ScionWiki

Tato stránka je pouze pro čtení. Můžete si pouze prohlédnout zdrojový kód, ale ne ho měnit. Zeptejte se správce, pokud si myslíte, že něco není v pořádku.
===== Hödův odkaz =====

**Osoby a obsazení:** [[nora|Nora Lindkvist Hadarðóttir]]; [[petr_helsson|Gíslaug Heljardóttir]]; [[vlasta_pokorna|Vlasta Pokorná]] z rodu Černého Paa; [[Tarik|Tarik]], syn Neith; Taiki, syn Benkeie; Aidan Mistletoe (NPC)

----

SMS: //“Jeden stereotypní: Co se stane, když švédská blondýna přijede do Dánska? V obou zemích stoupne průměrné IQ. (Jedu si vyřídit nějaké rodinné záležitosti, sraz v Generické).”
//

Už nějakou chvíli jsem se chtěla podívat na to, co můj otec plánuje a co ode mě očekává, takže jsem si udělala menší research. To důležité co jsem zjistila v zásadě je, že mýty o Hödovi jsou dva - Snorriho verze s Lokim a jmelím, a Saxova verze z jeho veledíla Gesta Danorum (pro zvědavé přikládám odkaz [[https://www.gutenberg.org/files/1150/1150-h/1150-h.htm#book3|tady]], ale TLDR: Höd (Hother) byl zcela vidoucí válečník a král, a Baldr (Balderus) byl jeho sokem v lásce. Rozpoutají kvůli tomu pár válek, Hother nakonec pobodá Baldra kouzelným mečem a sám padne rukou jednoho z Odinových synů). Saxo ve svém příběhu narozdíl od Snorriho zmiňuje i nějaké geografické lokality, včetně vesnice, kde měl Hother údajně strávit zimu a místní ji po něm následně i pojmenovali. 

Gísle se podařilo vesnici identifikovat jako dánský Højer, což je v zásadě nezajímavé město naproti Syltu, kousek od hranic s Německem, a přesně tam jsme se taky vydali. Højer je docela konec světa, čehož důkazem bylo i to, že s námi do města autobusem jel jenom jeden další člověk. Jmenoval se Leif a už deset let nebyl tak docela místní, nicméně se tady pořád vyznal a byl schopný nám ukázat nějaké zdejší pamětihodnosti. Měl s námi i kus cesty, protože se vracel za nemocnou babičkou.

Cestou na ubytování jsme míjeli starou zástavbu obklopenou březovým hájem. Stromy byly bez listí a z dálky to vypadalo, jakoby konce větví měly červený nádech. Rychle jsme místo překřtili na “čarodějnickou vesnici”, protože tu panovala obecně ponurá atmosféra a Leif nám navíc vysvětlil, že tu lidé rádi žijí postaru, bez signálu, internetu a jiných zábavných vymožeností, a že bychom tam radši neměli moc chodit. 

Do jednoho z doškami zakrytých domů jsme se akorát zašli nahlásit místnímu rangerovi, aby pak případně věděl, koho má tahat z mokřadů, a kam odeslat jeho ostatky. Byl to vysoký, tmavovlasý muž s hubenou tváří a výrazně modrýma očima a představil se jako Birgir. Z nás měl jako ze zodpovědných turistů docela radost, trochu překvapený pak byl z Leifa, se kterým se zcela zjevně znal a měli i společnou historii. 

Po našem odchodu z domu se s Leifem ještě vybavoval a i když dánština je jazyk Mordoru a museli jsme trochu předstírat, že zrovna teď musíme nutně hledat něco v batozích, podařilo se mi vyslechnout, že Leif má ve vesnici pravděpodobně dvojče, jeho babičce nic není, že měl zůstat ve městě a pokud se rozhodne zůstat, měl by doufat, že ho nikdo nebude postrádat. Leif vylezl z domu jako kopnuté štěně, tak jsme ho aspoň pozvali večer na pivo v naději, že se třeba o tomhle místě dozvíme něco víc až se vrátíme z prohlídky mokřadů.

Na mokřadech byla zima a mrtvo. Vlasta se těšila na sledování ptáků, ale potkal nás jen umrzlý vrabec a zásvětní zimou poprášená sněhová mračna, z jejichž středu pak vyjela velká skupina přízračných ozbrojenců na koních. V čele jel muž nesoucí kříž, zcela zjevně kněz, a mířili přímo směrem k vesnici. Pod Tarikovým vedením jsme to vzali po stezce zpátky a co nejrychleji zpět, abychom stihli obyvatele varovat než podivná skupina dorazí na místo. Místní se vyšli podívat kdo jim to tam pobíhá po vesnici - všichni byli světlovlasí, se zapadlýma, téměř černýma očima, oblečení do přírodních materiálů - a nevypadali z nás zrovna nadšeně. Jeden z mužů nám vyšel naproti, tak jsme hned vysvětlili, co jsme viděli na mokřadech a muž to přednesl ostatním. Zároveň poslal mladíka jménem Eluf (velmi nápadně podobného Leifovi), aby zkontroloval krajní stromy kolem vesnice, a pak nás pozval do jednoho z domů na jídlo.

Náš hostitel se jmenoval Nels a z jezdců si zjevně nedělal moc hlavu. Byly to neklidné duše, ozvěny z minulosti, které se tu čas od času objevovaly, ale vesnice na ně byla připravená. Taky mu bylo docela jasné, že nebudeme jen tak nějací turisté a po představovačce se osazenstvo okamžitě začalo klanět až k zemi a chovat se uctivě. Dceru svého ochránce už nějakou dobu očekávali. Höd chránil tohle místo už dlouho, zvlášť před křesťany, a přestože to nebyl nejmilosrdnější z ochránců, vesnici nikdy neopustil.

Vesnice navíc disponovala něčím, čemu Nels říkal Sousedství. Šlo o nějakou formu zásvětí či skrytého místa, kam se mohlo obyvatelstvo vesnice skrýt v případě potřeby. Právě tam pak byla i Hödova svatyně, na kterou jsem byla zvědavá asi nejvíc. Nels nám slíbil průvodkyni, paní Viggu, která se do Sousedství tak jako tak chystala, a vyslal nás k jejímu domu. Klidný hlas staré paní, který nás zval dovnitř, brzy přerušila hádka Leifa a Elufa. Leif trval na tom, že babička má horečku a musí do nemocnice, Eluf mu nadával, ať se do toho neplete, že tomu nerozumí a že měl radši zůstat doma. Nakonec se nám podařilo Leifa přesvědčit, že jeho babička má svá poslední přání poměrně jasně rozmyšlená (a Elufovi jsme aspoň trochu vysvětlili, že jeho bratr je příčetný člověk s nárokem na vlastní život) a pak nás stará paní vyvedla ven do sněhu, na cestu do sousedství. Kabát nechala doma - tam, kam jsme šli, ho potřebovat nebude.

Venku napadla hromada sněhu a děti si v něm vesele hrály na slepou bábu. Prošli jsme kruhem bříz, na jejichž větvích visely z různých materiálů vyrobené nápodoby jmelí, zcela zjevně jako způsob ochrany. Stará paní nás vedla krajinou sem a tam, občas se zastavila, zaklepala holí na kámen nebo strom a vydala se dál, dokud jsme opět nedorazili k vesnici. Bohužel pro nás jsme tam nebyli sami.

Přímo proti nám se rozběhl obrovský kostěný jelen s parohy ostrými jako břitvy. Díky Tarikovi jsme věděli, kde má potvora slabé místo a že nenese žádný taint, ale potvora byla i tak nepříjemně silná a zcela jasně plánovala jít po mně. Taiki mi dal dost času podívat se na něj přes Justice. Přece jen mi bránil ve vstupu na místo, které mi bylo zcela zjevně souzené. Spatřila jsem jen dřevořezbu dívky čelící velkému jelenovi - ať to bylo cokoliv, bylo to správně. Zařvala jsem na ostatní ať jdou od něj dál a když jelen zvedl hlavu, zasáhla jsem ho do hrudi dýkou se jmelím. Jelen se okamžitě sesypal na hromádku kostí, kterým Gísla popřála klidné spočinutí a pak už jsme mohli v klidu dojít až do Sousedství.

Sousedství bylo určitým odrazem vesnice v našem světě. Domy vypadaly výrazně starší, tak trochu ve stylu dlouhých domů, na okraji střech visely rampouchy a po stěnách se táhly otisky krvavých dlaní. Ve zdech byly navíc vyryty i nápisy:\\ 
“Přicházejí ti, kdo jsou ve světle slepí.”\\
“Zavraždi úsvit.”\\
“Udělej mi laskavost a zemři pro mě.”\\ 
“Vydloubni si oči a zmrzne ti krev v žilách.”\\
Samé pozitivní afirmace. Vstoupili jsme do domu, který v našem světě odpovídal tomu Nelsovu, a vevntiř nás uvítal Birgir.

Dům drželo dvanáct vyřezávaných sloupů. Umělec, který je vytvořil, byl Hödovi oddán a chtěl pro něj vykonat velké dílo, takže nebylo překvapením, že si před jejich vyřezáním vypíchl dlátem obě oči a sloupy tak byly mnohem zajímavější, pokud si je člověk prohlédl poslepu. První řada sloupů patřila mně - poznala jsem v nich hmyzem pokrytou mrtvolu, která mě odvedla do Zargony, Váliho svatyni, kde jsem málem zabila Aidana i souboj s nemrtvým jelenem. Další tři sloupy ukazovaly výjevy, které se ještě nestaly - useknutou hlavu, uzamčenou truhlu, a mou vlastní tvář bez očí a s korunou z temnoty. Druhá řada sloupů obsahovala výjevy mladého muže a jeho činů - jízdu se sobím spřežením, tři dívky v lese, magický meč, kouzelný náramek a nakonec smrt. To byly sloupy krále Hothera, syna Hödova a mého bratra, který toto místo již navštívil přede mnou.

Než jsme vyrazili dál, rozloučili jsme se ještě se starou paní, která si zatím udělala pohodlí v jednom z křesel a poděkovala nám, že s námi mohla tuto cestu vykonat. Venku už na nás čekali místní obyvatelé. Na sobě měli pláště z černého peří a masky s tvářemi sov. Kolem úst měli krvavé skvrny a pohybovali se nesmírně tiše, spíš jakoby tančili. Birgir nás doprovázel ke svatyni a cestou jsme se dozvěděli, že on a světský Birgir jsou jedna a tatáž osoba. Sloužil Hödovi, zmrzla mu krev v žilách a proto se za posledních deset let vůbec nezměnil.

Svatyně stála na místě, kde ve světské vesnici byla kaplička. Nad vchodem viselo tělo přibité za ruce hřeby, částečně stažené z kůže a s urvanou spodní částí těla. Tělo bylo zcela zmrzlé, takže vypadalo nepříjemně čerstvě, ačkoli při bližším pohledu nám došlo, že jde téměř jistě o kněze, který provázel přízračné jezdce v mokřadech. Prošli jsme dveřmi lemovanými jmelím do místnosti s oltářem a velkým kamenným reliéfem, který vyobrazoval tvář slepého boha. Navzdory jisté strohosti a divokosti šlo jednoznačně o vyobrazení vládce, nikoli pouhé oběti. Když jsem na oltář prolila vlastní krev, tvář ožila a promluvila k nám.

Docela se mi ulevilo, když Höd vyslovil jistý souhlas s momentálním směřováním mých kroků, ale varoval mě, abych se nenechala zaslepit “nesprávným způsobem” jako můj bratr. Vůči Aidanovi ale neprojevil žádné nepřátelství ani nevoli, což beru jako dobré znamení. Byl také ochoten nám zodpovědět nějaké otázky, nasměroval mě zpátky k Sinmaře a důsledně mi připomněl, že každá proměna je smrt a neměla bych se snažit ji zvrátit. Má pro mě připravené místo a pokud budu pokračovat tak, jako do teď, dřív nebo později k němu dospěji.

Uctivě jsme se rozloučili Když jsme vesnici opouštěli, vyprovázeli nás opět její přízrační obyvatelé. Mezi nimi jsme zahlédli i Leifovu babičku, teď již ve stejném opeřeném oděvu jako všichni ostatní. Postupně se měnili v sovy, které nám dělaly společnost celou cestu až do našeho světa.