Rozdíly

Zde můžete vidět rozdíly mezi vybranou verzí a aktuální verzí dané stránky.

--- znicit_krtka_-_12.07.2019 [2019/07/13 16:02] – sadako
+++ znicit_krtka_-_12.07.2019 [2023/05/08 10:22] (aktuální) – upraveno mimo DokuWiki 127.0.0.1
@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
-__Osoby a obsazení:__ [[mi_nue-chai|Mi Nü-Chai]], dcera Kuan-tiho; [[alenka|Alenka]], dcera Simbiho + NPC [[dylan|Dylan]]; [[atab_kolar|Atab]], syn Nabua; [[jan_kovarik|Jan Kovařík]], syn Tezcatlipocův; Petr Vopička, syn Sun Wu-kungův
+====== Zničit krtka ======
+**Osoby a obsazení:** [[mi_nue-chai|Mi Nü-Chai]], dcera Kuan-tiho; [[alenka|Alenka]], dcera Simbiho + [[dylan|Dylan]] (NPC); [[atab_kolar|Atab]], syn Nabua; [[jan_kovarik|Jan Kovařík]], syn Tezcatlipocův; Petr Vopička, syn Sun Wu-kungův
+----
 Alenka si nás svolala do čajovny s tím, že už dlouho shání nějakou vhodnou čopu, ba dokonce má jasnou představu - chce chakramy, teď jenom přijít na to, kde by se taková věc mohla nalézat a odkud by šla bez problémů odnést. Po dlouhém a důkladném brainstormingu nejrůznějších možností, přišel Petr Vopička s tím, že by takové věcičky mohl mít ve svém Zlatém městě bůh Kubera. A prý už tam byl a je tam všechno krásné a samozřejmě zlaté a Kubera je ostatně bůh hojnosti a na správném místě, proč by nemohl mít chakramy a vyměnit je za splnění questu. Ještě nám navrhoval, že se můžeme převléknout za žebravé mnichy a žebrat, ale do toho se nikomu moc nechtělo. Vopička ještě mumlal cosi o Kuberově dceři, nadšené buddhistce a nedávném zemětřesení v okolí hory Kailash, o němž ovšem nic neví a netuší, jak (ne)mohlo souviset s návštěvou Scionů. Riziko, že tam čeká nějak našňupnutý Kubera jsme vyhodnitili jako únosné a vyrazili na cestu.
@@ Řádek 8: / Řádek 10: @@
 Kuberův palác byl pravá orientální přepíčenost na steroidech, ornamenty mající vlastní ornamenty, drahokamy s filigránsky vyřezávanými výjevy, všechno zlaté a všeho bylo moc. Minimalista by zřejmě za strašného řevu na místě pošel. Dostali jsme tilak na čelíčka, pobili jimi o zem a pak se nám věnoval už samotný bůh Kubera, velmi kulatý a ošperkovaný pán s indickým typem pornokníru, ovívaný spoře oděnými dívkami, zřejmě nebeskými vílami. A začal se řešit business. Alenka řekla, že by chtěla chakramy, Kubera prohlásil, že by něco takového mohl odněkud z kapes vytáhnout a zrovna se mu přihodila taková maličkost, zatoulalo se zlaté kůzle, nemůže na to uvolnit své služebníky a jestli bychom se potom nepodívali. Jan s Alenkou velmi diplomaticky odmítli s tím, že by to chtělo nějaký úkol hodný hrdinů, načež Kubera zapráskal knírem a vytasil se s druhým questem - máme jít do Údolí sedmi mrtvých mužů a přinést mu odtamtud ten největší poklad.
-Vysmahli jsme a začali řešit, jak se na toto bezpochyby velmi přátelské místo dostaneme. Na ulici náhodně odchycená promyka nevěděla, nicméně nás odkázala na stráž u brány, což byl velmi svalnatý, velmi naolejnovaný a velmi ověšený Ind, takový ten typ //he can wear a lot of jewellery and still look manly//. Ten už něco věděl - povídal něco o létajícím ohni, bytostech, zabíjejících pohledem, šílenství a smrti. Znělo to skvěle, ideální dovolenková destinace. A taky nám popsal cestu, probíhající přes jednu vesnici a skalní průrvu a tím směrem jsme se taky vydali. Z vesnice se na nás přišel podívat pouze rej umouněných dětí, který se ovšem vzápětí rozprchl a zbytek obyvatel se zřejmě zalígroval, protože divná banda vesměs cizinců. Jeden dům byl výrazný, pomalovaný mantrami, tak jsme zabušili na vrata, opatrně vylezl týpek a zapředli jsme hovor. Poté, co jsem nás řádně představila, tak zejména poté, co zaslechl, čí jsem a já Petr, padl do prachu a chvíli se v něm válel a lehce neochotně se zvedl. Povyprávěl, že údolí je zlé místo, možná prokleté, nikdo z místních tam nechodí. Šli tam jenom velmi dávno (spíš v řádu stovky než desítek let) nějací Angličani a hrozně tam umřeli, včetně takových radostí, jakože z ničeho nic několik lidí hupslo z útesu, šílenství a smrt. Taky prohlásil, že ten létající oheň je poněkud chytlavý, stačí jiskra a oheň prosviští celým údolím. Poděkovali jsme za povzbudivá slova a vydali se dál.
+Vysmahli jsme a začali řešit, jak se na toto bezpochyby velmi přátelské místo dostaneme. Na ulici náhodně odchycená promyka nevěděla, nicméně nás odkázala na stráž u brány, což byl velmi svalnatý, velmi naolejnovaný a velmi ověšený Ind, takový ten typ //he can wear a lot of jewellery and still look manly//. Ten už něco věděl - povídal něco o létajícím ohni, bytostech, zabíjejících pohledem, šílenství a smrti. Znělo to skvěle, ideální dovolenková destinace. A taky nám popsal cestu, probíhající přes jednu vesnici a skalní průrvu a tím směrem jsme se taky vydali. Z vesnice se na nás přišel podívat pouze rej umouněných dětí, který se ovšem vzápětí rozprchl a zbytek obyvatel se zřejmě zalígroval, protože divná banda vesměs cizinců. Jeden dům byl výrazný, pomalovaný mantrami, tak jsme zabušili na vrata, opatrně vylezl týpek a zapředli jsme hovor. Poté, co jsem nás řádně představila, tak zejména poté, co zaslechl, čí jsem já a Petr, padl do prachu a chvíli se v něm válel a lehce neochotně se zvedl. Povyprávěl, že údolí je zlé místo, možná prokleté, nikdo z místních tam nechodí. Šli tam jenom velmi dávno (spíš v řádu stovky než desítek let) nějací Angličani a hrozně tam umřeli, včetně takových radostí, jakože z ničeho nic několik lidí hupslo z útesu, šílenství a smrt. Taky prohlásil, že ten létající oheň je poněkud chytlavý, stačí jiskra a oheň prosviští celým údolím. Poděkovali jsme za povzbudivá slova a vydali se dál.
 Narazili jsme vskutku skály s puklinou, tma, zima a politbyro, nebylo tam nic vidět. Družstvo vidících ve tmě, tj. proměněná Alenka s Janem vyrazili dopředu na průzkum, zjistili, že to má cca 30 metrů cesty v temnotě a na druhém konci je výstavní džungle. Vrátili se pro nás, prošli jsme na druhou stranu a vskutku, byla tam nefalšovaná džungle - nepřehledný terén, spousta stromů a divných šutrů, žádné stopy lidské činnosti. Alenka s Dylanem s mačetami prosekávali cestu, až jsme došli k místu, kde zela díra do země, takový tunel velký na tři lidi. Bez velkého nadšení jsme přivázali k vhodnému stromu lano a začali slaňovat dolů. Ping na povrchu hlásil oranžovou a než jsem si ho stihla pustit znovu, něco před námi zažhnulo a vzápětí po nás vystartovalo něco, co vypadalo nejvíc ze všeho jako pekelný, plameny žhnoucí krtek s prackama jak lopaty, který spíš létá, než že by běhal, zkrátka //flying, flaming, foking krtek//. Vopička do něj naběhl, Kovařík pustil Ledového draka, Atab guardienoval, Alena s Dylanem se nalepili na stěnu a já se kryla za Ataba. Vopička obludu výrazně zpomalil, aby byl vzápětí zaražen do zdi, Atab již podstatně méně rozjetého krtka zastavil a trochu zahořel po věc, já zase zjistila, že mi sice hoří oblečení, ale jinak se očividně zapalovat nehodlám (a ani jsem si nehodlala spouštět svou doménovou schopnost, protože když potká jeden ohníček druhý ohníček, nemusí mít radost, ale mohlo by to bouchat), i jsem začala krtkovi odsekávat pracky. Dylan s Alenkou po něm začali stříkat vodu, což se mu nelíbilo velice velmi, takže se krátce vrátil do stavu rozjetého vlaku, který sice Atab opět zastavil, ovšem zahořel už tolik, že se jenom odkutálel ke stěně a nechal zbytek, ať tu stvůru umlátí. Stvůře se nechtělo, ale byla pacifikována (pacičky se po odpadnutí rozpadly na popel) a po několika dalších důkladných vodních sprškách (naši deratizéři se činili), Ledových dracích a Vopičkově halapatrně v místech, kde mají slušní tvorové hýždě, konečně chcípl. Sice přitom poněkud přisedl Petra, ovšem toho to možná zarazilo do země, leč nikoli v nadšení, takže se z hromady popela jako bájný Fénix vynořila Vopičkova ruka, třímající drahokam velký jako pěst.