Osoby a obsazení: Nora Lindkvist Hadarðóttir; Gíslaug Heljardóttir; Vlasta Pokorná z rodu Černého Paa; Jan Þorsson Dobrovský; Lucie Podlipská, dcera Asklépiova; Dana Kobrová, dcera Višnuova; Alexis, syn Agonův; Tarik, syn Neith; Tomáš Lin, syn Kui Xinga; Lucas, syn Sucella; Kérka (NPC)
SMS: “Volal mi sexy terapeut, že rozhodně neporušuje žádný etický kodex, ale jeden jeho klient potřebuje pomoc. Kdo chce do Španělska, přijďte, bude to romantič! 💜”
Daně se ozval pan Tsutomu, že pro nás má nějaký zajímavý případ. Jeden z jeho klientů zhruba před měsícem vyrazil se svou snoubenkou na výlet do španělského ghost townu La Mussara a vrátil se s traumatem a bez snoubenky. Chlápek je ale podle všeho docela sobec a ne zrovna hodnověrný vypravěč, takže je dost možné, že nám neříká všechno a kdo ví jak se celá situace skutečně měla. Nemáme moc předpokládat, že by slečna Inés byla ještě naživu, ale minimálně by bylo fajn zjistit, proč zmizela, a zařídit, aby se to už neopakovalo.
La Mussara je podle předběžného průzkumu skutečně zajímavým místem. Vesnici běžně halí hustá mlha, která přichází zcela nečekaně kdykoliv v průběhu dne, je možné zde zaslechnout zvony a řehtání koní, přestože vesnice ani jedno z toho neviděla už bohové vědí jak dlouho, náhodně se tu ztrácejí lidé (v devadesátých letech tam zmizel nějaký Enrique Martínez Ortiz, když se opozdil při sbírání hub) a nechybí ani pekelný kámen, který transportuje lidi do jiné dimenze/pekla/Ameriky.
Vyrážíme letadlem do Barcelony a pak směr Tarragona, až dorazíme do malého hotýlku Refugio La Mussara. V bílém kamenném domě nás uvítá usměvavý Pedrito, ubytuje nás a nechá nás obdivovat pestrou sbírku sošek, pletených košíků, starých fotografií cyklistů a různých jiných náhodných předmětů, které v domě nashromáždil. Mezi nimi nás zaujme portrét vojáka někdy z druhé poloviny 19. století a samozřejmě i plakátek o tom, že ve vesnici zmizela Inés. Thorsson se vyptával na občanskou válku ve Španělsku a Pedrito nám svou polovičatou angličtinou (na kterou byl náležitě hrdý) vyprávěl o Guerras carlistas a o jeskyních ve skalách kolem La Mussary, ve kterých byl kdysi i carlistický lazaret. Tam někde podle všeho zemřel i generál Isidre, kterého snad v La Mussaře i pohřbili. Pedrito se najednou během vyprávění zastavil a důsledně nás upozornil, ať nesaháme na kámen. Když se na něj Alexis zeptá, Pedrito se zatváří zmateně, ale popíše nám velký kámen u vchodu do statku a opět doporučí se mu vyhnout.
Odpoledne se konečně vydáme do vesnice. Dominantou je rozhodně kostel svatého Salvadora, takže si z něj uděláme meeting point a domluvíme si mrtvou schránku kdyby náhodou. Alexis vyšplhá ke zvonici a když do ní zrovna nesvítí světlo, je možné zahlédnout provaz od zvonu. Na světle ale zase zmizí a hodiny zcela zjevně neodbíjí, takže se po chvíli čekání vydáme dál do vesnice. Za kostelem samozřejmě leží hřbitov, na kterém se ještě nedávno pohřbívalo. Uprostřed hřbitova stojí velká socha anděla, kterou jsme ale na žádných fotkách neviděli. Anděl je poněkud nezvyklý. Zdá se, že byl kdysi barevné pomalovaný odstíny červené a oranžové a v natažených rukou držel nějaký předmět. Ani jeho roucho není typicky andělské a kolem kotníků má symetricky vytesané plameny.
Pokračujeme dál k žabímu jezírku, které je naprosto nepřeslechnutelné v jakoukoliv denní dobu. Místním lidem se prý říkalo žáby a trochu si myslíme, že tu možná někdy nastal nějaký Frog Time, v tuhle chvíli jsou ale žáby žábami a jezírko je krom překvapivé hloubky poměrně obyčejné. Ani hospodářské budovy neskrývaly žádné zásadní tajemství, o to zajímavější pak byl onen zmiňovaný pekelný kámen. Říká se mu la piedra de sis (případně seis) a z toho co vidíme jde o klasický hexagonální bazaltový sloup, který v lokální geologii nemá vůbec co dělat (ostatně jsme si brzy všimli, že je zapuštěný do země a byl sem nejspíš donesen). Neležely kolem něj žádné kosti ani nic co by napovídalo tomu, že by byl jakkoli nebezpečný, ale i tak jsme na něj radši nesahali. Teď byl čas počkat si na soumrak a zjistit, co se všechno změní.
Přišla noc a s tím i čas pokecat si s “místními”. Gísla oslovila obyvatelku nejnovějšího hrobu, paní Mariu Valdez, která nám ochotně povyprávěla o vesnici, včetně toho, že když v kostele bily zvony, objevovalo se občas ve zvonici šest zahalených postav v kápích. Mlze se prý přezdívá La Peluda (chlupatá) a přichází a odchází si jak se jí zachce. Doporučí nám, abychom v mlze nikam nechodili a respektovali toto místo a pak se spokojeně opět uloží k věčnému spánku. Dana zkusí ještě pozdravit sochu anděla, ale odpověď nám přijde z druhé strany - od kostela se k nám blíží zjevně nehmotná žena v tradičních šatech a s černým šátkem kolem krku.
Představila se jako doña Elousía a když jsme jí oznámili, že hledáme Inés, slíbila nám pomoc. Pokud samozřejmě pomůžeme my jí. Někde v jeskyních v horách je muž, který s ní ale kdovíproč nechce mluvit. Zjevně jí rozumí, ale nemůže z něj dostat kloudného slova a vzhledem k tomu, že tu posledních asi sto let jsou jediní dva obyvatelé, moc ráda by věděla, proč s ní odmítá komunikovat. Tarik nás opatrně vedl nebezpečnými stezkami, dokud nás nepřivítal záhrobní chlad a pozdrav druhého ducha.
Okamžitě jsme v něm poznali vojáka z obrazu na hotelu a po vzájemném představení nám došlo, že je to ten generál Isidre, kterého zmiňoval Pedrito. Vysvětlili jsme mu důvod naší návštěvy a Isidre nám popsal svůj neblahý osud. Během carlistických válek ležel ve zdejším lazaretu, kde také zemřel, ale jeho muži se snažili to utajit, aby nepodlomili morálku. Pohřbili ho tedy do hrobu, ve kterém už ale ležela doña Elousía a když se nepřátelé snažili Isidrovo tělo najít, vykopali jen ji a pro jistotu její tělo pověsili na strom a udělali si z něj cvičný terč. Isidre z toho byl opravdu špatný, bál se, aby doña nebyla z jejich situace v rozpacích či dokonce uražená a protože nevěděl z kterého konce věc uchopit, radši se sto let schovával v jeskyních a dělal, že nemluví. A přestože šlo o situaci, která se už před sto lety dala vyřešit větou “Dobrý den, odpusťte, že jsme pohřbení v jednom hrobě!”, Isidre byl v tomhle ohledu pouze konzervativní trouba s dobrými úmysly, takže jsme mu slíbili vše vyřešit.
Doña Elousía si naštěstí na konvence tolik nepotrpěla a posmrtná blízkost ji neurážela. Když se pak oba zesnulí setkali, mohli si konečně pořádně promluvit a vysvětlit nám, jak se to má s vesnicí i kamenem. Nějaký vesničan kdysi toužil po moci a požádal džina, aby mu přání splnil. Džin vytvořil druhou vesnici a muže v ní nechal vládnout, ale zároveň jej tam i uvěznil. Muž časem zemřel, ale druhá vesnice si žila vlastním životem, s mnoha neobvyklými obyvateli. Dnes už ale obývaná není a zůstaly v ní jen prázdné domy chráněné wardy a pastmi. Do druhé vesnice se dá projít snadno - stačí se dotknout kamene a dát na něj kapku krve. To bohužel znamená, že každý nebožák se záděrou na palci (nebo zraněním od houbařského nožíku), který se kamene dotkne, bude nečekaně přenesen do jiného světa, a takový osud potkal i Inés.
Duchové nám oznámí, že na druhé straně jsou hned dva problémy - jednak naše zmizelá, jednak něco nebezpečného, co by se rozhodně nemělo dostat zpátky k nám. Když už půjdeme na druhou stranu, bylo by fajn vyřešit oboje. Pokud chceme získat nějaký náhled na vesnici, můžeme zazvonit na zvon a pak se přes kámen nechat přenést. Zvon má výrazný, sytý hlas (přestože na světle ho stále ještě není vidět) a odhalí nám šest zahalených postav. První je žena v šatech a s výraznýma modrýma očima. Hádáme, že je to djinya (djinka? Ženská verze džina? Klidně mě opravte), ifrítka, která vesnici založila a jejíž podoba se odráží i v „andělovi“ na hřbitově. Další je templář, jakýsi alchymista, zeleně oděná elfka, kostlivec v plášti a duch. Předpokládáme, že půjde o důležitě postavené bytosti v druhé vesnici a pak už se vydáváme krvácet na samotný pekelný kámen.
Zahalí nás hustá bílá mlha - La Peluda. Koutkem oka bylo možné vidět v bílé mase měnící se tvary děsivých tváří a nočních můr, které se naštěstí nikdy nezhmotnily, rozhodně ale nebylo příliš příjemné mezi nimi stát. Gísla, které se dařilo s Peludou komunikovat, nás sice ujišťovala, že mlha je spíš takový kříženec nadpřirozeného autobusu se zlatým retrívrem, ale moc to nepomáhalo. Po vysvětlení, co jsme zač a kam se snažíme dostat nás La Peluda popadla a za chvílí už jsme stáli na druhé straně.
Já, Tarik, Kérka, Dana a Alexis jsme se objevili uprostřed městské zástavby. Ulice byly vylidněné, domy zjevně dlouho neobývané, ale přesto nebylo město vyloženě ruina. Všude byly ornamenty, nad ulicemi byly natažené barevné látky a domy podpíraly vyřezávané sloupy (každý v jiném stylu) a na náměstíčku stála kašna se sochou žáby. Tarik zkouší volat španělsky na Inés, ale odpovědí nám je jen ticho. Zorientujeme se podle hory a vyrážíme směrem kde bychom v našem světě čekali kostel.
Místo kostela jsme našli šestiboký dům s malou věžičkou (lapačem větru) a ornamenty na dveřích. Zaklepali jsme a dveře se otevřely. Vnitřek byl vyzdobený azulejos, na stěnách byla místo oken šestiboká zrcadla a uprostřed domu rostla divoká zahrada. Alexis pro změnu vyšplhal na věžičku, kde našel gong a po zazvonění se v zrcadlech objevilo oněch šest postav, které jsme viděli v kostele. Dostali jsme tak jedinečnou možnost promluvit si s některými z Šesti, radou starších a zástupci jednotlivých skupin které kdysi vesnici obývaly.
Kostlivec zastupoval hmotné nemrtvé a pomáhal dřív léčit nemoci. Džince vadilo, že jí stále někdo sahá na kámen, ale aspoň nám prozradila, jak se dostat zase zpátky. Alchymista byl notně zmatený, ale v jeho domě by se mělo nacházet kouzelné sklíčko, které nám v případě nouze pomůže najít Inés. Nejvíce nám toho řekla doña Ranita (“žabička”). Slyšela, jak Inés snoubenec nebohou dívku hecoval, že se všeho bojí a ať sáhne na kámen, což skutečně udělala a Peluda ji odnesla sem. Od kostlivce jsme zjistili, že tu přebývají dva lidé, takže při troše štěstí je Inés stále naživu a můžeme ji zachránit. Doña Ranita nám poradí, ať v jejím domě najdeme na nočním stolku parfém a polijeme s ním vstupní kámen. Můžeme se pak domluvit s Peludou, aby nebylo tak snadné náhodou projít na druhou stranu. Rozloučíme se a vyrazíme hlouběji do města hledat naši pohřešovanou.
Po cestě na nás v úzkém průchodu mezi domy málem spadne truhla. Předpokládali jsme, že wardy budou jen v domech, ale po tomhle překvapení už se držíme jenom širokých, přehledných ulic. U jednoho domu najdeme porušené wardy na dveřích a vevnitř na stole vysušené slupky pomerančů, které tam snad mohla nechat Inés, ale v domě se zjevně nezdržela. Brzy jsme dorazili na hřbitov, který je v této realitě spíš tichou zahradou. V jejím středu je socha Atéginé, iberské bohyně smrti, noci a uzdravení. Socha vypadá trochu jako dívka s náušnicemi, trochu jako kočka ale i jako ovce a celé místo je velmi tiché a uklidňující.
Skrz hřbitov dojdeme k prudkému skalnímu převisu, oproti našemu světu je tu ale aspoň dřevěné zábradlí. Pokusím se zjistit, kterým směrem se Inés vydala a zatímco se soustředím, objeví se nám za zády neznámý muž s lukem. U pasu má zahnutou šavli, na sobě tuniku v evropském stylu, brokátovou šerpu a na krku spoustu dřevěných amuletů. Překvapivě ho ale poznáme - i přes strniště a poněkud divoký pohled nápadně připomíná houbaře Enriqueho, který se tu před více než třiceti lety ztratil.
Enrique byl opravdu opatrný. Nejprve chtěl vědět co jsme zač, pak že opravdu krvácíme a teprve potom se aspoň trochu uklidnil. Omluvil se nám za tu past s truhlou - wardy prý nábytkem opravdu nehází - a vysvětlil, že se sem kdysi dostal ještě někdo a on byl nucen ho zabít. Vydal se do centra, protože zaslechl zvuk boje a pak uslyšel i nás. Dobrá zpráva je, že našel i Inés a zavedl nás za ní - udělal si základnu u žabího jezírka, kde v tomto světě stálo velké dětské hřiště s domečkem ve tvaru žáby a na dětská hřiště naštěstí nikdo wardy nehází.
Inés byla nadšená, že nás vidí a ještě o něco šťastnější byla, když jsme jí řekli, že ji odsud dostaneme. Dali jsme oběma trosečníkům instrukce jak se dostat zpět do La Mussary, ale my sami jsme se ještě museli vydat do domu doñi Ranity. Enrique nás doprovodil a poradil nám, jaké nejčastější wardy tu můžeme potkat a jak se s nimi ideálně vypořádat, což se hodilo hned jak jsme se začali dobývat do střešního okna modrozelenou mozaikou pokrytého žabího domu. Téměř okamžitě jsme zalitovali, že někteří z nás nezůstali dole, protože se nám samozřejmě podařilo nějaký ward přehlédnout a celý dům se začal vlnit a mozaikou prosvítalo víc a víc světla.
Alexis proskočil střešním oknem a přistavil nám stůl, abychom nemuseli přistávat na hustém koberci, ve kterém určitě nečíhalo nic hezkého. V patře jsme se zuřivě snažili najít ložnici, Tarik a Alexis zneškodňovali wardy na dveřích co jim síly stačily, zatímco dům se zjevně chystal udělat z nás nejnovější přírůstek do lokální žabí populace. Dveře povolily a naštěstí pro nás skutečně stál na stole flakónek s parfémem. Bohužel už úplně nebyl čas sbíhat do přízemí a doufat, že vchod je bezpečný, takže jsme po rychlém odstranění wardů z okenic zvolili nejrychlejší cestu. Někdy je holt lepší jednou skákat z okna, než skákat celý život v rybníku (pozn.: zpětně si spíš myslíme, že bychom se utopili ve vlastních plicích než že by nás čekal FrogTime™. Ward, který situaci způsobil, se nám také nepodařilo najít ani deaktivovat). Dům se po odchodu vetřelců uklidnil a přestal svítit a my jsme tak měli trochu času se vzpamatovat z kaskadérských kousků. Z města k nám ale přiletělo nemrtvé ptactvo se vzkazem, takže jsme se sebrali a vyrazili naproti druhé skupině.
Na místě už nebylo co řešit. Na ulici ležela velká ještěrovitá bestie a kolem ní zbytek naší scioní bandy v různém stádiu otravy. A protože je snazší urvat trofej z příšery než Thorssona od trofeje, nechali jsme bojovou sekci nahrabat si co chtěla, ošetřili jsme co se dalo a pak jsme se konečně vrátili domů. Dle plánu jsme na kámen rozlili elfí parfém, Gísla vysvětlila Peludě, že si ji odteď musí lidé třikrát zavolat než je kamkoliv přenese a Peluda jako dobře vychovaný horor poslechla. Enrique prohlásil, že se nechce vrátit ke svému starému životu, takže jsme mu slíbili nové doklady a na Inés si určitě udělá čas sexy terapeut pan Tsutomu. Pak nás čekala už jen zasloužená chlastačka s Pedritem, který vyvalil soudek piva, na kterém byla vyobrazena potvora nápadně podobná mýtickému stvoření, které jsme právě skolili.