ScionWiki

Tato stránka je pouze pro čtení. Můžete si pouze prohlédnout zdrojový kód, ale ne ho měnit. Zeptejte se správce, pokud si myslíte, že něco není v pořádku.
===== Black Echo =====

**Osoby a obsazení:**
[[nora|Nora Lindkvist  Hadarðóttir]]; [[orm|Orm Saarinen]] [[vali| Válisson]]; [[jan_dobrovsky|Jan Þorsson Dobrovský]]; [[lucie_podlipska|Lucie Podlipská]], dcera Asklépiova; [[edita|Edita Směje se s Vránami]], dcera Temazcalteci; [[Paddy Siodhachan O'Sullivan]]; [[radim_habarta|Radim Habarta]], syn Cortéze; Petr Vopička, syn Sun Wu-kunga; Lenka, dcera Selénina, Aidan Mistletoe (NPC)
----

Nora si svolá přes SMS výpravu s důrazem 
na afinitu k mrtvolám a na silné žaludky. Ztratila se jí totiž mrtvola. Při jejím probuzení ji navštívilo hmyzem pokryté mrtvé tělo, které se přihlásilo jako její věrný služebník a ona by ráda zjistila, komu mrtvola patřila a kdo ji poslal. Od svých policejních kontaktů dostala informaci, že jedno z těl, na kterých v rámci své profese pracovala, zmizelo z márnice, aby se tam za pár dní zase zcela neporušené vrátilo.

Šlo o vietnamského muže nalezeného v pobodákově za Sapou, jehož - bohužel pro nás - už odlifrovala rodina zpátky do Ho Chi Minh City. Naštěstí se nám podařilo získat kontakt na mrtvolova bratrance jménem Dai Kute, který byl ochotný s námi mluvit a pomoci nám, pokud si tedy uděláme výlet do Vietnamu. Lucie ještě zavolá svému podivnému známému, doktoru Supovi, který shodou okolností o naší mrtvole věděl. Mrtvola nebyla nijak pozoruhodná - tedy krom toho, že pochodovala a při návratu do márnice si dokonce i otřela boty o rohožku - nicméně popsal ji, jako by byla “prázdná”.

Stručně si shrneme, co od Vietnamu očekávat, domluvíme se, že budeme slušní a nebudeme se s nikým mlátit, pokud to nebude nezbytně nutné a začneme se chystat na cestu. Po osmnácti hodinách v letadle se konečně vypotácíme do horka a šílené vzdušné vlhkosti Ho Chi Minh City a na letišti se setkáme s Dai Kutem a vydáme se popovídat si nad něčím pořádným k jídlu.

Dai Kute nám vysvětlí, že on i Din (jeho zesnulý bratranec) pochází původně z rybářské vesnice v deltě Mekongu, ale Din se rozhodl, že tenhle život není pro něj a odjel z vesnice a nakonec i ze země. Rodina ho zavrhla, byli přesvědčeni o tom, že se mimo vesnici zkazí a byla mezi nimi kvůli tomu zlá krev. Dai Kute sám studoval jazyky a dělal průvodce, nejprve na řece a pak i ve městě, ale s Dinem kontakt příliš neudržoval, takže ho zpráva o jeho smrti zaskočila. Dinovi rodiče to ale tak trochu čekali a odmítli jej přijmout zpět a pohřbít doma.

Z Dai Kuta vypadlo, že se mu naštěstí podařilo bratrance pohřbít - na hřbitově Bình Hưng Hòa, kde už se sice oficiálně od roku 2011 nepohřbívá, ale úplatky zjevně pomáhají úplně na všechno. Na hřbitově je asi 70 000 mrtvých a zhruba 300 000 živých, kteří to tam obývají, dokud nebude hřbitov příští rok definitivně zabetonován. Dai Kute nás doprovodil k branám hřbitova, ale dál jsme museli jít sami, protože on se - zcela oprávněně - bojí duchů.

Hřbitov byl perfektním místem pro to zlomit si nohu v napůl vylootovaných hrobech, zarostlých sutinách a vypálených křovích, ale našly se tu i udržované hroby s obětinami a čerstvými květinami. Všimli jsme si, že většina zachovaných hrobů byla modrá a chráněná soškami psům podobných tvorů. Dinův hrob jsme našli celkem snadno, ale nebylo na něm prakticky nic zvláštního, s výjimkou modrobílé placky z turistické lokace představující lidem tunely z doby vietnamské války. 

Ve větvích jednoho ze stromů jsme si všimli zavěšené klece s ptáky, ale vzhledem k tomu, že opeřenci vypadali zajištěně a udržovaně, nevěnovali jsme jim větší pozornost. Ptáci, kterým jsme ale pozornost věnovat měli, byli poněkud neobvykle vyhlížející krkavci nebo havrani s rudě žhnoucíma očima, kteří nás upřeně (ale ne vyloženě nepřátelsky) pozorovali z okolních hrobů. Počáteční "dobrý, nejsou jen dva, ale je jich víc" se brzy změnilo v "zatraceně, nejsou nejsou jen dva, je jich tu víc!!!", když se ptáci zuřivě vrhli na jeden ze sousedních hrobů a začali z něj tahat křičící duši nějaké mladé ženy. S vědomím, že tohle rozhodně není ok, vyrážíme nešťastné duši na pomoc.

Lenka, Edita a Lucie zaujímají strategickou pozici “dívám se a nepřekážím” zatímco Nora se schovává za Orma s Mistem a snaží se prorazit k napadené duši. Brzy se k nim přidá Thorsson s kladivem a Vopička s tenisovou raketou a ponechávají zadní linie na starosti Radimovi s Paddym. Ptáci úplně nečekali, že jim trhání mrtvých zkusí někdo překazit a začínají se měnit do humanoidních postav, nepříjemně podobných revenantům ze Secret World Legends. Pořád jim rudě žhnou oči, ale jejich zobáky mají najednou mnohem větší dosah a jejich ostrost si brzy na vlastní kůži vyzkouší i Radim nahánějící revenanta kolem hrobů.

Nora s Mistem nechávají zbytek úderného týmu úspěšně mlátit krípy a podaří se jim dostat se až k hrobu. Vyděšený duch jim vysvětlí, že revenanti se jmenují Thần Trùng a jsou to démoni terorizující duše nedávno zesnulých (pozn.: útočí na ně do 49 dní od pohřbu) a snaží se z nich dostat informace o jejich rodinách. Také jim poví, že by ji mohlo ochránit, kdyby jí na hrob donesli jednu z odlomených soch válících se opodál. O ochranných kvalitách těchto soch se mezitím koneckonců přesvědčily i Edita s Lucií, které se ve snaze uniknout ptačím přízrakům usadily na udržovaném hrobě jakési staré paní a místo klování si tak vysloužily jen opovržlivé pohledy žhnoucích rudých očí.

Mezitím Vopička vyměnil raketu za hrábě a jal se očesávat Thần Trùng z oblohy. Válisson dává revenantovi epickou ránu pěstí - to ho bohužel zcela vysílí a uvrhne nepříjemně blízko již poněkud méně epické severské remíze. Noře se podaří získat odlomenou sošku a utíká s ní zpátky k hrobu, což se silně znelíbí jednomu z kolemslídících revenantů. Ránu místo ní schytává Mist a Noře se podaří skokem zarazit sošku do středu hrobu. V tu chvíli si revenanti dávají timeoutové kolečko a s nezájmem nás (naštěstí) opouští.

Lucie sbírá Válissona, Edita Mista a Vopička popadané peří z revenantů, které pak rozdává všem, kdo jsou ochotni nést tíhu toho, že si syn Sun Wu-kunga nebude moci vyrobit epesní vějíř. Nora mezitím zpovídá ducha ohledně dění na hřbitově a možných informacích o Dinovi. Duch prolétne Dinův hrob a informuje nás, že jeho tělo tam je, ale stejně jako doktor Sup si myslí, že je tělo prázdné. Pamatuje si ale na člověka, který položil na hrob placku a popíše ho jako zarostlého asiata, který pravděpodobně tráví hodně času v přírodě. Poděkujeme a nakonec ještě zanecháme vonné tyčinky na dvou hrobech - jejím a té staré paní, jejíž hrob nám zachránil healery.

Vopička trvá na tom, že si půjdeme promluvit s těmi, kdo mají hřbitov na starosti, aby to tam možná dali trochu dohromady. Vydáme se tedy přes řeku po kytkami ověšeném mostě až k jednomu z místních chrámů, kde si to Vopička rázně (rozuměj, vizitkou a pár fackami) vyřídí s místním osazenstvem, zatímco část severské sekce nekultivovaně blbne se zapálenými vonnými tyčemi a odchází s rukama zapatlanýma červeným pigmentem. Protože už je poměrně pozdě, ubytujeme se a druhý den se vydáme k tunelům.

Na místo přistupujeme jako běžná banda turistů. Edita se psychicky připravuje na možnost temné podzemní klaustrofobie, ale prvním děsivým zážitkem je sledování jakéhosi propagandistického filmu, po jehož zhlédnutí se cítíme velmi budovatelsky inspirováni a máme nutkání bojovat za práva východoasijské drůbeže. Pak dostaneme příležitost vyzkoušet si lezení tunelem, což Edita bez díků odmítne, ale zbytek, včetně scionů, kteří by se do takových tunelů vůbec vejít neměli, si nenechá takovou příležitost ujít. Vopička, který si navíc sehnal i korespondující ohoz, nemá s pohybem v tunelu problémy, což se o ostatních úplně říct nedá - ať je na vině horko nebo příliš nízké stropy, ke konci tunelu už se všichni docela těší, až se z úzkého prostoru dostanou.

Pak zhasnou světla. V naprosté tmě zažíváme pocit úzkosti a beznaděje, jsme paralyzováni strachem, nějakou úplně primordiální, nelidskou hrůzou a když se světla konečně opět rozsvítí, dojde nám, že na nás už nějakou dobu volá náš průvodce a pobízí nás, ať konečně vylezeme. Vopička nás informuje, že v tunelu cítil něco spojeného s koncepty obrany a hmyzu a pak už bledí jak stěny vylezeme ven, kde se vděčně necháme odvést pod přístřešek, abychom si odpočinuli. Po chvíli vysedávání se pod přístřešek nahrne skupinka rozjařených američanů, které vede zamlklý, zarostlý muž, nápadně odpovídající popisu naší nemrtvé zachráněné. Vopička se jde fotit s nadšenými turisty a Radim zaměstná našeho průvodce a Nora si tak může s tajemným cizincem promluvit. Nejprve se mu do toho nechtělo a posílal ji domů, ale když mu vysvětlila okolnosti Dinovy smrti a hlavně toho po smrti, svolil, že nám řekne, co chceme vědět.

Ukáže se, že tady s Dinem pracoval, ale jednoho dne se Din propadl v části tunelů, která nebyla pořádně zmapovaná a voda ho spláchla do tmy a k jisté smrti. Navzdory všemu se dokázal z temnoty dostat a ač otřesený, nakonec přežil. Ze začátku tvrdil, že ho tam dole něco zachránilo, ale časem začal říkat, že si vlastně nic nepamatuje a že už tu práci nemůže dělat. Tehdy ho viděl naposled. A jak se dalo předpokládat, věděl moc dobře s čím měl Din v temnotách tu čest.

Když jsme ho přesvědčili, že jsme odhodlaní se s tím setkat, nechal nás sebrat turistům Vopičku, vyměnil skupiny a vedl nás někam do hlubiny pralesa, zcela jsme ztratili smysl pro orientaci a neměli jsme nejmenší tušení, kde vlastně jsme. Před námi na mýtině se objevilo obrovské termitiště, jedno z takových do jakých se za války ukrývaly vývody komínů, aby je nebylo možné najít. Náš průvodce strčil do termitiště obě ruce a začal opakovat: “Black echo, black echo, black echo…”

Ruce se mu pokryjí pochodujícími termity a za chvíli je jich všude plno. Z masy lezoucího hmyzu se zformuje humanoidní postava, která navzdory svému složení má i nějaký základní obličej a fakt nepříjemně se usmívá. Je to Black Echo, ztělesnění té hrůzy, která vás jímá v temnotě a uzavřeném prostoru tunelů. 

Navzdory děsivému vzhledu je to bytost relativně sdílná. Do Vietnamu se Black Echo dostal za války, někdo ho sem zavolal a jemu se tady z pochopitelných důvodů zalíbilo. Když se tehdy Din propadl do tunelů, zachránil mu život, ale zároveň s ním udělal i obchod - v momentě, kdy Dina pobodal jakýsi feťák za Sapou, Black Echo vraha pozřel a Dinovo dušeprázdné tělo využil pro splnění službičky Hödovi. Proč taky ovládat těla, která pořád ještě někomu patří, když si můžete vypůjčit prázdné schránky? Také jsme se díky tomu dozvěděli, že Dinova duše je bezpečně na druhém břehu a nikde dál nebloudí.

Black Echo nám prozradil i způsob, jak jej [[black_echo|lze zavolat]]. Když se ujistí, že po něm už nic jiného nechceme, poděkujeme za informace a usmívající se hromada hmyzu se pomalu stáhne zpátky do termitiště. O něco moudřejší a traumatizovanější se vracíme na ubytování, Nora informuje Dai Kuta, že jeho bratranec našel klid, a svůj kontakt na policii o tom, že hledat Dinova vraha nikam nepovede. Pak už se můžeme vydat na příjemnější výlety - ať už k moři, do chladnějších krajin, nebo domů.