ScionWiki

Tato stránka je pouze pro čtení. Můžete si pouze prohlédnout zdrojový kód, ale ne ho měnit. Zeptejte se správce, pokud si myslíte, že něco není v pořádku.
====== Mohérské útesy ======
**Osoby a obsazení:** [[mi_nue-chai|Mi Nü-Chai]], dcera Kuan-tiho; [[otakar_njordsson|Otakar Njordsson]]; [[mara_podkopecka|Mara Podkopecká]], dcera Eponina; [[robin_svoboda|Robin Svoboda]], syn Andraste; [[altyr|Pavel Altýr Týrsson]] a Zrzavá Pila (NPC);  Sanji, syn Sómův v aspektu blaženého spánku; Petr Vopička, syn Sun Wu-kungův; Aelfrida, dcera Afrodítina (NPC)

----
Slezeme se v čajovně. Robin dává [[akvarium_skrinka_a_trocha_elektriny_16.2._2018|shrnutí toho, co se dělo minule.]] A tedy dodává, že nás další cesta hledání obsahu Andrastiny skříňky vede na Mohérské útesy. Pro tuto příležitost si Robin nastudoval nějaké mýty o útesech a nebojí se o ně s námi podělit. 

Cu Chúlain se nezakoukal do čarodějnice, která do něj jo a tak nějak se Cu Chúlain vyskytl na jihu útesů, přeskočil na ostrov, čarodějnice pokračovala za ním, opřel se o ni vítr a podruhé to nedala. Tomu místu se říká Hag’s head nebo Malbay, podle jejího jména. 
 
Malá mořská víla z Mohéru. Rybář rybařil, zmerčil vodní žínku a nejvíc se mu na ní líbil její magickej plášť. Plášť jí čmajzlnul, zdrhl s ním do baráku, holka ho šla hledat, musela za něj provdat. Měli spolu syna a dceru, jednoho dne odešla a rybář ani děti už ji nikdy neviděli. 

V další figuruje nějaký irský svatý Macreehy. Měl by tam být nějaký masožravý úhoř na souši, (v originále corpse-eating eel). Úhoř se doplazil na hřbitov, začal to žrát a Macreehy ho zabil, neb tam byli pohřbení jeho kámiči. 
Za odlivu jsou na útesech vidět dvě části označované jako Saint’s Bed. Na šutru byla rytina toho úhoře, prý už obroušená. 

Ztracené město, Lost city of Kilstiffen. Město se potopilo poté, co jeho náčelník ztratil klíč od tvrze, dokud se klíč nenavrátí, město bude pod vodou. Prý se tvrdí, že pod hladinou bývá někdy vidět město, klíč je údajně v jezeře na vrcholu hory. Město se vynořuje každých sedm let, pokud ho někdo uvidí, umře dřív, než se to město znova potopí. 

Svatý Patrik přivedl křesťanství do Irska a začaly mizet irské tradice. Tuatha de Dannán se to dost nelíbilo a naštvaně se proměnili do koní a prořítili se do nějakého místa na útesech, kde zůstali zalezlí v jeskyních. Sedm hříbat vylezlo z jeskyní, splašilo se a poskákalo dolů. Místu se říká Leap of the Fowls.

Během debaty Vopička podotýká, že by nebyl dobrý nápad jíst mořské panny (japonská pověra, že kdo sní maso mořské panny, stane se nesmrtelným), na Havaji se stalo, že lidi žrali mořskou pannu a pak z toho muty muty do titan spawnu, což nikdo nechce. 
To mu odsouhlasíme a na Mařin návrh to bereme do Irska přes Loučeň a jejího muže, který nám přespání a zkratky poskytne též dobré rady - takže jsme se dozvěděli, že velká část obyvatel útesů jsou částečně nelidského původu. 

Ráno si nás vyzvedne Mara, pak se před námi otevře stěna síní a vyjdeme ven, do krásného irského rána. Chčije, respektive mží. Sestupujeme z kopce. Kopec je eufemismus. Z jedné strany mírný svah, z druhé strany horolezecky náročná. Vlak jede za deset minut, dorazíme na Mohérské útesy. Je tam krásně, obloha je jak vymetená. Svítí sluníčko, vane vítr od moře, klid a pohoda. 
Jdeme najít turistické centrum. Je tam celkem rušno. Je tam výstava podmořský život, záběry z ptačí perspektivy na Mohérské útesy, různé brožurky a tak dále. Vypadá to velmi ecofriendly. Puberťáci se jdou projít, Otakar na příhodném místě googlí čarodějnici, Robin a Sanji jdou do turistcentra. 
Robin se vyptává obsluhy na místní historky a legendy, kde jsou hezký výhledy a tak.
Obsluha potvrdí legendy, které zmiňuje, nic specifičtějšího nedodá, velmi pěkný výhled je právě z Hag’s Head a ještě O’Brienova věž, kterou postavil jistý sir Cornelius O’Brien, někteří praví, že z dobročinných pohnutek, aby turisté měli ten výhled a byla to v podstatě čajovna. Zlí jazykové tvrdil, že to tam postavil proto, aby se mu líp nabalovaly ženský. 
Robin se táže na nějaké specifické přírodní děje, které se dějí jen v tomto čase – kromě toho, že je slušný odliv, tak nic. Žádné město. Večer 3D projekce, kam jsme srdečně zváni. Doporučena též opatrnost při procházení útesů, neb si zde několik dementů vyfotilo své poslední selfíčko a taktéž okružní plavba lodí, kterých zde jezdí více. 
Pánové se odklackují a jdou chytit puberťáky, kteří se s Aelfridou, Pilou a Otakarem procházejí po útesech. Dohodnuto, že nejprve dáme okružní plavbu a pak uvidíme. 

V přístavu je několik lodí, jedna patří pravému mořskému vlkovi, tu mineme a druhá mladé slečně s lodí jménem Sea Hag, tam nasedneme. 
Kapitánka vypadá zkušeně, Otakar si s ní jde pokecat a k nepříliš velkému svému a docela velkému jejímu překvapení zjišťuje, že má to ovládání lodi tak nějak v krvi. 
Zbytek družinky se rozprostře po lodi a zírá tu do vln, tu po okolí, Vopička loví Sanjiho do lana. Najednou kapitánka zpozorní a konstatuje, že se změnilo počasí - vskutku, po chvíli to začínají poznávat i ostatní. Obloha zčerná, blesky se křižují, bouře se však přežene rychle. Doplujeme do přístavu, rozloučíme se s naší kapitánkou a poslechneme její doporučení a vyrazíme do hospody O'Briens, kde mají whisky, Guiness a dobré jídlo.
Po chvíli hodování a popíjení, během něhož se Vopička zvládl opít z půlpiva, vtrhne dovnitř týpek a řve, že se jedna loď nevrátila. Hospoda se vylidní, jdeme se ubytovat do domku s milou stařenkou a jdeme nakouknout do přístavu. Tam k vidění zachráněná loď (majetek onoho mořského vlna), turista zabalený do deky a jinak nic, žádné ztráty na životech. 

Návštěva 3D projekce nepřinesla nic zajímavého, jdeme se kouknout na útesy. Netrvá to dlouho a podél útesu se žene banda splašených odrostlých přízračných hříbat. Týrsson hodí Marou na vůdce. Skupinka Scionů se neukázněně rozprchne. Osedlaný kůň i jeho kolegové se zběsile ženou někam do háje, ten s Marou odběhne a pak se vydá zpátky ke skupince. Mara oňuchňává koně a krmí ho mrtvým jablkem. Kůň žere a stříhá a ušima. Z rozhovoru s ním vyvstane, že věc, kterou hledáme, se nachází pod útesy, v jeskyni pod vodou - a dostat by nás tam mohli mermani, kterých je údajně plné město. Kůň se vzdálí a my se vydáme na molo, Sanji si schrupne a ve snu potká pár mermanů a táže se jich, zdali se v okolí neděje něco divného. Mermani konstatují, že vlny jsou klidné, ale pokud hledáme něco divného, máme jít k útesům. Sanji se probere a předá vysněné, načež je mu zatržen nápad jít si na útesy zdřímnout a vyrazíme do města poptat se tamních pravděpodobně merfolk míšenců a to konkrétně naší milé kapitánky. Je nalezena v hospodě, Otakar ji vyzve k tanci a poví, že jsme viděli koně, což ji zaujme a smluví si sraz venku. 
Tam s ním dorazí i Robin a Mara, všichni se představí i s rodiči, kapitánka jako Deirdre, dcera moře. Je jí popsána situace - byla skříňka, něco z ní uniklo, nevíme, co to bylo, ale asi to nebude nic příjemného a je to tady pod útesy. Deirdre mocně shituje a slíbí nás tam odvézt. Cestou povídá, že je pod útesy divné místo, kterému se vyhýbají zvířata, dostane tam provaz, po kterém tam můžeme přeručkovat, počká do svítání a když se nevrátíme, odejede a zapomene, že nás kdy viděla. Aelfrida zůstává na lodi, takže v nejhorším se postará o zavazadla a dá vedět. Naftu dle dobrého zvyku zaplatíme předem. Deirdre ještě přivolá sviňuchy a přebere si od nich svazek fluorescentních chaluh, posléze předaný Otakarovi, ať si máme čím svítit.

Přeplaveme do jeskyně, je nepřekvapivě temná, vlhká a studená. Čopy v pohotovosti, Mara si ohmatá jeskyni, avšak jeskyně mlčí. Svítíme si a jdeme dál, najednou zaslechneme takové zvláštní cvakání na kamenech. Od této chvíle Mini začne meditovat. Dojdeme do místa, kde se jeskyně rozšiřuje a zahlédneme nějakou postavu. Vypadá to, jak kdyby to byl přikrčený člověk. Má to oko na půlce hlavy, divně dopředu protaženou lebku, dva dlouhé přední zuby a za tím ještě chelicery. Je to celé černé a má to na sobě sem tam zbytky zplihlé srsti. Do půli lopatek se táhne cosi, co na první pohled vypadá jako vlasy, ale jsou to zdeformované uši. Je to něco jako hodně zmutovaný zajíc, smíšený s hmyzími a humanoidními prvky. Co vidíme v jeho oku? Mara soucit, Týrsson kami z Nagasaki, Otakar obavu o ostatní, Sanji usne, Robin, že tohle patřilo matce a musí se to vrátit zpátky. Mini si už hodnou chvíli medituje. Petr myslí na svůj předpoklad, že ve skříňce byla králičí lebka a seems fomorian to him. 
A nastane řež veliká, v níž nejprve zjistíme, že z mutokrálíka cáká nějaký černý hnus, takže se následně věnujeme způsobování zranění, která co nejméně chlístají. Zrůda je nakonec Mini dekapitována, žel předtím ještě stihne škrábnout Robina do lýtka a Otakara přes břicho. Robin otevře skříňku a prohlásí: „Ve jménu Andraste, mé matky, vrať se do skříňky!“ Všechno, včetně cákanců slizu slipne do skříňky, Robin převáže skříňku páskem a odpadne. Počítání raněných – rány na Robinově noze i na Otakarově břiše jsou takové černé. Vopička se začne hrabat Robinovi v noze, rána je extrémně citlivá. Když se do toho šťouchne, neteče z toho nic, nekrvácí to. Zčernalé maso. Vopička kouká po možném oltáři, žádný oltářík nenachází. Plácáme se do vody a najednou jsme na schodišti, sestupuje postava celá v bílém, černá tvář jako benátská maska, bez rysů. Černé ruce.  Přišlo nás v osobě Emisara navštívit Měsíční schodiště s nabídkou, která se nedá odmítnout. Po krátké poradě usuzujeme, že nabídka je dobrá a nejsme v nouzi, tak cena nebude přehnaná, zejména, když se složíme. Jsou vybrány nějaké magické předměty, Robinovy vlasy a vzpomínky od různých lidí, a Emisar se jme naplňovat svoji část úmluvy. Nejprve nám vyléčí zraněné a pak odpoví na otázky.
Nejprve dotaz, co se stalo s obsahem skříňky, s posvátným zajícem – ještě ve chvíli vypuštění byl v pořádku. Byl typem živoucího věštného znamení, ale toto znamení úplně nebylo určeno smrtelníkům a tedy ten kdo ho spatřil, zemřel v úděsu nad posvátnem, které představoval (mysterium tremendum materiálního typu, fuck yeah). Znamení putovalo a v moment, kdy se dostalo na jedno konkrétní místo v Chouet Headland, Guernsey, Channel Islands, nepoužívaný starý důl, přišlo do kontaktu s vlivem fomory a bylo znetvořeno a v tomto stavu se ukrylo někde, kde ani oko slunce ani oko měsíce na něj nemohlo dosáhnout. Tam se postupně pomaloučku měnilo a deformovalo čím dál tím víc. Čím později bychom ho našli, tím hůře pro nás.
Co se týče těch ran, stav zraněných by se zhoršoval řádově ve dnech, tento typ znamení by ovšem působil především mentální změny. Fyzicky by dlouho zůstávalo stejné, permanentní zranění netečné vůči běžným a části neběžných prostředků proti bolesti. Ale jeho vliv by se v jeho běhu projevoval na mysli, jak konkrétně, to je velmi individuální, ale na konci by bylo černé a nevratné šílenství postiženého.
A poslední část dohody, obnova posvátného zvířete. Je odpáskována stříňka, Emisar sepne ruce jako v modlitbě, padne na ni paprsek měsíčního světla, paprsek prostupuje skrz, skříňka se otevře, těžko říct, jak dlouho to trvá, vypadá to všechno strašně staticky. Potom se z truhličky vynoří na chvíli stvoření, které je technicky vzato bílý zajíc s černočernýma očima. Má lehce humanoidní šmrnc, jako kdyby byl malinko antropomorfní, velmi jemně. Je krásně osrstěný, srst vypadá jako sníh, který je na něm navátý – je to krásné, fascinující, možná trochu znepokojivé. Vopička se mrkne a otočí, načež ho napodobí i všichni ostatní. Není nic slyšet, jen posléze lehce kovově uspokojivé klapnutí uzavírané skříňky, kterou si přebere Robin.
Rozloučíme se, odejdeme a ocitneme se zpátky na lodi, schodiště zmizí do měsíčního světla, Deirdre to obezřetně pozoruje. Nahodí motor a mizíme ke břehu.