Osoby a obsazení: Mi Nü-Chai, Scion Kuan-tiho; Atab, syn Nabua; Darja Doubravová, dcera Luchtainova; Ema Sovová, dcera Athénina; Klára Skadisdóttir; Lea, dcera Besova; Mara Podkopecká, dcera Eponina; Míšenka, dcera Fuxiho; Petr Vopička, syn Sun Wu-kungův; Eulogos (NPC); na začátku Aelfrida, dcera Afrodítina (NPC)
SMS od Emy: Když jsme byli v Lese, mně se tam hrozně líbily ruiny. Chce se tam někdo se mnou jít podívat? Je to v Brokilonu, je tam oživlá pohádka krále Artuše. Sraz tehdy a tehdy a tam a tam.
Sejdeme se na určeném místě, kde nám Ema rozzářeně sdělí, že byla v Lese, bylo to velmi cool a potkala tam paní Morganu a zajímavé ruiny, které by chtěla prozkoumat a vůbec Les považuje za zajímavé místo, jaké zkoumat. Zmíní, že ty ruiny tam byly a nebyly, Míšenka ji doplní, že tam bylo vidět škvírou ve vratech, která tam vlastně taky nebyla, že tam je jako živo. V tom opevnění, hradě, nádvoří. Vedle toho byl erb. Sedm jablek zpoloviny bílých, zpoloviny červených. A že to patří nějakému Madorovi od brány, ex post si zjistila, že to byl to jeden z rytířů Kulatého stolu. Zároveň před jeskyní potkali vojáka, který říkal, že to místo patří Morganě La Fay. Well, Les je zcela jistě zajímavé místo, což o to… po chvíli debaty na téma, co všechno obsahují artušovské legendy, jak moc psycho to fskutčnosti je a jak vhodně chodit na návštěvu a jak se uvést, se Míšenka vytasí s bonboniérou udělanou na zakázku, šest bonbonků podle kamenných kuliček, které nápadně vycházejí z platonských těles a různými náplněmi a taktéž na zakázku vyrobené borůvkové víno - a nápadem, že bychom se případně paní Morgany zeptali, jestli nepotřebuje nějakou drobnou brigádu. Vopička to okomentuje, že Míšenka by k němu měla zajít, neb ví, jak chodit na návštěvy, ještě si povíme, co kdo z nás má a co umí a rozhodneme se zkusit přizvat Euloga, který v Lese byl a stromy jsou mu blízké, Aelfrida nám slíbí zařídit letenky. Mara ještě zavolá svému otci, kam jedeme a jak rychle nás má začít shánět, když se podezřele dlouho nebudeme vracet (týden) a jestli by něco nechtěl. Marek Podkopecký odvětí, že mu bude stačit, když se vrátíme všichni a ve stejném stavu, jako jsme tam vyráželi.
Vezmeme letadlo do Paříže a pak zamíříme k starému známému rozcestí, kde se vydáme do Val sans retour (Údolí bez návratu). Všichni, kdo mají nějaký bojový equip, si ho nasadí, Vopička si k tomu ještě vytáhne ze sklenice hada, který se k němu nastěhoval minule, takový had, to se hodí. A začneme přemýšlet, jak se vlastně budeme představovat, načež Vopička přijde s tím, že Ema, dcera Athénina, je Paní tří slov a my jsme členové její družiny, což je nadšeně odsouhlaseno a vydáme se do Val sans retour.
Sejdeme dolů, kolem je les prastarých mohutných stromů, koruny se sklánějí ke stezce a pokračujeme cestou. Les budí dojem, že cokoli se stane okolo, tak Les tu bude dál. Všichni se soustředí na cíl cesty, cesta není snadná, občas je potřeba přelézat padlé kmeny. Ve chvíli, kdy zaregistrujeme, že se snáší soumrak, začíná modrat okolí a v tutéž chvíli před sebou uvidíme zbytek brány s erbem. Kolem jsou ruiny, v šeru to vypadá jako obraz romantického malíře. Ema ukáže na erb a na bránu a tím pádem, že to je, co čím mínila a pak zavolá Morganu, že je tady Ema, dcera Athénina, že tady máme dar. Je ticho, padne hustší tma. Před branou se objeví postava, je bělavá a průsvitná, kolem se záhrobně ochladí. Postava je velmi vysoký a velmi mohutný muž, vlasy po ramena, vousy. I na takového Týrssona by koukal trochu svrchu. Ema se mu představí, řekne, že nás zaujaly ruiny a že máme dar pro paní Morganu. Duch se představí jako Mador, odvětí, že neví, kde je paní Morgana, ale jestli chceme do ruin, ať tam klidně jdeme a ať mu přineseme jablko z jabloně na nádvoří, které je prý jediná věc, která ho dokáže zbavit utrpení. A jabloň je prý třeba pokácet. Ještě se ujistíme, jestli by to nemohlo nějak pohněvat paní Morganu (strom není její, je Madorův, tedy Mador soudí, že spíš ne) a ještě nám sdělí, že se brána ráno zavře.
Krátká bojová porada; Vopička zatne, Mara zkusí zajistit, aby se strom v zemi lépe viklal, Atab hlídá Maru, zbytek dle situace a naběhneme dovnitř, zkamenělý Vopička v čele. Když se rozmachuje sekyrou, tak se před stromem objeví nahá holka a zakřičí: „Prosím, prosím, neubližujte mi!“ Petr z rozmachu uhne a jdeme si se slečnou popovídat - prý je duchem stromu, nikdy nebyla obyčejný strom, jablko je se zbytkem stromu spojeno tak, že není možné ho běžnými prostředky odetnout a pokud to jinak nepůjde, tak nám asi holt nezbývá, než ten strom pokácet, ale pokud usoudíme, že to jinak nejde, tak někde v tvrzi by se měla nacházet Madorova sekyra. Na Míšenčinu otázku, jak na ni Mador působí, odpoví, že je na lidské poměry nebývale vzrostlý a silný, ale jako by mu něco užíralo kořínky. Kácení vyhodnotíme jako Letzte Instanz a vyrazíme na průzkum tvrze. Eulogos okomentuje, že ta jabloň je fskutčnosti Jabloň s velkým J a že tohle ještě neviděl.
Jdeme dovnitř, Ema razí dopředu… a ozve se zavrčení a na Emu skočí vlk. Tedy, neskočí,protože ji Klára odstrčí z dosahu. Vlk se zarazí a ptá se, kdo Klára je. Tedy, ptá, pro nás zbytek štěká a vyje. Klára zdvořile štěká a vyje zpátky (a celou konverzaci nám porůznu překládá), že je Klára Skadisdóttir, Ta která chodí ve stínu vlka a sestřička vlků. Vlk si s Klárou povídá, že je hlídač, Mador je jeho pán, spolu strážili bránu a všechno bylo dobré, až to pak dobré být přestalo a přestěhovali se sem a že jeho pán je dle jeho názoru prokletý, spočinula na něm kletba vyslovená posledním dechem umírajícího, vlk to z něj cítí. O jabloni a o tom, že by mělo pomoci jablko neví nic, jenom, že byla vždycky divná, ale pokud pomůžeme jeho pánovi, tak by všechno mohlo být zase dobré. Kláře doporučí, ať je ve střehu a poradí, ať se zkusíme poradit s jeho druhem, co by se měl nacházet na druhém konci haly.
Tedy se vydáme přes halu, tam je stáj, dopředu vyrazí Mara, která speaks horse a něžně zařehtá: „Dobrý večer.“ Je jí odpovězeno, Mara představí sebe i nás a jsme pozváni do stáje. Tam je černý kůň, kterému by pod břichem prošel i Atab a když přešlápne, zní to jako drcení lebek nepřátel. Kůň vypoví, že byl darem od sira Mordreda, který byl Madorovým nejbližším druhem, všechno bylo dobré - do momentu, než svedl Mador souboj s Lancelotem, to nebylo nic divného, Mador svedl spoustu soubojů, ale tady byl sražen ze sedla, pak si s Mordredem přestali být blízcí, neví proč a jak, ale pak se přestěhovali sem a tady už to stálo za vyliž (kůň to řekl poněkud elegantněji). Mara se zeptá, jestli chce kůň vyhřebelcovat (nechce) a jestli tu jsou nějací další druzi ve službě (ne) a kůň nám popřeje štěstí.
Míšenka lokalizuje Madorovu ložnici, tak vyrazíme tam, je spartánsky zařízená a není tam žádný deníček ani listiny, ale je tam takový zajímavý obraz. Výjev dle všeho antický, zobrazuje jednoho týpka, co s výrazem princesky leží na poduškách a druhého týpka, který na sobě dopíná zbroj. Identifikujeme princesku Achillea s Patroklem, co si vzal jeho zbroj a šel do války. Well, well, well, to je zajímavé, že měl zrovna takový obraz v ložnici… a Lea vzápětí zjistí, že Patroklos se na ni dívá. Tak se s ním začne bavit, představí se jí jako Patroklos ze sna - a Patrokolos jí sdělí, že o Madorovi toho mnoho neřekne, jenom, že si rozhodně po tu dobu, co tu spával, nikoho nepřivedl, ale že máme zkusit knihovnu… a pak Lee sdělí, že její otec je ochráncem a ona může být taky, mundánně řečeno jí odemkne doménu Guardian, chycení rány za někoho, před koho skočí a míní to upřímně.
Jdeme do knihovny a vypustíme tam v prvé řadě Emu, která se nadšeně vrhne do probírání knih, načež zjistí, že stránky jsou prázdné, až jedna z knih napíše na stránce „Zdravím tě“, Ema ji pozdraví taky, představí se jako Paní tří slov, a kniha jí sdělí, že odpoví na tři otázky. (následují otázky a odpovědi)
1) Jak zní Madorova kletba? - Proklínám, proklínám, nikdy nebude klid, protože ten, koho jsi miloval, tě zavrhl.
2) Proč potřebuje to jablko? - Vskutku je tomu tak, aby i ve svém nehmotném stavu to jablko pozřel a tou dobou bude zbaven své dlouhotrvající bolesti, žalu a výčitek.
3) Jak získat jablko, aniž bychom museli zabít ducha jabloně? - Musíte zlomit kletbu, která ho tady drží. Toho dosáhnete tím, že rozbijete pilíř, na kterém kletba stojí, který je obsažen v její formulaci. Pamatujte, že za pravdu bývá považováno to, čemu se věří. Doufám, že jsem ti pomohla.
Ema se pak ještě zeptá, jestli by kniha nechtěla jít s ní, kniha zkonstatuje, že celá knihovna asi ne, ale jestli tu Ema zůstane, tak si mohou na věčnosti povídat. Sexy nabídka, ale ne.
Přesuneme se do zbrojnice, kde najdeme sekyru jako SEKYRU, velikost MEGA. Sekyra drnčí, slyším to já a pustím se s ní do řeči, jazyk krve a zabíjení. Sekyra vypoví, že o kletbě ví tužku, o Lancelotovi sdělí, že to byla mašina na zabíjení, kterou bylo těžké zabít a do toho souboje Mador nikdy neměl jít. Na souboj Madora s Lancelotem došlo tak, že královna Guinevra byla obviněna, že otrávila jablkem Madorova bratra (Gaheris de Carahue, přezdívaný Bílý) a Lancelot žádal boží soud, tj. posvátný souboj, který Mador a jeho sekyra nevyhráli. Na otázku, kdo tedy Gaherise otrávil, sekyra odpoví, že Guinevra nebyla nikdy nejostřejší čepel ve zbrojnici. Gaherisovi jablko podala, ale nevěděla, že je otrávené. Otrávil ho sir Awarlan, týpek s tupým mečem. Ale co bylo mnohem horší než ta porážka, byla hádka, která následovala se sirem Mordredem. Vyčetl Madorovi slabost a opakoval, že pro někoho takového, není na Camelotu místo a že by se měl sebrat a odejít. Se sirem Modredem do té doby byly nerozluční. Sekyra soudila, že Mador pán se sem vydal, protože doufal, že ho lady Morgana zahubí nebo promění v něco zábavného. Třeba v kus kamene. Inu, Gaheris tady v údolí bez návratu prý byl nějakou dobu vězněn, patřil k té skupině rytířů, kteří úplně nezvládali být věrní dámě svého srdce. Ono jich tady takových bylo dost. A sekyra také soudí, že nějakou dobu potom se muselo semlít něco mimořádně ošklivého. A jestli sir Mordred něco byl, tak velmi ostrá čepel ve zbrojnici. A dost by sekyru překvapilo, kdyby to nečekal. Celé to bylo čím dál horší. Přibývalo soubojů. Hlavně těch, do kterých byl vyzýván sir Mordred, občas za něj nastoupil Mador… a nápadně to opakoval. A co se té hádky týče, na první pokus si sekyra myslela, že to je takové to… lidé, když se hádají, ztrácejí ostrost. Mordred říkal věci: Jsi stejně tak slabý jako tvůj bratr a určitě jsi úplně stejný. A když přišli sem, tak Mador mluvil s paní Morganou a ta mu darovala tuhle tvrz. Sekyra soudí, že byl velmi překvapen. A jako další info dump (neb o tom, co se stane, když se sní jablko, nemá tušáka) nám doporučí studnu ve sklepení.
Přesuneme se tedy do sklepení, Lea s Emou průběžně checkují, jestli se nezačíná rozednívat, tj. jestli nezačínáme být hodně někde. Naštěstí zatím ne. Vejdeme do sklepení, Míšenka vnímá studnu jako střed sklepení, místo, kde se všechno sbíhá. Zároveň vystupuje z prostoru, má pocit, jako kdyby by se skládala z obrazců, které se na ní pohybují, jako kdyby to byl nějaký typ zprávy. To je otevření něco jako „óm“, říká to jako „otevírám“ zpráva je naštěstí velmi stručná: „Dávej pozor, jablko je jedovaté. Zabije cokoli. Rozkládá duše.“ Pak nám Míšenka odpadne, ale zprávu stihne předat a je při vědomí. Darja najde ve sklepení vědro, kterého se slušně zeptá, jestli by chtělo jít pryč, vědro souhlasí a Darja si odnáší vědro s sebou. Zbrainstormuje se nám do finálního stavu obrázek, kde Mordred svého milovaného Madora prostě poslal náležitými slovy pryč, aby s ním nechcípl v bitvě u Camlanu a poslal ho pryč tak, aby šel na určité místo (do hájemství paní Morgany) a slovy, kterým bude paní Morgana rozumět, ne tak Mador… čímž se stalo, že se sám svými posledními slovy proklel… a někde tady usoudíme, že mu tu sebevraždu jablkem rozumluvíme.
S tímto se vyhrneme do brány a nastane hromadné vymlouvání díry do Madorovy hlavy… a nakonec Mador usoudí, že jsou s Mordredem spojení a že ho dokáže najít, ať je kdekoli… a s tím nám poděkuje a rozplyne se do chladného ranního vzduchu, tvrz zmizí, zbudou z ní trosky a Míšenka vidí, že tam přestala být, zmizel práh toho liminálního stravu, ruiny jsou ruiny, už tam není nic, svítí na ně sluníčko, vidíme, jak se pohupují květy zvonků a v korunách začnou řvát ptáci, jak už se ráno stává. Strom tam taky není, jelikož byl součástí toho liminálního světa. Idylka, je odpočívající klid, jako by v tom místě bylo skryté napětí, které povolilo. Ema se rozhodne použít power of tři slova na jabloň: Morganino semínko, vzpomínka otrávená žalem, panna z jabloně. Vopička to okomentuje, že jablko asi nemělo být ultimátní sebevražda duše, ale to, co sžíralo Madora, to otrávilo a proměnilo. Míšenka najde ideální místečko, kam odložit bonboniéru a víno, tj. super pařez ohraničený kytičkami. A připíše k tomu vzkaz: „Paní Morgano LaFey, Ema Sovová, dcera Athénina zvaná Paní tří slov a ostatní Scioni z Prahy (podepsáni) vám děkují za pohostinnost.“ a odloží tam bonbony a víno.
S tím vyrazíme nazpět a jak se vracíme, je vidět stín mezi stromy, tam kopec a na něm kamenné bílé schodiště, na jeho konci jsou dveře, lemováno cypřiši. Odspoda vidíme, že dveře mají klepadlo, které je v základu zdobeno ornamentem ve tvaru lilií. Nemají zámek ani kliku, mají právě jenom klepadlo. Schody vedou dovnitř kopce. Dveře jsou jednokřídlé a je poznat, že se otevírají ven, tj. k nám. Je to atmosférou zvláštní místo. Darja zjišťuje, že se cypřiše tváří melancholicky. Mara zjišťuje, že se tváří melancholicky i schody. Schody jsou prošlapané uprostřed. Tu a tam jsou na nich naváté nějaké lístky, nějakou dobu po nich nikdo nešel. Vopičkův had obhlédne schody a vypadá dost chill. Ema si sebere šišku zpod cypřiše, aby sem lépe trefila, neb tohle místo hodlá zkomat příště.
A s tím jsme se vrátili v pořádku do Prahy.