ScionWiki

Tato stránka je pouze pro čtení. Můžete si pouze prohlédnout zdrojový kód, ale ne ho měnit. Zeptejte se správce, pokud si myslíte, že něco není v pořádku.
===== Quench the cinder’s desire =====

**Osoby a obsazení:** [[nora|Nora Lindkvist Hadarðóttir]]; [[altyr|Pavel Altýr Týrsson]]; [[riikka|Riikka Studená]], dcera Tuonetar;  [[lea|Lea]], dcera Besova; [[paddy_siodhachan_o_sullivan|Paddy Siodhachan O'Sullivan]], syn Brigid; [[tomas_lin|Tomáš Lin]], syn Kui Xinga; Taiki, syn Benkeie; Zrzavá Pila (NPC)

----

SMS od Altýra: //“Sháním družinu na výpravu do Švédska. Sraz ve Forlorn Hope.”//


Čekala nás (alespoň pro mě) zatím nejzajímavější část výpravy za nidavellirskými včelami. Hengist s Horsou poslali Altýra pro uhlík od bledé Sinmary a protože byl poněkud zaneprázdněn světskými problémy, nabídla jsem se, že udělám předběžný výzkum.

Nečekala jsem, že by nás Odinovci poslali zrovna na dovolenou, ale Sinmara se ukázala jako opravdu zajímavá postava - zmiňuje se o ní jenom báseň Fjölsvinnsmál, jedna ze dvou básní popisujících příběh o Svipdagovi. Svipdagr měl od Sinmary výměnou získat mocnou zbraň, což mě aspoň trochu ujistilo, že by se s ní mělo dát mluvit. Výrazně méně uklidňující pak bylo zjištění, že je to obryně a navíc partnerka Surta (pozn.: mocného ohnivého obra se zásadní rolí v Ragnaroku). Zároveň ale měla být manželkou Mimira a někteří zas teoretizují, že je to samotná Hel, takže jsme prostě počítali s tím, že nás čeká velmi mocná a potenciálně velmi nepřátelská bytost a podle toho jsme se plánovali chovat.

Náš cíl byl hrad Örebro ve stejnojmenném švédském městě. Je to stereotypní, velmi fotogenický evropský hrad s bohatou historií dobývání, slavných králů a mrtvol zazděných ve stěnách. S Leou jsme se těšily na kvalitní selfies, ale k naší smůle už hrad hořel ještě než se k němu přiblížil jediný seveřan. Z jedné z věží se valil kouř a plameny, hasiči se snažili odtamtud někoho vyprostit, ale selhávala jim technika a široký pruh řeky mezi nimi a hradem tomu taky vůbec nepomáhal. Skočili jsme do nedaleké veslice, namočili si svetry a ponča ve vodě a vrhli jsme se ke hradu.

Problém nastal když se uvnitř věže zhroutilo dřevěné schodiště. Zeshora se ozývalo volání o pomoc a spousta švédských nadávek. Trámy držící patro vypadaly, že to ještě chvíli vydrží, ale neměli jsme moc času, tak jsme sebou hnuli. Altýr vyhodil nahoru nejdřív Pilu s provazem a pak mě a Leu. Přes hořící trámy jsme přešly ke dveřím, za kterými se ozývalo volání, ale byly samozřejmě zamčené. 

S Leou jsme naštěstí dlouhodobě stabilní krizový tým, takže jsme se dostaly dovnitř, kde na nás čekala černovlasá dívka křičící něco o tom, že je tam ještě někde Albin a že potřebuje pomoc. Poslaly jsme ji skokově Altýrovi do náruče, Lea se přes snění pokusila najít Albina, ale stihla mi říct jen větu “Quench the cinder's desire” než upadla do hlubokého spánku. Vyměnila jsem tedy Leu za Paddyho, prolomili jsme druhé zamčené dveře a za nimi jsme našli bezvládného Albina, vedle něhož byla na zemi vyrytá ona anglická věta. Kluka jsme již tradičně hodili dolů a mírně opečení jsme opustili místnost než se strop zhroutil úplně.

Zachráněná se nám představila jako Brita, studentka místní školy, a se svým spoluzachráněncem ve věži řešila školní kapelu (na hradě je i několik tříd pro místní gymnázium). Věž byla podle všeho vždycky divné místo a školník Eivor, nejškaredější bytost co jsme prý kdy viděli, jim pravidelně říkal, ať tam nechodí. Někteří tam ale zažili “spark of inspiration” a oni už prý nechtěli hrát covery slavných songů a potřebovali něco vlastního.

Britu trošku zarazilo, že jsme celou tu akci zvládli více méně nepoškození, a ti poškození už tou dobou také vypadali méně medium rare než když jsme vylezli z věže. Po chvilce zatloukání a dotazů, jestli jsme X-Meni, jsme se přece jenom představili a nadšená Brita nám hned dala na sebe kontakt a pozvala nás na kafe. Zároveň nás odkázala na vrátnici a na školníka, za kterým jsme se vydali hned jak jsme ji i bezvládného Albina odeslali do bezpečí.

Venku už se setmělo, bylo standardní švédské počasí (zima) a hrad byl studený, potemnělý a jeho atmosféra už zdaleka nebyla tak rozjásaná jako na fotografiích. Na vrátnici seděla osoba v peleríně, nebylo jí vidět do obličeje, ale když jsme ji oslovili, zjistili jsme, že je to stará žena s úzkou, ostře řezanou tváří s hlubokými vráskami. Představili jsme se a řekli jí zcela jednoznačně co jsme sem přišli dělat. Nepřekvapivě nám vysvětlila, že to jsme si teda jako seveřani vymysleli pěknou blbost, ale byla nám i tak ochotna pomoci. Kusem vlny ovázala Lee nohy, čímž jí vyléčila veškeré popáleniny, a pak předala Altýrovi klíč od sklepa se slovy: “Když půjdete dolů po támhletěch schodech, najdete obraz. Děcka mu přezdívají Sauron.”

Poděkovali jsme a vyrazili jsme dolů do Mordoru. Cestou jsem musela spolknout své nadšení, když jsem musela uznat, že asi nejsme dost důležití na to, aby Eivor byla Norna, ale byla jsem si celkem jistá, že minimálně jejich služebnicí by být mohla. Na schodech jsme míjeli hlavně romantické (od slova romantismus) krajinky, ale nakonec se před námi objevil obraz kováře kovajícího prsten, zatímco na něj dohlíží tolkienovsky vyhlížející elfka (pravděpodobně, na uši jí vidět nebylo). V rohu masivního rámu byla klíčová dírka a za obrazem pak kamenná chodba vedoucí někam do hlubin země.

Zděnou chodbu brzy nahradily zdi pomazané jílem. Sinmara by měla sídlit někde pod kořeny Yggdrasilu, takže tohle byla známka toho, že jsme na dobré cestě. Chodba na konci vyústila do velké jeskyně, která vypadala skoro krasově, ale na druhý pohled jsme si všimli, že řada úkazů byla spíš sochařskou prací. V jeskyni stálo několik postav v pláštích a kutnách, s hlavami a těly pokrytými voskem. Při troše zkoumání jsme jim na hlavách objevili i knoty. Východ byl zatarasen mohutnou mříží se symboly ohně a protože jsem si z Fjölsvinnsmálu pamatovala bránu, která k sobě přiváže kohokoli, kdo se ji pokusí otevřít, raději jsme se zeptali i pírka z dubajského plameňáka. Pírko z dubajského plameňáka nám vysvětlilo, že poetická Edda nevyřeší všechny naše problémy, takže jsme si každý rozebrali jednu sochu, najednou jsme je zapálili, a když se voskové figury začaly přesouvat a zvedat mříž nad hlavu, rychle jsme směrem od nejmenšího proklouzli na další část cesty. 

Další místnost je obrovská knihovna plná knih s nepopsanými hřbety. Knihovna byla samozřejmě důkladné bludiště s podlahou pokrytou popelem, který šustil s každým naším krokem. Touha některou z knih otevřít byla alespoň z mé strany opravdu velká, ale přišli jsme sem pro uhlík a ne umřít, takže jsme se nakonec zvládli dostat až k další mříži. Tuhle hlídal podivný válečník ve zbroji spíš styl Dragon Age než cokoliv historického, s velkou železnou tyčí v rukách. Nereagoval na jméno ani na pozdrav, ale na (velmi opatrný) dotek to byla živá bytost. Altýr nakonec vyzkoušel jeden ze svých runových rituálů a válečník k nám konečně promluvil.

Představil se jako Hlídač brány. Své jméno si nepamatoval, pouze že kdysi sloužil Odinovi a teď hlídá tady. Jestli dobrovolně jsme si mohli jen domýšlet, protože on to slovo vůbec neznal. V souvislosti se Sinmarou zmínil, že je vdova nevdova a pohřební hranice, která nevzplála - moje poznámky se tím hodně utřídily, protože směřovaly víc k Mimirovi než k Surtovi, což nám hodně hrálo do karet. 

Strážce nám ještě prozradil, že v další místnosti naše zbraně nebudou zahálet a abychom mohli projít, musíme zažehnout jiskru. Chvíli jsme debatovali, co by to mohlo znamenat a nakonec jsme mu jako budoucí bohové požehnali, každý podle toho, co vzněcuje oheň v nás - loajalita, ochrana, vědění, vytrvalost, ochota, obrana, inspirace a povinnost. Lea bubnovala, Paddy hrál a každý z nás pronesl pár slov, tak jak mu to bylo přirozené. Oheň vzplál a strážce nám otevřel cestu vpřed.

Díky včasnému varování jsme přišli připraveni - pár světlonošů se rozestavělo po jeskyni, ve které stálo několik zdánlivě prázdných klecí, u stropu se houpaly obvazy obtočené mrtvoly a ze tmy na nás vyběhla obrovská kovová bytost s mohutnými drápy a zuby. Bestie měla nejspíš rysy nějaké šelmy, ale kov byl tak poznamenaný ohněm, že bylo těžko říct, co přesně byla zač. Altýr ji důkladně zaměstnával, zatímco my ostatní jsme se soustředili na okolní obyvatelstvo. Závitky u stropu se začaly spouštět k zemi a plíživě se blížit k měkkým účastníkům výpravy. Využila jsem tmy a plížila jsem se podívat ke klecím, ve kterých se nenápadně vířil popel a šeptal “Rise and shine, my beauties!” Nejdřív jsem házela dýky, pak teprve varovala, že se tam něco děje.

Stejně jako klece, i zbytek potvor byl plný popela. Kovová příšernost se dala jen těžko zasáhnout, ale Altýr se činil co se dalo. Jeden ze stropních závitků se pustil do Ley a zcela ji paralyzoval popelem. Riikka odněkud volala, že jsou to všechno loutky a že nad nimi nemůže převzít kontrolu, což mi vnuklo myšlenku pokusit se přes ně spojit se Sinmarou. Doběhla jsem k Lee, dotkla se popelavého panáka a myšlenky na spáchané křivdy mě odnesly na pár fakt škaredých míst.

Ztráta milovaného manžela je jedna věc, naprostý výsměch a pohrdání člověkem i jeho neštěstím jsou pak věc druhá. Sinmara se ze zoufalství odevzdala ohni, který by každého jiného musel strávit, ale ona jej přežila, nejspíš díky příslibu pomsty. V té vší bolesti ale byl i zbytek vzpomínky na pohledného muže, v zelených a modrých šatech, se zlatými a stříbrnými šperky a geometrickými obrazci na lemu oblečení. Byl to dverg. Byl to Mimir.

Z vize jsem se probrala tak akorát abych zahlédla jak Altýr vyzývá kovovou monstrozitu na souboj, poráží ji a po vzdání holdu nepříteli padá okamžitě k zemi. Když mi bylo mezi slzami konečně rozumět, mohla jsem ostatním předat info, pak jsme se trochu zcivilizovali a vyrazili na dlouho očekávanou audienci.

Prošli jsme úzkým vchodem zastíněným mnoha pruhy látky a vešli jsme do malé obytné místnosti s krbem, kde nás přivítala krásná žena oděná v šedém. Její tvář byla jemná a hladká, bez jediné vrásky a jediné známky jakéhokoli výrazu. Altýr před ni padl na zem a my jsme následovali, pak jsme jí vysvětlili, proč jsme tu a co od ní chceme. Nejprve nám nabídla, že se ji můžeme zeptat na co chceme, čehož jsem využila a nabídla jí pomoc - nikoli ale pomstu, jen spravedlnost. Altýr se jí zeptal ještě na dvergy žijící v Midgardu a pak se Sinmara ptala nás. Specificky ji zajímalo, co Lea viděla na Hengistovi s Horsou. Lea prohlásila něco o přílišné konzumaci alkoholu a statných hřebcích, což vzala Sinmara naštěstí téměř s humorem.

Pak dostal Altýr hrst popela z krbu. Když ji vhodí do vody, dozví se, co by si Sinmara představovala výměnou za uhlík. Naše rozloučení trochu zkrátilo Paddyho neuvážené “Buďte s bohem!”, ale to už ho naštěstí Altýr chytal za límec a táhnul ven z místnosti. Cesta zpět byla už bez zdržení a překážek, počasí na povrchu se vyjasnilo a i my jsme se po úspěšné výpravě cítili o něco lépe. Vrátili jsme klíč Eivor, která nás hnala pryč, abychom jí po chodbách nesypali popel, a přes most jsme vyrazili pryč z hradu. Za mostem na malém pódiu hrála kapela - Brita, Albin a nám dosud neznámá bubenice - a už na první poslech to bylo něco skutečně originálního s čím museli přijít úplně sami. Tak nějak to prostě mělo jiskru.