Rozdíly

Zde můžete vidět rozdíly mezi vybranou verzí a aktuální verzí dané stránky.

--- kvasirova_krev_9._5._2025 [2025/05/10 13:19] – vytvořeno lindkvist
+++ kvasirova_krev_9._5._2025 [2025/05/12 19:01] (aktuální) – lindkvist
@@ Řádek 5: / Řádek 5: @@
 ----
-//WIP//
+//SMS: “Tělesné tekutiny a pomoc trpaslíkům. Sraz u pana Browna!”//
+Už nějakou dobu jsem se chtěla poohlédnout po Kvasirově krvi a po důkladném průzkumu a pročítání relevantních zdrojů jsem konečně nabyla dojmu, že nastal čas. Díky tomu, že šlo o plánovanou akci, mohl Aidan pro jednou přijet do Prahy dřív, vyslechnout si mou informační přednášku v plném znění, a litovat svých životních rozhodnutí spolu se zbytkem příchozích.
+O Kvasirově krvi se toho nicméně moc neví, většinou se mluví až o medovině básnictví, pro kterou byla hlavní surovinou. Kvasir sám vznikl po uzavření míru mezi Ásy a Vány - obě strany naplivaly do nádoby a ze slin pak stvořily Kvasira, nejmoudřejšího muže na světě. Kvasir chodil po světě a šířil svou moudrost, dokud nenarazil na dva trpaslíky, Galara a Fjalara, kteří ho zabili, jeho krev smíchali s medem a uvařili z ní medovinu básnictví. Pak ale neuváženě zabili ještě dva obry, jejichž syn Suttungr se přišel pomstít, ale trpaslíci vykoupili své životy právě mocnou medovinou. Tu pak Suttungr svěřil na hlídání své dceři Gunnlöd. Jak to tak v severské mytologii bývá, dozvěděl se o tom Odin, rozhodl se medovinu získat pro sebe a po různých náhodných všeotcovských dobrodružstvích zahrnujících vraždu, zemědělství a geologické vrty se ke Gunnlöd dostal, strávil s ní tři noci a nakonec v podobě orla odletěl i s medovinou.
+Zdálo se mi, že nejlepší bude začít od Galara a Fjalara, kteří Kvasira zabili. Posbírali jsme tedy všechno důležité na cestu a po setmění si v temných zákoutích Košíř zavolali Lita, aby nás k trpaslíkům nasměroval. Lit o jejich momentálním pobytu bohužel nevěděl, nicméně nám napověděl, že pokud hledáme krev, musíme postupovat pomalu a od konce, od hory, která se dovede rozestoupit. Na to, kde horu Hnitbjörg hledat, se pak ale musela Edita doptávat pana Browna, protože já jsem na to ve svém nadšení zapomněla.
+Naštěstí pro nás je Hnitbjörg skutečné místo na jihu Islandu, asi dvanáct kilometrů od městečka Vík. Tam jsme se zastavili pro svetry a jiné izolační vrstvy, protože na Islandu bylo pod nulou, vítr dosahoval skoro padesáti kilometrů v hodině a do toho všeho padal déšť se sněhem. K hoře, která nemá ani 400 metrů nad mořem, už jsme pak došli svižným tempem pěšky. Na úpatí hory ležely kameny, možná pozůstatek ledovcové morény, které na první pohled nevypadaly nijak zvláštně, ale Tarikovu oku se jevily jako mohutná kamenná brána, bez zdobení, bez klíčové dírky a bez jakýchkoli možností ji otevřít. Neodpustili jsme si poznámky typu “Takový chytrý člověk a snaží se otevřít graffiti na zdi!”, ale než abychom na dveře pouštěli Thorssona, zkusili jsme horu ještě obejít.
+Na druhé straně ležel v podezřelém dolíku v hoře mohutný kámen. Honza s Taikim ho odvalili a před námi se otevřel kamenný tunel svažující se do nitra hory, který byl téměř určitě pozůstatkem Odinovy snahy proniknout dovnitř. S Tarikem vepředu nás tunel dovedl až do obrovské síně, částečně vytesané, částečně zakomponované do přírodních prostor pod horou. Místnost byla plná rozbitých předmětů, ale ze začátku bylo obtížné rozeznat, na co se vlastně díváme. Teprve po chvíli nám došlo, že jde o rozbitou keramiku a nábytek, jen v rozměrech násobně větších než lidských. Zkusili jsme pozdravit, přestože ozvěna z tunelu na nás musela upozornit kohokoliv, kdo v hoře přebýval, ale nedostali jsme žádnou odpověď.
+Na vysokých (výrazně lidštěji koncipovaných) schodech leželo na boku položené křeslo (nebo spíš trůn), podle váhy vyrobené z pravého zlata. Thorsson dostal instrukce, že dneska žádné předměty z hořících budov nezachraňujeme, takže mi ho jen pomohl postavit zpátky na nohy a já jsem se mohla porozhlédnout po okolí z pozice toho, kdo na něm mohl sedávat. Na jedné stěně byl o zeď opřený obrovský bronzový štít, vyleštěný jako zrcadlo, ale na druhé stěně byl látkou zakrytý průchod do menší místnosti.
+V místnosti, která byla nejspíš ložnicí, ležela schoulená stará, zubožená žena se stříbrnými vlasy a zlatou čelenkou. Nejprve nás posílala pryč, ale když zjistila, že se jen tak odehnat nedáme, a že jí skutečně chceme pomoci, nechala nás jí alespoň přikrýt něčím lepším než roztrhanou látkou, kterou na sobě měla. Většina z nás se představila i s rodiči, severská sekce zvolila pro jistotu civilní jména a přídomky. Představování za mě naštěstí přebrala Edita, protože z nějakého důvodu je pro mě přechod ze “jsme turisti” na “jsme polobohové” zcela nepřekonatelným problémem.
+Žena se označila za “dceru otce, který dostal krvavé výkupné”, takže jsme si mohli být jistí, že mluvíme s Gunnlöd, dcerou Suttunga. Kromě stáří a smutku měla na těle množství jizev od bičování a Lucie z ní cítila, že už zde jen čeká na smrt. Nabídli jsme jí jídlo a pití, rozdělali v místnosti oheň a vysvětlili jí, co hledáme a proč. Přestože si nemyslela, že jí můžeme pomoci, byla ochotna se s námi podělit o informace. Žádala po nás ale “vaše slova mého syna, která by mi připomněla, že mám žít”.
+Edita s Lucií zůstaly u Gunnlöd a staraly se o ni, my ostatní jsme se šli poradit ven a prozkoumat zbytek hory, ve snaze zjistit, kdo byl jejím synem. Ve vedlejší místnosti byla na zemi hromada třísek, ze kterých nám okamžitě bylo jasné, že byly kdysi kolébkou - Odin si své potomky bohužel dobře hlídá. Honzu napadlo, že jejich synem by potenciálně mohl být Snorri Sturluson<sup>1)</sup>, autor Mladší Eddy, jejíž součástí je i Jazyk básnický. “Vaše slova mého syna” jsme si tedy vyložili jako poezii a rozhodli jsme se složit pro Gunnlöd báseň, která by alespoň částečně obsahovala některé prvky staroseverské poezie<sup>2)</sup> a zároveň jí připomínala, že neudělala nic špatně, že je stále paní této hory, a že máme na jednookého jasný názor.
+V troskách hlavní místnosti jsme našli zdobený zlatý hřeben, který jsme Gunnlöd donesli, nechala si zaplést vlasy a lépe se obléknout a pak jsme ji dovedli ke zlatému trůnu, aby nás mohla přijmout jako skutečná paní domu, ve své vlastní síni. Naše báseň zněla takto:
+//Koruno jabloně na trůnu kořenů světa\\
+Slyš Kvasirovu krev kanout z mých úst\\
+Neseš tíhu činů jako smrk ovoce\\
+Jako mraky nesou květiny\\
+Jako království paní dvou tváří nese života.\\
+Jsi jako strom země, věčná, silná,\\
+Přestože ji vlčí kořist dobyla, stále mu nepatří\\
+Nezpívá ságu tvého života,\\
+Ten oheň plane v tvém srdci,\\
+Nedopřej mu pozvednout pohár,\\
+Povstaň jako tráva po bouři,\\
+Proti kohoutovi ze sukní dávných časů,\\
+Vládkyně hory, vládkyně svého života.\\ //
+Gunnlöd si naše slova zjevně vzala k srdci a zdálo se, že ji alespoň částečně zahojila - nejen že již nevypadala zlomeně a odevzdaně, ale začala okamžitě mládnout. Podělila se pak s námi i o informace, které jsme tu hledali. Kvasir byl podle všeho obr a měnil svět svou moudrostí a šířil ji hlavně mezi lidi. Byla to schopnost, kterou Aesir ani Vanir neměli a nemohli ji ani snadno získat,  což specificky Odina fakt hodně štvalo. Aby se k ní dostal, musel by ale Kvasira zabít, což tak docela nešlo, vzhledem k tomu, že Kvasir byl živoucím symbolem míru mezi bohy. Mohl si ale počkat, až to udělá někdo jiný a přesně to se i stalo.
+Kvasirovu krev tedy můžeme hledat mezi lidmi, ve kterých přetrvává, což by ale znamenalo kvůli ní někoho zabíjet (nemyslitelné), nebo se podívat do dílny Galara a Fjalara, která ležela nedaleko od Hnitbjörgu. Gunnlöd nám popsala cestu, dala nám každému jeden zlatý zub ze svého hřebene a pustila nás z hory ven, tentokrát hlavním vchodem.
+Trpasličí dílna ležela směrem na jih, hned na pobřeží, poblíž místa zvaného Arnardrangur. Ve skalách mezi koloniemi papuchalků se dalo projít až k poměrně velké jeskyni, která vevnitř vykazovala jasné známky nidavellirské architektury. Zcela zjevně to kdysi byla dílna, ale kromě výhně a kovadliny už na místě nic nezbylo. Na pozdrav nám opět nikdo neodpověděl, ale někde vzadu ve tmě jsme zahlédli drobný pohyb.
+Ukázalo se, že v opuštěné dílně žije myš - a ne jen tak ledajaká. Představila se jako Písk a kromě schopnosti mluvit měla také velmi dobrou paměť (jeho předkové se v jeskyni dostali k vskutku neobyčejným zdrojům potravy). Znala totiž oba trpaslíky (kteří se ale určitě nejmenovali Galar a Fjalar, jak se dalo předpokládat), jejich život i pobyt tady v jeskyni, protože to byl příběh, který si v rodině předávali z generace na generaci. Trpaslíci rozhodně nebyli rybáři a přestože se úspěšně tvářili, jako jedni z místních obyvatel, měli tichý krok a ostré zbraně a Kvasira si pozvali vyloženě proto, aby ho tu zabili. Z jeho krve udělali medovinu, ale část trvale ulpěla na noži, který si odnesli s sebou.
+Písk sice nevěděl, kam trpaslíci po dokončení svého činu odešli, ale vzpomněl si, že po nich v jeskyni přece jen něco zbylo - staré kleště, na kterých je stále viditelná řemeslnická značka. Při troše štěstí bychom se díky ní mohli k trpaslíkům přiblížit, ale nejprve budeme muset navštívit někoho povolanějšího, kdo nám o ní dovede říct víc. Než jsme se ale vydali zpátky domů, navrhli jsme Pískovi neodolatelnou nabídku - studijní pobyt u pravého britského gentlemana, který bude dozajista nadšen možností povídat si s někým tak vzdělaným a fascinujícím, jako je právě Písk. S kleštěmi v batohu a Pískem v Luciině kapuci jsme opustili Island a domácnost pana Browna se tak rozrostla o dalšího učence.
+----
+<sup>1)</sup> Dají se dohledat i zdroje tvrdící, že potomkem Odina a Gunnlöd je Bragi, bůh poezie - při hledání jsem nenašla nic extra věrohodného, ale situačně by to dávalo smysl.
+<sup>2)</sup> Existuje [[https://skaldic.org/m.php?p=kennings|databáze]] obsahující zhruba 10000 unikátních kenningů nalezených v historické literatuře. Není tam jediný kenning pro vítězství.