Účastníci: Gwen Skřivánková, Eulogos, Riikka Studená, Pavel Altýr Týrsson, Otakar Njordsson Mráz, Orm "Had" Saarinen, Edita Lázňovská, Jack, Breonika dcera Miaha, Kérka služebník Hádův, na začátku Dylan.

Svolala jsem skupinku Pražských k sobě domů. Chtěla jsem se jít zeptat templářů, zdali by neměli nějaké prostředky na posílení lidské psychiky proti šílenstvím, různým cizím vlivům a podobně. Ještě před tím jsme se ale rozhodli zkusit, jestli si někdo z nás zvládne promluvit s mermanem (mužská varianta od „mermaid“, neutrálně „merfolk“), který je momentálně ubytovaný u nás doma.

Jmenuje se Voda proudící u dna mezi kamením. Katarína dcera La Sirene mu před nějakou dobou zachránila život, když ho koupila na Trhu duší. Pak ji ale bohužel zahltily civilní povinnosti a nemá příležitost vrátit ho domů, do Země věčného mládí. Proto jsem se toho ujala já. Převezli jsme Vodu k nám, problém ale je, že zatímco Katarína si s ním bez problémů popovídala, já nejsem schopná s ním komunikovat jakkoliv jinak než posunky. Bez možnosti promluvit si s ním by bylo obtížné zjistit, z jaké části Země věčného mládí vlastně pochází, natož jaké vztahy mají se Zargonou a tudíž jestli by bylo bezpečné procházet s ním skrze horologium. Jak totiž podotkl Dylan, kterého jsem přesně kvůli tomu přizvala, v Zemi věčného mládí existuje merfolčích národů hned několik. Některé mají se Zargonou dobré vztahy, některé špatné, některým je Zargona ukradená. Stejně tak mají různé vztahy i mezi sebou navzájem a kdybychom Vodu zkrátka vyklopili u nejbližšího břehu, možná by doplaval, ale možná by to pro něj taky nebylo moc bezpečné.

Rozhodli jsme se tudíž využít všeho, co jsme měli – jednak Oty, jednak půjčené vyzí šupiny, která umožňuje mluvit pod vodou. Výsledkem pokusů bylo, že Breonika s šupinou pod vodou na Vodu mluvit zvládne, ale kdo ví, jestli jí Voda rozumí. Ona rozhodně nerozuměla jemu. Ota se ale domluvil. A tak jsme dostali popis takzvaného Perlového pobřeží, které je k mermanově domovu nejblíže, a informaci, že Zargona je jim více méně jedno. To znamená, že příště můžeme zkusit naplánovat výpravu za navrácením Vody domů a pro tento den jsme se mohli věnovat dalším záležitostem.

Přesně jak jsem psala na začátku, plán byl zeptat se pražských templářů, zdali by měli něco na posílení lidské psychiky. Konkrétně jsem to chtěla pro svého manžela, Euloga, kvůli tomu, že nás čeká řešení problémů okolo Marsya a tudíž i Zagrea, titána šílenství. Myslím si ale, že takové posílení se obecně lidem, kteří se pohybují okolo scionů, hodí. Tudíž jsme nabrali i Kérku a Jacka s tím, že uvidíme, jaká bude cena, a pokud budeme schopní zaplatit za více než za jednoho, pořídili bychom takové posílení i pro ně. Altýr nám domluvil schůzku a velmi svižně jsme se domluvili na obchodu:

Templáři opravdu prostředky, kterými lze posílit lidskou psychiku, mají, a rádi nám je poskytnou výměnou za to, že pro ně vyřešíme problém. Oficiálně pod ně spadají olivovníkové sady a přilehlá farma v okolí města Fitero (i oni nějak potřebují vydělávat peníze), blízko trosek hradu Castillo de Tudejen (Španělsko). Právě na této farmě se ztratil student, který u nich brigádničil. Jmenuje se Ahmad ibn Uman. Místní policie už ho hledala, ale neúspěšně, máme se do toho pustit my. Správce farmy Antonio jako jediný z místních ví, pro koho vlastně pracuje, a určitě nám rád poví víc.

A tak jsme si tedy sbalili saky paky a vyrazili jsme.

Jelikož se celá oblast nachází v Baskicku, cestou jsme tedy probrali to málo, co o Baskicku víme. Shrnula jsem zejména to, co jsem se dozvěděla na výpravě, na které ascendovala Petra Freiwaldová, přestože to bylo poměrně daleko od toho místa, kam jsme mířili tentokrát. Také jsme si pověděli, co kdo umí, což se pak na místě ukázalo mimořádně nápomocné.

Jakmile jsme dorazili, dali jsme se do řeči s Antoniem, od kterého jsme se dozvěděli podrobnosti případu. Ahmad se ztratil před třemi dny přes den. Všichni se domnívali, že se šel projít ke skalám, jak to občas dělával, pak se ale nedostavil k večeři. Všechny jeho věci zůstaly u něj v pokoji. Byl na farmě tři týdny, ještě dva ho čekali, s nikým se ale moc nebavil a raději si sám četl. Pracoval dobře, jinak byl první rok na vysoké, studovat historii se zaměřením na chalífát. Prý se tomu začal věnovat kvůli rodinné historii, na otázku, jestli je sám praktikující muslim ale odpovídal vyhýbavě. Kvůli svému zaměření se nejspíš i rozhodl brigádničit zrovna tady – hrad původně postavili Maurové, pak hodně střídal majitele, stala se tam spousta krveprolití. Pro historika zajímavé, pro sciony taky, i když nikdo z nás z toho nadšením zrovna neskákal.

Co je ovšem ještě zajímavější, je, že za hradem je místo, kam místní nechodí. Říká se mu Maurčina jeskyně, prý je spojená s hradem podzemní chodbou. Poutá se k ní „profláklá legenda“:

Při křesťanko-maurských konfliktech zde probíhala válka. Maurové zajali jakéhosi rytíře a věznili ho právě zde na hradě. On se tam zamiloval do místní princezny a měl důvody domnívat se, že i ona jeho city opětuje. Proto se poté, co ho jeho kamarádi ze zajetí vykoupili, rozhodl, že jediný důvod, jak svou lásku získat, je hrad dobýt. To se mu povedlo, avšak král uprchl tajnou chodbou. Sotva si s Maurkou padli do náručí, král se vrátil s posilami a dobývání začalo nanovo. Tentokrát byl rytíř vážně zraněn. Maurka ho chytila a skrz válečnou vřavu ho odtáhla toutéž tajnou chodbou. Pak si vzala jeho přilbu a šla s ní pro vodu, aby ho mohla ošetřit. Pak ji ale zasáhl šíp jednoho z Maurů. Z posledních sil se doplazila ke svému milému. Oba dva na místě zemřeli. Říká se, že její otec pak toho, kdo ji zastřelil, nechal popravit. Také se říká, že se na místě Maurka s helmou v ruce stále objevuje - avšak pouze ona, rytíře tam nikdy nikdo nezahlédl.

Antonio také zmínil, že ještě dál za hradem je rokle, do které se dá snadno spadnout.

Probrali jsme, jak budeme dále postupovat. Bylo jasné, že si terén chceme projít ještě za světla. Nejdříve padla varianta, že bychom se mohli ten den pouze ubytovat a projít Ahmadovi věci, a okolí prozkoumat druhý den, nakonec jsme se ale rozhodli, že čím dřív vyrazíme, tím vyšší je šance, že kluka najdeme ještě naživu. Do západu slunce nám zbývali tři hodiny.

Hrad byl z našeho hlediska poměrně nezajímavý, poměrně rychle po tom, co jsme sešli k jeskyni se ovšem ukázalo, že neotálet bylo nejlepší rozhodnutí, jaké jsme mohli udělat. V průrvě v zemi jsme našli zaseknutou botu, která podle popisu patřila Ahmadovi, a hned v zápětí jsem z jeskyně uslyšela přerývaný dech a slabý tlukot srdce. Když jsme se vydali dovnitř, po nějaké době chůze jsme objevili pohřešovaného Ahmada, který byl naprosto vyčerpaný a také napůl zkamenělý a vrostlý do skály. Dali jsme mu napít a trochu ho uklidnili, ptali se, co se stalo. Prý ho začarovala Maurka. Křičela na něj, že je to jeho vina. Pokusil se utéct, zasekla se mu noha. Vytáhl ji, ale v zápětí Maurka pokynula rukou a jakási telekynetická síla ho vtáhla dovnitř. Když se následně kluk zmínil, že jeho rodina odtud údajně pocházela, bylo nám všem jasné, co se stalo - „stará dobrá“ záměna někoho současného s jeho předkem.

Altýr mezitím přišel na to, že kus od kluka leží kamenný kříž s arabským nápisem. Vypadalo to jako hrob. Když jsme se Ahmada zeptali, jestli to zvládne přečíst, a podali mu papír s frotáží, přikývl. „Zde leží můj čestný nepřítel.“ Takže nejspíš onen křesťanský rytíř, to dává smysl. Kluka jsme uklidnili, zajistili mu alespoň nějaké pohodlí a řekli mu, aby si odpočinul, než přijdeme na to, co s ním. Jakmile usnul, v místnosti zavládl nepřirozený chlad a vzápětí se před námi objevil duch Maurky s helmou v ruce.