ScionWiki

Osoby a obsazení: Nora Lindkvist Hadarðóttir; Gíslaug Heljardóttir; Vlasta Pokorná z rodu Černého Paa; Jan Þorsson Dobrovský; Tarik, syn Neith; Sagira Abbas, dcera Sachmet; Petr Vopička, syn Sun Wu-kunga; Kawa, dcera Raidena; Akila, dcera Wepwawetova; Zoe Kratochvílová, dcera Dionýsa; Róza, dcera Hekaté;

SMS od Vopičky: “Nemám tušení co dělat, ale mám spoustu informací k tomu, jak to zjistit? Sraz u pana Browna přesně v [čas], pozdní příchody nepouštíme dovnitř.”

U pana Browna se nás sešlo poměrně hodně, včetně nějakých nečekaných přírůstků. Než stihl Vopička zavřít, objevila se u dveří zmatená osoba v doprovodu obrovského psa s planoucíma očima. Představila se jako Róza, ale netušila čí je, tak jsme ji už ze zvyku vzali mezi nás a pokusili jsme se ji zasvětit do situace, zatímco jsme řešili Vopičkův sen.

Podle všeho se mu zjevili kerkopové a oznámili mu, že pro něj mají práci. Někdo uvízl a tak trochu by potřeboval umřít, ale z nějakého důvodu to nešlo. Hádes poslal Herma, aby to vyřešil, ale Hermes se kvůli nějakému incidentu s Alkibiadem rozhodl, že to nebude dělat, takže nakonec se to dostalo až ke kerkopům a teď z toho byl očividně náš problém. Věděli jsme, že hledáme ostrov nad Krétou, kus od Naxu, který dřív plul, ale už nepluje, je na něm hora a je zasvěcený sourozencům s luky.

Debata o tom, co budeme dělat, byla tentokrát náramně chaotická. Nikdo nic nevěděl, nebo toho věděl až moc, ale mimo téma, do toho mezi námi seděla úplně zmatená Róza a myš ve vestě popíjející čaj. Podařilo se nám ale nakonec zjistit, že jedeme na ostrov Delos, v mytologii slavný díky tomu, že poskytl útočiště těhotné Létó a na jeho půdě se pak narodili Apollón a Artemida. Těm byl ostrov také zasvěcený, ačkoli si ho pak Apollón více méně přisvojil. Ostrov byl několikrát očištěn od všech hrobů i obyvatel a byl na něm dlouho zákaz rodit se a umírat. Dalo se tedy předpokládat, že to byl také důvod, proč tam zůstala nějaká nešťastná duše a potřebovala zachránit.

Nakonec jsme se zvládli posbírat a odletět na Krétu v poměrně rekordním čase a dokonce ani nikdo nic nezapomněl. Tam jsme měli potkat kapitána Spiridona, kterého bylo překvapivě snadné najít i v tom chaosu, který v přístavu panoval. Naštěstí se na nás otočil dřív, než ho Vopička stihl trefit citronem, ale jeho výraz nasvědčoval tomu, že z nás asi úplně nadšený nebyl. Každopádně jsme se nalodili, posadili jsme se hezky daleko od motoru (loď byla ale pochopitelně vybavena i klasickou plachtou) a dokonalým červnovým počasím jsme se vydali směrem na Delos.

Když byl ostrov v dohledu, trochu se zatáhlo a ochladilo, což minimálně části výpravy rozhodně nebylo proti srsti. Domluvili jsme se s kapitánem, aby na nás počkal tři dny, ale aby se zbytečně nevystavoval nebezpečí. Gísla ho ještě upozornila, že ho může se zprávou navštívit malý kostěný ptáček a pak už nám nic nebránilo ve výstupu na kamenitý ostrov.

Delos byl v zásadě necelé čtyři čtvereční kilometry šutrů, suchomilných rostlin a chrámů. Nikdo tady úplně trvale nežije, jedinou známkou lidské činnosti jsou očištěné sochy a zbytky svatých míst - ta byla zasvěcena nejen řeckým bohům, ale i některým egyptským. Mimo jiné tu někde byl i Dionýsův chrám s fascinující falickou výzdobou, z čehož musela mít Zoe určitě radost.

Přestože byl ostrov poměrně malý, nebyli jsme si jisti, kam přesně máme pokračovat. Akile se ale podařilo dostopovat cestu k hoře Kynthos (která má závratných 150 výškových metrů), mezi trosky mozaikami¹⁾ pokrytého divadla. Vopička projevil zájem divadlo prohledat, kdyby náhodou stále bylo dost divadlovité na průchod k ostatním divadlům, takže jsme se rozdělili a hledali cokoliv neobvyklého.

Víte jak začíná ten vtip? Přijde berserk, čarodějka a skald ke studni a objeví se průšvih. Studna tam tedy opravdu byla, stará, nejspíš už vyschlá, ale bylo to nejzajímavější místo, do kterého se dalo trochu nahlédnout. Vzhledem k historii ostrova jsem úplně nečekala zázraky, ale na křik umírajících, požáry, smrt a otroctví se zvyká dost těžko. Temnota ostrova mi doslova vychrstla do obličeje, ale když jsem přestala křičet, věděla jsem, že pod ostrovem je liminální prostor, místo, kudy by mrtví mohli překročit hranice. Ostatní skupiny také našly stopy po cílené destrukci, Tarik objevil záměrně zničené sochy, Akile se zas jevilo, že na ostrově jsou cesty směřující dolů, dovnitř ostrova.

Zoe pak narazila na další zajímavý úkaz - mezi rostlinami vyobrazenými na mozaikách byly i takové, které do divadla nepatřily, specificky oměj, rulík a náprstník. Róza z nich cítila ještě další spojitost, ale v tuto chvíli nebyla schopna určit jakou. Zatímco jsme prohledávali divadlo, začalo se stmívat. Sagira si všimla pohybu, bílého kočkovitého těla, které se plížilo směrem k nám a rozhodně nebylo přátelsky naladěno. Stihli jsme se připravit na možný útok a za chvíli už před námi stála bílá kamenná kočka, jedna ze soch postavených podél posvátné stezky na Delosu.

Thorsson nečekal a se štítem v ruce a medvědí kůží na zádech vyrazil do první linie. Za ním rychle následovala Vlasta se Sagirou, která na zvíře syčela v kočičím jazyce a evidentně si hlídala svoje teritorium. Ke kamenné kočce se zanedlouho přidaly ještě dvě další, tentokrát tvořené listím a větvemi, a nepříjemně rychle se vrhly do zad nebojujícím a lukostřelcům. Gísla se okamžitě pustila do rituálního zpěvu a tance, ale vzhledem k tomu, že tyhle věci se nedají uspíšit, bylo potřeba zasáhnout trochu hrubší silou.

Vopička měl najednou v rukách kosu a to se křočkám zcela zjevně vůbec nelíbilo. Na druhé straně byl mistr sochař Thorsson, který kladivem přepracovával mramorovou kočku na poněkud abstraktnější umění, v čemž mu úspěšně asistovaly Kawa se Sagirou. Na druhé straně se z kosy staly zahradnické nůžky, Zoe polévala křoví vínovicí, která byla v rukou dcery boha vína poměrně účinným omamným prostředkem a já jsem zatím vytyčovala hranice své říše, abych zabránila v návštěvě případným dalším nezvaným hostům.

Gíslin rituál zatím začal účinkovat - křoví chřadlo a umíralo a přestože se jim povedlo srazit Tarika s Akilou na zem, nedokázali jim zásadněji ublížit. Thorsson v nějaký moment dostal zásah do ramene, ale navzdory zranění držel berserka na uzdě a spolu se zbytkem bojové sekce nakonec sochu udolal. Když jsme se ho pak snažili dát trochu dohromady, ukázalo se, že Zoe dokáže s vínem mnohem víc než ho jen bez následků pít, a spolu se Sagirou nám vrátily Thorssona jako nového.

Naše další kroky měly směřovat někam do nitra hory. Róza cítila neobvyklý průvan, který jako by ji táhl specifickým směrem, ale protože jsme byli dost pomlácení, nechali jsme další postup až na ráno. Když jsme ale druhý den následovali její kroky, skutečně jsme objevili kamennou chodbu vedoucí někam do hlubin. S rozsvícenými lucernami jsme procházeli tesaným průchodem, dokud nás nezalil zásvětní chlad a před námi se neobjevil duch ženy se psem.

Představila se jako Ilaria, kněžka dcery tohoto ostrova²⁾ a byla tou duší, která tu uvízla. Když na ostrov vtrhnul Mithridatés VI. Pontský, bylo zničeno mnoho chrámů a posvátný status ostrova byl porušen. Chrám její paní byl ale dobře ukryt a zkáza ani nové pořádky se ho nedotkly. Když kněžčino smrtelné tělo sešlo stářím, zůstala zde mezi životem a smrtí a žádní psychopompové si pro ni nepřišli.

Gísle bylo potěšením tuto roli zastat. Došli jsme hlouběji do jeskyně a na rozcestí tří cest jsme objevili malý oltář a zbytky kostí - lidských a psích. Našli jsme vhodné místo, kam uložit ostatky, Thorsson narubal kamení na mohyly, dali jsme dohromady pár darů, včetně obolů pro kněžku i jejího psa a připravili jsme se na rituál i na odpor, který vůči němu nutně musel povstat.

Gísla, Akila a Róza vytvořily trojici - Gísla předříkávala, ostatní dvě po ní opakovaly a soustředily se na otevírání cesty na druhou stranu, každá po svém. Jakmile začaly, vyhrnul se z jedné z chodeb obrovský černý had a jediným pohybem spolkl Vopičku hrdinně čekajícího s napřaženým smetákem. Zbytek bitevní sekce nečekal a pustil se do agresivní obrany. Zoe se snažila rozptýlit Ilarii od bitvy, která probíhala za námi a já uzavírala průvod písní. Vzduchem sršela elektřina, když se Kawa rozmachovala naginatou. Thorsson, jako vždy nadšený, že má co do činění s hady, se oháněl kladivem co mu síly stačily, zatímco Vlasta seděla plazovi na hřbetě a Sagira šla po očích.

Když se před námi objevily těžké dveře, vydala se je Róza otevřít, v čemž jí ochotně asistoval Tarik, jehož matka Neith - stejně jako Wepwawet - má afinitu k otevírání cest. Navzdory neviditelnému odporu se nám společnými silami povedlo převést Ilarii přes práh i s jejím věrným služebníkem. Když kněžka prošla na druhý břeh, veškerý odpor na naší straně se vytratil. I had, nyní již oslepený a oslabený, přestal bojovat a pomalu se v tunelu otočil zpátky do hlubin. Předtím mu naštěstí stihl Thorsson vytáhnout ze chřtánu oslizlého Vopičku zaklesnutého v rámu orezlých sáněk.

Když jsme se sešli zpátky u svatyně, potemněla najednou všechna světla a z víru temnoty před nás předstoupila bohyně s hady kolem předloktí, pochodněmi v rukou a se známým psem s ohnivýma očima v patách. Byla to sama Hekaté a přišla se přihlásit ke své dceři Róze. Zdá se, že řecký pantheon v Praze čeká s novými posilami úspěšná budoucnost.