| Obě strany předchozí revizePředchozí verzeNásledující verze | Předchozí verze |
| moherske_utesy_-_22.6.2018 [2019/09/15 13:33] – sadako | moherske_utesy_-_22.6.2018 [2026/10/24 14:12] (aktuální) – upraveno mimo DokuWiki 127.0.0.1 |
|---|
| ====== Mohérské útesy ====== | ====== Mohérské útesy ====== |
| **Osoby a obsazení:** [[mi_nue-chai|Mi Nü-Chai]], dcera Kuan-tiho; Otakar Njordsson; [[mara_podkopecka|Mara Podkopecká]], dcera Eponina; [[robin_svoboda|Robin Svoboda]], syn Andraste; [[altyr|Pavel Altýr Týrsson]] a Zrzavá Pila (NPC); Sanji, syn Sómův v aspektu blaženého spánku; Petr Vopička, syn Sun Wu-kungův; Aelfrida, dcera Afrodítina (NPC) | **Osoby a obsazení:** [[mi_nue-chai|Mi Nü-Chai]], dcera [[kuan-ti|Kuan-tiho]]; [[otakar_njordsson|Otakar Njordsson]]; [[mara_podkopecka|Mara Podkopecká]], dcera [[epona|Eponina]]; [[robin_svoboda|Robin Svoboda]], syn [[andraste|Andraste]]; [[altyr|Pavel Altýr Týrsson]] a Zrzavá Pila (NPC); Sanji, syn Sómův v aspektu blaženého spánku; Petr Vopička, syn Sun Wu-kungův; Aelfrida, dcera Afrodítina (NPC) |
| |
| ---- | ---- |
| |
| Během debaty Vopička podotýká, že by nebyl dobrý nápad jíst mořské panny (japonská pověra, že kdo sní maso mořské panny, stane se nesmrtelným), na Havaji se stalo, že lidi žrali mořskou pannu a pak z toho muty muty do titan spawnu, což nikdo nechce. | Během debaty Vopička podotýká, že by nebyl dobrý nápad jíst mořské panny (japonská pověra, že kdo sní maso mořské panny, stane se nesmrtelným), na Havaji se stalo, že lidi žrali mořskou pannu a pak z toho muty muty do titan spawnu, což nikdo nechce. |
| To mu odsouhlasíme a na Mařin návrh to bereme do Irska přes Loučeň a jejího muže, který nám přespání a zkratky poskytne též dobré rady - takže jsme se dozvěděli, že velká část obyvatel útesů jsou částečně nelidského původu. | To mu odsouhlasíme a na Mařin návrh to bereme do Irska přes [[loucen|Loučeň]] a jejího muže, který nám přespání a zkratky poskytne též dobré rady - takže jsme se dozvěděli, že velká část obyvatel útesů jsou částečně nelidského původu. |
| |
| Ráno si nás vyzvedne Mara, pak se před námi otevře stěna síní a vyjdeme ven, do krásného irského rána. Chčije, respektive mží. Sestupujeme z kopce. Kopec je eufemismus. Z jedné strany mírný svah, z druhé strany horolezecky náročná. Vlak jede za deset minut, dorazíme na Mohérské útesy. Je tam krásně, obloha je jak vymetená. Svítí sluníčko, vane vítr od moře, klid a pohoda. | Ráno si nás vyzvedne Mara, pak se před námi otevře stěna síní a vyjdeme ven, do krásného irského rána. Chčije, respektive mží. Sestupujeme z kopce. Kopec je eufemismus. Z jedné strany mírný svah, z druhé strany horolezecky náročná. Vlak jede za deset minut, dorazíme na Mohérské útesy. Je tam krásně, obloha je jak vymetená. Svítí sluníčko, vane vítr od moře, klid a pohoda. |
| Přeplaveme do jeskyně, je nepřekvapivě temná, vlhká a studená. Čopy v pohotovosti, Mara si ohmatá jeskyni, avšak jeskyně mlčí. Svítíme si a jdeme dál, najednou zaslechneme takové zvláštní cvakání na kamenech. Od této chvíle Mini začne meditovat. Dojdeme do místa, kde se jeskyně rozšiřuje a zahlédneme nějakou postavu. Vypadá to, jak kdyby to byl přikrčený člověk. Má to oko na půlce hlavy, divně dopředu protaženou lebku, dva dlouhé přední zuby a za tím ještě chelicery. Je to celé černé a má to na sobě sem tam zbytky zplihlé srsti. Do půli lopatek se táhne cosi, co na první pohled vypadá jako vlasy, ale jsou to zdeformované uši. Je to něco jako hodně zmutovaný zajíc, smíšený s hmyzími a humanoidními prvky. Co vidíme v jeho oku? Mara soucit, Týrsson kami z Nagasaki, Otakar obavu o ostatní, Sanji usne, Robin, že tohle patřilo matce a musí se to vrátit zpátky. Mini si už hodnou chvíli medituje. Petr myslí na svůj předpoklad, že ve skříňce byla králičí lebka a seems fomorian to him. | Přeplaveme do jeskyně, je nepřekvapivě temná, vlhká a studená. Čopy v pohotovosti, Mara si ohmatá jeskyni, avšak jeskyně mlčí. Svítíme si a jdeme dál, najednou zaslechneme takové zvláštní cvakání na kamenech. Od této chvíle Mini začne meditovat. Dojdeme do místa, kde se jeskyně rozšiřuje a zahlédneme nějakou postavu. Vypadá to, jak kdyby to byl přikrčený člověk. Má to oko na půlce hlavy, divně dopředu protaženou lebku, dva dlouhé přední zuby a za tím ještě chelicery. Je to celé černé a má to na sobě sem tam zbytky zplihlé srsti. Do půli lopatek se táhne cosi, co na první pohled vypadá jako vlasy, ale jsou to zdeformované uši. Je to něco jako hodně zmutovaný zajíc, smíšený s hmyzími a humanoidními prvky. Co vidíme v jeho oku? Mara soucit, Týrsson kami z Nagasaki, Otakar obavu o ostatní, Sanji usne, Robin, že tohle patřilo matce a musí se to vrátit zpátky. Mini si už hodnou chvíli medituje. Petr myslí na svůj předpoklad, že ve skříňce byla králičí lebka a seems fomorian to him. |
| A nastane řež veliká, v níž nejprve zjistíme, že z mutokrálíka cáká nějaký černý hnus, takže se následně věnujeme způsobování zranění, která co nejméně chlístají. Zrůda je nakonec Mini dekapitována, žel předtím ještě stihne škrábnout Robina do lýtka a Otakara přes břicho. Robin otevře skříňku a prohlásí: „Ve jménu Andraste, mé matky, vrať se do skříňky!“ Všechno, včetně cákanců slizu slipne do skříňky, Robin převáže skříňku páskem a odpadne. Počítání raněných – rány na Robinově noze i na Otakarově břiše jsou takové černé. Vopička se začne hrabat Robinovi v noze, rána je extrémně citlivá. Když se do toho šťouchne, neteče z toho nic, nekrvácí to. Zčernalé maso. Vopička kouká po možném oltáři, žádný oltářík nenachází. Plácáme se do vody a najednou jsme na schodišti, sestupuje postava celá v bílém, černá tvář jako benátská maska, bez rysů. Černé ruce. Přišlo nás v osobě Emisara navštívit Měsíční schodiště s nabídkou, která se nedá odmítnout. Po krátké poradě usuzujeme, že nabídka je dobrá a nejsme v nouzi, tak cena nebude přehnaná, zejména, když se složíme. Jsou vybrány nějaké magické předměty, Robinovy vlasy a vzpomínky od různých lidí, a Emisar se jme naplňovat svoji část úmluvy. Nejprve nám vyléčí zraněné a pak odpoví na otázky. | A nastane řež veliká, v níž nejprve zjistíme, že z mutokrálíka cáká nějaký černý hnus, takže se následně věnujeme způsobování zranění, která co nejméně chlístají. Zrůda je nakonec Mini dekapitována, žel předtím ještě stihne škrábnout Robina do lýtka a Otakara přes břicho. Robin otevře skříňku a prohlásí: „Ve jménu Andraste, mé matky, vrať se do skříňky!“ Všechno, včetně cákanců slizu slipne do skříňky, Robin převáže skříňku páskem a odpadne. Počítání raněných – rány na Robinově noze i na Otakarově břiše jsou takové černé. Vopička se začne hrabat Robinovi v noze, rána je extrémně citlivá. Když se do toho šťouchne, neteče z toho nic, nekrvácí to. Zčernalé maso. Vopička kouká po možném oltáři, žádný oltářík nenachází. Plácáme se do vody a najednou jsme na schodišti, sestupuje postava celá v bílém, černá tvář jako benátská maska, bez rysů. Černé ruce. Přišlo nás v osobě Emisara navštívit Měsíční schodiště s nabídkou, která se nedá odmítnout. Po krátké poradě usuzujeme, že nabídka je dobrá a nejsme v nouzi, tak cena nebude přehnaná, zejména, když se složíme. Jsou vybrány nějaké magické předměty, Robinovy vlasy a vzpomínky od různých lidí, a Emisar se jme naplňovat svoji část úmluvy. Nejprve nám vyléčí zraněné a pak odpoví na otázky. |
| Nejprve dotaz, co se stalo s obsahem skříňky, s posvátným zajícem – ještě ve chvíli vypuštění byl v pořádku. Byl typem živoucího věštného znamení, ale toto znamení úplně nebylo určeno smrtelníkům a tedy ten kdo ho spatřil, zemřel v úděsu nad posvátnem, které představoval (mysterium tremendum materiálního typu, fuck yeah). Znamení putovalo a v moment, kdy se dostalo na jedno konkrétní místo v Chouet Headland, Guernsey, Channel Islands, nepoužívaný starý důl, přišlo do kontaktu s vlivem fomory a bylo znetvořeno a v tomto stavu se ukrylo někde, kde ani oko slunce ani oko měsíce na něj nemohlo dosáhnout. Tam se postupně pomaloučku měnilo a deformovalo čím dál tím víc. Čím později bychom ho našli, tím hůře pro nás. | Nejprve dotaz, co se stalo s obsahem skříňky, s posvátným zajícem – ještě ve chvíli vypuštění byl v pořádku. Byl typem živoucího věštného znamení, ale toto znamení úplně nebylo určeno smrtelníkům a tedy ten kdo ho spatřil, zemřel v úděsu nad posvátnem, které představoval (mysterium tremendum materiálního typu, fuck yeah). Znamení putovalo a v moment, kdy se dostalo na jedno konkrétní místo v Chouet Headland, Guernsey, Channel Islands, nepoužívaný starý důl, přišlo do kontaktu s vlivem [[fomory|fomory]] a bylo znetvořeno a v tomto stavu se ukrylo někde, kde ani oko slunce ani oko měsíce na něj nemohlo dosáhnout. Tam se postupně pomaloučku měnilo a deformovalo čím dál tím víc. Čím později bychom ho našli, tím hůře pro nás. |
| Co se týče těch ran, stav zraněných by se zhoršoval řádově ve dnech, tento typ znamení by ovšem působil především mentální změny. Fyzicky by dlouho zůstávalo stejné, permanentní zranění netečné vůči běžným a části neběžných prostředků proti bolesti. Ale jeho vliv by se v jeho běhu projevoval na mysli, jak konkrétně, to je velmi individuální, ale na konci by bylo černé a nevratné šílenství postiženého. | Co se týče těch ran, stav zraněných by se zhoršoval řádově ve dnech, tento typ znamení by ovšem působil především mentální změny. Fyzicky by dlouho zůstávalo stejné, permanentní zranění netečné vůči běžným a části neběžných prostředků proti bolesti. Ale jeho vliv by se v jeho běhu projevoval na mysli, jak konkrétně, to je velmi individuální, ale na konci by bylo černé a nevratné šílenství postiženého. |
| A poslední část dohody, obnova posvátného zvířete. Je odpáskována stříňka, Emisar sepne ruce jako v modlitbě, padne na ni paprsek měsíčního světla, paprsek prostupuje skrz, skříňka se otevře, těžko říct, jak dlouho to trvá, vypadá to všechno strašně staticky. Potom se z truhličky vynoří na chvíli stvoření, které je technicky vzato bílý zajíc s černočernýma očima. Má lehce humanoidní šmrnc, jako kdyby byl malinko antropomorfní, velmi jemně. Je krásně osrstěný, srst vypadá jako sníh, který je na něm navátý – je to krásné, fascinující, možná trochu znepokojivé. Vopička se mrkne a otočí, načež ho napodobí i všichni ostatní. Není nic slyšet, jen posléze lehce kovově uspokojivé klapnutí uzavírané skříňky, kterou si přebere Robin. | A poslední část dohody, obnova posvátného zvířete. Je odpáskována stříňka, Emisar sepne ruce jako v modlitbě, padne na ni paprsek měsíčního světla, paprsek prostupuje skrz, skříňka se otevře, těžko říct, jak dlouho to trvá, vypadá to všechno strašně staticky. Potom se z truhličky vynoří na chvíli stvoření, které je technicky vzato bílý zajíc s černočernýma očima. Má lehce humanoidní šmrnc, jako kdyby byl malinko antropomorfní, velmi jemně. Je krásně osrstěný, srst vypadá jako sníh, který je na něm navátý – je to krásné, fascinující, možná trochu znepokojivé. Vopička se mrkne a otočí, načež ho napodobí i všichni ostatní. Není nic slyšet, jen posléze lehce kovově uspokojivé klapnutí uzavírané skříňky, kterou si přebere Robin. |
| Rozloučíme se, odejdeme a ocitneme se zpátky na lodi, schodiště zmizí do měsíčního světla, Deirdre to obezřetně pozoruje. Nahodí motor a mizíme ke břehu. | Rozloučíme se, odejdeme a ocitneme se zpátky na lodi, schodiště zmizí do měsíčního světla, Deirdre to obezřetně pozoruje. Nahodí motor a mizíme ke břehu. |
