Rozdíly

Zde můžete vidět rozdíly mezi vybranou verzí a aktuální verzí dané stránky.

--- tour_de_podsveti-_24._5._2025 [2025/05/29 08:26] – radana
+++ tour_de_podsveti-_24._5._2025 [2025/06/14 13:33] (aktuální) – přidán hlavní autor lindkvist
@@ Řádek 2: / Řádek 2: @@
 . 5. 2025
-**Osoby a obsazení:** [[Vlasta Pokorná|Vlasta Pokorná]], [[tomas_lin|Tomáš Lin]], [[kalen|Kalen Jezerková]], [[petr_helsson|Gíslaug Heljardóttir]], Petr Vopička, Malá Rianon (NPC)
+**Osoby a obsazení:** [[radana|Radana Hradilová]], dcera Arawna; [[Vlasta Pokorná|Vlasta Pokorná]], [[tomas_lin|Tomáš Lin]], [[kalen|Kalen Jezerková]], [[petr_helsson|Gíslaug Heljardóttir]], Petr Vopička, Malá Rianon (NPC)
 ----
@@ Řádek 9: / Řádek 9: @@
 **Praha**
 Je to zvláštní. Jako probudit se do úplně jiného světa, který najednou dává tak málo smyslu. Člověk se naučí vyplnit daně, pravidelně odpírat prádlo a snažit se najíst aspoň třikrát denně a pak přijde tohle.
@@ Řádek 57: / Řádek 58: @@
 Kromě všeobecných příprav v podobě dalších otázek a plánů mi taky bylo řečeno, že když jsem ten úkol dostala já, tak velím.
-//Tak to pozor, já nejsem žádnej lieutenant Dan, pánové a dámy a další entity. Nejsem. Nemám to ráda. Jedna věc je táhnout za sebou smečku turistů, co se držej žlutýho deštníku a vyprávět jim, jak v tomhle baráku vyletěl Faust komínem, ale druhá věc je tahat polobohy po světě a zvrátit osičku titánsko-božskejch vah na tu spránou stranu. Jenže všichni se tvářej tak hrozně samozřejmě! Jako že to přece zvládnu, že jsem dcera Arawna. Kámo, můj táta se jmenuje Františe Hradil a nejtěžší úkoly který mi v životě zadal, byly typu: jít posekat trávník vedle úlů. Najít tři mrtvý chlápky jejichž duše se toulaj ani-bůh-neví-kde prostě nebylo součástí mýho běžnýho života. Nehledě na to, že trest za nevyplnění úkolu je taky drasticky jinej, V jednom případě si prostě jen pár dní nesáhnu na telefon, zatímco v tom druhym si to ani nechci domejšlet! //
+//Tak to pozor, já nejsem žádnej lieutenant Dan, pánové a dámy a další entity. Nejsem. Nemám to ráda. Jedna věc je táhnout za sebou smečku turistů, co se držej žlutýho deštníku a vyprávět jim, jak v tomhle baráku vyletěl Faust komínem, ale druhá věc je tahat polobohy po světě a zvrátit osičku titánsko-božskejch vah na tu spránou stranu. Jenže všichni se tvářej tak hrozně samozřejmě! Jako že to přece zvládnu, že jsem dcera Arawna. Kámo, můj táta se jmenuje Františe Hradil a nejtěžší úkoly který mi v životě zadal, byly typu: jít posekat trávník vedle úlů. Najít tři mrtvý chlápky jejichž duše se toulaj ani-bůh-neví-kde prostě nebylo součástí mýho běžnýho života. Nehledě na to, že trest za nevyplnění úkolu je taky drasticky jinej. V jednom případě si prostě jen pár dní nesáhnu na telefon, zatímco v tom druhym si to ani nechci domejšlet! //
 Pak už zbylo jen koupit letenky do Dublinu, naplánovat cestu vlakem na jihozápad a vyrazit. Já si pro jistotu s sebou ještě vzala pár smutečních Irských balad, šalvěj a tu větev. A Petr byl tak hodnej, že sebou vzal šeřík, chryzantémy a růže, hezky v bílý - protože kromě asi tak další tisíckovky věcí (jako třeba boje s capybarama) má květinářství...
+{{ ::tour_de_podsveti_praha.jpg?nolink |}}
 ---
@@ Řádek 75: / Řádek 78: @@
 Abychom ale dokázali nahoru na horu (hehe) vystoupat ještě před západem slunce, bylo nutný si sebrat saky paky a vyrazit. Hezky dle místního doporučení - tedy stoupat přes území Brother O’Shea. A ten na sebe teda nenechal moc dlouho čekat.
-//Dobře. Byť bych tuhle část ráda vycenzurovala a řekla, že se nestala, bohužel na to existují očití svědci. Znovu: Já nejsem žádnej superhrdina. Jenže když vás prostě pořád někdo hajpuje jak hrozně jste hustý a že váš otec je polobůh a že to tu máte teda pod palcem, tak co jsem sakra měla dělat jinýho?! Poznámka pro mě: dominanci před tisíciletým elfem prostě nenastolíš. - Nechme to u toho, jo? Poučení pro příště, jasný. Haha, hihi, nebudeme se k tomu vracet. Šmitec. Díky a posílám klíčenku.//
+//Dobře. Byť bych tuhle část ráda vycenzurovala a řekla, že se nestala, bohužel na to existují očití svědci. Znovu: Já nejsem žádnej superhrdina. Jenže když vás prostě pořád někdo hajpuje jak hrozně jste hustý a že váš otec je bůh a že to tu máte teda pod palcem, tak co jsem sakra měla dělat jinýho?! Poznámka pro mě: dominanci před tisíciletým elfem prostě nenastolíš. - Nechme to u toho, jo? Poučení pro příště, jasný. Haha, hihi, nebudeme se k tomu vracet. Šmitec. Díky a posílám klíčenku.//
 Elfové jsou zákeřný zmrdi. Tak a je to. Řekla jsem to. Jo a evidentně rčení že: "Všechno má svojí cenu."  nosej v tom svym ošklivym nafoukanym srdci, co skrejvaj pod nabušenou hrudí, hodně blízko. S vlasama co vypadaj sametovější než samet, nonšalantností aristokrata a obličejem symetrickym víc než pravítko nám tenhle <del>pohlednej</del> hajzl sdělil, že za to samozřejmě bude něco chtít, ale že prej už má všechno.
@@ Řádek 99: / Řádek 102: @@
 A ani jeden z nich nevypadal šťastně, teda až do doby, kdy jim všem bylo slíbeno, že si pro ně dojdem. Oficiálně, protože prej vyrvat duše záhrobním bohům není uplně košér postup (ale Peťa ho dost energicky navrhoval). Já teda nevim vůbec nic, včetně toho, jak jsem se tu sakra ocitla já... no nic.
+{{ ::tour_de_podsveti_ii.jpg?nolink |}}
 ---
@@ Řádek 123: / Řádek 128: @@
 **Hel - Kdesi ve Finsku**
-Můj kooperační mechanismus s traumatem (ANO! Tak to budu nazývat.) je dost často spojen se změnou prostředí.
+Můj kooperační mechanismus s traumatem (ANO! Tak to budu nazývat.) je dost často spojen se změnou prostředí, řekla bych že dost podobně jako to má řada mileniálů, kteří před svými problémy raději projdou Portugalsko až do Španělska na Svatojakubský cestě, než aby zvedli telefon a dali svými boomerskýmu manažerovi vale.
+Bohužel, můj manažer neodpovídá žádné škatulce jako je boomer, možná tak generace 0. Kdybychom zapomněli, je to bůh a jeho telefonní linkou jsou moje (!) sny. Nakolik tedy člověk něčemu takovému uteče je otázkou, spíše naši cestu do Helsinek nazvěme strategickým přemístěním. Tak.
+Zdá se, že ať už tenhle spolek přijede kamkoliv, vždycky se tam najde někdo, kdo je zná. A sever nebyl výjimkou. Už na letišti nás vyzvedla jednotka. Tentokrát v podobě sámky - Jaerven, podle mého poloobra - Tuomase a toho nejhodnějšího kluka pod sluncem - Mustiho. Musti je velkej, krásnej pes a asi ho miluju. (Těch několik hodin šňuchání bylo málo. Víc, Morisi, ty mizero jeden!)
+Na seznam bizarních interakcí si taky zapíšu objetí Petra s Jaerven. Ten chlápek je prostě divnej, teda jako asi všichni z týhle party, ale kdo z vašeho okolí po přátelském pozdravu zešediví a začne z něj padat prach, hmm?
+Cesta dodávkou byla fajn, nejen proto, že se všichni ostatní usadili na místa a já jsem privilegovaně mohla jet v kufru s Mustim - neberte to zle, byla jsem víc než spokojená. Měla jsem čas vydechnout a to jsem docela potřebovala, význam canisterapie mi vlastně došel až teď. Evidentně jsme si ale pohodlí cestování v moderním prostředku dopravy neměli užít dlouho, když nás někde v hlubokém severu čekaly... saně.
+Tak tohle si do deníčku taky musím napsat, že jo. Já teda totiž běžně do role Santy nevstupuju, což se nedá říct o Petrovi a Kalen, který vypadali, že se pro to skoro narodili, když se chytli otěží a vyvezli nás ještě dál do ledového království a Elsu jsme fakt nejeli hledat.
+Petr taky občas jen tak z ničeho nic zařval do tý bílý krajiny divný věci. Něco o nejobávanějším hísovi světa. Což jsem pochopila - nebo spíš mi bylo vysvětleno - je jakési monstrum co na sebe dokáže brát podobu různejch věcí. Od stromů až po strže (Perfektní, ne? Perfektní.) a že s ním má nějakou domluvu o tom, jak hrozně bude šířit jeho jméno.
+Vhledem k tomu, že nám cesta trvala pár dní, docela jsem si na tyhle výjeky zvykla. Ale divný je to pořád. Během cesty se mi taky zmínili o tom, že jedeme za máti Lemikainen. A zmínili se teda s notnou dávkou uznání a apelu na to, že se v její přítomnosti nevytahují zbraně a to za žádných okolností. Jako kdybych to snad chtěla s tou svojí rybičkou zkoušet nebo co.
+Divili byste se, jak rychle se v krajině sněhu a bíla začnete nudit a jak rychle člověk zmerčí cokoliv, co se vymyká sněžnýmu jazyku nebo návrchu. Chaloupka jak z pohádky o Mrazíkovi, kterou už obral čas o barevný úžas (jestli tam vůbec někdy byl) jsem si tak všimla skoro stejně rychle jako ostatní a když se k ní stočili saně, bylo vymalováno.
+Ještě než jsme vůbec dojeli, na prahu se vyloupla stařenka jak věchýtek a já se přiznám, že jsem chvíli čekala na větu: "Ukaž mi prstíček." který bych se popravdě vůbec nedivila. O to míň, když nás vzala dovnitř chatrčky, která by si s finskou saunou klidně mohla dát duel a vyjít z něj jako vítěz. Narozdíl od sauny v ní ale viselo poměrně znepokojivé množství řezných zbraní - sekáčky, sekerky, nože a jim podobné útvary, které ani nedokážu pojmenovat.
+//A všichni se zas tvářili, že je to úplně normální. Tak já bych chtěla říct, že tohle normální není a kdybych navštívila někdy pražskej byt s podobnou výbavou, měla bych vytočeno 158 ještě rychlejš, než bych vůbec stihla říct dobrý den. Ale jasně, předpokládám, že zrovna finská kriminálka nepodniká výlety do divočiny aby do rejstříku nebezpečných osob zapsala babču co vypadá, že Jeníčka s Mařenkou už dávno rozporcovala a snědla snad ještě za syrova.//
+Pokud bych si ale měla odmyslet arzenál zbraní, za které by se nestyděla ani finská armáda, byla matička Lemikanen moc fajn. Nevim, jestli bych jí chtěla zrovna za babičku, ale po několikadenní cestě na saních se ta její polívka (U který odmítám lavírovat nad tím co všechno v ní bylo.) opravdu hodila. Zvlášť s informacemi, které následovali po jejím dojedení.
+Když nad tím tak přemýšlím, myslím že do podobného stádia jako matička by mohla dospět i Gísla, možná proto si toho měly děvčata tolik co říct! Já se sice většinu času snažila tvářit nenápadně a ideálně splynout s kůží nějakýho zvířete (Který na medvěda vypadalo teda až pofidérně velce!), ale i tak jsem zaslechla, že plán je následovat klubíčko. Tak ještě že to nejsou drobky, že jo, člověk tady nikdy neví. Že ho prej stačí hodit na zem a nechat se vést rudou linkou provázku a pokud se nám podaří z Helu dostat zpátky, že nás zavede zase až sem, tedy k matičce. Ideálně i s tím klubíčkem, protože má pana Navrátila (jen nikdo nespecifikoval na jak dlouhou dobu si vyjde na výlet).
+V pohádkách se tak říká: a jak si usmysleli, tak i udělali. Dost podobně na tom byla i ta naše skvadra hrdinů poté co jsme vyfasovali další teplé oblečení, za což jsem já osobně byla dost ráda, protože na severu je fakt kosa! A měla bejt čím dál větší a taky byla. Zvlášť poté, co jsme se tedy pustili za klubkem, který jako kdyby mělo snad pekelnou GPS do Helu. Nikdy mě nenapadlo, že dostat se do problémů můžete třeba jen tím, že projdete skalní průrvou. A hle.
+Vzhledem k tomu, že jsme přeci jen hodlali vstoupit do domény Gísly matky, celou naší výpravu vedla a díky za to, protože netrvalo ani dvacet kroků, když mi poprvý zmrzla krev v žilách. Vlčí vytí se obecně rozpíná daleko, když k tomu přičtete i fakt, že se láme o ledový povrch skal a to, že vychází tak metr od vás z vlka co spíš než cokoliv připomíná velikostně koně, určitě si situaci dokážete představit. Myslim, že mi doslova spadla brada, když se naše nemrtvá rozhodla jít tu bestii pohladit! Proč?! Já jako chápu, že možná nemá problém s tím, že jí někdo bude přišívat ruku (haha), ale docela bych se obávala faktu, že by jí ten dotyčnej musel nejdřív vylovit z žaludku tý potvory.
+Podle mě začínám bejt přeborník v zadržování dechu, protože se s váma klidně vsadim, že jsem celou tu dobu, co si tam s tim přerostlym cosi něco špitala, prostě jen nedejchala. Ostatně to je první poučka ne? Hrát mrtvýho.
+//Jenom se obávám, protože to mi taky někdo řekl, že ani když jste mrtvý tak vás to z tohohle šílenýho kolotoče vlastně nemusí vysvobodit! Tak tomu se říká smlouva na neurčito, korporátní krysy se tetelí. Na druhou stranu s tímhle bych si možná mohla jít zažádat o hypotéku a reálně jí někdy splatit - kdy? Neurčito, ale s garancí, že ani smrt mě nezastaví. Ono berňák je taky věčnej, že jo.//
+Moje podezření o tom, že Gísla si na mrtvou ani hrát nemusí se mi vzápětí potvrdilo, když vyšla z tý "potyčky", který ani potyčka řikat nemůžu pokud nebudu počítat pohlazení po čumáku smrtelnýho vlka jako akt agrese, úplně v pohodě. Její protivník stáhl ocas a odlifroval se.
+//Jak to ta holka dělá?! Ne, nechci to vědět, je to jen řečnická. Fakt. Jenže dvoumetrový slintající bestie se zubama jako průměrnej nůž na vykoštění samozřejmě nejsou jedinou frajeřinkou na cestě do pekla (Jo, já už si taky myslela, že to máme za sebou.).//
+Ne, ne... burácení vlčího vytí vystřídalo burácení vody. A řeknu vám, že podle mě by se i Hilgertová sebrala a přenechala tuhle divokou řeku někomu jinýmu. Abych byla přesná, ona by mu klidně s úsměvem předala i všechny svoje medaile, jen aby s tou svojí kánoí mohla o dům dál, čemuž já bych se vůbec nedivila, vlastně by to byla jediná rozumná věc. Já bych se taky nejradši sebrala a poodešla o dům dál, jenže narozdíl od imaginárního scénáře s Hilgertovou, naše situace byla víc než reálná. Jo! A vykoupením nám měl být most (...přes minulost, Johanko!), ze zlata. Já vám nevim, ale není zlato dost kujnej kov? Zrovna mosty bych z něj asi nestavěla, jenže co už. Tenhle byl jediná spása (a ani přes něj se mi přes tu řeku moc nechtělo), kdy i tu si ale člověk musí asi vysloužit. Třeba tím, že se setká s obryní.
+Zlatovlasou obryní. Evidentně se Hel rozhodl mít svého Rubeuse Hagrida, proč ne. Na tuhle malou zmínku o nebezpečenství, kterou pronesla Gísla, se Rianon v ruce z ničehonic zhmotnil obrovskej stínovej meč a moje rybička zůstala i nadále v zadní kapse kalhot, protože co bych s ní asi tak dělala? Vytáhla si případně zlatou třísku?
+Klíčnice a šafářnice v Helu se tak zjevila až na provolání domorodkyně z naší skupiny, která vyhlásila své dobré úmysly. A i když to ze začátku vypadalo na pořádnou melu (Nebo já nevim, nějak si představuju, že by to nebylo tak jednoduchý, už jenom proto, že i Gondor měl se zdoláním obrů značný problémy a to jich byla celá armáda kterou vedl Gandalf!), nakonec nám jen bylo sděleno: "Dávejte pna mostě pozor, našlapujte zlehka." Což je samozřejmě hrozně skvělá rada, že jo, protože jsme rozhodně asi vypadali, že si tam střihnem minimálně dupáka.
+Po krátké úvaze jsme se rozhodli pro úvaz. Doslova. Zima byla, sníh taky a já si vzpomněla na všechny ty béčkový filmy ve kterejch horolezci zdolávaj ledový pláně přivázaný na svý druhy. Jeden za všechny, všichni za jednoho! Navíc se strategickým rozmístěním těch, kdo nějak aspoň trochu tíhnou k doméně smrti - což asi nebyla sázka na jistotu, že s tím ten most bude počítat, ale vyšlo to. Improvizace kterou by záviděl i Bear Grylls nás teda dostala na druhou stranu až před černou bránu <del>do Morie</del>. Narozdíl od Společenstva jsme se tam ale nezasekli na dlouho, Gísla prostě jen oznámila audienci se svojí družinou a bylo to. Cesta do Helu nám byla otevřena. Škoda jenom, že se za náma ty obrovský dveře zase vcelku rychle zavřeli.
+A věřte mi, že já bych se z fleku otočila a utekla. Hela je děsivá.
+Nejenom když na vás shlíží z trůnu jako na ošklivej flek živý existence, podle mě by byla děsivá kdykoliv a kdekoliv a nespravila by to ani smečka štěňátek. Na druhou stranu mi docela rychle doteklo, odkud to zvláštní duo barev Gísla má. Od mamky.
+Což zní až absurdně. A na naše rodinný setkání si už nikdy stěžovat nebudu, protože to jejich bylo teda fakt divný. Kdyby tam nebyla taková kosa, řekla bych až dusno, jenže to se do týhle verze podsvětí vůbec nehodí. Formální představení naší mise proběhlo bez mého přispění, já měla dost svejch starostí s tím, aby mi nedrkotaly zuby příliš nahlas a i když vládkyně tohoto léna souhlasila, že si Ryana můžeme odvést, krve by se ve mě nedořezal, když dodala: "... ale musíte si ho nejdřív najít. Být vámi spěchám, dokud pro vás nebude pozdě."
+//Proč... všechno... musí... mít... svoje... ale! Jasně, v záhrobí asi nečekáte zrovna sluníčkový entity, ale zábava nesmrtelnejch, která až nepříjemně často zahrnuje trýznění těch smrtelnejch, je prostě neoodiskutovatelná součást týhle práce, se mi zdá.//
+Krve by ses ve mě nedořezal, když se těch šest tváří otočilo na mě. Můj první instinkt, kterej se probudil, byla samozřejmě panika. S ní se pomalu začínáme zdravit na tykací bázi, fakt že jo. Nejradši bych se někam propadla, ale vzhledem k tomu, že už jsme v podsvětí vlastně byli, bylo by kam?
+//Jak jsem psala, já nejsem moc tvor, kterej by vyhledával společnost a nějak se vyžíval v tom bejt důležitej. Jedinej pro koho jsem kdy snad byla důležitá, a chtěla jsem bejt, byl Čenda. Naše nalezená pouliční směska, kterýho jsme vylovili zpoza sousedovic chatařskýho plotu, když ho tam nějakej blbec v zimě pohodil. Čenda byl vždycky se mnou. Když jsem se bála bouřky, když jsem se s nervózou chtěla jít seznámit s děckama na hřiště, nebo jsme prostě jen tak leželi na gauči a báli se u úplně špatnýho hororu. Čenda byl totiž...//
+... se mnou i v Helu. Podle mě je to prostě Čenda. Je to Pes. Jenom trochu vyrostl, ale kámoš je to pořád stejnej. Nenechá mě ve štychu a když už se mi teda zase zjevil, stačilo mu říct co hledám. Jako když se mnou tenkrát hledal tu ztracenou ponožku (kterou jsme samozřejmě našli v jeho boudě). Vystřelil jako za mlada tou soutěskou labyrintů ledového království a hrotů skal. Jako kdyby neuběhl vůbec žádnej čas od doby, kdy byl ještě plnej síly. Je to pašák a jakej má nos!
+Nejenom na <del>ukradený</del> ztracený ponožky, ale i na duše. Ryana našel na první dobrou a na tu druhou jsme si tuhle zbloudilou ne-existenci hezky přivedli zpátky před trůn místní paní. A protože jsme splnili podmínky, které si nadiktovala... pustila ho ze své domény tam, kam skutečně patří.
+A nás? Nás poslala propadlištěm <del>dějin</del> rovnou do dalšího pekla. Asi zkratka.
+Two down, one to go.
+//PS.: Jestli by mi máma někdy chtěla říct, že je na mě hrdá stejně jako to řekla Hella Gísle, tak bych asi radši tuhle pochvalu ze svejch zážitků vynechala.//
+{{ ::tour_de_podsveti_finsko.jpg?nolink |}}
+---
+**Peklo měděných sloupů - asi v Číně?**
+Teď už nějak tuším co si představit, pokud někdo použije obrat: propadnout se do pekla. Přímá linka Hel-Peklo měděných sloupů, dopadla tvrdě. Přímo před nohy dvou... démonů, který vypadali snad ještě víc zmateně než my. My jsme totiž aspoň plánovali se tam zjevit. Oni o nás podle mě moc nevěděli - i když těžko říct, výraz jim člověk zrovna dvakrát přečíst z tváře přes ty masky nemohl. Ne že bych se já zrovna dvakrát snažila, nutno podotknout. Měla jsem dost starostí s tím překontrolovat kolik modřin se mi přidalo do sbírky, nebo jestli to koleno luplo jen nárazem, nebo rozštípnutím.
+Tak jenom nárazem, protože na něj došlápnout šlo, když už jsme se tedy zvedali na nohy pro tu audienci u místního vládce.
+Vlasta s Tomem se sbírali dost hopem a do dost velký vejšky, jako kdyby jim to tu snad patřilo. Naopak u Petra mi přišlo, že by se nejradši vytratil (na to se ho někdy - až budu mít zhruba tak den až pět volna - budu muset zeptat).
+Jestli jsem se někdy zmínila o tom, že by vám Vlasta jedním pohledem vyčetla i hříchy co jste nespáchali, tak v tomhle prostředí by k tomu přičetla i to, co spáchali generace před váma. I Tomáš se nesl jak páv z nějaký exotický zahrady. Úplně jiný lidi! Takový s kterejma se prostě jenom nechcete bavit. Namyšlený blbové - jo, je to tak.
+//Asi jako každá paní na poště, když po ní chcete cokoliv jinýho než si jenom koupit los.//
+Už jsem si skoro říkala, jestli jim ten pád nezpůsobil nějaký zranění hlavy a nerozjel tak minimálně bipolární poruchu, dokud v nějaké nestřežené chvíli nezasykla: "Nediv se prosím, já se tu musím chovat jako blbka." Aha. To dává smysl.
+Pokud bych si měla představit peklo - jakože na první dobrou - dost dobře by se do té představy asi vešlo i tohle místo. Peklo měděných sloupů. Na kterejch se ty lidi smažej!! Jak se mi podařilo udržet žaludek na uzdě celou audienci u Měděné cikády - zdejšího vládce - vůbec nechápu. Asi to bylo tou únavou.
+Nejenom z dnešního a včerejšího cestování... vlastně ze všeho toho cestování, ať už v tom normálním světě tak v těch, no, jinejch.. ale obecně. Na člověka (a nenechte se mejlit, já budu dycky člověk!) je toho prostě moc.
+Takže všechno to papírování - a to je fakt peklo - jsem nechala na "místňácích". Tomáš to zvládá ostatně bravurně, takže vyvázat poslední duši - Liama - z tohohle čínskýho molochu na mrtvoly, byla hračka. Dokud nedošlo na to, že se za tu výměnu zavazuju já. A protože ekvivalent Radany zřejmě v čínštině zrovna nefiguruje, chtěli po mě moje čínský jméno. Prosim? Můj mozek z tý náhlý změny prostředí prostě vypnul, ostatně dost cíleně, protože upřímně pozorovat utrpení duší není na mý listině koníčků zrovna vysoko!
+**"... za to, co všechno prožila a jak to zvládá. Statečné srdce."** Slyšela jsem Petra, jak nechává zapisovat moje jméno. Kdo tu krájí tu zatracenou cibuli?!!
+Odeslat i posledního z trojice přátel do zasloužených zlatých lánů už byla jen formalita. I Liam našel cestu do Annwnu.
+Three down.
+---
+**Epilog**
+Cestu ven z říše mrtvých nám ještě hezky ukázala delegace z pekla. Ta nás vypustila někde na Čínském venkově. Cestu do nejbližšího města jsem prospala a šouravé kroky po cídařském paláci, kam jsme šli na prohlídku, jsem vnímala taky už jen matně. Řekla bych že na utopilota, a to i v okamžiku, kdy jsem zvedla ruku k nějaké soše.
+A pak jich tam bylo spoustu. Vím, že mi o tom někdo něco říkal, ale byla jsem tak unavená... ještě že se mě Rianon držela, když mi ukázali v tom amfiteátru další sochu.
+Objevit se v Národním divadle by byl asi šok, jenže v tuhle chvíli jsem už jen stěží držela otevřené oči. Na tohle cestování srkze divadla, nebo uhlí nebo co to říkali.. na to bude čas zase příště.
+Tak ještě že ta dvaadváca jezdí z Číny až na Anděl.
@@ Řádek 129: / Řádek 237: @@
+Sakra, vzbudil mě až strojvůdce na konečný. Ach jo.