího dne jsme proto vyrazili a záhy i došli do Rmutného pásu, který jsme pro absenci deště málem nepoznali. I tak ovšem Trnitému pánovi, místnímu elfímu vládci, bude ještě trvat, než se země uzdraví. Šóšana byla předána, vypadalo to, že se s Trnitým pánem dokáží shodnout. Rozloučili jsme se a vyrazili dál.

Po tomto intermezzu jsme konečně došli k Rubínovému pobřeží. Dlužno říct, že díky Paulovi byla naše cesta přímá a dobrá. V přístavu jsme zapadli do hospody U Prázdný rakve a chvilku pozorovali dění, protože v putyce očividně doplňovaly síly posádky hned několika lodí. Dana, která už si dřív vysloužila titul pirátské kapitánky, znovu vplula do své role. Jako nejvhodnější pro naše účely se nám jevila poněkud zamlklá posádka lodi Stříbrná vlna s údajně šílenou navigátorkou. Ta po krátkém soukromém jednání s Danou souhlasila, že její loď nás může svézt, pokud zaplatíme a pokud k tomu přemluví svého kapitána. Což klaplo a tak jsme mohli se soumrakem (!) zvednout kotvy. Naše navigátorka dokázala loď ovládat vskutku pozoruhodným způsobem a plavba to byla opravdu dobrodružná, nicméně nakonec jsme se dostali k pobřeží ostrova. Navigátorka, která souhlasila s naším záměrem opravit zdejší geografické poměry, nám slíbila, že počká poblíž, kdyby snad naše záměry nevycházely, abychom se nestali Robinsony.

Na ostrově bylo dost mrtvo a chladno, nebylo tedy pochyb, že jsme správně. Když Helsson provedl úlitbu bohyni Gefjún, země se nám zachvěla pod nohama. Nebylo to ovšem dobré znamení, jak se ukázalo, když kolem nás začala tápat olbřímí chapadla poněkud uleželého krakena. Naše bojová síla je začala porcovat na prošlé suši, když vtom kde se vzala, tu se vzala, přijuchala ona šílená nevigátorka na hřbetě jednoho ze čtyř lunárních býků. Se zvoláním „na čtyřech čelech osm měsíce srpků, johó“ (odkazujícím na příběh o Gefjún, jak ho zaznamenal skald Bragi Starý) nám tam nechala hovězí spřežení včetně pluhu a zase zmizela. My ostatní jsme se dali do nápodoby Gefjúnina díla a vskutku, po čase zmizely hvězdy i měsíc (a s ním i měsíční býci), protože jsme už nebyli pod oblohou Země věčného mládí. Kraken, až na useknuté kousky, zůstal také za námi a pak už jsme s nárazem přistáli v Hádu.

Hned potom jsme museli sebrat zbytky sil k uctivé pokloně místnímu vládci. (Cestář a oba nekromanti zvládali jen uctivě rýt ústy v zemi.) Dobrá zpráva byla, že Hádes přimhouřil oko nad nedodržením protokolu, naši snahu ohodnotil jako „To nebylo špatné“ a nakonec nám přislíbil, že se pokusí zmírnit Apollónův vliv na další výpravy okolo Marsya.

Když potom Hádes shledal, že po vlastních jeho říši neopustíme, ledabyle mávnul rukou a ocitli jsme se na Olšanských hřbitovech.