Rozdíly

Zde můžete vidět rozdíly mezi vybranou verzí a aktuální verzí dané stránky.

--- kosile_a_speleologie [2025/07/09 02:43] – sadako
+++ kosile_a_speleologie [2025/07/09 03:03] (aktuální) – sadako
@@ Řádek 4: / Řádek 4: @@
 //SMS od Gísly: „CK Helljardóttir vás zve na další poznávací zájezd do Japonska. Tradiční lidová řemesla, nevhodné pro arachnofobiky, více informací dnes večer v Generické.“// \\
 \\
-//WIP//
+Navazuje na [[kosile_a_freediving|díl na pláži.]]\\
+\\
+Gísla v rychlosti shrne svůj projekt pro ty, co se neúčastnili předchozí výpravy a rovnou přejde k tomu, co se jí podařilo načít za zajímavou pověst k brusíři jménem Otohachi. Žila byla nějaká žena, přistěhovala se poblíž Kakegawy, chodila do chrámu Kannon a jednoho dne šla k chrámu horským průsmykem, byla ve velmi požehnaném stavu, tak se na chvíli opřela o kámen a vydýchávala se. Objevil se zbojník s „peníze nebo život“ ona řekla „nemám“ a on po ní sekl katanou a málem ji přepůlil. Katana se mu zasekla o kámen, sebral drobnosti, co měla a utekl. Ovšem tím, že se mu zasekla katana o kámen, ona umřela a dítě se narodilo. Duch ženy přešel do kamene, který v noci začal plakat. Verze jsou různé, v té kratší mnichům z chrámu začalo být divné, co tam po nocích kvílí, došli ke kameni, našli dítě, pojmenovali ho Otohachi a vychovali ho. Chlapec dospěl, vystudoval na brusíře mečů asi v tom byl fakt dobrý, protože po nějakých letech za ním přišel samuraj s tím, že má ošklivě pocuchaný starý meč a jestli by s tím mistr brusíř něco nezvládl. Otohachi vzal meč, podíval se na meč a pravil „to vypadá jako poškození, které vzniklo, když se někdo pokusil přepůlit ženskou a zaseklo se to o kámen.“ Samuraj řekl, že přesně tak a pak asi Otohachi týpka sundal. Jestli kámen pořád ještě pláče, pověst neříká.\\
+\\
+Vyrazíme opět za slepým masérem Shimozavou Kanem, shrneme mu předchozí výpravu, na adresu ztraceného světla praví, že třeba dokáže tam dolů do hlubin přinést něco dobrého, štěstí, smůla, kdo ví. Ptáme se, že máme dvě verze, kde je ten kámen, prý byl přestěhován blíže chrámu – anebo taky ne. Slepý masér prohlásí, že původní kámen byl přestěhován blíže chrámu, ale ve skutečnosti chceme začít u toho vzdálenějšího, protože někdy když je něco nahrazeno něčím, získává to neobyčejné vlastnosti. Co je dál, může vědět víc než to, co je blíž. Máme mít na paměti, že existují i neviditelná světla a že možná nejvíc uvidíme nebo nejvíc se dozvíme tam, kde nic nevidíme.\\
+\\
+Poděkujeme a rozloučíme se a zamíříme do Kakegawy. Uvítají nás velké plakáty hlásající něco o dokončení úpravna Kakegawa Castle. Na hrad kašleme a vyrazíme rovnou k doporučenému vzdálenějšímu šutráku.
+Stojíme u kamene, zapálíme vonné tyčinky, představíme se a Gísla s úklonou řekne, že hledá věhlasného brusíře Otohachiho (vše s překladem do japonštiny).\\
+\\
+Chvíli je ticho a potom máme dojem, že okolitá teplota poněkud stoupla. A stín, který byl do té doby jenom stínem kamene se narovná a stojí tam žena v bohatě zdobeném skládaném kimonu, v červené a černé barvě. Rukávy má světlejší, jsou tam vidět nějaké figury. Ve vlasech má spoustu jehlic a přívěšků. Když promluví, rozumí jí všichni. Ptá se, proč hledáme Otohachiho, nevypadáme, že bychom potřebovali nabrousit meč, Gísla odpoví, že skutečně potřebuje vybrousit něco trochu jiného a znovu se všichni představíme. Dáma se hluboce ukloní Minimu a Vlastě a před Kawou padne na zem, Kawa ji instantně požádá, aby zase vstala. Nicméně, když se ukláněla, měli jsme možnost si lépe prohlédnout výzdobu na kimonu, jsou tam pekelné výjevy, démoni, plameny, pekelný soudce Emma-O. Taky nějaké pekla, Peklo nůžek (stříhají se tam prsty) a Bronzové pilíře. Na jednom rukávu má ve světlejších barvách krásnou dívku, která drží lahvičku a podobá se některým oblíbeným sochám velmi oblíbené bohyně (Kannon), na druhém mnicha s holou hlavou a holí s kroužky, který drží na ruce dítě (Jizo Bosatsu). Také se představí, jako Jigoku Dayu (pekelná kurtizána, ale zároveň je to takový zábavný špílec, dayu/tayu byl nejvyšší level kurtizány a jigoku naopak označení pro nejnižší level pouliční pracovnice).\\
+\\
+Dále řekne, že je samozřejmě obeznámena s věcmi, které se dějí tady i jinde, protože ostatně, vše je jedním (čímž se nám vyoutovala jako buddhistka). A že jí samozřejmě bude ctí nám poradit, ostatně, okolí tu je nebezpečné. A že bychom měli být v okolí opatrní, zejména na ten menší a zapomenutější tunel, co vede skrz horu. Slyšela nedávno vykládat, že se tam ztratili nějací lidé, ještě by asi mohli být naživu, ale je otázkou, jak dlouho jim to vydrží. Byli tři, je to tak den, nejspíš vysokoškolští studenti, co se vsadili. A brusíř, kterého hledáme, je ve městě v chrámu Kannon, kde se nachází kámen, v němž býval duch je matky. A mohl by být ochoten vyjít nám vstříc, ale má tušení, že si s něčím dělá starosti a pokud by se nám podařilo smazat vrásky z jeho čela, bylo by to záslužné. Gísla otáže na ta nebezpečí, Jigoku Dayu odvětí, že někdy nastane chvíle, kdy jediný způsob, jak zachránit kotě, je dát si sandál na hlavu a odejít. To ji naučil její mistr. Někdy je lepší tančit s kostlivci než tančit s gejšami. To ji také naučil její mistr. A pokud někdy potkáme jejího mistra a on se ptal, komu si myslíme, že předal své učení, máme mu říct, že nikomu, protože taková je správná odpověď (čímž se vyoutovala jako zen-buddhistka).\\
+\\
+Popřeje nám hodně štěstí, pak to vypadá, jako by ji zahalily plameny, pak ji zahalí plameny a zmizí. A my se vydáme k tomu tunelu, kam bychom rozhodně neměli chodit.\\
+Tunel není moc vysoký, nad ním je hora, masivní stromy a spleť kořenů. Dana se jde válet na zem s koulí, tedy ptát se zemní mysterky na včerejší večer v hoře. Pak nám sdělí, že tam šli fakt tři, všichni se báli a potmě tápali dovnitř. V nějakém bodě se ozvalo cinkání jako od zvonečků a pak se tam objevila záhrobní motorka, netuší, jak spolu interagovali, ale nemá dojem, že by došlo k fyzické kolizi. Pak to cinkání přešlo v chřestění a pánové nejdřív netančili, pak začali tančit a pak odtančili někam v pič.\\
+\\
+Navážeme se na lano, nasadíme si helmy, které jsme si pořídili přes den ve městě a lezeme do tunelu. Gísla nás vede, chvíli se jí zdá, že vidí něco jako městská světla, ale čím dál jde, tím má dojem, že vidí méně. Najednou se prudce ochladí a ozve se zvuk motorky, před námi se prudce rozsvítí namodralými svitem. Na motorce sedí holka, na helmě má obrázek kočky. Fofrem se představíme. Motorkářka se zeptá, jestli si myslíme že má dobrou motorku. Vlasta řekne, že nezáleží na motorce, ale na jezdci. Motorkářka si sundá helmu a vidíme, že má obličej rozšmelcovaný, jak po dopraví nehodě. A jestli si pořád myslíme, že záleží na jezdci. Atab odpoví, že když nezáleží na motorce ani na jezdci, záleží na tom, na které straně silnice roste tráva. Motorkářka praví, že to je moudré a zase si nasadí helmu. Akčně se jí zeptáme, jestli neviděla tři ztracené studenty, viděla. Oni ji ne, jenom ji slyšeli, projela jimi a oni naskákali do třetího výklenku doprava. Ale nezamysleli se ani nad tím, na které straně silnice roste tráva, ani nad tím, odkud vlastně slyší tu motorku. Poděkujeme jí, motorkářka se se slovy, že je toho ještě potřeba hodně objet a nepočká to, zase odjede, tím stylem, že to vypadá jako zášleh plamene.\\
+\\
+Gísla se jde podívat do výklenku, kde je namodralé světlo a je slyšet cinkání a chřestění a cítit lehký záhrobní chlad. A sedí tam na zkřížených nohou meditativní zen-kostlivci. Moc toho nenamluví, ale když se jich zeptáme, jestli by nám nemohli ukázat, kam šli ti tři ztracení, tak se chytí za ramena a začnou tančit. Přidáme se, zní k tomu (kdo ví odkud) nějaká hudba. Tanec se neustále zrychluje, v jeden moment nás odlepí od země a potom spadneme na zem. Poděkujeme kostlivcům a skutečně vidíme tři týpky v ne úplně dobrém stavu, dostanou postupně kožku, co chrání před záhrobním chladem, zahřívací šutr a střídá se u nich zahřívací šupina. Vysvětlíme jim, že je odsud vytáhneme a že by měli u jednoho kamene zapálit tyčinku, studenti jsou dost „cokoli, ta sázka byl debilní nápad.“\\
+\\
+Rozhlédneme se po okolí, které působí jako cíp podsvětí. Jsou tam nějaké kosti, cáry oblečení, je to vidět, protože na zdi jsou chycená světélka. Vypadá to tam členitě, jsou tam nějaké krápníky. Zeptáme se kostlivců, jestli nevědí o nějaké jiné cestě, protože taneček bychom my s jazykem na vestě asi dali, ale týpci dost ne. Kostlivci ukážou někam směrem do háje. Rozvážeme se, jednoho týpka si vezmou na starost Dana a Ráchel, dva Orm.
+A Gísla s Nikou začnou řešit, jak spojit svoje mojo a nakonec si obě sundají boty a zavěsí se do sebe. Gísla myslí na to, že potřebujeme tři pány dostat zpátky do světa živých a přizpůsobuje se inputům od Niky. Jdou jako kdyby tančily. Ostatní následují, vidíme odbočky, z nichž jde větší chlad. Gísla s Nikou vedou ke zdi, ale Gísla si je jistá, že ten kámen tam ve skutečnosti není. Projdou šutrem, zbytek za nimi a ocitneme se v prostornější jeskyni.\\
+\\
+Vzápětí se ode zdi oderve postava, která vypadá dost kamenně, oči jí svítí záhrobním ohněm a vrhá se na nás. Atab jde tankovat, Dana s Ráchel lifrují postupně ven týpečky, postupně s k nim přidají Vlasta s Nikou. Orm, Mini a Kawa do věci mlátí, aby to utloukání neměla tak snadné, golem třískne do země, takže si užijeme i šutrové AoEčko. Atab si udělá „pocem hajzle, nikam nepudeš“ a opře se o to, že jeho relik je slza Ereškigal, tj. věc z podsvětí a golem skutečně nikam nejde, konkrétně tím způsobem, že mu zůstane  noha zaražená v zemi a po kolena je tam zaražený i Atab. Orm se rozběhne a kopne golema do nohy, která se po setkání s epickou silou zlomí a golem upadne na bok. Kawa se přesouvá k východu, Atab si souká ven nohy. Gísla zavolá na Miniho: „Double!“ Mini na Gíslu: „Double!““ a pak se do golema opřou písní ohně a ledu. Udělá to šílený zášleh, z věci upadnou tak dvě třetiny. Orm lehce kulhavě odchází jako cool guy a za ním explosion. Dana mezitím dorazila k Atabovi a všichni se snaží urychleně opustit prostor. Stvůra dožraně práskne do země a pošle úlomky, aby se nám neodcházelo moc zlehka a pak se konečně dostaneme ven.\\
+Venku zjistíme, že jsme pod svahem té hory a v rychlosti provedeme první pomoc.\\
+Ráchel si jde popovídat se studenty, kteří mezitím řeší, že nikomu nebudou povídat, co tam viděli, nikdo by jim nevěřil. A že teď míříme do chrámu Kannon a že by měli jít s námi. Jeden z týpků si s Ráchel vymění telefonní číslo a pak ji začne nabalovat, čehož si Ráchel nevšimne, zato si toho všimne Dana a snaží se jeho nadšení chladit otázkami, jak se má Ráchelin boyfriend a že by teď někdy měli mít výročí.
+Doplížíme se k chrámu Kannon, je tak akorát úsvit, brána se otevírá a v ní jsou mniši, podívají se na nás a pak řeknou Amitábha. Necháme si zavolat opata a v rychlosti mu řekneme, kdo jsme, co se stalo a že bychom ocenili, kdyby se tady o pány postarali a kdyby je to moc nezatěžovalo, tak trocha léčení by se nám hodila a Gísla by si chtěla promluvit s mistrem Otohachim.\\
+\\
+Jsme někde usazeni a záhy dorazí na Japonce netypicky vysoký mladý muž s fancy mrdolem (anglicky manbun, ale ten český paskvil se mi líbí víc, ngl). Oblečený v kosode a hakamě, přes pas šerpu a za ní katanu. A ptá se, co bychom od něj potřebovali. Gísla mu řekne, že potřebuje člunek z lastury (s tím, že kdyby ho zajímaly detaily, tak je samozřejmě dodá), na tkaní, se kterým jí bude pomáhat jorogumo od Joren Falls. Otohachi zkonstatuje, že jorogumo jsou záludné a že nechce dávat yokai do ruky něco, co by mohlo mít ošklivé následky, samozřejmě těžko říct, jestli ten člunek není na jedno použití, ale máme to mít na paměti. A zeptáme se, jestli bychom nemohli udělat něco pro něj, protože si v podstatě musíme trvat na protislužbě.\\
+\\
+Otohachi odpoví, že by naši službu potřebovala yokai jménem Netopýří matka, která je sama se třemi dětmi. A konkrétně jde o svitek, na němž je sepsána sútra velkého milosrdenství; Netopýří matka ho potřebuje, aby z jejích dětí nebyla divoká yokai. Svitek býval ve zdejším chrámu v knihovně, ale už tady není. Zmizel pár let zpátky (necháme si popsat, kde přesně byl). A opat byl kolem toho velmi neurčitý a tvářil se, že o tom nechce mluvit. Svitek sám by mohl být zajímavý pro kohokoli, kdo vidí, na co se dívá a Otohachi si myslí, že v jeho zmizení je nějaký nadpřirozený vliv. Co se týče místního nadpřirozena, zmíní Jigoku Dayu a motorkářku (která zaživa jezdila jako poslíček, aby uživila sebe a svou matku). V okolí hradu by mohli být nějací další duchové. A rovnou si od Gísly přebere lasturu a odporoučí se.\\
+\\
+Necháme se zavést do knihovny, je to samostatná budova a s tím, že si chceme přečíst nějakou sútru a chvíli setrvat v rozjímání, na chvíli vystrnadíme knihovníka.\\
+Koukáme na prázdné místo, kde byl svitek, na okně je mřížka, která má rozestupy na hodně hubenou ruku, ale to tady může mít kdeco. Vlasta jde s Justice prozkoumat místo, jestli to někdo ukradl nebo to odnesl z jiných pohnutek. A má dojem, že slyší několikrát stejné slovo „taskete“ (pomoc), ale rozumí, co to znamená. Těžko říct, jestli to je jedna osoba nebo víc. Pak místo prozkoumá se svou mysterkou Nika a řekne, že souhlasí s Vlastou, že ten, kdo to odnesl, byl zoufalý a byl přesvědčen, že mu ten svitek může pomoci. A že to byla skutečně jedna bytost. A asi se v tom, že jí to může pomoci, spletla. To, co si ta osoba myslela, že to vyřeší, to nevyřešilo.\\
+\\
+Odklackujeme se za Jigoku Dayu, v rychlosti jí shrneme, co se dělo a co bychom potřebovali. Jigogu Dayu rozvine vějíř, na kterém je namalovaná ta hora, na které je tunel. A řekne, že to musel udělat skutečně někdo „zoufalý, zoufalý, zoufalý.“ A pak dodá, že se někdy stane, že někdo může k mluvení používat jenom slova jiných, ale neznamená to, že je hluchý. Popřeje nám krásnou ničím nerušenou dobrou noc a zase zmizí v plamenech.