ScionWiki

Tato stránka je pouze pro čtení. Můžete si pouze prohlédnout zdrojový kód, ale ne ho měnit. Zeptejte se správce, pokud si myslíte, že něco není v pořádku.
===== Město mrtvých (meziválečných) autorů =====

**Osoby a obsazení:** [[Lea]]; [[Lucie Podlipská]]; [[Jan Dobrovský|Jan Dobrovský]]; [[Paddy Siodhachan O'Sullivan]]; [[Tarik|Tarik]]; [[Klára Skadidóttir Horáková]]
----

To si takhle jednou jdeme spát a po známém zhoupnutí se ocitneme na Snoplavbě. Po obdivování našich supr čupr ohozů (a oplakávání luků a harf, které neprošly), se začneme rozhlížet po okolí – vidíme město s velmi různými domky velmi různého typu. Identifikujeme ho jako město mrtvých autorů.

Hned po vkročení do něj potkáme **Karla Čapka**, kterého již někteří známe. Pozdravíme se a zeptáme, zda neví o problému, kvůli kterému jsme se tu octli. Ten prohlásí, že jednomu z autorů jeho doby je prý špatně – a to tak vážně (a nevysvětlitelně), že jeho kamarádi zavolali právě Čapka.

Dorazíme k luxusně vypadajícímu domu, hraje jazz. Je tam nezvykle mrtvo. Čapek zaklepe a vpustí sebe i nás dovnitř, v hale vyhrává gramofon, na stole je spoušť po večeři. Za stolem sedí muž s flaškou v ruce, ani si nás moc nevšímá. Poznáme z něj **Francise Scotta Fitzgeralda**. Vypráví, že u něj byla včera párty, na které se ukázaly davy nedůležitých lidí a chlapík s dírou v hlavě (nejspíš Hemingway), se kterým si povídali o rybaření. Chvíli rozmlouváme a panákujeme. Připíjíme na slávu, přátelství, ale hlavně ne na ženy (Fitzgerald na to reaguje velmi ostrým odmítnutím). Ptáme se na brigádu – Fitzgerald odmítá existenci nějakého svého problému, ale když nemáme co dělat a pořád po něm něco chceme, tak tu můžeme „chvíli zůstat a pokračovat ve zdolávání zásob“. Neodmlouváme.

Čapek po kratší výměně názorů s Fitzgeraldem odchází, a prohlásí naším směrem, že ho máme ráno najít u jednoho jeho kamaráda, který je doktor (a taky má díru v hlavě - tuhle ale nedobrovolně), prý bude třeba vědět víc. Identifikovali jsme ho jako Vladislava Vančuru a rozloučili jsme se s Čapkem. Začíná se pít a my záhy zjišťujeme, že nemáme toleranci. 

Uprostřed v noci vypadnou světla a v reakci na to z Fitzgeralda vypadne i opilost. Ze stropu vychází řeřavé světlo, vejde žena – respektive to, co z ní zbylo (vlastně pořádně jen zuby a střevíček). Je ohořelá, jde k Fitzgeraldovi a pořád opakuje „Scottie“. Poznáme v ní **Zeldu Fitzgeraldovou**. Na otázky neodpovídá, stále se snaží jít za svým mužem. Ten se za námi snaží splynout se zdí. Paddy vyzve Zeldu k tanci, konkrétně k valčíku (vzpomněl si, že Zelda napsala knihu Poslední valčík, její obsah sice nezná, ale napsala ji prý krátce před svou smrtí). Zbytek jde za Fitzgeraldem a mluvíme s ním.

Po chvíli z něj vypadne, že tu Zelda nejspíš je, protože něco napsala, ale prej jen „strašnej shit“. Poslední valčík totiž vykrádá jeho díla (Něžná je noc, Na prahu ráje) a jazykově stojí za starou belu.
Zelda (__//Poslední valčík je můj//__) s Paddym smýká, zrychluje, pořádně si ho chytne, vytrhne mu chomáč vlasů z hlavy. Lea vypne valčík a Thorson udělá bodycheck, ale je to jako narazit do šutru. Zelda dál vytírá s Paddym podlahu. Podlaha by to sice asi potřebovala, ale my si nemyslíme, že je Paddy vhodný mop. Ve snaze zachránit Paddymu zbytky vlasů se s ním Honza vymění.

Tanec jede znova – postupně se zrychluje a nikoho z nás nenapadá, jak ji vypnout. Naštěstí do toho vstoupí, nebo spíš vjede, Fitzgerald, který do Zeldy nabourá autem (schopnost __//Daisy za volantem//__) a ona se rozplyne v dým.

Fitzgerald vypráví, že měla diagnostikovanou schizofrenii. On nechtěl, aby byla v ústavu, ale ona s tím chtěla něco dělat. Prohlašuje, že kdyby mu dala „ten pitomej valčík aspoň přečíst“, mohlo by všechno být jinak. Zelda byla zničená z kritiky, která na její knihu vyšla. „Nechtěla být v mém stínu, ale vydali jí to, protože byla v mém stínu.“

To tedy odpovídá na otázku, co dělá ve městě, ale co dělá v tomhle stavu a tady?

Začne se rozednívat a my i s Fitzgeraldem vyrážíme do české čtvrti za Vančurou. Máme lehkou kocovinu, po cestě hádáme, jak bude vypadat obydlí **Vladislava Vančury** a jsme překvapeni, když dorazíme ke středověké tvrzi à la Markéta Lazarová (chudák, musí to být nepohodlné). Je tam Čapek, už na nás čeká. Trochu je spravíme, o tom, co se v noci stalo a dostaneme česnečku. Vančura prohlásí, že se mu tento způsob rána zdá poněkud nešťastným.

Musíme zjistit, jak ji stabilizovat, aby jí bylo líp nebo aby fungovala v přípustných hranicích. Víme, že Vančura není pasivní člověk, co by nepomohl, když je potřeba. Nemocná je primárně její duše. Jeho schopnost je spíš fyzická – __//Arnoštek nespadne//__ (neobvyklá obratnost). Potřebujeme někoho, kdo by mohl mít sám schopnost – diagnostickou nebo léčivou nebo mohl o něčem takovém vědět. A aby to nebyl někdo, komu se Zelda pokusí urvat hlavu hned, jak ho uvidí (což přímo vyřazuje veškeré Hemingwaye apod.).

Padne ještě nápad, že by se hodila ženská ruka. Woolfovou odmítneme s tím, že by její přístup k podobným problémům, nemusel být přínosný. Napadne nás tedy naše oblíbená **Agatha Christie**. S tou se sejdeme, dostaneme čaj a koláčky a ona nám povídá: „Je to záležitost, kdy je potřeba hasit příčinu, ne až následek. Domnívám se, že vaše další cesta bude poněkud dobrodružná, budete se hodně plazit… Někteří nemají tak dobré příbytky, jak by si zasloužili. Lidská mysl je někdy krutá, ráda si pamatuje ty nejkrutější věci.“ 

Pak se zamyslí a začne posouvat kousky čajového setu k sobě – jsou dělané tak, aby se daly složit do sebe. Doporučí nám najít dvojici, která by nám pomohla, a pak nás nasměruje doleva a na konec ulice. Moc jí poděkujeme za čaj, sušenky i dobrou radu a slíbíme, že se jí stavíme po vyřešení problému všechno převyprávět. 

Na konci ulice ulice velmi končí, lehce prší, je tam velmi moc ostnatého drátu, občas zátarasy a podobné krajinné prvky. Je tam ale absolutní ticho, někdo by řekl, že Na západní frontě klid… Začneme se plazit vpřed – ve chvíli, kdy opustíme ulici, se kolem nás rozhostí absolutní šílenství, hvizdy, hluk. Potkáváme díru po granátu, ve které leží německý voják, který si rozškrábal hrdlo, nejspíše si špatně nasadil plynovou masku. Je to nechutný, strašný, plazíme se co nejrychleji dál. Najednou slyšíme 2-3 hlasy, jak se hádají, skáčeme do zákopu. Ve chvíli, kdy doskočíme, hluk utichne. Otočí se k nám tři Francouzi, všichni mají plynové masky. Leží tam taky pán na nosítkách – letecká bunda, vypadá zvláštně, má světlé vlasy, modré oči, část jeho obličeje je posunutá o kousek vedle (protéza – asi magická, ze stejného materiálu má i jednu ruku). Lucie do něj pustí lehký heal, na obou rukách nahmatá tep. Jsme notně zmateni, ale pán nás ochotně vezme za kamarádem, kterého jel navštívit.

Letce později identifikujeme jako **Antoina de Saint-Exupéry**. Prý vypadá tak, jak vypadá kvůli reinterpretaci – sdělení jeho díla se kreslí na dětské hrníčky a mističky a tam to fakt nepatří…

Doplazíme se k jinému zákopu a skulíme se za Exupérym dovnitř. V zákopu opět všechno utichne. Potkáme tam **Ericha Mariu Remarqua**, letec se s ním pozdraví a my se představíme. Všechno mu převyprávíme a on odpoví, že se není ochoten angažovat kolem Zeldy – ne proto, že by nechtěl pomoct Fitzgeraldovi, on nechce pomoct přímo jí.

Po chvíli náznaků nám dojde, Zelda obhajovala (nebo možná až zastávala) nacistickou ideologii. Prohlašovala věci typu: „je to způsob, jak poručit masám, jak uchovat to krásné, jak udržet věci pohromadě“.

Exupéry je přesvědčený, že politický názor Zeldy není něco, o čem by byla hluboce přesvědčená, je to spíše symbol zoufalství a neznalosti – je potřeba změnit její situaci. Lidé podléhají těmto věcem, když v nich vidí řešení neřešitelného. Sdělí nám, že má schopnost __//Růže pod poklopem//__ (dává člověku pocit, že je milován, opečováván, že není potřeba mít strach). Což je nejspíše to, co Zelda hledá (a nikdy nenajde) u Fitzgeralda. Remarque má prý schopnost, kterou by Zeldu mohl zastavit na jednom místě (__//Spinkej sladce v bubnové palbě, miláčku//__), aby Exupéry mohl použít tu svou. Remarque ale odmítá pomoct někomu, jako byla Zelda.

Thorson mluví o tom, že máme být lepší než ona, že si nacisti zaslouží urvat hlavu, že ona neměla možnost získat pomoc ve svém psychickém stavu – nevíme, jestli to myslela vážně, nebo to byl jen projev její nemoci. Svou řečí si Remarqua získá (bylo to fakt hustý).

Remarque říká, že „cokoliv, co ta holka zkoušela dělat, v tom se zklamala – zkusila se vdát, to se vlastně nepodařilo; zkusila psát, to se jí taky nepodařilo; pokusila se malovat akvarely – kritika to opravdu nevzala moc dobře; chtěla tančit, pozdě…“

Shodneme se, že se sice líp pláče v luxusním autě než v zákopu, ale tím spíš, že neměla žádnou krutou zkušenost, je asi pravda, že si nezaslouží urvanou hlavu. Dost možná fakt nevěděla, o čem mluví…
S pány jdeme zpět do tvrze, už je přítmí. Dorazíme dovnitř, Čapek tam není (prý se musel jít starat o štěně), ale Vančura nás vítá. Hned, jak vstoupíme, se zevnitř tvrze ozve dosti rozpoznatelný výkřik pana Fitzgeralda. Doběhneme k němu, ale pozdě, už má Zeldu na zádech.

Thorson ji jde zkusit sundat páčením, zbytek jde blíž, aby mohl být po ruce. Vančura si aktivuje schopnost Arnoštek nespadne. Paddy se snaží na blind vytáhnout Fitzgeralda za nohu – někdo ho kopne, zlomí si nos, odplachtí pryč. Lucie ho jde vyhealovat. 

Vančura se ocitne u hloučku: „na moment ji zvládnu chytit, když mi pomůžete, tak to půjde“; povede se mu chytit Zeldu, když je v baletním záklonu. Klára zkouší stáhnout Fitzgeralda a Tarik skočí po ruce, kterou drží Thorson. Vančura ale dýl sám druhou ruku neudrží a taky plachtí pryč. 
Fitzgerald je však už vyproštěn a vzniká úhledná hromádka Fitzgerald, Klára, Tarik, Vančura. Tu se zbytek snaží rozebrat. Zelda se naposled snaží kopnout do svého muže – míří mu na nos, ale já dělám štít svojí hrudí a svou láskou k jeho dílu.

Remarque a Exupéry se už o zbytek postarají. Zelda na Exupéryho zamilovaně kouká (prý měla dřív románek s francouzským pilotem, takže na ni má Exupéry asi nostalgický vliv). Remarque ji uspí a poté k ní Exupéry přistoupí, a zatímco ve vzduchu poletují růžové plátky, Zelda se vrátí do svého stavu ve svých asi 27 letech. Prostě tak, jak ji známe z fotek.

Zelda se posadí: „Zlato, to byla asi hodně divoká párty. Na chvíli se mi zdálo, že je tady někde Scottie, naše dcera, a že musím za ní…“ otočí se na nás, „Návštěva? Představíš nás? … U koho to jsme?“

Exupéry pozve Zeldu na oběd, zkusí zjistit, kde tu bydlí a další detaily. Ta se po svém muži sotva ohlédne a velmi ochotně s ním odchází.

Před odchodem děkujeme Remarquovi a všem ostatním, pak se stavíme za Agathou a všechno jí povyprávíme. Cestou z města ještě projdeme kolem domů Pratchetta (želvy, sloni, sošky, chrliče, bordel, bordel, bordel…), Tolkiena (elvish old britain at its best) a farmy Steinbecka, vedle které on štípe dříví. A jakože wow. Já se omlouvám, ale ta košile je na něm fakt zbytečná. Vynaložila jsem ale všechnu zbývající sílu, aby na něm zůstala… No, třeba někdy příště, však mě znáte:)