ScionWiki

Tato stránka je pouze pro čtení. Můžete si pouze prohlédnout zdrojový kód, ale ne ho měnit. Zeptejte se správce, pokud si myslíte, že něco není v pořádku.
===== Jak se zabíjí býk =====

**Osoby a obsazení:** [[nora|Nora Lindkvist Hadarðóttir]]; [[petr_helsson|Gíslaug Heljardóttir]]; [[vlasta_pokorna|Vlasta Pokorná]] z rodu Černého Paa; [[teodor|Teodor]], syn Jahi; [[mi_nue-chai|Mi Nü-Chai]], Scion Kuan-tiho; [[atab_kolar|Atab]], syn Nabua; [[dana_kobrova|Dana Kobrová]], dcera Višnuova; Ingwi Freyasson (NPC)

----

SMS od Gísly: //“Detektivní kancelář má job: Lov kryptidů ve Finsku! Sraz za dvě hodiny v generické.”//

Detektivní kanceláři Tajemství zavolal nějaký chlápek z Finska, že prý mu něco rozbouralo chatku u jezera Paasselka. Moc bližších informací jsme nedostali, ale týpek prý zněl jako někdo, kdo by zvládl odehnat medvěda flaškou vodky, takže bylo potřeba počítat s poněkud větším kalibrem než běžná finská fauna. Probrali jsme tedy místní potvory, odhadli, kolik pojišťovacích agentů se vejde do finského jezera a mohli jsme vyrazit do Helsinek. S Minim za volantem (a s občasným povyražením v podobě přejetého rosomáka) jsme úspěšně projeli bažinatou krajinou až na místo, kde kdysi stávala chatka s malebným názvem Habbeekta huvila.

Z chatky toho mnoho nezbylo. Určitě kdysi byla fakt hygge, ale teď to byla spíš změť třísek, cihel a rozházené suti. Nikde jsme ale nenašli známky po ohni ani po drápech, a vlastně ani žádné další stopy, které by nás mohly pořádně nasměrovat. Majitel chatky nám naštěstí dal adresu sousedů - to ve Finsku znamená patnáct kilometrů po souši nebo čtyři po vodě - ale u chatky s názvem Niemennokka jsme byli nakonec těsně před setměním.

Na místě se překvapivě nesvítilo. Při obcházení domu jsme si připomněli finský eufemismus “vzít někoho za saunu” (nenápadně někoho zavraždit), ale ani před saunou, ani za saunou nikdo nebyl, ping hlásil oranžovou a dveře do domu byly jen tak čistě náhodou odemčené. Představili jsme se a když nikdo neodpověděl, vydali jsme se prohledávat chatku. Telefony samozřejmě nefungovaly, generátor byl vypnutý, ale v lednici bylo čerstvé jídlo a na stole štos ručníků do sauny. Rozhodli jsme se tedy počkat do tmy a zopakovat celý proces klepání-zdravení-představování, a tentokrát se nám dveře otevřely samy.

Uvnitř nás uvítala útlá, nevysoká žena s bledou pletí a výraznýma očima a představila se jako Niemennokka. Byla místní a celou záležitost s rozbouranou chatou označila za “nepříjemnost”. Majitel prý neposlouchal a nebral ohledy na místní tradice, přestože mu říkala, že Paasselka není místo, kde by se mělo stavět. Jezero je hluboké, bez ostrovů, nikdo tam nežije a ani kompasy se tam nechovají tak jak by měly. Někde na dně spal zárodek hněvu, který po probuzení již nelze utišit. Niemennokka jej popsala jako primordiální hněv, což nám spolu s informací, že je jezero impaktového původu, nepříjemně smrdělo reliktem války s Titány. Bylo nám doporučeno toho zjistit trochu víc a poptat se v nedaleké zátoce, ale nejprve nám paní domu (nebo možná dům sám?) nabídla prostor pro odpočinek a osvěžení. A protože půlnoc byla ještě daleko, mohli jsme si v klidu dát saunu a vesele běhat nazí po mokřadech.

Výprava do zátoky už tak veselá nebyla. Cesta šla pomalu víc pod vodou než po pevnině a nad hladinou se navíc začaly objevovat shluky mihotavých světélek. Gísla v nich cítila zbytky duší a emocí, ale nic dost velkého na to, aby se s tím dalo normálně mluvit. Zatímco jsme řešili naše možnosti, Teodor se rozhodl řešit naše problémy s obličejem v jezeře. Ve vodě na něj totiž zírala näkki, severská alternativa vodníka/rusalky, a za polibek byla ochotná mu povědět lecos. Světla na hladině byla pozůstatky jejích obětí - každý jsme nějaký a děláme co děláme a u původce hněvu tomu nebylo nejinak. Näkki ho označila za bratra starého čaroděje, zloděje Sampa, který má tři rodiče. Věc samotná prý pochází z vody a hlíny a podle toho se taky nejspíš bude chovat. Pak si näkki vyžádala ještě jeden polibek a slíbila Teodorovi přijít na pomoc, pokud ji zavolá.



Zatímco se Teodor zahříval kouzelnou šupinou, naše nerdovská sekce se proklínala, že jsme nikdo pořádně nečetli Kalevalu. Díky Ingwimu jsme ale nakonec dokázali dát dohromady poměrně slušné množství informací. Bestii jsme identifikovali jako potomka Iku turso, primordiálního mořského monstra, které podle některých písní bylo otcem Väinämöinena - starého čaroděje a zloděje Sampa. Z příběhů o Väinämöinenovi jsme si vzpomněli hlavně na to, že pořád někde brečel a měl pár fakt skvělých nápadů, jako chodit do podsvětí a domáhat se tam věcí, nicméně to, co platilo na něj, a s čím on sám uměl zacházet, by mohlo fungovat i na vodní hněv.

Vrátili jsme se k chatce, u které najednou stála loďka, která určitě vždycky měla dva páry vesel a dost místa pro osm lidí. Dopluli jsme zpátky k jezeru Paasselka a začali připravovat bojový plán. Bestie by se měla nechat vylákat ohněm, který poskytnou třísky z chatky a Mini. Svého rivala Joukahainena zadupal Väinämöinen do mokřadu dobře mířenou poezií, takže jsme nechali Ataba skládat, Gísla chystala podpůrný chant z Vědmina proroctví, Teodor si po Joukahainenově vzoru nachystal kuši a já se rozhodla vymezit si potemnělý prostor bývalé chatky jako své království, kde se nic nestane bez mého vědomí - i korunu z rákosí jsem si upletla! Stejně jsme dost předpokládali, že se někdy v prvních třiceti vteřinách plány změní a budeme muset improvizovat.

Přichystali jsme se na okraj jezera, oheň vzplál a na břeh se vyhrnulo rohaté stvoření z bláta a řas s tlamou plnou ostrých a velmi nebýložravých zubů. Jezerní býk o velikosti menší budovy okamžitě vyrazil na Ataba a začal ho zatloukat do země - bojová recitace se mu zcela zjevně hodně nelíbila. Mini, Vlasta a Dana se vrhli do okrajování bláta z boků potvory, takže utěšeně ubývala, ale bohužel špatným směrem. Místo aby se bláto vracelo zpátky do jezera, prorůstalo zemí a chystalo se stáhnout Ataba ještě hlouběji do mokřadu. 

Byl čas splnit nějaké sliby dané božským otcům a věnec z rákosí na mé hlavě se proměnil ve skutečnou korunu. Moje rozkazy měly najednou výrazně větší váhu a Vlastino “Ano, paní!” mi najednou získalo i poddané. Atabovy verše dál držely pozornost našeho protivníka, zatímco ho Vlasta s Minim odsekávali od kořenů. Dana zabořila ruce do býkova blátivého těla, což mu rozhodně neudělalo dobře, ale o pár sekund později už visela na Ingwim a poháněná nefalšovaným primordiálním vztekem se ho snažila umlátit.

Ve vhodný okamžik se do boje zapojil Teodor, který se pustil do tance jako toreador, odváděl pozornost od již dostatečně zatlučeného Ataba a pokoušel se dostat býka přesně tam, kde ho potřeboval mít. Dobře mířená střela z kuše projela bestii hlavou a její mohutné tělo se konečně vrátilo do mokřadu ze kterého vzešlo. 

Úplně jsme se necítili na to veslovat v tomhle stavu čtyři kilometry zpátky - všichni jsme byli mokří a zablácení, Ingwi s Danou začínali docela slušně modrat a kdyby nebylo plazící šupiny, kdo ví jak bychom tahali Ataba ze země. Naštěstí tu byla Teodorova nová známá näkki, která nás na zapůjčené loďce odvezla zpátky za zaslouženým odpočinkem.

----

Pro úplnost přidávám i Atabovu bojovou píseň:

Seš Väinämöinenův bratr neschopa,\\ 
ani hustá hlína, ani přísná potopa.\\ 
Nejseš žádný hněv, jen takový hněvík,\\ 
vymlátíme z tebe vodu, budeš chcát jak cedník.\\ 

Seš omyl Iku-Tursa, neutřený do trička,\\ 
jak můžeš bejt drsnej, když se bojíš ohníčka?\\ 
Seš bláto na mý botě,\\ 
nebezpečnej asi jako kotě.\\ 

Dcera Hödova vládne noci,\\ 
chcípneš tady sám a bez pomoci.\\ 
Dcera Hel ti říká, že není cesty zpět,\\ 
rozpadneš se, blaťáku, a přestaneš zaclánět.\\ 

Já jsem syn Nabua\\ 
a tys mě ještě nezarazil ani po ramena,\\ 
seš jen schod na naší cestě k nebesům\\ 
a ta ti nejsou nakloněna.\\ 

Dcera Višnuova vyčistí tě zcela,\\ 
scion Kuan-tiho vypálí ti vodu z těla,\\ 
a pak tě z kuše zasáhne zkurvysynova střela!\\