24. 5. 2025

Osoby a obsazení: Vlasta Pokorná, Tomáš Lin, Kalen Jezerková, Gíslaug Heljardóttir, Petr Vopička, Malá Rianon (NPC)

---

~ „Vždycky jsem snila o tom být hlavní hrdinkou, dokud jsem nedostala příležitost se jí stát… Jaké je to ale klišé, že s velkou mocí přichází velké zodpovědnost úkoly.“ ~

Praha

Je to zvláštní. Jako probudit se do úplně jiného světa, který najednou dává tak málo smyslu. Člověk se naučí vyplnit daně, pravidelně odpírat prádlo a snažit se najíst aspoň třikrát denně a pak přijde tohle. Probuzení do snu.

Možná že takhle nějak jsem si vždycky představovala nebe. Dlouhé lány zelených luk, zlaté slunce a klid. Klid v duši. Klid duší. Zdánlivě nekonečná vidina prostoru, kde čas a místo hraje malou roli. Neexistují. A člověk cítí jen hlazení trávy a sluneční paprsky na tváři. Jenže já prý nejsem jen člověk.

Jeho přítomnost je stejně hrozivá jako uklidňující, pán Annwnu, Arawn, mne pozval do své říše a je evidentní, že tento bůh nehodlá ztrácet čas - pokud by ho něco tak přízemního vůbec zajímalo. Zřejmě to máme v rodině, protože mé osobě se dodržování termínů nebo schůzek taky zrovna dvakrát nedaří - asi ta božská krev!

Schází mu tři duše, které měly dorazit, ale nedorazily. V podhůří Carrauntoohil je pohřbila kamenná lavina. A teď se po nich pan Annwnu shání - po více než dvaceti (!) letech. To jen dokazuje moji hypotézu, že čas tu opravdu netiká prim. Snová audience byla strohá, informativní a s přídechem noblesního: „Nezklam mne, nebo pocítíš můj hněv.“ Nicméně alespoň s příslibem služebníčkovi pomoci.

A že to nebyl jen sen, dokázal ráno i fakt, že jsem se probudila se stříbrnou větévkou na které byla tři zlatá jablka. Každé duši po jednom. Sněhurka měla štěstí, že to její bylo červené, taky mohla zakousnout přímou linku bez možnosti zpátečního letu.

Vzhledem k tomu že mojí duší kámošce průvodkyni ze svý/její podstaty úplně nezvoní telefony, zavolala jsem nejblíže možné (ne)mrtvé?

Přiznávám, že mě Gísla trochu děsí. Zaprvý její matka je bohyně podsvětí, což, jasně, to můj rádoby tatínek taky, ale navíc je dvoubarevná. A teď nemyslím vlasy nebo tak. Vypadá trochu jako sestra od Frankieho, jenom jí dával dohromady zkušenej chirurg a ne nějakej vyšinutej týpek na opiátech s přístupem k vysokýmu napětí. Navíc jí všechno nechává takovou dost chladnou… což… dává smysl.

Vysvětlila mi, že bohové většinou dávaj přednost snovým zadáním, než že by podávali doporučeně skrze CzechPoint (čemuž se asi nikdo nediví) a že zkusí svolat ’ty další’ na pomoc.

Malé intermezzo: Nejsem skupinový člověk. Mám pár přátel, kteří oscilují na ose přátelé-známí. Vždycky jsem to tak měla. Tak nějak jsem stávala rozkročená mezi světy (pun intended, haha). A najednou někam „patřím“. S nálepkou, co jsem si ani sama nevybrala, prostě to mám tak nějak v krvi nebo co! Navíc všichni tam (tam v té společnosti Registru šílenců) vypadají… mocně. Smířeně se svým osudem, s jasným cílem a ideou, že spasí svět. Ale já nejsem žádnej Clark Kent nebo Peter Parker. Možná jsem trochu Peter, ale jenom v civilním životě! Nikdy jsem neměla větší ambici než dostudovat a najít si nějakou přiměřeně nudnou práci, ve který rozhodně nebylo v plánu někoho nebo něco chránit (ani pomáhat). Vždyť já jsem ráda, že se postarám sama o sebe!

Domluva byla jasná: Za hodinu v Generické čajovně (ano, s velkým G, není to jen tak nějaká generická čajovna, kde vám podaj Oolong s termoskou na druhej nálev). Samozřejmě jsem tam byla o půl hodiny dřív - a jsme zpátky u toho času.

Nakonec se skupina rozrostla takto: Vlasta - co nosí na zádech meč(!) a už jenom když se na vás podívá, máte pocit, že spánkem spravedlivých teda rozhodně už nikdy neusnete, Tomáš - kterej by podle mě mohl na poště nebo v senátu vyučovat byrokracii, Gísla - řečeno výše, Kalen - která spíš promění víno ve vodu a jsem přesvědčená, že kdyby chtěla tak udělá trik s Mojžíšovou jarmulkou a nechá rozestoupit klidně i Vltavu jen aby se dostala na Anděl a Petr.

Petr Vopička…

V životě jsem asi nepotkala výřečnějšího člověka a to chodim na přednášky docenta Sytého! Od Petrova představení do doby než jsem dostala vizitky (ano, dvě) neuplynula snad ani sekunda. Jestli nešéfuje celý pražský Sapě ve svym volnym čase, nechápu co východní komunita hledá za marketingovej poklad, protože s jeho vyřídilkou by z toho mohlo bejt takový malý Monako i s celou legislativou (kterou by nejspíš posvětil Tomáš). Podle mě by přemluvil i Gíslu aby si zatančila čtverylku s Cháronem a ještě jim u toho udával tempo.

Posledním přírůstkem, na týhle výpravě horský záchraný služby s dvacet let prošlou lhůtou, se nakonec stala i Mála Rianon. Sympatická ženská (což asi není úplně jenom ženská, ale to ještě asi odhalí čas), která se nám představila jako služebnice mýho dávno zapomenutýho „táty“. Na to že by se mi někdo klaněl si asi nikdy nezvyknu. Nikdy, slyšíte?! Nikdy!

Rianon nám sdělila i jména pohřešovaných: Connor O’Brian, Liam Sullivan a Ryan O’Neill. Trojice kamarádů, která si zhruba v době, kdy se Titáni prodírali zpátky na svět vyšla na vycházku v Irské vrchovině a nikdy se z ní nevrátila (a jejich duše ten špacír do Annwnu taky uplně nezvládly).

Titáni. Titáni! Myslím, že posledně se mi nikdo nezmínil o tom, že tu probíhá v podstatě něco jako nebeskej Vietnam kombinovanej s druhou světovou. Což, přiznejme si, může bejt dost šokující pro někoho, kdo v týhle branži šlape cestu asi tak podruhý? Navíc ve společnosti, která se tváří, že tenhle boho-titánskej konflikt jsou vlastně starý novinky. A to už víc jak dvacet let! A to že když se mě dotknou, nebo zraněj (Jakože, co prosím?) je potřeba to unáhleně magicky řešit, byla jen třešinka na dortu. Jasně, myslim, že v Motole vytáhnou Mandragoru a na JIPku naběhne Hermiona každej druhej den, protože dle výrazů osazenstva je tohle NAPROSTO normální, Luďo.

Rianon nám taky povyprávěla, že to naše - teda Arawnovo - podsvětí funguje trochu jinak. Duše se totiž nikde negrilujou v očistci, nebo nemrznou na dně vod, ale prostě usnou. Ze svejch hříchů se vyspěj a i když žádný hříchy nemaj, prostě jen šlofíkem musej dojít k odpoutání se od svýho světskýho já, no a pak… prostě během nějakýho Samhainu dojdou na ty nekončící pláně zalitý sluncem.

Tady bych jen chtěla zmínit, že jsem podle mě vyhrála nebeskou loterii, co se posmrtnýho života týče. Díky ’táto’.

Jo a taky že, pokud se hodláme (a my se hodlali) vydat do Irska na místo posledního výdechu těch tří, měli bychom bejt informovaný o tom, že vstoupíme do elfskýho dominia bratra O‘Shea.

Elfové. Jistě. Proč ne. Já sice znám jenom Legolase, ale po Titánech je tohle trochu menší šok. Petr se taky krátce dlouze zmínil o tom, že elfové nejsou jako my, ani jako bohové. Padlo tam dost kontraindikačních vět ze kterejch jsem byla dost zmatená. Tak asi budu prostě jen spolíhat na starej dobrej folklór. A Rianon? Ta se jen potutelně usmívala.

Kromě všeobecných příprav v podobě dalších otázek a plánů mi taky bylo řečeno, že když jsem ten úkol dostala já, tak velím.

Tak to pozor, já nejsem žádnej lieutenant Dan, pánové a dámy a další entity. Nejsem. Nemám to ráda. Jedna věc je táhnout za sebou smečku turistů, co se držej žlutýho deštníku a vyprávět jim, jak v tomhle baráku vyletěl Faust komínem, ale druhá věc je tahat polobohy po světě a zvrátit osičku titánsko-božskejch vah na tu spránou stranu. Jenže všichni se tvářej tak hrozně samozřejmě! Jako že to přece zvládnu, že jsem dcera Arawna. Kámo, můj táta se jmenuje Františe Hradil a nejtěžší úkoly který mi v životě zadal, byly typu: jít posekat trávník vedle úlů. Najít tři mrtvý chlápky jejichž duše se toulaj ani-bůh-neví-kde prostě nebylo součástí mýho běžnýho života. Nehledě na to, že trest za nevyplnění úkolu je taky drasticky jinej, V jednom případě si prostě jen pár dní nesáhnu na telefon, zatímco v tom druhym si to ani nechci domejšlet!

Pak už zbylo jen koupit letenky do Dublinu, naplánovat cestu vlakem na jihozápad a vyrazit. Já si pro jistotu s sebou ještě vzala pár smutečních Irských balad, šalvěj a tu větev. A Petr byl tak hodnej, že sebou vzal šeřík, chryzantémy a růže, hezky v bílý - protože kromě asi tak další tisíckovky věcí (jako třeba boje s capybarama) má květinářství…

—

Irsko - Carrauntoohil

Během cesty Vlasta zjistila, že na vrchol Carrauntoohil se dá dostat dvěma stezkama (a jedna je fakt lepší než druhá) - Devil’s ladder nebo Brother O’Shea Path - o kterém už se nám zmínila Rianon - elf s afinitou na kameny, přírodu a samotářskej život zapšklýho neumírajícího, kterej ale ještě nedospěl do stádia, kdy by lidi zabíjel jen pro potěšení.

Nebudu to ani komentovat. Pro potěšení. Pro potěšení!!

Ale než jsme vůbec stihli nastoupit na jakoukoliv z nich, vyloupla se před náma chajdaloupka a přivítala nás dáma, co se představila jako Erin. Kromě čaje s kapkou whiskey nám povyprávěla, že Devil’s ladder je tu prý do skály vyškrábaná po tom, co se ďábel nechal zlákat do sázky, že na horu vyšplhá před kohoutím zakokrháním (No a víme, jak to končívá. Samozřejmě po různejch odhaleních poslední doby začínám mít dojem, že to nemusí bejt jenom povídačka. O to víc se mi tam chtělo). A že se tu občas opravdu někdo ztratí, že nahoře není signál, že se tu dost náhle mění počasí a že doporučuje spíš po Brother O’Shea Path stoupat, než sestupovat. A protože já mám ráda celé příběhy, povyprávěla nám i o tom, jak tu nechávají za okny bandasky s mlékem pro skřítky a fey, kteří pak na oplátku vykonají nějaké ty drobné domácí práce. Naštěstí pro místní magickou faunu se Petr rozhodl naštípat zásoby dřeva tak na dvě zimy dopředu. Tak budou to mlíko mít asi teď chvíli zadarmiko…

Abychom ale dokázali nahoru na horu (hehe) vystoupat ještě před západem slunce, bylo nutný si sebrat saky paky a vyrazit. Hezky dle místního doporučení - tedy stoupat přes území Brother O’Shea. A ten na sebe teda nenechal moc dlouho čekat.

Dobře. Byť bych tuhle část ráda vycenzurovala a řekla, že se nestala, bohužel na to existují očití svědci. Znovu: Já nejsem žádnej superhrdina. Jenže když vás prostě pořád někdo hajpuje jak hrozně jste hustý a že váš otec je polobůh a že to tu máte teda pod palcem, tak co jsem sakra měla dělat jinýho?! Poznámka pro mě: dominanci před tisíciletým elfem prostě nenastolíš. - Nechme to u toho, jo? Poučení pro příště, jasný. Haha, hihi, nebudeme se k tomu vracet. Šmitec. Díky a posílám klíčenku.

Elfové jsou zákeřný zmrdi. Tak a je to. Řekla jsem to. Jo a evidentně rčení že: „Všechno má svojí cenu.“ nosej v tom svym ošklivym nafoukanym srdci, co skrejvaj pod nabušenou hrudí, hodně blízko. S vlasama co vypadaj sametovější než samet, nonšalantností aristokrata a obličejem symetrickym víc než pravítko nám tenhle pohlednej hajzl sdělil, že za to samozřejmě bude něco chtít, ale že prej už má všechno.

Moje nabídka toho, že by za to mohl dostat ’nic’ (když ho logicky nemá!) úplně nevyšla.

K mýmu štěstí jsem sebou ale měla partičku superlidí (co nejsou vůbec lidi - a to včetně Rianon, která se vybarvila jako půlelf), takže se Kalen vytasila s nějakou lahvičkou. Sama řekla, že v ní je nějaká vůně a že ji teda bratru O’Shea věnuje. Já jsem jenom upřesnila, že mu věnuje tuhle konkrétní vůni v tomto konkrétním množství - asi tolik jsem si odnesla z Petrovo vyprávění o elfech. Konkretizuj a vysvětluj poznámky pod čarou, nebo se ti to vrátí jak bumerang přímo mezi voči. Třeba v podobě geas.

Takže. Jasně, kromě normálních kleteb a doteků Titánů (consent, please!) tu máme ještě něco jako nadstavnový podpultový zboží v podobě, cituji: prestižní kletby. Tzv. geas. Dobře, děkuji. Asi raději zůstanu přízemním hrdinou s množstvím kleteb limitně se blížícím nule, tedy tzv. obyčejným smrtelníkem. Jak se můžou vůbec tvářit, že je to nějaká zasloužená odměna, nebo odznak za bobříka odvahy?!

A tím jsme byli evidentně vykoupeni na naší cestě a ještě jsme dostali průvodce v podobě kamene přeměněnýho na králíka. Ráda bych upřesnila, že Irsko možná nemá Tatry, ale že by to byl zrovna hike, kterej by člověk jen tak vyběh, to se taky říct nedá - s výjimkou toho králíka, co nás v tempu dovedl až k tomu kamennému jazyku, kterej vytvořil jakousi provizorní mohylu nad těma třema neštastníkama. Hle, ani jsme nemuseli zdolat vrchol - na což by stejně asi nezbyl čas, vzhledem k tomu, že se začlo smrákat. To znamenalo jen jediné - rozbít tábor, ostatně stejně jsme došli tam, kam jsme chtěli, že jo.

Následující diskuze se nesla v duchu, zda-li uděláme pohřební rozlučku nebo nikoliv, během který jsem se - opět především od Petra, kterýho odteď považuju za mluvčího tohohle paranormalního spolku (ne proto, že by k tomu ostatní neměli co říct, spíš že se k tomu nedostanou) - dozvěděla další zajímavý věci. Třeba o tom, že mrtví mají svoje cesty a ne všechny vedou do Říma. Pokud by mi bylo deset a byla na dětskym táboře, přidalo by to k atmosféře ponurého tajemna. Tady se akorát ZASE přidala poznámka, že je to MOJE rozhodnutí. Moje.

V osobním životě si myslím, že se umím rozhodovat poměrně rychle. Jenže to se týká předevšim toho, co všechno zahrnu do semestrální práce, pokud ji mám odevzdávat za dvě hodiny a nemám ještě ani čárku. Ne, že na mě banda polobohů tlačí s tím, že je moje povinnost něco udělat. A co?! Co mám dělat? Kleknout si na šutry a odprosit pár mrtvejch aby si se mnou přišli pokecat, zatímco se na mě spolíhá banda divnolidí a nečeká nic menšího, než co bych před pár dny nazvala: zázrak? Jak kdyby nebylo tim zázrakem už to, že jsem dávno nenaběhla na příjem do Bohnic! Možná.. ale jenom možná, mi tam ruply saze. Nechme to bejt, jo?

Nakonec do toho hodila rozhodovací kámen Gísla - zaplať bůh - a v tuhle chvíli už mi bylo vcelku jedno jakej. A pak si fakt nakonec na ty kolena klekla a odprosila těch pár mrtvejch, aby s ní přišli pokecat! No tak kde to ’sme?! (Na mý stupnici - moc si s touhle ženskou podobou Frankensteina nezahrávej - se timhle dostala do červený oblasti s názvem: Nezahrávej si vůbec.)

Jako prvního pozvala na tohle naše smuteční rozloučení (plnýho kytek - díky Péťo a odlejvaný whiskey) Connora, kterej prej štráduje v nějakym pofidérním karnevalovym průvodu mrtvol do La Mussary, kterýmu šéfuje záhrobní paní Athégine (Tady nevim ten fonetickej přepis). Liam dostal pětimituvou pauzu z čínskýho pekla bronzovejch sloupů, kde přehazuje stohy papírů z místa na místo a kde na těch sloupech pečou lidi - no paráda, to zní úplně jako dovolenková destinace. No a Ryan skončil v Helu, kde peklo doslova zamrzlo.

A ani jeden z nich nevypadal šťastně, teda až do doby, kdy jim všem bylo slíbeno, že si pro ně dojdem. Oficiálně, protože prej vyrvat duše záhrobním bohům není uplně košér postup (ale Peťa ho dost energicky navrhoval). Já teda nevim vůbec nic, včetně toho, jak jsem se tu sakra ocitla já… no nic.

—

Španělsko - La Mussara

Jak řikal Konfucius, nebo týpek od Mikýře: „S přítelem není žádná cesta dlouhá.“ Člověk se ani nenaděje a ocitne se na Španělském venkově, kdy míří do trosek nějaký vesnice, co prej má druhou verzi někde za mlhou, která má vlastní jméno - La Peluda - a je hustá tak, že by se dala krájet. I ten rybník tam byl, jen v něm nebyl Rákosníček, ale elfka. A žáby. Což Petr pečlivě prozkoumal za nás všechny.

Samozřejmě by to nebyly rozvaliny, pokud by v nich nebyli nějaké duše. Hned dvě. Nebo jedna. Záleží jako moc velkej romantik kdo je, ale Vlasta se prostě zmínila, že tu kdysi nastala nějaká posmrtná ’Ruža pre nevestu’, takže nás odlifrovala na místní hřbitov, kde si s ostatními ze skupiny pokecali s mrtvejma lidma (V tuhle chvíli už mě to nepřekvapovalo.), který nám - vlastně jenom ta paní - pověděla, že ten mrtvej karneval zřejmě někdy teď dorazí do kostela, tak že kdyby byla náma, přesunula by se tam. A to jsme taky udělali.

Hele.. neřikám nic, možná nějakou tu afinitu ke smrti mám, ale! To neznamená, že bych se jí chtěla přímo účastnit. V klubu jsem nebyla jak je můj život dlouhej, takže ani představa mrtvol tancujících do rytmu samby v kapkách deště mě zrovna dvakrát nerajcuje, zvlášť pokud tohle procesí rádoby Rio de Janeiro festivalu má víst nějaká záhrobní paní.

Jelikož se Petr zmínil, že sůl je dobrá ochrana před všim zlym (kromě teda asi akutního zánětu myokardu) a navíc jí měl u sebe krásný dvě kila, vysypali jsme kolem sebe kruh, jak jsme si zpříjemňovali to čekání, že jo… A DOBŘE TAK! Já osobně jsem letní člověk, takže ty výkyvy teplot, co s mrtvejma přicházej, mi nedělaj dobře, ale v porovnáním s tím CO přišlo společně s tou zimou. Řekněme, že mám na pár dní o noční můry postaráno. Doteď tu nechutnou čtyřnohou potvoru bez pohledu mám vypálenou na sítnici a podle mě se toho už nikdy nezbavim - haha, jasně, I wish. Když k tomu přičtu i hado-stonožku který z očí plály plameny… tak kde to jsem?! Jak po mě vůbec někdo může chtít, abych si zachovala příčetnost, natož tvář! Tohle nebylo v žádný smlouvě na záchranu světa, nebylo to ani v doložce a to ta smlouva ani doložka neexistujou!

A už vůbec nechápu, že si někdo něco takovýho pořídí jako mazlíčka. Na druhou stranu, pokud ve svý formální podobě vyzařujete víc hrůzy, než kombinace těhle dvou monster, asi je to podřadná otázka. No, věřte nebo ne… vládci podsvětí maj všichni svojí auru a Athégine nebyla výjimka. Dokážu si představit - a vlastně jsem si to pak i ověřila, jen v jiném pantheonu - že audience u bohů může být intenzivní (Absolutně tu odmítám tezi, že zážitek nemusí být pozitivní, hlavně že je intenzivní. Děkuji, nechci,), na škále od 0-10, bych tomu dala 15 (Není se čeho bát, naprosto s přehledem v rámci tohoto úkolu překonáme 20). Ale! Pokud pominu, že nás chtělo pár potvor sežrat a mezi náma a jimi byla jen tenká linie soli, hodnotila bych to tak, že: Na západní frontě klid. Paní Athéginé nám bez jakýchkoliv dalších průtahů (Posílám do podsvětí tiché díky), Connora opravdu vydala a ten, po spolknutí zlatého jablka, opravdu tu jednosměrnou letenku do Anwnnu uplatnil. A byť jsem samozřejmě nabídku vládkyně mrtvých na téma: „tanec s vlky mrtvými“ ocenila, zdvořile jsem odmítla. Koneckonců nás čekalo poněkud prkenné tango v Helu…

One down, two to go.

—

Hel - Kdesi ve Finsku

Můj kooperační mechanismus s traumatem (ANO! Tak to budu nazývat.) je dost často spojen se změnou prostředí, řekla bych že dost podobně jako to má řada mileniálů, kteří před svými problémy raději projdou Portugalsko až do Španělska na Svatojakubský cestě, než aby zvedli telefon a dali svými boomerskýmu manažerovi vale. Bohužel, můj manažer neodpovídá žádné škatulce jako je boomer, možná tak generace 0. Kdybychom zapomněli, je to bůh a jeho telefonní linkou jsou moje (!) sny. Nakolik tedy člověk něčemu takovému uteče je otázkou, spíše naši cestu do Helsinek nazvěme strategickým přemístěním. Tak.

Zdá se, že ať už tenhle spolek přijede kamkoliv, vždycky se tam najde někdo, kdo je zná. A sever nebyl výjimkou. Už na letišti nás vyzvedla jednotka. Tentokrát v podobě sámky - Jeremen, podle mého poloobra - Tuamase a toho nejhodnějšího kluka pod sluncem - Mustiho. Musti je velkej, krásnej pes a asi ho miluju. (Těch několik hodin šňuchání bylo málo. Víc, Morisi, ty mizero jeden!) Na seznam bizarních interakcí si taky zapíšu objetí Petra s Jeremen. Ten chlápek je prostě divnej, teda jako asi všichni z týhle party, ale kdo z vašeho okolí po přátelském pozdravu zešediví a začne z něj padat prach, hmm?

Cesta dodávkou byla fajn, nejen proto, že se všichni ostatní usadili na místa a já jsem privilegovaně mohla jet v kufru s Mustim - neberte to zle, byla jsem víc než spokojená. Měla jsem čas vydechnout a to jsem docela potřebovala, význam canisterapie mi vlastně došel až teď. Evidentně jsme si ale pohodlí cestování v moderním prostředku dopravy neměli užít dlouho, když nás někde v hlubokém severu čekaly… saně. Tak tohle si do deníčku taky musím napsat, že jo. Já teda totiž běžně do role Santy nevstupuju, což se nedá říct o Petrovi a Kalen, který vypadali, že se pro to skoro narodili, když se chytli otěží a vyvezli nás ještě dál do ledového království a Elsu jsme fakt nejeli hledat.

Petr taky občas jen tak z ničeho nic zařval do tý bílý krajiny divný věci. Něco o nejobávanějším hísovi světa. Což jsem pochopila - nebo spíš mi bylo vysvětleno - je jakési monstrum co na sebe dokáže brát podobu různejch věcí. Od stromů až po strže (Perfektní, ne? Perfektní.) a že s ním má nějakou domluvu o tom, jak hrozně bude šířit jeho jméno. Vhledem k tomu, že nám cesta trvala pár dní, docela jsem si na tyhle výjeky zvykla. Ale divný je to pořád. Během cesty se mi taky zmínili o tom, že jedeme za máti Lemikainen. A zmínili se teda s notnou dávkou uznání a apelu na to, že se v její přítomnosti nevytahují zbraně a to za žádných okolností. Jako kdybych to snad chtěla s tou svojí rybičkou zkoušet nebo co.

Divili byste se, jak rychle se v krajině sněhu a bíla začnete nudit a jak rychle člověk zmerčí cokoliv, co se vymyká sněžnýmu jazyku nebo návrchu. Chaloupka jak z pohádky o Mrazíkovi, kterou už obral čas o barevný úžas (jestli tam vůbec někdy byl) jsem si tak všimla skoro stejně rychle jako ostatní a když se k ní stočili saně, bylo vymalováno. Ještě než jsme vůbec dojeli, na prahu se vyloupla stařenka jak věchýtek a já se přiznám, že jsem chvíli čekala na větu: „Ukaž mi prstíček.“ který bych se popravdě vůbec nedivila. O to míň, když nás vzala dovnitř chatrčky, která by si s finskou saunou klidně mohla dát duel a vyjít z něj jako vítěz. Narozdíl od sauny v ní ale viselo poměrně znepokojivé množství řezných zbraní - sekáčky, sekerky, nože a jim podobné útvary, které ani nedokážu pojmenovat.

A všichni se zas tvářili, že je to úplně normální. Tak já bych chtěla říct, že tohle normální není a kdybych navštívila někdy pražskej byt s podobnou výbavou, měla bych vytočeno 158 ještě rychlejš, než bych vůbec stihla říct dobrý den. Ale jasně, předpokládám, že zrovna finská kriminálka nepodniká výlety do divočiny aby do rejstříku nebezpečných osob zapsala babču co vypadá, že Jeníčka s Mařenkou už dávno rozporcovala a snědla snad ještě za syrova.

Pokud bych si ale měla odmyslet arzenál zbraní, za které by se nestyděla ani finská armáda, byla matička Lemikanen moc fajn. Nevim, jestli bych jí chtěla zrovna za babičku, ale po několikadenní cestě na saních se ta její polívka (U který odmítám lavírovat nad tím co všechno v ní bylo.) opravdu hodila. Zvlášť s informacemi, které následovali po jejím dojedení.

Když nad tím tak přemýšlím, myslím že do podobného stádia jako matička by mohla dospět i Gísla, možná proto si toho měly děvčata tolik co říct! Já se sice většinu času snažila tvářit nenápadně a ideálně splynout s kůží nějakýho zvířete (Který na medvěda vypadalo teda až pofidérně velce!), ale i tak jsem zaslechla, že plán je následovat klubíčko. Tak ještě že to nejsou drobky, že jo, člověk tady nikdy neví. Že ho prej stačí hodit na zem a nechat se vést rudou linkou provázku a pokud se nám podaří z Helu dostat zpátky, že nás zavede zase až sem, tedy k matičce. Ideálně i s tím klubíčkem, protože má pana Navrátila (jen nikdo nespecifikoval na jak dlouhou dobu si vyjde na výlet).

V pohádkách se tak říká: a jak si usmysleli, tak i udělali. Dost podobně na tom byla i ta naše skvadra hrdinů poté co jsme vyfasovali další teplé oblečení, za což jsem já osobně byla dost ráda, protože na severu je fakt kosa! A měla bejt čím dál větší a taky byla. Zvlášť poté, co jsme se tedy pustili za klubkem, který jako kdyby mělo snad pekelnou GPS do Helu. Nikdy mě nenapadlo, že dostat se do problémů můžete třeba jen tím, že projdete skalní průrvou. A hle.

Vzhledem k tomu, že jsme přeci jen hodlali vstoupit do domény Gísly matky, celou naší výpravu vedla a díky za to, protože netrvalo ani dvacet kroků, když mi poprvý zmrzla krev v žilách. Vlčí vytí se obecně rozpíná daleko, když k tomu přičtete i fakt, že se láme o ledový povrch skal a to, že vychází tak metr od vás z vlka co spíš než cokoliv připomíná velikostně koně, určitě si situaci dokážete představit. Myslim, že mi doslova spadla brada, když se naše nemrtvá rozhodla jít tu bestii pohladit! Proč?! Já jako chápu, že možná nemá problém s tím, že jí někdo bude přišívat ruku (haha), ale docela bych se obávala faktu, že by jí ten dotyčnej musel nejdřív vylovit z žaludku tý potvory. Podle mě začínám bejt přeborník v zadržování dechu, protože se s váma klidně vsadim, že jsem celou tu dobu, co si tam s tim přerostlym cosi něco špitala, prostě jen nedejchala. Ostatně to je první poučka ne? Hrát mrtvýho.

Jenom se obávám, protože to mi taky někdo řekl, že ani když jste mrtvý tak vás to z tohohle šílenýho kolotoče vlastně nemusí vysvobodit! Tak tomu se říká smlouva na neurčito, korporátní krysy se tetelí. Na druhou stranu s tímhle bych si možná mohla jít zažádat o hypotéku a reálně jí někdy splatit - kdy? Neurčito, ale s garancí, že ani smrt mě nezastaví. Ono berňák je taky věčnej, že jo.

Moje podezření o tom, že Gísla si na mrtvou ani hrát nemusí se mi vzápětí potvrdilo, když vyšla z tý „potyčky“, který ani potyčka řikat nemůžu pokud nebudu počítat pohlazení po čumáku smrtelnýho vlka jako akt agrese, úplně v pohodě. Její protivník stáhl ocas a odlifroval se.

Jak to ta holka dělá?! Ne, nechci to vědět, je to jen řečnická. Fakt. Jenže dvoumetrový slintající bestie se zubama jako průměrnej nůž na vykoštění samozřejmě nejsou jedinou frajeřinkou na cestě do pekla (Jo, já už si taky myslela, že to máme za sebou.).

Ne, ne… burácení vlčího vytí vystřídalo burácení vody. A řeknu vám, že podle mě by se i Hilgertová sebrala a přenechala tuhle divokou řeku někomu jinýmu. Abych byla přesná, ona by mu klidně s úsměvem předala i všechny svoje medaile, jen aby s tou svojí kánoí mohla o dům dál, čemuž já bych se vůbec nedivila, vlastně by to byla jediná rozumná věc. Já bych se taky nejradši sebrala a poodešla o dům dál, jenže narozdíl od imaginárního scénáře s Hilgertovou, naše situace byla víc než reálná. Jo! A vykoupením nám měl být most (…přes minulost, Johanko!), ze zlata. Já vám nevim, ale není zlato dost kujnej kov? Zrovna mosty bych z něj asi nestavěla, jenže co už. Tenhle byl jediná spása (a ani přes něj se mi přes tu řeku moc nechtělo), kdy i tu si ale člověk musí asi vysloužit. Třeba tím, že se setká s obryní.

Zlatovlasou obryní. Evidentně se Hel rozhodl mít svého Rubeuse Hagrida, proč ne. Na tuhle malou zmínku o nebezpečenství, kterou pronesla Gísla, se Rianon v ruce z ničehonic zhmotnil obrovskej stínovej meč a moje rybička zůstala i nadále v zadní kapse kalhot, protože co bych s ní asi tak dělala? Vytáhla si případně zlatou třísku? Klíčnice a šafářnice v Helu se tak zjevila až na provolání domorodkyně z naší skupiny, která vyhlásila své dobré úmysly. A i když to ze začátku vypadalo na pořádnou melu (Nebo já nevim, nějak si představuju, že by to nebylo tak jednoduchý, už jenom proto, že i Gondor měl se zdoláním obrů značný problémy a to jich byla celá armáda kterou vedl Gandalf!), nakonec nám jen bylo sděleno: „Dávejte pna mostě pozor, našlapujte zlehka.“