ScionWiki

Tato stránka je pouze pro čtení. Můžete si pouze prohlédnout zdrojový kód, ale ne ho měnit. Zeptejte se správce, pokud si myslíte, že něco není v pořádku.
===== Odinovci =====

**Osoby a obsazení:** [[nora|Nora Lindkvist Hadarðóttir]]; [[klara_skadidottir_horakova|Klára Skadisdóttir Horáková]]; [[jan_dobrovsky|Jan Þorsson Dobrovský]]; [[lea|Lea]], dcera Besova; [[riikka|Riikka Studená]], dcera Tuonetar; [[radim_habarta|Radim Habarta]], syn Cortéze; [[Veronika|Veronika Dušková]], dcera Hádova; Taiki, syn Benkeie; Lenka, dcera Selénina; Kérka, služebník Hádův (NPC)
----

Někteří na SMS ve znění //“Severská apikultura v Anglii. Sraz u pana Browna.”// zareagovali zcela adekvátně, zejména pak Honza, který přišel poštípaný a s včelařským kloboukem v ruce. Vydáváme se totiž do Kentu za legendárními hrdiny Hengistem a Horsou, u kterých by se v současné chvíli měly nacházet nidavellirské včely. Oba hrdinové jsou sciony Odina, za sebou mají pár set let praxe a jejich návštěva tudíž vyžaduje náležitou přípravu.

Vysvětlíme si, co o nich víme, jak se správně chovat na návštěvě u starých seveřanů, a také že věty typu “Vy jste ten mrtvej týpek se slavným bratrem?” bychom si určitě měli nechat pro sebe. Máme i čas zamyslet se nad hrdinskými činy, kterými bychom mohli naše hostitele oslnit, dáme dohromady dárkový koš ve složení chlast, maso a trofeje a pak vyrážíme směr (teď už) poloostrov Isle of Thanet.

Po příjezdu nás vítají bílé křídové útesy, moře a šedá anglická mračna, čehož okamžitě využívá Lea, dokud jí ještě funguje foťák v telefonu. Na pobřeží pak narazíme na dívku s košem ryb, jak se smutným výrazem pozoruje moře. Když ji oslovíme, zjistíme, že vyhlíží loď, která už nikdy nepřipluje, protože leží na dně oceánu. Dívce sice nemůžeme pomoci, ale ona pomůže nám - je totiž služebnicí Hengista a Horsy a dovede nás k úzkému schodišti vytesanému do stěny útesu. Tudy se za značné námahy dostaneme až k rozlehlé vikingské usedlosti obehnané palisádou, s hospodářskými budovami a majestátní síní, která nemůže patřit nikomu jinému než našim hrdinům, což poznáme i podle vyřezaných ornamentálních koní na střeše budovy.

Při příchodu odevzdáme všechny zbraně a vstoupíme do hodovní síně připravené tak akorát pro družinu naší velikosti a postavení. Hengist a Horsa sedí na konci síně v mohutných křeslech. Jsou oba světlovlasí a modroocí, oblečení do bohatě vyšívaných tunik a jsou si skutečně velmi podobní, což umocňuje i to, že za sebe občas dokončují věty. Nora je pozdraví, odevzdá dary a nabídne hrdinům naše služby. To jim zjevně polichotí, takže se začne podávat jídlo, rozlévat medovina a za chvíli už z nás oba seveřani tahají informace o našich hrdinských činech.

Nenecháme se dlouho pobízet a každý přispěje květnatou historkou o svých dobrodružstvích - Nora vykopává tím, jak jediným slovem porazila draka, Klára zas líčí lov na monstrum, jehož krev se nedala prolít. Honza hrdě popisuje boj s hydrou na Gibraltaru a oslňuje naše hostitele i uměleckým ztvárněním svého hrdinství od dcery Asklépiovy. Taiki se nenechá zahanbit a přidává historku o tom, jak přelstil železnou bestii a Lea zas své setkání se stínovými samuraji. Veronika mrazem roztrhala příšeru na kusy, Radim porazil vlastní stín a Lenka přemohla potomka Gaii poezií. Riikka se zprvu trochu zakoktá, ale nakonec i ona povypráví o svém boji s myrmidony a Hengist s Horsou jsou s námi zjevně spokojení. I oni se samozřejmě pochlubí svými zásluhami - když Odin zavelel, odbojovali si svoje a podařilo se jim od Všeotce získat slib, že si jednou budou moci vybrat svůj boj (pozn.: tuto možnost využili, aby jako neascendovaní nemuseli v nadsvětí bojovat do posledního dechu).

Když skončilo chvástání, přišel čas na hádanky. Mohli jsme se radit, ale odpověď byla vždy na tom, koho se naši hosté zrovna ptali.

“Má to tři oči, deset nohou a jeden ocas.”

Že jde o Odina jedoucího na Sleipnim nás vůbec nenapadlo.

“Kéž bych měl to, co měl jsem včera! Však jak zjistit, co to bylo, když to zatemňuje rozum a křiví paměť?”

Odpověď “jeden až dva soudky alkoholu” byla skutečně snadná.


“Co je to velké, co polyká vodu, pohltí slunce, pohltí měsíc, však vítr to zabije.”

Nemohli jsme se shodnout, zda jde o mraky nebo mlhu a Taiki nakonec zvolil mraky. Bohužel mylně.

“Kdo je to, co kráčí po tvrdé cestě, má dvě ústa a silně líbá?”

Radim se pokusil přijít s vysvětlením, proč jde o zvěda, ale odpověď byla trochu víc Thorssonovská, totiž kladivo.

“Co je to za div? Má to šest nohou a kolena nad břichem.”

Něco nám říkalo, že to asi nebylo přesně to, co chtěli slyšet, ale tři oběšenci vzhůru nohama byli dostatečně kreativní na to, aby nám byli uznáni.

“Kdo je ten, co číhá v krbu? Světlo se vytratilo z jeho života, když na něj dýchneš, prozradí se, když na něj sáhneš, pokouše tě.”

Žhnoucí uhlík byl jednoznačná odpověď.

“Co je to za div v síních Ásgardu? Tři oči se dívají, dvoje ústa mluví, jen jedny ruce medovinu nalévají.”

Tady už nám Odin na mysl přišel, ale za společníka jsme mu hádali Friggu, nikoli Mímiho hlavu, což byla správná odpověď.

“Zlatovlasý pastýř, rohatý beran, pastviny nezměrné a ovcí bezpočet.”

Ani tady jsme nezaváhali - pastýř byl slunce, beran měsíc, pastviny nebe a ovce byly hvězdy.

“Devatero panen s bílými vlasy, zpívají pořád, nikdy se neunaví.”

Na Aegirovy dcery - mořské vlny - jsme si naštěstí vzpomněli, a všeobecné veselí tak mohlo pokračovat. Nora pak poprosila o pozornost a sálem se rozlehla píseň o starém, svobodném, hornatém severu, o zemi, kde stojí za to žít a zemřít. Seveřané se také dali do zpěvu, a přestože jsme jejich slovům nerozuměli, síla jejich hlasů v nás zanechala hluboký dojem.

Jak noc plynula, Hengist s Horsou se zmínili o tom, že na kopci za usedlostí je nějaký problém a jestli si troufáme se na to jít podívat. Přestože jsme toho už hodně snědli a vypili, vydali jsme se kopec prozkoumat. Na první pohled to byl obyčejný kopec, jen podivně tichý a až na travnatý porost zcela životaprostý. Nikdo nám neodpověděl na pozdrav, ani v okolí útesu pod kopcem jsme nic nenašli a Honza už se začínal těšit, jak si zkusí na kopci vykopat půdní sondu Kérkovou polní lopatkou. Než se k tomu ale dostal, zkusila Lea prozkoumat kopec přes snění a měla pocit, že slyší někoho dýchat. Riikka zas měla neodbytný pocit, že místo má potenciál být skutečně hodně studené.

Svěřili jsme své postřehy automatickému psaní a byli jsme varováni před divným, zlým stvořením se čtyřmi křídly a také před tím, že spánek je bratr smrti. Lea s Riikkou se chytí za ruce a pokusí se na své domény soustředit spolu. Před očima jim probleskne obrys vážky a než se vzpamatujeme, skutečně se na nebi objeví vážka. Je to velký, škaredý hybrid člověka a hmyzu, s obrovskýma očima a masivními kusadly a nevybíravě se do nás pouští.

Protože je škoda lopaty, která padne vedle, vrhá Honza po hmyzákovi polní lopatku a my ostatní znepokojeně sledujeme, jak ji ta obludnost v okamžiku sežere. Klára trefí krípu do oka a Nora se snaží zasáhnout mrtvě černý horní pár křídel, ale její dýka v nich zmizí, aniž by potvoře jakkoli ublížila. Vážce navíc z rukou vystřelí ostnaté biče, kterými by dosáhla i na v boji nepřekážející členy výpravy, kdyby je Taiki, Veronika a Kérka úspěšně neodráželi zbraněmi. 

Potvora má ale v rukávu ještě další esa - horním, černým párem křídel se ožene po Radimovi a ten má okamžitě pocit, že ho zalévá zásvětní chlad. Spodní pár křídel je duhově lesklý a jeho útok posílá Taikiho na cestu do spánku. Honza statečně zuří vážce pod nohama, Lea s Riikkou se snaží efekty jejích křídel vynulovat, ale hmyzák je nám dost rovnocenným protivníkem. I proto je důležité mít s sebou entomologa - zatímco zbytek skupiny příšernost zaměstnával, mohla si Nora najít vhodnou pozici a využít Scorch of the Desert. Nocí zavanul horký dech pouště a rozpálená zrnka písku vážku prakticky vypařila z existence.

Dáváme se dohromady, Lea s Riikkou snímají efekty smrti a spánku ze zasažených a Klára ošetřuje Honzu, který nám u toho ještě stíhá vyprávět o svých dalších úspěšných zraněních. Se slovy “Byla tam nuda, úplný mrtvo, by z toho jeden usnul!” se vracíme za vikingy, kterým je jasné, že naše řešení problému bylo úspěšné. Můžeme tak pokračovat v hostině, během přikusování sýru s medem se přece jen zkusíme zeptat na včelstvo, ale ne znamená ne a my si nechceme kazit zábavu. Nora dá seveřanům na sebe kontakt, kdyby náhodou zase potřebovali s něčím pomoci a nad ránem, kdy už jsou všichni příliš opojeni nebo chlastají směrem ke zdi, zmizí Hengist, Horsa i Lea někde v soukromí.

Ráno se v dobré náladě rozloučíme a opouštíme Kent bohatší o zážitky, kontakty a v Leině případě i o dva zlaté vikingské náramky.