Rozdíly

Zde můžete vidět rozdíly mezi vybranou verzí a aktuální verzí dané stránky.

--- hranice_pro_hyrrokkin_8._11._2024 [2024/11/09 22:31] – vytvořeno lindkvist
+++ hranice_pro_hyrrokkin_8._11._2024 [2024/11/15 10:38] (aktuální) – lindkvist
@@ Řádek 5: / Řádek 5: @@
 ----
-//WIP//
+SMS od Altýra: //“Mám instantní quest od Sinmary. Podrobnosti osobně, sraz u Browna. P.S.: Nebude se vám to líbit.”//
+Sešli jsme se u pana Browna, abychom vyřešili tentokrát už snad poslední část slepičkování, které zavede Týrssona k nidavellirským včelám. Začalo to [[vinland_4._10._2024|Hengistem a Horsou]], kteří nás poslali pro [[quench_the_cinders_desire_11._10._2024|uhlík od Sinmary]] a ta nás zase vyslala pro kus Baldrovy pohřební lodi. Neměl být větší než dlaň a hlavně jsme odtamtud neměli brát nic dalšího, pokud nám je život milý. To vůbec neznělo jako něco, co se může katastrofálně pokazit! Víc informací jsme pak měli dostat od Lita - trpaslíka, který se Baldrova pohřbu naneštěstí účastnil.
+Zopakovali jsme si tak nějak co o Baldrově lodi a pohřbu víme. Baldr byl pohřben na své vlastní lodi Hringhorni, která byla tak těžká, že ji nikdo nedokázal spustit na vodu. Bohové proto pozvali obryni Hyrrokkin, aby jim s tím pomohla. Přijela na vlku, kterého ovládala otěžemi ze zmijí a asi nikoho nepřekvapí, že s tím měl Thor problém a pokusil se ji zabít. Edda říká, že mu to nakonec ostatní rozmluvili, ale Hyrrokkin je i tak na seznamu obrů, které Thor zabil. Spolu s Baldrem byla na pohřební hranici i jeho manželka Nanna, která žalem zemřela, jeho kůň a pak i již zmiňovaný Lit, kterého tam kopnul Thor, když mu trpaslík náhodou přeběhl přes cestu.
+Lita jsme měli potkat v Nidavelliru, takže bylo potřeba vysvětlit si trochu co a jak (nic nebrat, nesahat, nepůjčovat, neptat se jestli můžem, seveřani se nepředstavovat i s rodiči atd.), protože většina z nás tam ještě nikdy nebyla a to poslední co jsme chtěli bylo nechat se zmlátit už ve vstupní hale. Po krátké diskuzi jsme pro jistotu nechali doma Kalenin poctivě ukradený stříbrný pásek, abychom zbytečně neprovokovali a ráno jsme přes Orloj vyrazili na cestu.
+Nidavellir byl architektonický zázrak, který jsem si nenechala zkazit ani spoustou očekávaných (a zcela pochopitelných) zamračených pohledů od místních. My jsme se ale samozřejmě poctivě odzbrojili a navíc si nás hned u vchodu vyzvednul Lit, takže nás žádné problémy nepotkaly. Dovedl nás až do vysoko položeného kamenného altánu, kde jsme mohli mluvit v soukromí a Altýr mu mohl vysvětlit, co se od nás očekává a co za to doufejme dostaneme. Pro dvergy by to podle všeho byl tak trochu zázrak, takže nám Lit ochotně pomůže.
+S Baldrovou lodí to není jen tak - jako pohřební dopravní prostředek prošla různými úrovněmi existence a její části tak nemusí být všechny na jednom místě. My potřebujeme něco, co neodcestovalo až do zásvětí a zároveň taky neshořelo, ale zrovna takový kousek by prý měl být v Sognefjördu v Norsku. Na pobřeží by tam měl být asi osm metrů vysoký kámen, kterému se říká Baldrův a pokud ho budeme mít za zády a půjdeme k moři, měli bychom najít i kus lodi.
+Cestou do Norska jsme si trochu pogooglili lokaci, protože kámen sice hezkej, ale jestli leží na nohou někomu, koho určitě nechceme vyhrabávat a honit v noci po fjordech, asi bychom to měli vědět předem. Našli jsme ságu o Frithiofovi, který by pod kamenem podle legendy mohl ležet a čistě náhodou měl na svědomí vypálení Baldrova chrámu tady v okolí, takže jsme byli fakt zvědaví na to, co na místě najdeme.
+Ubytovali jsme se v hotelu a u majitelky Berit jsme se poptali po zajímavostech v okolí. Byla tu i vinice a hřbitov, které patřily místnímu podivínovi jménem Ganghyr. Jako slušní lidé jsme za ním hned zašli, jestli by mu nevadilo kdybychom se chtěli v noci podívat na hřbitov. Z Ganghyra se vyklubal zrzavý hromotluk s divokým vousem i pohledem, na sobě bagančata a monterky a příjemný byl skoro tak, jak vypadal. Na pozemky nás nepustí a pokud bychom náhodou měli ten blbý nápad tam stejně lézt, pošle na nás psa.
+Shodli jsme se, že vystupováním i vzhledem vypadá skoro jako někdo od Thora a že ho radši nebudeme pokoušet. Vyrazili jsme si prohlédnout okolí kamene a trochu si ho “osahat”. Kalen nakreslila vstup do vody a vůbec nás nepotěšilo, že kromě přídě hledané lodi na ní byl i Ganghyr a obrovský pes s planoucíma očima. Dana si pak ustlala na zemi s křišťálovou koulí a hledala informace v historii země.Cítí tíhu fyzickou i emocionální, prudký pohyb, vzplanutí, pak zavytí a utichající vrčení, křik, pád někoho mocného. Pak někdo přišel a krev se smíchala se slanou vodou - s mořem, nebo slzami?
+Rozhodla jsem se si pláž taky trochu osahat, ačkoliv už jsem trochu čekala, co uvidím. Baldrův pohřeb byl jeden průšvih za druhým. V pohřebním průvodu mě zaujal Forseti, kterému nezbývalo nic jiného než přihlížet, jak mu pohřbívají oba rodiče. Thor se ani na bratrově pohřbu nedokázal chovat slušně a kromě zcela zbytečné vraždy Lita skutečně neušetřil ani Hyrrokkin a jejího vlka. Duše zabitého zvířete nikdy neodešla, ale Hyrrokin čekal horší osud - tím, že zemřela na Baldrově pohřbu, se vydala do zásvětí automaticky jako dar, služebná, součást výbavy pro mrtvého boha. A její syn Ganghyr se s tím pochopitelně nikdy nesmířil.
+Když jsme si konečně byli jistí tím, s kým máme tu čest (a že to rozhodně nebyl nikdo od Thora!), vydali jsme se zpátky za Ganghyrem a tentokrát jsme začali slovy “Posílá nás Sinmara!” protože začít s božskými rodiči by nám spíš vysloužilo kousanec od spektrálního vlka. Pak jsme mu vysvětlili, co hledáme a nabídli mu protislužbu. Úplně nadšený z nás nebyl, ale zmínil, že by rád přilepšil své matce v zásvětí, aby se měla lépe a získala lepší postavení. Dana se zeptala, zda jí máme poslat něco osobního a bylo dobře, že se zeptala ona, protože na ni v dalším okamžiku přiletěl od Ganghyra had.
+Domluvili jsme se, že postavíme Hyrrokkin hranici a vystrojíme jí pohřeb hodný vznešené paní domu. Altýr sehnal dřevo a jedno zvlášť smolné poleno vybral jako reprezentaci Hyrrokkin. Dali jsme dohromady velký svazek klíčů, pár šperků a drahých kusů látek a pak jsme se ještě skočili podívat co by nám mohla prodat Berit. Nejdřív na nás trošku koukala, ale za chvíli jí došlo, po jakém typu věcí jdeme a začala nám sama nabízet příbory, deky, zdobené nádobí a podobně.
+S výbavou jsme se vrátili zpátky ke kameni na pláži - had nám prozradil, že pod kamenem je hranice mezi světy tenká a že tudy pak zvládne projít na druhou stranu. Připravili jsme hranici a začali rituál. Nechyběl zpěv, bubny ani smuteční průvod, jak se pro někoho, jako byla Hyrrokkin slušelo. Had slezl Daně z ruky, propletl se mezi plameny a zmizel. Ze tmy pak přišlo i druhé zvíře - ačkoli vlk nevypadal, že by mu to jakkoliv vadilo, byl olysalý, pokřivený a polámaný. Když se ale přiblížil k hořící hranici, jeho rány se začaly zacelovat, dokud se zcela neuzdravil. Poslal své paní poslední pozdrav a pak se vrátil zpátky k domu na vinici.
+Hranice dohořela a po věcech, které jsme na ni naskládali, nezbylo vůbec nic, jen v popelu ležela čerstvě svlečená hadí kůže. Pak se nám zjevil obraz Hyrrokkin, jak krásně oblečená, s dary od nás a hadem kolem krku stojí v zásvětí a usmívá se. Z domu pak vyšel Ganghyr s vlkem a při pohledu na svou matku měl v zarostlé tváři téměř dojetí. Vyzval nás, abychom ho následovali, naskládali se do malé veslice a neskutečnou rychlostí odpluli do chladu a zásvětní mlhy, ze které nad hladinu vystupoval zbytek ozdobné přídě potopené lodi. Spolu s Danou se nám podařilo kus odlomit, ale v ten moment se po okolí začala šířit námraza, která páchla smrtí na sto honů. Naštěstí Ganghyr vesloval dostatečně rychle a jakmile se naše loď dotkla břehu, zmizela mlha, námraza i smrt.
+Rozloučili jsme se s Ganghyrem i Berit a byl čas vyrazit do Švédska na Örebro za Sinmarou. Tentokrát jsme Saurona našli hned a cestou za popelavou obryní už na nás nečekala žádná zákeřná překvapení. Dala nám uhlík a důkladné instrukce k tomu, jak ho přenést - v nehořlavé misce, zalitý vodou, nést by ho měla Kalen a než ho Odinsonům předáme, máme vodu vylít. Voda s uhlíkem sice nevřela, ale držela si od uhlíku zhruba centimetrový odstup, takže jsme instrukce radši brali vážně. Vzhledem k situaci jsme tedy do Anglie dopluli trajektem, protože s něčím takovým by nás švédská letištní kontrola asi vyhostila.
+Hengist s Horsou byli trochu překvapení, že se nám celá akce podařila, ale dohodu dodrželi. Dovedli nás k jednomu z mnoha kopců v okolí, otevřeli jej a nechali nás vyzvednout si “odměnu” sami. Kopec zevnitř připomínal spíš vlhkou hrobku než cokoliv jiného a na podlaze ve špíně tam leželo dvanáct zubožených víl. Byly v hrozném stavu, špinavé, hubené a pomlácené, pokusili jsme se na ně promluvit, dát je trochu dohromady a aspoň základně obléknout a po kdovíjaké době je vyvést z jejich vězení ven.
+Venku už na nás čekala služebná Odinovců a pomalu nás vedla mezi skalami zpět na pláž, kde si nás obvykle vyzvedávala. Když jsme se z pláže podívali směrem k místu, kde by měl stát longhouse, spatřili jsme masivní ohnivý pilíř, který stoupal k nebi - Hengist s Horsou dostali přesně to, o co si řekli (a upřímně? I to, co si zasloužili). Služebná měla neskrývanou radost a rozhodla se situaci využít k tomu, aby svou službu konečně opustila. Zeptala se nás, jestli nepotřebujeme odvoz, zamávala na loď na obzoru a za chvíli už jsme nastupovali na fantastický drakkar “Labutí šíje” s výhradně ženskou posádkou a hnali jsme se neviděni směrem k Praze.
+Na oslavu úspěchu se pak konala velká grilovačka u Týrssona doma - a když říkám velká, myslím tím skutečně VELKÁ. Celá akce trvala asi tři dny, dokud se z domu nezačala ozývat naštvaná čínština a přestože řada z nás čínsky fakt nemluví, nebylo těžké pochopit, proč se Pila zlobí. Altýr, s myšlenkou, že se ještě rozvést nechce, sebral včely, vzal je do lesa na mýtinu a tam je opustil. Nechtěli jsme je úplně nechat samotné, tak jsme zůstali s nimi, dokud se z lesa neozval zvuk píšťalky a brzy i hlas Marka Podkopeckého.
+Jaké bylo naše štěstí, když nám prozradil, že tudy zrovna cestuje naposledy před zimou a mohl by vzít včely do Nidavelliru! Zjevně i věděl přesně jak se ohlásit, protože na nás tentokrát nikdo nenaskákal. Trpaslíci nevěřili svým očím, když si všimli, koho to vedeme s sebou a i včely samotné konečně začínaly věřit tomu, že jsou doma. Jedna z včel si všimla přicházejícího prince Dvalinna, padla mu kolem krku a zvolala “Bratříčku!”. I ostatní včely začaly hledat tváře v davu - jsou to dvergarské ženy a to, že se vrátily domů je malý zázrak.
+Trpaslíci před námi poklekli a slíbili darovat nám cokoliv, co je jejich k darování. Byli jsme z toho hodně nesví, ale nakonec jsme požádali o jejich přátelství, náklonnost a aby za námi přišli, když budou potřebovat pomoc. Žádali jsme mnoho, ale trpaslíci nakonec souhlasili a my se přidali dnes už k druhé oslavě, tentokrát s výrazně šťastnějším koncem.