ScionWiki

Tato stránka je pouze pro čtení. Můžete si pouze prohlédnout zdrojový kód, ale ne ho měnit. Zeptejte se správce, pokud si myslíte, že něco není v pořádku.
===== Tajemství vody - Skagen =====

**Osoby a obsazení:** [[nora|Nora Lindkvist Hadarðóttir]]; [[kalen|Kalen Jezerková]], dcera Poseidonova; [[paddy_siodhachan_o_sullivan|Paddy Siodhachan O'Sullivan]], syn Brigid;  [[riikka|Riikka Studená]], dcera Tuonetar; Zoe Kratochvílová, dcera Dionýsa;

----

Tentokrát přišla SMS od Kalen: //“Vezmeme to na sever do Dánska a pak se uvidí. Budeme zkoumat vodu. Kdo jede se mnou? Sraz u Browna!”//

U pana Browna se toho moc nezměnilo, snad jen že Písk začal mluvit perfektní oxfordskou angličtinou (představuje se nyní jako Mr. Squee) a v současné době kromě jiných jazyků drtí sanskrt. 

Kalen si nás svolala, protože touží po mysterijních tajemstvích vody a nejlépe se k tomu dostává přes malbu. Na severu Dánska je výběžek jménem Skagen - nejen že se tam potkává (ale nemísí) Severní ledový oceán s Baltským mořem, ale také jde o místo spojené s velkým množstvím umělců. Tím nejzajímavějším pro nás byl jednoznačně Axel Lind, který v nějaké fázi svého života začal malovat téměř výhradně moře. Pokud by se nám podařilo zjistit, co ho k tomu vedlo, mohla by toho Kalen možná využít.

Kalen dal nějaké informace i Niel, syn Rán z Berlína, který se zmínil, že by v tom jeho matka možná mohla mít prsty, takže jsme si osvěžili trochu mytologii, pročetli jsme Wikipedii ohledně skagenských umělců a vzhledem k tomu, že Axel Lind v roce 2011 zemřel, zabila Riikka pár pláten a kvalitních barev, které bychom mu rádi dali. Pak už nás čekala jen cesta letadlem a příjemná jízda vlakem z Kodaně až na Skagen.

Na letišti nás ale potkala ještě jedna zajímavá událost - čekali jsme na odbavení, když do letištní haly ležérním krokem vstoupil leopard. Lidé mu bez povšimnutí uhýbali z cesty a zvíře se tvářilo, že sem patří (a že mu nejspíš patří i všechno kolem). Jediný další člověk, který si jej všimnul, byla mladá slečna stojící ve frontě před námi. Menší, kudrnatá, s laclovými šaty barvy vína a štětcem ve vlasech. Leopard přišel přímo k ní, předal jí opasek z leopardí kůže, nechal se spokojeně podrbat a pak stejně klidně zase odešel. Bylo nám jasné, že vedle nás stojí další Scion, takže jsme se Zoe (jak se nám slečna představila) ujali a pokusili se jí aspoň trochu vysvětlit, co se právě stalo.

Zoe měla naštěstí stejně jako my namířeno na Skagen. Ten byl skutečně malebným místem, s idylickými domečky, nádherným pobřežím a s fotografem na každém kroku. Měli jsme docela dost času, takže jsme nejprve vyrazili do Lindova muzea, kde jsme se postarší paní za kasou vyptávali, zda ho náhodou neznala a jestli by nám o něm nemohla něco málo říct. Zatímco se Kalen vyptávala, povedlo se Riice zjistit, že ona žena je Lindovou manželkou, Kirsten. 

Axel Lind byl prý nesmírně citlivý a vnímavý člověk. Miloval moře a místa, kde nebyli lidé, a hodně ho poznamenala druhá světová válka. Prý o tom nechtěl moc mluvit - tam, kde se jiní lidé utopili v alkoholu, on se oddal malbě a moři. Bylo to jako by stále hledal něco, co mu unikalo. Kirsten o něm mluvila s velkou láskou a nakonec nám ještě doporučila, ať nedáme na řeči a hlavně se díváme. Pak uvidíme to, co máme vidět.

Začínalo se stmívat, tak jsme ještě rychle vyrazili na sever na Grenen (“větev”, nejzazší výběžek Skagenu). Zlatá hodinka pominula, takže jsme míjeli davy fotografů a turistů a nakonec jsme u rozbouřeného pobřeží zůstali sami. Moře hučelo, vlny se lámaly a Zoe měla dojem, že ve vlnách slyší zpěv - lákavý sbor dívčích hlasů, pějící písně staré jako moře samo((předpokládáme, že jde o Ægirovy dcery, ale potvrzené to nemáme)). 

Protože zírat do hlubin nebo vydávat se na rozhraní dvou moří se nám zatím moc nechtělo, přišel čas zavolat Axela. Zoe našla nejlepší místo ze kterého by se dalo malovat moře a Riikka provedla krátký rituál. Před námi se zhmotnil duch a když ho Riikka posílila krví, dal se s námi do řeči. Neměl dojem, že by nám toho mohl mnoho říct, ve vlnách skutečně hledal zapomnění, ale podle všeho nebyl jediný, kdo odevzdal svou duši moři - před ním tu byla celá skagenská škola, v čele s mužem jménem Krøyer. Ten viděl nejvíc a přitahoval k sobě ostatní.

Krøyer byl začátkem a koncem skagenských umělců. Byl slavný, úspěšný a lidé ho milovali a následovali. Něco je na pomezí dvou moří a ať to bylo co to bylo, Krøyer se tomu nebránil a ublížil (ač možná ne vyloženě záměrně) více lidem než kdokoli jiný. Axel nás navedl ke staré rybářské chatce, kde bychom snad mohli najít víc. Upozornil nás také, že Krøyer ke konci života úplně oslepl a zešílel, a že spíš než jeho bychom se měli zeptat jeho stínu. Poděkovali jsme, předali jsme mu dary a starý umělec zmizel v závanu větru.

Zoe jako studentka umění toho o Krøyerovi věděla víc. Celým jménem Peder Severin Krøyer, tento významný umělec byl takový dánský Van Gogh, jen se slávy dočkal ještě zaživa. Během života byl několikrát hospitalizován kvůli špatnému psychickému zdraví, ale co přesně ho trápilo se nám zjistit nepodařilo. V jeho životě ale hrála důležitou roli i jeho manželka Marie. Kromě toho, že se objevovala na většině jeho obrazů, byla také sama umělkyní, ale jejích děl se mnoho nedochovalo a nikdy nedosáhla většího uznání.

Usoudili jsme, že Krøyerovým stínem by mohla být právě Marie, a že bychom možná dosáhli lepších výsledků, pokud si nejdřív popovídáme s ní. Zamířili jsme tedy k rybářské chatce, nízké, omšelé budově s podlahou pokrytou pískem a až na pár detailů nezajímavým interiérem. V trámoví jednopokojové stavby visela rybářská síť a na zdi byl nožem vyryt nápis:

//P.S.: Cast your eyes into the ocean, cast your soul into the sea.//((P.S. jsou Krøyerovy iniciály a často je psán specificky jako P.S. Krøyer))

Riikka pak zavolala Marii a pozvala ji k nám jako malířku, nikoli jako manželku Krøyera. Před námi se zjevila žena v bílých šatech, úplně jako z Krøyerových obrazů. Byla krásná a přísná a zjevně jí hodně záleželo na tom, aby talentovaní lidé (a zvlášť ženy) nezahodili svůj talent a tvořili bez ohledu na to, co si ostatní myslí. Byla ochotna nám poradit jak komunikovat s jejím exmanželem, ale nejprve za to chtěla službu - přála si získat zpět prsten, který jí sebral muž, jenž na něj ale neměl právo. Hledat jsme měli u muže, který má ve jméně elfí krev. 

Slíbili jsme jí pomoc a na hostelu jsme se pustili do vyšetřování. Marie byla totiž vdaná dvakrát - nejprve za Krøyera, později za jejich společného známého, slavného švédského hudebního skladatele Huga Alfvéna. S tím měla podle všeho poměr ještě během manželství s Krøyerem a po rozvodu s ním přišla o většinu přátel i o dceru Vibeke, která zůstala s Krøyerem. Protože s Marií i Alfvénem se pojilo mnoho dalších míst hlavně ve Švédsku, rozhodla se Kalen kreslit a najít místo, kde se prsten momentálně nachází. Nalila jsem jí do kresby trochu spravedlnosti a na papíře před ní se objevilo místo, které jsem nemohla nepoznat. Byl to pohled přes řeku Fyris na uppsalskou katedrálu. Přes ní se táhly notové osnovy a Alfvénova tvář s nepřirozeně ostrými rysy a úsměvem.

Alfvén byl tedy nejspíš přinejmenším půl-elf a jelikož jeho hudební sbírka je dodnes uschována na univerzitě v Uppsale, dávalo smysl, že stříbrný prsten Marie Triepcke Krøyer Alfvén bude také tam. Příchod do Uppsaly jsme začali komentovanou prohlídkou toho, kam jsem chodila do školy, kde mají moji rodiče advokátní kancelář a jak se píše slovo //lantbruksuniversitet//. Dostat se k hudebním archivům uppsalské univerzity nebylo vůbec složité a když jsme si začali prohlížet kopie notových zápisů, přišel se nás místní archivář zeptat, zda máme vše, co hledáme.

Už po pár slovech bylo jasné, že jde o elfa. Když jsem mu řekla, že hledáme prsten, protože si jej nárokuje někdo, komu nepatří, dostali jsme se do krátké slovní výměny, během které jsme si tedy ujasnili, že možná nejsem tak rozkošná jak si myslím (nemyslím!), ale jako s potomkem boha by se se mnou možná jednat dalo. Za pár dní se za námi tedy zastaví a dá nám úkol, jehož splněním bychom se snad mohli dostat k prstenu pro Marii.

Když jsme konečně opustili akademickou půdu, rozezněla se ulicí hudba a zvuky fléten a před námi se objevil pohledný mladý muž oděný do leopardí kůže a úponků révy - Dionýsos. Nenechal nás klanět se moc dlouho, tohle byla přece radostná událost! Měl ze své dcery zjevně dobrý pocit, ale varoval ji, aby ho nezklamala. Když je totiž zklamán bůh veselí, nemůže být veselý ani nikdo jiný. Po jeho odchodu jsme Zoe poblahopřáli a jako projevení úcty Dionýsovi jsme se odklidili do jedné z mých nejoblíbenějších uppsalských hospod.