ScionWiki

Tato stránka je pouze pro čtení. Můžete si pouze prohlédnout zdrojový kód, ale ne ho měnit. Zeptejte se správce, pokud si myslíte, že něco není v pořádku.
====== Hallbjǫrns saga slíkisteinsaugas ======
**Sága o Hallbjörnu Uhrančivém**\\
Autor / herní autor: Olórin / [[petr_helsson|Petr Helsson Kroupa]], korekce a proofreading [[wp>Halldór_Laxness]]\\
Odkazuje na: [[wp>Laxdæla_saga|Laxdæla saga]]; výprava [[potopeny_poklad_breidafjordu_-_10.8.2018|Potopený poklad Breiðafjörðu]]\\
Vytvořeno k příležitosti: Helssonova svatba\\
Rozsah díla: reálně zhruba 1/3 ságy, herně celá sága 
----
//Kotkell hét maður er bjó í suðureyjar…// (aneb herně existuje vedle české i staroseverská verze)
----
Na Jižních ostrovech žil muž, který se jmenoval Kotkel. Byl to moudrý muž a dobrý hospodář. Jeho žena se jmenovala Gríma a byla známá svou mírnou povahou a znalostí mocných zpěvů. Oba se velmi dobře vyznali v čarování a všelijakém zaříkávání, takže málokdy trpěli nouzí. Jejich manželství bylo šťastné a jejich synové se jmenovali Hallbjörn a Stígandi. Hallbjörn měl již od útlého věku velice pronikavý pohled, který málokdo dokázal oplatit, a proto dostal přízvisko Uhrančivý. Když dospěl, stal se z něj urostlý muž mnoha dovedností, a převyšoval ostatní muže v bystrosti úsudku, ve zručnosti v hospodaření, v kouzlech i na moři. Jeho bratr Stígandi mu byl v mnohém podobný, až na jedno. A to totiž, že oč Hallbjörn předčil ostatní ve sličnosti tváře, o tolik překonával Stígandi jeho samého. Oba bratři spolu dobře vycházeli.

Jednoho roku se stalo, že na ostrovy přišla neúroda. Kotkel, který díky své prozíravosti shromáždil velké zásoby, nechal dát všem potřebným tolik jídla, aby přečkali zimu a myslel si, že tím jeho pověst jen získá. Avšak mezi sousedy se záhy rozhořely spory a každý si myslel, že měl nárok dostat více, než ostatní. Jejich hněv se nakonec obrátil proti Kotkelovi a každý z nich se cítil jeho darem uražen. Kotkel seznal, že zde se již vděku ani klidu nedočká a rozhodl se odjet na Island. Svůj dvorec rychle prodal a při prodeji příliš nesmlouval, takže za něj dostal méně, než mohl čekat. Za utržené peníze koupil místo na obchodní lodi a na jaře, jen co přišlo dobré počasí, obětovali bohům a vypluli k Islandu. Jejich cesta byla klidná a brzy dorazili ke goðimu Hallsteinovi, mocnému předákovi, jenž žil na Hallsteinsnesu západně od Þorskafjordu. Ten je přijal a usadil je na dvorci v Urðech ve Skálmafjordu.

Geiri se jmenoval muž, který přišel na Island z Norska. Se svým synem Glúmem se nejprve usadili na severu poblíž Mušího jezera, ale později se přestěhovali na západ k Breiðafjordu. Glúm Geirason byl skald, známý svými rozsáhlými znalostmi a písněmi, které složil na počest Erika Krvavé sekery a Haralda Šedopláště. Vzal si ženu jménem Ingunn a měli spolu dvě děti, syna Þórða a dceru Þórgerð. Ta si vzala Þórarina Ingjaldssona a jejich synem byl skald Steinar, zvaný též Gest nebo Helga-Steinar. Ingunn nebyla zrovna mírné povahy a mezi ní a Glúmem nevznikla žádná láska, spíše naopak. Brzy se spolu rozvedli a malý Þórð zůstal na výchovu u matky, a proto se také podle ní zval Ingunnarson. Když dospěl, stal se z něho obstojný sedlák, ale jeho ctižádost a touha bratřit se s velkými muži převyšovala jeho schopnosti. Mnozí říkali, že z myšlenek v jeho hlavě je málokterá jeho vlastní a to že je výsledek Ingunniny výchovy. Jisté však je, že své matce hleděl vždy vyhovět.

V Saurbœ v západním kraji je dvorec Hól. Hospodařili tam na otcovském podílu tři příbuzní. Bratři Þorkel Štěně a Knút se svou sestrou Auð. Pocházeli z váženého rodu a dařilo se jim dobře, takže u nich bylo velké bohatství. Auð byla zručná, jasné mysli a vyznala se stejně dobře v domácích pracích, jako v horách. Þórð Ingunnarson se doslechl o jejím bohatství a vzal si ji za ženu. Jejich sňatek nebyl šťastný, protože Þórð si ji vzal jen pro peníze a Auð se zase právem domnívala, že by zasloužila lepšího ženicha.

Na dvorci v Laugách v Sælingsdalu hospodařil muž jménem Ósvífr, syn Helgiho a vnuk Óttara, který byl synem Bjǫrna Nora a Ketila Noska. Jeho žena Þórdís byla dcerou Þjóðólfa Malého. Jejich synové byli Óspak, Helgi, Vandráð, Torráð a Þórólf. Jejich sestra se jmenovala Guðrún. Byla to žena krásné postavy a vychytralé mysli, což jí ale jen málokdy bylo ku prospěchu. Milovala nádheru jako žádná jiná žena na Islandu a ze všeho nejraději se obklopovala skvosty. Jejím prvním mužem byl Þorvald, syn Halldóra, goðiho z Garpsdalu. Byl to zámožný muž, ale nižšího původu. Guðrún ho neměla příliš v lásce a pořídit jí skvosty nebylo lehké, protože neznala míry. V Západních fjordech nebyla drahocennost, kterou by Guðrún nechtěla, a Þorvaldovi splácela nepřátelstvím, jestliže jí ji nekoupil, ať stála sebevíc.

Do přízně Þorvalda a Guðrúny se vetřel Þórð Ingunnarson a často u nich pobýval, takže se mluvilo o Þórðově poměru ke Guðrúně. Na Þórðovu radu ušila Guðrún Þorvaldovi košili s hlubokým výstřihem, jaké nosí ženy, a na tomto základě se s ním také rozvedla a vrátila se k otci do Laug. Jejich majetek byl rozdělen a Guðrún dostala polovičku veškerého jmění a byla nyní bohatší, než předtím.

Téhož jara prodala Ingunn své pozemky v Króksfjordu. Dodnes se tam říká v Ingunnarstaðech. Nato odjela na západ na Skálmarnes a založila dvorec poblíž místa, kde se usadil také Kotkel se svou rodinou.

Následujícího léta jeli lidé od Breiðafjordu na sněm. Se svými bratry jela také Guðrún Ósvífursdóttir a Þórð, Ingunnin syn, ji doprovázel. Když za krásného počasí jeli přes pláně nad Černými lesy, zeptala se Guðrún: „Co je na tom pravdy, Þórðe, že tvá žena Auð nosí mužské kalhoty s ovinovačkami ke kotníkům?“\\
Þórð odpověděl, že o tom nic neví.\\
„Jsou to jistě jen plané řeči,“ pravila Guðrún, „když o tom nic nevíš. Ale proč jí potom říkají Auð Kalhotka?“
„Myslím, že se jí tak neříká dlouho,“ odpověděl Þórð.\\
„Důležitější ovšem je, že se postarám, že toto jméno bude ode dneška dlouho nosit,“ poznamenala Guðrún.\\
Lidé přišli na sněm, ale neudálo se tam nic zvláštního. Jednoho dne se zeptal Þórð Guðrúny, jaký trest si zaslouží žena, která stále chodí v kalhotech jako muži. „Týž trest," odpověděla Guðrún, „jaký stíhá muže, má-li u košile tak hluboký výstřih, že mu je vidět nahé bradavky. V obou případech je to důvod k rozvodu." Tu se zeptal Þórð: „Co mi radíš? Mám oznámit svůj rozvod s Auðou zde na sněmu, nebo až v našem okrese, kde bych tak mohl učinit se souhlasem četných přátel? Myslím totiž, že muži, kterých se tato věc dotkne, jsou velmi hrdí."
Guðrún chvíli mlčela a potom pravila: „Jen zbabělec čeká, až přijde večer."\\
Þórð hned vyskočil a spěchal ke Skále zákona a jmenoval svědky svého prohlášení, že se rozvádí s Auðou. Jako důvod udal, že Auð nosí kalhoty, v jakých chodí mužatky.\\
Þorkel Štěně a Knút, Auðini bratři, nezačali proces proti Þórðovi jen proto, že nesehnali potřebnou pomoc, a tak byl zachován mír. Þórð rozdělil společný majetek, mnoho dobytka odehnal do Laug a brzo potom se ucházel o Guðrúninu ruku. Svatba se konala ještě před koncem léta a Guðrún s Þórðem žili spolu ve velké shodě.

Kotkel mezitím hospodařil v Skálmafjordu a dařilo se mu dobře. Nyní je však třeba vyprávět, co se událo dalšího léta, ačkoliv do Urð ke Kotkelovi se zprávy o tom dostaly až později:

Lidé z Laug a z Hólu v té době vyhnali dobytek do hor a mezi jejich salašemi v Hvammsdalu a Lambadalu byl jediný horský hřeben, takže jejich pastevci se často potkávali. Díky tomu se Auð dozvěděla, že Guðrúna je spolu s ostatními na salaši, zatímco Þórð s Ósvífrem zůstali v Laugách a pachtí se s opravou budov. Když to zjistila, zaradovala se a nechala čeledína osedlat dva koně.

Krátce před západem slunce vsedla Auð do sedla a nyní skutečně oblékla kalhoty. Čeledín jel na druhém koni a sotva jí stačil, takovým tryskem jela. Zastavila až v Laugách. Tam seskočila ze sedla a poručila pastýři, aby hlídal koně, dokud se ze dvorce nevrátí. Šla pak ke dveřím a bylo otevřeno. Vstoupila do síně a zamířila k jizbě, kde spával Þórð. Dveře byly zavřené, ale nikoliv na závoru. Auð vstoupila dovnitř. Þórð ležel naznak a spal. Auð ho vzbudila. Þórð zpozoroval, že někdo vešel, ale jak byl rozespalý, víc si toho nevšímal a obrátil se na bok. Auð tasila meč a sekla po něm a zasadila mu těžkou ránu. Udeřila s takovou silou, že se meč zasekl do postele. Zasáhla pravé rameno a poranila ho na obou prsních bradavkách. Potom vyšla a vsedla na koně a jela domů. Þórð chtěl vyskočit, ale nemohl, jak se mu krev řinula z rány. Ósvífr se probudil, ovázal mu ránu a ptal se, zda Þórð ví, kdo mu ji zasadil. Ten pravil, že myslí, že to byla Auð, ale zakázal ji pronásledovat, protože jednala, jak musela.

Ve Skálmafjordu se jednoho dne vracel Hallbjörn z rybolovu. Zručně proplul mezi zrádnými skalisky a pohlédnul k domovu, když z dálky spatřil, jak k jejich dvorci ve velkém spěchu míří jejich sousedka Ingunn. Šla sama, jen s mladou otrokyní. Hallbjörn přirazil ke břehu a vydal se po cestě od přístaviště. V jedné ruce nesl rybářské náčiní a v druhé bohatý úlovek. Ještě před branami dvorce se jeho cesta střetla s Ingunninou. „Hallbjörne, vím, že je pravda, co se říká, totiž že se vyznáš v čarování. Musíš rychle se mnou,“ pravila Ingunn bez pozdravu.\\
„Nevím, sousedko, jaká naléhavá potřeba tě sem přivádí, a bez toho těžko seznám, zda je v mých silách ti pomoci,“ odvětil Hallbjörn rozvážně.\\
„Do toho, co se stalo, ti nic není,“ pravila Ingunn. „Odpověz ihned a bez vytáček, zda se dobře vyznáš v léčení, jinak s tebou nebudu ztrácet čas.“\\
„Potom bude asi nejlepší, zavedu-li tě za Grímou, svou matkou. V širém okolí se málokdo vyzná v hojení ran i zahánění neduhů tak, jako ona,“ odpověděl Hallbjörn.

Gríma byla zrovna ve vnějším stavení, přiléhajícím ke stáji, když Hallbjörn s Ingunnou přišli. Hallbjörn chtěl vyprávět, co se stalo, ale Ingunn se hned chopila slova: „Potřebuji nejsilnější a nejlepší lék, který tady máš, a ať to není žádné pochybné zaříkávání.“\\
Na to Gríma řekla: „Žádný uzdravený si na mé zpěvy ještě nestěžoval.“ Potom ukázala na svazky bylin, se kterými zrovna pracovala, a na přichystané masti. „Ale mám tady i léky a amulety. Tyto chrání před opilostí, další před zácpou, před kouzlem, před žihadly, před jedem, před bolavými zuby, jiné pomáhají manželům, zcelují rány, zahánějí nespavost, usnadňují početí, ulehčují při porodu, srůstají zlomené kosti. To všechno umím a dovedu, ale abych správně vybrala, musím znát, komu se co stalo.“\\
„Jak se opovažuješ tak drze vyzvídat, čarodějko? Nic nepovím. Nenechám tě pošpinit čest těžce zkoušeného člověka. A vydáš mi lék, který zahání všechny neduhy, jistě i takový vlastníš,“ pravila Ingunn.\\
„Pokud bych takový vlastnila,“ odpověděla Gríma, „neplýtvala bych jím tam, kde to není nezbytně nutné. Ale je-li mé tušení správné, řekla bych, že za nikoho by se žena jako ty tolik nebila, jako za své děti.“\\
Ingunn si však stále trvala na svém, a tak po čase odtáhla s nepořízenou. Když Hallbjörn uklízel své rybářské náčiní, pohlédl za ní a spatřil, že nyní jde bez své otrokyně.

Později toho večera šel Hallbjörn do stáje zaopatřit koně, kteří byli velkou Kotkelovou chloubou. Pocházeli z jižního plemene, byli velcí a statní a černí jako noc. Ve stáji našel Hallbjörn Stígandiho a Ingunninu otrokyni. Byli oba bez šatů, Stígandi ležel na zádech, hlavu položenou v jejím klíně, ona seděla a hladila ho ve vlasech. Když otrokyně spatřila Hallbjörna, usmála se a pravila, že už by měla odejít. Potom sebrala své sukně a rozloučila se. Hallbjörn se poté zeptal Stígandiho: „Pověz mi, bratře, říkala něco o své paní? A co vůbec chtěla?“\\
Na to Stígandi odpověděl: „Říkala mi jen to, co často slýchám, totiž že vlastní studánku, hlubokou a přetékající čistou, svěží vodou. A že ji trápí, že nemá nikoho, kdo by se pořádně zhluboka z oné studánky napil. Co ale opravdu chtěla, to mi nezjevila. A více bych o tom nerad mluvil.“

Té noci tížila Hallbjörna zlá předtucha. Ve snu viděl velikého psa uprostřed lesa. Onen pes se zuřivě sápal po větvích vrby, a kam přišel, tam stromy chřadly. Hallbjörn se probudil a ucítil slabý závan kouře, avšak jejich ohniště nedoutnalo. Rychle vyšel ven a spatřil, jak se plameny začínají zakusovat do střechy stavení vedle stáje. Probudil ostatní a sám pospíšil na plošinu, odkud bylo dobře vidět do zátoky. Stígandi s čeledí běželi do stáje zachránit koně, zatímco Kotkel, Gríma a její děvečka se přidali k Hallbjörnovi v jeho zaříkávání. Byl to kouzelný zpěv a brzy zavál od fjordu vítr, který přinášel velikou vlhkost a plameny uhasil. To způsobilo, že na dvorci vznikla jen velice malá škoda a nikomu se nic nestalo. Když potom prohledávali dvorec, otázal se Kotkel: „Co soudíš, že se přihodilo, synu?“\\
Na to Hallbjörn odpověděl: „Nevypadá to jinak, než že matce zloděj ukradl masti na ošetření ran zbraní. Ohněm potom neváhal zkusit zahladit své stopy. Nemusel bych chodit daleko, aby mě napadlo, kdo to má na svědomí. Nemám ale rád planá obviňování. Každopádně soudím, že naše žití zde už nebude lehčí, než dříve.“\\
„V tom soudíme stejně,“ pravil Kotkel.

Toho léta se již nic závažného nestalo. Zima, která následovala, byla velmi tvrdá. Kotkel byl opět připravený a shromáždil bohaté zásoby, ale mnoho lidí hladovělo. Jednoho dne v Urðech spatřili, že k nim přichází Ingunn v doprovodu mužů ze svého dvorce. Když viděli, jak se blíží, pronesl Hallbjörn tyto verše:\\
 //„Pyšná Ingunn po celou zimu\\
 ze zbytků žije, zásobnice prázdné.\\
 Ač nyní přichází o pomoc prosit,\\
 nepřizná nikdy svoje selhání.“//

Stígandi na to řekl:\\
 //„Silnou měj závoru,\\
 kdo stále musíš\\
 přijímat příchozí;\\
 hosta však obdaruj,\\
 bys ušel přání\\
 zlé nemoci a neštěstí.“//

Kotkel Ingunn vlídně přijal a zeptal se, s čím přichází. Pravila neochotně, že potřebuje více potravin i píce. Kotkel odpověděl, že se mohou dohodnout, protože sám netrpí nouzí, „avšak nejdřív se poradím se svými syny.“\\
Stígandi mínil, že by jí měli vyhovět, „neboť pak snad zanechá svého nepřátelství a naše pověst tím jen vzroste.“\\
Hallbjörn však řekl: „Dar si vždy jiný dar žádá a Ingunna neumí nic, než ochotu oplácet záští. Nebylo by to poprvé, co se nám takový dar zle vymstil. Ať si Ingunn za poctivou cenu koupí, co potřebuje, však má dost bohatství. A ničí čest tak nepůjde v sázku.“\\
To připadalo všem jako rozumný návrh a takto se také domluvili s Ingunn. Ta sice souhlasila, ale nebyla s výsledkem své cesty spokojená a od té doby vznikaly mezi její a Kotkelovou čeledí spory.

Na jaře pak odjela Ingunn ze Skálmarnesu k Þórðovi na návštěvu. Þórð se mezitím díky mastem, které mu matka poslala, uzdravil ze svých ran, ale rukou nevládl již nikdy, jako dříve. Když Ingunn přijela, tak ji srdečně přivítal a Ingunn pravila, že se chce svěřit do jeho ochrany, že Kotkel, jeho žena a synové jí loupí majetek, že užívají kouzel a že mají velkou oporu v goðim Hallsteinovi. Þórð vzal hned její věc za svou a pravil, že ty zloděje požene před soud, i kdyby se Hallstein stavěl sebevíc proti tomu. A ihned se chystal ještě s devíti muži na cestu. Ingunn s ním jela také. Na Tjaldanesu si Þórð opatřil člun a zamířil ke Skálmarnesu. Dal pak odnést všechen movitý majetek své matky do člunu, kdežto dobytek měli hnát po souši podél fjordu. Na člunu jich bylo všeho všudy dvanáct. Byla tam i Ingunn a její otrokyně.

Þórð přišel ke Kotkelovu dvorci s devíti muži. Kotkelovi synové nebyli doma. Þórð ustanovil soud přede dveřmi a předvolal Kotkela a Grímu a jejich syny pro zlodějství a čarodějství a uvalil na ně trest vyhnanství. Předvolal je ještě na alþing a vrátil se na člun. Vtom přišli Hallbjörn a Stígandi domů. Þórð odrážel již od břehu, ale nebyl ještě daleko. Kotkel vyprávěl svým synům, co se stalo, a jak se s Grímou nemohli tváří v tvář přesile ani ohradit proti nepravdivým obviněním. Oba bratři se pro to velmi rozzlobili a pravili, že je ještě nikdo nikdy nenapadl tak nepřátelsky. Hallbjörn řekl: „Þórðův soud byl nezákonný, ale jelikož ho dokončil, museli bychom se obhajovat na alþingu. A díky příbuzenství s Ósvífrem tam Þórð najde mnoho přímluvců. Mezi nimi nikoho menšího, než goðiho Snorriho Þorgrímsona, synovce Gísliho Súrssona a Ósvífrova příbuzného, který během pobytu v Norsku přijal mezi své bohy Bílého Krista a od té doby nesnáší čaroděje. Nezdá se mi možné, že by goði Hallstein na naši podporu získal více mužů, a proto se na alþingu vítězství nedomůžeme a museli bychom z Islandu odjet. Chceme-li zde zůstat a ubránit svou čest, musíme se vypořádat s Þórðem i se svědky jeho soudu.“

Potom Kotkel se všemi vystoupil na plošinu s výhledem na fjord a pronášeli mocná zaříkání. A hned se zdvihla hrozná bouře. Þórð Ingunnarson a jeho druhové na moři brzo poznali, že proti nim někdo vyvolal bouři. Jejich loď byla hnána na západ ke Skálmarnesu. Þórð se snažil ze všech sil. Lidé na břehu viděli, jak svrhnul do moře vše, co loď zatěžovalo, kromě lidí a domnívali se, že se Þórðovi podaří přistát, protože již proplul nejskalnatějšími místy. Potom se však zdvihl blízko u břehu příboj, nad útesem, který žádný člověk předtím jakživ nepozoroval, a narazil na loď takovou silou, že se převrátila kýlem vzhůru. Þórð a všichni jeho druhové utonuli a loď se rozbila na třísky. Lodní kýl a Þórðův štít byly vyplaveny každý na jiný ostrov, kterým se podle nich říká Kjalarey a Skjaldarey. Také Þórðovo tělo a těla jeho druhů byla vyplavena na břeh. Byla nad nimi navršena mohyla a tomu místu se od té doby říká U Mohyly.

To se stalo na jaře sedm let předtím, než bylo na alþingu přijato křesťanství. Zpráva o těchto událostech se rozšířila široko daleko a mnozí soudili, že Kotkel byl v právu. Þórðovo utonutí se však velmi hluboce dotklo Guðrúny, která byla v jiném stavu a blízko slehnutí. Brzo potom dala život chlapečkovi, který dostal jméno Þórð. Ósvífrovým příbuzným byl, jak již bylo řečeno, goði Snorri, který tou dobou žil v Helgafellu. Guðrún se uchýlila pod jeho ochranu a on jí v té věci slíbil podporu, jakmile nadejde vhodná chvíle, a aby ji potěšil, nabídl se, že vezme její dítě k sobě na vychování. Tento Þórð, zvaný Kočka, byl otcem skalda Stúfa.

Guðrúnin strýc Gest Oddleifsson žil na dvorci Hagi na Barðastrǫndu. Byl uznávaný náčelník, nadaný věšteckým duchem. Gest po těchto událostech jel ke goðimu Hallsteinovi a dal mu na výbranou, buď aby Kotkela vyhnal z kraje, „nebo je s příbuznými zabiji,“ pravil, „a bude to stejně už pozdě.“\\
Hallstein potom jel za Kotkelem a řekl mu, že pokud zůstanou v sousedství Guðrúniných příbuzných, nebude způsob, jak v kraji udržet mír. Dodal, že on sám se za Kotkela postaví, jak mu velí jeho povinnost, ale že synové Ósvífrovi jsou bojovní a celý spor jistě přinese mnoho mrtvých. „A pokud bys dal na dobrou radu,“ pravil Hallstein ještě, „odstěhujete se a neusídlíte se blíž, než v Dalaheiði.“\\
Kotkel mu potom poděkoval za ochranu, kterou jim goði Hallstain poskytnul, a souhlasil, že se odstěhují. Jako vyjádření vděku přenechal Kotkel Hallsteinovi mnoho majetku a ze stáje si s sebou nevzal víc, než čtyři chovné koně. O jejich cestě se nevypráví nic, dokud nepřišli na Kambsnes.

...