Účastníci: Paddy Siodhachan O'Sullivan, syn Brigid; Marek Kazimír, syn Mandodarí; Mara Podkopecká, dcera Eponina; Riikka Studená, dcera Tuonetar; Tomáš Lin, syn Kui Xinga; Veronika Dušková, dcera Hádova; Aelfrída, dcera Afroditina.

Markovi tuhle zavolala Aelfrída, že volal chlápek z Dublinu na linku detektivní kanceláře a že Kovaříka nejde jako obvykle sehnat. I sepsal Marek SMSku „Irsko?cajovnazapulhodiny.“

A tak jsme se sešli v čajovně i s Aelfrídou, která měla přeci jen více informací. Jedná se hospodu John Kavanagh, které se někdy říká „U Hrobníků“, kde se v noci ztrácejí věci a ráno je tam spoustu věcí zdemolováno. Chvíli usuzujeme, co by to mohlo být. A vlastně od znectěných skřítků po duchy asi všechno. Takže stejně uvidíme na místě, až se dozvíme další informace přímo od majitele.

Aelfrída nám tedy zamluvila letenky a letělo se (jiné cesty jsme zavrhli, protože let byl vlastně nejjednodušší). Po ubytování v hostelu jsme se vydali přímo do hospody. Trochu to některým připomínalo motorest u dálnice. A je pravda, že budova to byla trochu chudší. Vevnitř to ale žilo. Kromě místních tam bylo i dost turistů, kteří velmi často neodhadli sílu irského piva (Američani, no). Viditelně nic zvláštního není, i když si na to mnozí z nás dávali pozor.

Po prvním pivu, co jsme si dali (a k tomu i panáka - alespoň někteří), Mara kontaktovala přímo majitele. Ten vylovil pomocného kluka a sám si k nám přisedl se sklenkou „živé vody“ (rozuměj whisky). Civilně jsme se představili a on nám vypověděl, jak to je. Policie nic neřeší, pojišťovna nechce platit. A přitom je to již nocí, kdy ráno jsou rozbité půllitry i nábitek. Jako kdyby tam byla fakt velká rvačka. Ale zamyká poctivě a alarm nemá, protože mu tam nefunguje - prý vlhké zdy (jo jasně). Žádné známky vloupání nejsou. Pro jistot u jsme se ptali, jak dlouho je majitelem s myšlenkou, zda nezanedbal nějakou úlitbu či něco podobného. Ale let podnik fungoval normálně. Začneme se tedy vyptávat na cokoliv zvláštního, co by se stalo přibližně před 10 a lehce navíc dny. Vzpomněl si, že byl thunder-snow kráce po tryzně za anglickou královnu. No, domluvíme se, že zůstaneme po zavíračce a obhlédneme situaci. Dostaneme tedy klíč od dveří a po zavíračce zůstaneme v lokále sami.

Není pro nás velkým překvapením, že se lokál naplní za chvíli duchy. Oblečení odpovídá stáří tak 100-200 let. Směsice mužů a žen. Normálně si čepují pivo a to v nich opravdu mizí a nepadá na zem.Po chvíli tam ale skrze zeď vtrhne skupina vojáků s puškami a bajonety a začne mela. Půllitry létají vzduchem, sem tam nějaká židle a o pěsti není nouze. Jednu schytá i Mara, která se poté snaží vyskočit na pult a zakřičet, aby jí věnovali pozornost. Jediné, co jí ale někdo věnuje, je půllitr. Marek zkouší křičet, ale nikdo ho neposlouchá. Zbytek výpravy se bleskurychle schoval pod stůl, aby došel co nejmenší úhoně. Mara se ale zpoza pultu vrací s informací, že je v Dublinu někdo, koho by mohli poslechnout v takovéhle rvačce. Robert Emmet, velký řečník a rebel, kterého prý můžeme najít v hostinci Brazen Head. Rychle tedy vykvačíme z hostince.

Před hostincem narazíme na novofaundlanského psa, který se k nám nadšeně přidal. Vzhledem k tomu, že kromě Riiky a Mary, jsme nebyli schopní na něj sáhnout, bylo jasné, že máme záhrobního kamaráda.

Přesunuli jsme se tedy do Brazen Head. Daleko malebnější hospůdka, která měla ještě otevřeno. Tam jsme celkem snadno nalezli Roberta a přednesli mu problém včetně toho, že bychom ho chtěli vyřešit a ne jenom pro tuto noc. Ptal se, jak to v John Kavanagh probíhá a zmínil se i o ženách z Velikonočního povstání. Očividně jsou v hospodě rváči z různých konfliktů Irska a Británie. A on je, bohužel, vázán na místo a němůže tedy s námi dojít. Sám se přitom domníval, že celou věc vyřešíme tím, že pomůžeme Irům vypráskat britské vojáky. Sami nechceme použít žádné letální věci a zároveň mnoho z nás jaksi nemá možnost na duchy normálně sahat. Robert nám tedy doporučil dojít do krypty v kostele St. Michan, kde jsou pohřbeni bratři John a Henry Shearesovi. Revolucionáři a právníci, kteří by mohli znát ty správné kličky.

I vydáme se tedy do kostela, kde jen krátce Marek zápasí se zámkem. A náš psí kamarád, který patří kapitánu Boydovi (jak nám Robert řekl), se dost postará, aby alarmy nebo kamery nefungovaly. V kryptě narazíme na velmi smutnou jeptišku. Když se jí zeptáme, co ji trápí, povypráví nám o svém „spolubydlícím“, který zde straší a nemá ruce (od záměstí) a chodila