ScionWiki

Osoby a obsazení: Nora Lindkvist Hadarðóttir; Gíslaug Heljardóttir; Vlasta Pokorná z rodu Černého Paa; Tarik, syn Neith; Dana Kobrová, dcera Višnuova; Ráchel Rozvážná, dcera Athénina; Taiki, syn Benkeie; Nika, dcera Uš-Migiru (NPC);

Jedna ze série Gísliných výprav za košilí

(Zápis jsem psala s půlročním odstupem, takže může být poněkud nepřesný - Nora)

SMS: “Mimořádná linka Praha-Tokio nás opět zve na palubu. Weebové vítáni. Předletové informace opět večer v Generické. Gísla.”

Gísla potřebovala od brusíře Otohachiho z chrámu Kannon tkací člunek a brusíř zas potřeboval pomoci jedné yókai - netopýří matce. Ta se obávala, že její děti vyrostou v divoké potvory a potřebovala jim zařídit nějakou kvalitní četbu, specificky svitek Velkého Milosrdenství. Ten se ale ztratil z chrámu, kde měl být uchován, a tamější opat byl proti dalšímu vyšetřování, takže se případ zastavil.

Existovala nicméně hypotéza, že svitek by mohl být v rukou bytosti jménem yamabiko, tedy yókai horské ozvěny. Z různých indicií se nám zdálo, že yamabiko možná byl v nějaké bryndě, ukradl svitek v naději, že si tím pomůže, leč z bryndy se nedostal… Yamabiko je něco mezi psem a opicí a jde o velmi plachého tvora, který je sám o sobě neschopen řeči, dokáže ale opakovat po ostatních. Pokud bychom chtěli yamabiko najít, bylo nám doporučeno hledat na vrcholku hory nad nám známým křičícím kamenem. Pro více informací jsme se ještě vydali do Riegrových sadů za slepým masérem Shimozawou, který nám prozradil, že yamabiko téměř určitě neuvidíme, ale nemáme se obávat - není agresivní ani lidožravý a když budeme dost opatrní, budeme s ním moci komunikovat.

Po velkém uklánění jsme tedy vyrazili do Japonska. Tam nás čekala jízda vlakem do Kakegawy a po dlouhém cestování ještě výstup na horu, kde by měl sídlit yamabiko. Tarik s Ráchel zvládli zajistit mapku, abychom se během výšlapu úplně neztratili a pak už jsme funěli do kopce s nepříjemnou myšlenkou na to, jak bude cesta vypadat směrem dolů. Zastavili jsme se poblíž kafrovníků, u kterých se yamabiko podle všeho vyskytují a nechali jsme Taikiho, aby zkusil zavolat - přece jen to chtělo někoho, kdo mluví japonsky.

Ozvěna nám skutečně odpovídala - vybírala si z Taikiho otázek ta správná slova, nebo zcela mlčela, když neznala nebo nedovedla složit odpověď. Přirozená ozvěna se takhle určitě nechová, takže to musel být yamabiko. Z jeho odpovědí jsme horko těžko zvládli zjistit, že jemu samému nic není, ale někde na hoře bylo potřeba vyhnat nějaké zlo s velkými zuby a drápy, které se pohybuje velmi potichu a je tvořené lidskými kostmi. Protože to prý počká do zítřka, rozhodli jsme se rozloučit se, zanechat na místě nějaké ovoce a sejít dolů podívat se do chrámu.

Když jsme měli zase příležitost googlit, zkusili jsme identifikovat zdroj nebezpečí, kterého se bál yamabiko. Ze všech japonských potvor, které jsme tu mohli potkat, to nejvíc vypadalo na gashadokuro, obří kostlivce tvořené kostmi více lidí, které pohání vztek a touha po pomstě. Bohužel z toho, co nám řekl yamabiko, jsme si nebyli úplně jistí, zda nás čeká jeden desetimetrový kostlivec nebo jestli jich bude deset, takže tyhle vyhlídky nás úplně netěšily.

Po cestě do chrámu jsme ale potkali místního studenta Hiniku, kterého tu posledně pražská výprava zachránila, a ten se nás hned rozhodl doprovázet. Prý po posledním setkání začal navštěvovat psychoterapeuta, jistého pana Tsutomu, který byl opatovým hostem a se kterým jsme se záhy také setkali. Pan Tsutomu měl stříbrné vlasy, pronikavé oči a byl oblečen jako evropský gentleman. Věkově byl někde mezi střední školou a hrobem a některým z nás (Daně) učaroval víc než jiným, což mu vysloužilo neoficiální přezdívku “sexy terapeut”.

Spolu s opatem nám byl schopen říct víc o povaze gashadokuro - jsou to bytosti plné nenávisti, schopné přicestovat i z velké dálky a nemusí mít nic společného s místními událostmi. Mohla je klidně přilákat stavba železničního tunelu. Pan Tsutomu byl naším posláním zjevně fascinován a požádal nás, zda bychom ho nemohli vzít s sebou. Pana Tsutomu jsme s sebou samozřejmě vzít chtěli, ale když projevil zájem i Hiniku, museli jsme ho trochu krotit. Pozval nás ale na večeři a tam jsme z něj aspoň mohli tahat informace o místním dění.

Železnice byla velké téma - trať sem, byla zavedena někdy na konci devatenáctého století a na její výstavbě se podílelo velké množství lidí, nezřídka z jiných měst. Místní z toho úplně radost neměli, báli se nechávat své rodiny nehlídané, když se kolem pohybovalo tolik cizáků, a když pak spolu se skupinou stavařů zmizela i mladá žena z města, měli buřiči jasno. Ukázalo se ale, že ženu zabili místní, aby vyvolali nenávist vůči cizím pracovníkům, a jeden z vrahů se pak v hospodě chvástal, že jsou všichni pohřbeni v horách. To vyhodnotíme jako pravděpodobný zdroj kostí pro gashadokuro a na druhý den se rozhodneme prozkoumat lesy nad městem.

V devět ráno už na nás čekal nadšený Hiniku, který měl tak trochu dojem, že jdeme na piknik, a vzal nás na severní stranu hory, která byla plná strží v různém stádiu nebezpečnosti. Vlasta si našla důstojné místo, kde mohla zapálit vonné tyčinky a zamyslet se nad věcmi, které tu proběhly, nad vší tou nespravedlností, křivými obviněními a zradou. Z jedné rokle pak ucítila kouř a zaslechla křičící hlasy plné zoufalství a pak už jen čistého hněvu. Kosti volaly o nápravu a spravedlnost.

Vzhledem k ošemetnosti zdejšího terénu jsme provedli důkladnější průzkum. Dana zmapovala obzvlášť nebezpečné oblasti, Ráchel si pořádně prohlédla bojiště a Tarik prozkoumal rokle. S panem Tsutomu jsme potom probrali nejlepší způsob, jak oznámit mrtvým, že jsou zproštěni falešných obvinění. Protože to měla na starosti Vlasta, mělo to ještě o trochu větší význam - čínské soudy totiž fungují s presumpcí viny, takže jakýkoliv rozsudek o opaku je velká věc. Tím byla příprava na boj tak kompletní, jak jen mohla být, takže jsme poslali Hinika dolů a čekali na půlnoc.

Byl čas připravit se na boj. Pan Tsutomu nás ještě upozornil, ať ho kdyžtak necháme ležet kdyby něco - není prý dobrý člověk a žádným yókai by nechutnal. Vlasta pak pronesla svou soudcovskou řeč a vzduch kolem nás se prudce ochladil - jak taky jinak. Z trhliny se začala soukat ohromná masa kostí složených v desetimetrového vzteklého kostlivce (naštěstí jen jednoho), který se do nás bez skrupulí pustil. Taiki si vzal na starosti tankování, já se snažila uzemnit a odklonit kostlivcův hněv a Ráchel organizovala bitevní pole, ale aby toho na nás nebylo málo, objevila se nám v zádech obří ropucha.

Ropucha byla zjevně duch, stejně jako mladá žena s mečem, která jí seděla na zádech. Gísla se pokusila s ní navázat kontakt, doufajíc, že jsme ji nijak neurazili nebo nerozzlobili. Byla to původní čarodějka, která kdysi gashadokuro stvořila, princezna Takiyasha. Z nás si ale zjevně vůbec nic nedělala. Vlastně jsme jí byli spíš pro smích a zajímalo ji, jak si s celou tou situací s gashadokuro poradíme.

Na bojišti to zatím bylo dost divoké. Vlasta osekávala potvoře kotníky, Gísla dodávala podpůrný chant a pan Tsutomu se potřeboval dostat ke kostlivci blíž. Ráchel rychle informovala Danu, že kostlivec asi brzy terapeuta sejme, což Danu donutilo k výkonům hodným Tarzana, ale manévr se podařil a pan Tsutomu z gashadokuro velmi efektivně vysál velké množství vzteku. Rozpadající se kostlivec se sesypal na bojující pod sebou - ve snaze dostat pana Tsutomu z nejhoršího si od něj Dana vybrala notnou dávku vzteku, ale naštěstí i v tomto stavu byla schopna poslouchat rozkazy a díky Ráchel neskončili oba v rokli.

Tarik nás mezitím zvládl představit princezně, která nás tak trochu vzala na milost, optala se na pana Tsutomu a nakonec nás pověřila uložit kosti k odpočinku. Podle všeho ji volaly a ona je nemohla nevyslyšet. Když bylo konečně po boji, zavolali jsme na yamabiko, že kostlivce už se nemusí bát a kdyby čirou náhodou věděl o nějakém teď už nepotřebném svitku, pro který bychom rádi našli nový domov u jiných yókai, že za chvíli půjdeme támhletou pěšinou z hory dolů. A skutečně, když jsme sestupovali po úbočí, našli jsme na cestě ležet svitek pro netopýří matku. Vzhledem k našemu stavu jsme ale byli rádi, že na nás pod horou čekal Hiniku s motorkou a kárkou, na kterou jsme naložili naše raněné, a před výpravou za dalšími yókai jsme si mohli v klidu odpočinout.