Osoby a obsazení: Mi Nü-Chai, Scion Kuan-tiho; Atab Kolář, syn Nabua; Gíslaug Heljardóttir; Kalen Jezerková, dcera Poseidonova; Kawa, dcera Raidenova; Klára Skadisdóttir Horáková; Ráchel Rozvážná, dcera Athénina; Vlasta Ti Pokorná z rodu Černého Paa; Veronika „Nika“ Kovaříková, dcera Uš-migiru (NPC)

SMS od Gísly: „CK Hejlardóttir vás zve na poznávací zájezd do Japonska. Vodopády, krásná příroda, tradiční lidová řemesla. Nevhodné pro arachnofobiky.“

Gísla příchozím sdělí, že má takový menší hobby projekt, související s jejím čarodějným uměním, protože by to chtělo nějaké prostředky proti umírání. A ideální by pro ni byla kouzelná neproseknutelná košile. Jenom to zahrnuje víc činností, konkrétně tkaní a kouzlení a jedno z toho je potřeba outsourcovat a kouzlení to nebude, tak se poohlížela po tom, kde najít někoho, kdo by ji s tím pomohl a v Japonsku mají jorogumo, což je yokai – pavoučí démon. Taky má od Nurarihyona (vůdce Průvodu sta démonů, japonská nadpřirozená yakuza) bambusový lísteček, takovou akoby vizitku, kterou má na poloostrově Izu, konkrétně u Joren Falls, hodit do vody. Jorogumo jsou většinou popisovány jako krásné ženy s pavoučím nátiskem a žerou muže, jestli kvůli jangu, proteinu nebo tradici, těžko říct. Žraní se chceme vyhnout. Gísla ještě upozorní, že ten hobby projekt tak trochu souvisí s osudem, nemělo by to zasáhnout nikoho z okolostojících, ale kdyby byl někdo vyloženě alergický, ať o tom ví.

A vyrazíme nejdřív do Riegrových sadů za slepým masérem Shimozavou Kanem. Ten nám poradí, že máme pavoučici přivézt nějakou ručně paličkovanou krajku, že to ocení asi nejvíc, ale Becherovkou se taky nic nezkazí. Dále zmíní, že tam jsou tengu-bi, poletující světélka, o kterých se na jednu stranu říká, že nosí neštěstí, na druhou stranu třeba odrazují zloděje od kradení vody nebo přivedou ztraceného vesničana, takže asi záleží na situaci. S tím se rozloučíme, nakoupíme Bechera a krajky, Gísla si přibalí dva pytle spředených nití a vyrazíme do Tokya.

Z Tokya vlakem na poloostrov Izu, kde to (zatím) vypadá idylicky. Je pozdní odpoledne, dojdeme k jezírku, do kterého padá vodopád. Gísla vezme bambusový lístek, s úklonou ho upustí do vody a čeká. Vodopád vypadá jako bělavě průzračná voda, která tak elegantně padá z výšky, esence japonské estetiky, Hokusai by si ho urval. Za námi se ozve japonsky: „Dobrý večer.“
Stojí tam krásná mladá dívka, s vlasy převázanými bílou stuhou, na sobě kimono kombinujíící černé a žluté vzory (barevná paleta jako pavouk, jehož druhové jméno je jorogumo). Kimono je od pohledu drahé a velmi dlouhé, takový ten typ, kdy člověk při chůzi odkopává lem. A má i hodně dlouhé rukávy.
Představíme se a Gísla s pomocí překladačů Miniho a Ataba nejprve předá krajku, jorogumo ji oceňuje a pak přejde k byznysu, že by si ráda utkala kouzelnou košili, ale hodila by se jí pomoc někoho, kdo zastane to tkaní. Jorogumo opáčí, že má dobrá doporučení a že se mohou domluvit. Jenom k tomu bude něco potřebovat, konkrétně člunek z mořské lastury, ta by se měla nacházet nedaleko. A člunek by měl vybrousit brusíř jménem Otohachi, žijící v Kakigawě. A pak se uvidí a že by si zatím prohlédla přízi.
Pavoučice se otočí a vidíme, že vzory toho kimona tvoří na zádech pavouka a ve chvíli, kdy udělá krok do vody, vytáhnou se pavoučí nožky a je pryč. V tu chvíli zmizí poslední sluneční paprsky a my jdeme zapadnout někam do hostelu.

Ráno vyrazíme do přístavu, slyšíme nějaké mantry, které nám nedávají moc smysl, zní to jak sanskrt sražený s japonštinou. Prozpěvuje si to skupina žen, uvazují si na hlavu šátky s nějakými zvláštními znaky (ex post dogoogleno – obrázek „Seiman Dōman“ u hesla Ashiya Dōman).
Postávají tam v takovém nekoordinovaném hloučku, některé se uklánějí směrem k moři, z bedny tahají potápěčské ploutve. Kalen s Minim se k nim přisunou, že hledáme potápěčky a vida, našli jsme amy. Kalen ukazuje jedné mladší slečně (která se v nějaký moment představí jako Ami) obrázek lastury, jestli se to tahle tady dá najít, Ami říká, že ano, že jsou hrozně tvrdé a ne moc hezké, Kalen se ptá, jestli by nám nějakou přinesla. Jedna ze starších am, babička, Ami oznámí, že se nikam potápět nepůjde, že tam jsou tomokazuki. Ami prohlásí, že to jsou pověry a ona chce nové šaty, babička jí to znovu zakáže. Ami se pak potichu anglicky zeptá, jestli bychom se nemohli sejít tak ve dvě odpoledne, což jí odkýváme a pak odkráčí se zbytkem.

Předneseme výsledky zbytku skupiny, načež Atab zamyšleně pronese, že by tam Ami mohla vážně umřít, když se tam bude potápět sama, tak naběhneme rovnou za babičkou, představíme se i s rodiči a ptáme se, co jsou tomokazuki. Jsou to bytosti, co žijí dole, ukazují se někdy ama a ukazují člověku to, co chce. Že už takhle ztratila dceru; jeli s manželem na moře a ona se vynořila s tím, že tam jsou tomokazuki, manžel prohlásil, že to jsou pověry a ona se potopila a už ji nikdy nikdo nenašel. A že tomokazuki ukazují za určitého počasí, které je právě teď – mraky jsou nízko nad obzorem a prý takhle vydrží ještě tak dva dny. Požádáme, jestli by nám Ami nemohla udělat průvodce, že si tak nejlépe ověří, že tomokazuki nejsou pověry, babička souhlasí, že my bychom je mohli přemoci nebo zastrašit – nebo vůbec poznat, na co se díváme, protože prý tomokazuki vypadají jako ama, jenom mají delší konce šátků. A ještě Ami řekne, že žádný dolary. Ami se ksichtí, trochu jí zvedneme náladu pošeptáním, že jeny nejsou dolary. Na hladinu je umístěn košík, kam lze po ulovení umístit lasturu).

Rozdělíme se do dvou skupin (1 – Atab, Ráchel, Kalen, Gísla, Kawa + Ami a 2 – Mini, Vlasta, Klára, Nika), vyzí šupinu dostane Ráchel, ať po nás může házet rady, nátepník dáme Ami.
Kalen si sáhne do vody, pozdraví a řekne a, že se chceme porozhlédnout, lovíme jednu mušličku, nechceme víc, než potřebujeme. Kalen popíše dojem „jako když stojíš před starým barákem a dveře se samy otevřou a zavrzají.“ Ještě řekneme, že za námi nemá nikdo z přítomných skákat, uděláme challenge-response systém (fakáč je otázka, paroháč odpověď) a dohodneme se, druhá skupina následuje první v řádu minut. Kalen dostane svítící kámen, všichni se ověsíme potápěcími závažími a skupina 1 naskáče do vody.

Jakmile se dostanou ke dnu, Ráchel se akčně přichomýtne k Ami, aby ji mohla chytit a mluvit na ni, což je potřeba cca hned, protože se nevána nečekána objeví druhá postava, která zdálky připomíná amu. Plave ke Gísle a ukazuje jí lasturu, co drží v ruce. Ráchel Ami povídá, že to není ama, protože s námi nikdo neskákal a má ukázat na políčko, kde jsou mušle. Ami ukáže k místu s mušlemi, jenom je trochu nemilé, že ty nadbytečné plovoucí postavy se kolem dají tušit ještě tak tři; je z nich zvláštní dojem chvílemi lidských a chvílemi rybích stínů. Na moment se zdají být lidské, ale při bližším pohledu vyjde najevo, že to jsou podivné ryby, co vypadají, že mají vepředu ruce s drápy a blánami, výrazné hlavy a z krku trčící ostny, k tomu tlama plná ostrých zubů, masivní tělo a rybí ocas. Pak se ta, co drží lasturu usměje a ukáže na skupinku suchozemců.

Čímž se rozpoutá bitka s rybími držkami. Atab odráží útoky, Kawa pálí naginatou do ryb blesky, Gísla srdnatě řeže lasturu (a u toho mrazí té zmrzlé makrele, co ji sekla přes ruku, úsměv), Kalen jede full defense a drží si ryby od těla řetězem. Mezitím naskáče do vody skupina 2. Díky Klářiným schopnostem zvládne klesat pekelně rychle a také se rychle pokouší rozptýlit se po rybách a umožnit tak skupině 1 rychlý přesun směrem k hladině, probíhá nějaké sekání a bodání, Mini sundává rybu z Ataba, Vlasta z Kawy, Nika s Klárou se snaží odpáčit rybu od Kalenina řetězu. Atab s Ráchel a Ami se sunou k provazu, Gísla se pokouší vyplavat nahoru k mlze. Ryba, co byla zakousnutá v Kalenině řetězu profackuje Niku a Kláru ocasem a pak vyrazí (i s Kaleniným řetězem a Kalen) někam ho háje, je tam nějaká skála, do které Kalen zajede.
Mezitím Gísla vyplave k hladině a má pocit, že ji něco tahá za nohu, tak hodí mušli do košíku a vida, dojem zmizel.
Kalen ve škvíře zkouší opatrně blikat, aniž by vystrkovala ruku ze škvíry, ovšem rybí mrdka ji i tak zvládne za tu ruku popadnout a i světlem ji useknout (inu, vše je pomíjivé a věci jsou jako ruce, přicházejí a odcházejí) a odplavat s ní pryč.
Naštěstí zhasnuté světlo a množství krve zaregistrují Klára, Vlasta a Mini a vyrazí ke Kalen, takže jí Mini obratem speče ruku, aby to nekrvácelo a dostane též nějaké dýchání z úst do úst, aby to mělo i romantické kouzlo (a kyslík). Vlasta mezitím odřezává přítomným závaží a Klára vyzvedne Ráchel, která zůstala u provazu a kontrolovala, jestli se nahoru dostali všichni a sejdeme se v plném počtu na lodi, která to po chvíli otáčí a míří zpátky do přístavu.

Nika, Vlasta a Klára mají modřiny, Kawa prokousnuté rameno, Gísla sešitou ránu a Kalen holt spálený pahýl místo ruky. Ami nevypadá, že by ještě kdy chtěla zpochybňovat cokoli, co jí babička řekne, Ráchel si od ní přebere zpátky nátepník a za nějakých povzbudivých slov jí nacpe hromadu jenů. Ami nám ještě poděkuje, že jsme ji tam nenechali potopit se samotnou, že by skončila jako máma.