ScionWiki

Osoby a obsazení: Nora Lindkvist Hadarðóttir; Pavel Altýr Týrsson; Riikka Studená, dcera Tuonetar; Lea, dcera Besova; Dana Kobrová, dcera Višnuova; Tomáš Lin, syn Kui Xinga; Kalen Jezerková, dcera Poseidonova; Zrzavá Pila (NPC)

SMS od Altýra: “Mám instantní quest od Sinmary. Podrobnosti osobně, sraz u Browna. P.S.: Nebude se vám to líbit.”

Sešli jsme se u pana Browna, abychom vyřešili tentokrát už snad poslední část slepičkování, které zavede Týrssona k nidavellirským včelám. Začalo to Hengistem a Horsou, kteří nás poslali pro uhlík od Sinmary a ta nás zase vyslala pro kus Baldrovy pohřební lodi. Neměl být větší než dlaň a hlavně jsme odtamtud neměli brát nic dalšího, pokud nám je život milý. To vůbec neznělo jako něco, co se může katastrofálně pokazit! Víc informací jsme pak měli dostat od Lita - trpaslíka, který se Baldrova pohřbu naneštěstí účastnil.

Zopakovali jsme si tak nějak co o Baldrově lodi a pohřbu víme. Baldr byl pohřben na své vlastní lodi Hringhorni, která byla tak těžká, že ji nikdo nedokázal spustit na vodu. Bohové proto pozvali obryni Hyrrokkin, aby jim s tím pomohla. Přijela na vlku, kterého ovládala otěžemi ze zmijí a asi nikoho nepřekvapí, že s tím měl Thor problém a pokusil se ji zabít. Edda říká, že mu to nakonec ostatní rozmluvili, ale Hyrrokkin je i tak na seznamu obrů, které Thor zabil. Spolu s Baldrem byla na pohřební hranici i jeho manželka Nanna, která žalem zemřela, jeho kůň a pak i již zmiňovaný Lit, kterého tam kopnul Thor, když mu trpaslík náhodou přeběhl přes cestu.

Lita jsme měli potkat v Nidavelliru, takže bylo potřeba vysvětlit si trochu co a jak (nic nebrat, nesahat, nepůjčovat, neptat se jestli můžem, seveřani se nepředstavovat i s rodiči atd.), protože většina z nás tam ještě nikdy nebyla a to poslední co jsme chtěli bylo nechat se zmlátit už ve vstupní hale. Po krátké diskuzi jsme pro jistotu nechali doma Kalenin poctivě ukradený stříbrný pásek, abychom zbytečně neprovokovali a ráno jsme přes Orloj vyrazili na cestu.

Nidavellir byl architektonický zázrak, který jsem si nenechala zkazit ani spoustou očekávaných (a zcela pochopitelných) zamračených pohledů od místních. My jsme se ale samozřejmě poctivě odzbrojili a navíc si nás hned u vchodu vyzvednul Lit, takže nás žádné problémy nepotkaly. Dovedl nás až do vysoko položeného kamenného altánu, kde jsme mohli mluvit v soukromí a Altýr mu mohl vysvětlit, co se od nás očekává a co za to doufejme dostaneme. Pro dvergy by to podle všeho byl tak trochu zázrak, takže nám Lit ochotně pomůže.

S Baldrovou lodí to není jen tak - jako pohřební dopravní prostředek prošla různými úrovněmi existence a její části tak nemusí být všechny na jednom místě. My potřebujeme něco, co neodcestovalo až do zásvětí a zároveň taky neshořelo, ale zrovna takový kousek by prý měl být v Sognefjördu v Norsku. Na pobřeží by tam měl být asi osm metrů vysoký kámen, kterému se říká Baldrův a pokud ho budeme mít za zády a půjdeme k moři, měli bychom najít i kus lodi.

Cestou do Norska jsme si trochu pogooglili lokaci, protože kámen sice hezkej, ale jestli leží na nohou někomu, koho určitě nechceme vyhrabávat a honit v noci po fjordech, asi bychom to měli vědět předem. Našli jsme ságu o Frithiofovi, který by pod kamenem podle legendy mohl ležet a čistě náhodou měl na svědomí vypálení Baldrova chrámu tady v okolí, takže jsme byli fakt zvědaví na to, co na místě najdeme.

Ubytovali jsme se v hotelu a u majitelky Berit jsme se poptali po zajímavostech v okolí. Byla tu i vinice a hřbitov, které patřily místnímu podivínovi jménem Ganghyr. Jako slušní lidé jsme za ním hned zašli, jestli by mu nevadilo kdybychom se chtěli v noci podívat na hřbitov. Z Ganghyra se vyklubal zrzavý hromotluk s divokým vousem i pohledem, na sobě bagančata a monterky a příjemný byl skoro tak, jak vypadal. Na pozemky nás nepustí a pokud bychom náhodou měli ten blbý nápad tam stejně lézt, pošle na nás psa.

Shodli jsme se, že vystupováním i vzhledem vypadá skoro jako někdo od Thora a že ho radši nebudeme pokoušet. Vyrazili jsme si prohlédnout okolí kamene a trochu si ho “osahat”. Kalen nakreslila vstup do vody a vůbec nás nepotěšilo, že kromě přídě hledané lodi na ní byl i Ganghyr a obrovský pes s planoucíma očima. Dana si pak ustlala na zemi s křišťálovou koulí a hledala informace v historii země.Cítí tíhu fyzickou i emocionální, prudký pohyb, vzplanutí, pak zavytí a utichající vrčení, křik, pád někoho mocného. Pak někdo přišel a krev se smíchala se slanou vodou - s mořem, nebo slzami?

Rozhodla jsem se si pláž taky trochu osahat, ačkoliv už jsem trochu čekala, co uvidím. Baldrův pohřeb byl jeden průšvih za druhým. V pohřebním průvodu mě zaujal Forseti, kterému nezbývalo nic jiného než přihlížet, jak mu pohřbívají oba rodiče. Thor se ani na bratrově pohřbu nedokázal chovat slušně a kromě zcela zbytečné vraždy Lita skutečně neušetřil ani Hyrrokkin a jejího vlka. Duše zabitého zvířete nikdy neodešla, ale Hyrrokin čekal horší osud - tím, že zemřela na Baldrově pohřbu, se vydala do zásvětí automaticky jako dar, služebná, součást výbavy pro mrtvého boha. A její syn Ganghyr se s tím pochopitelně nikdy nesmířil.

Když jsme si konečně byli jistí tím, s kým máme tu čest (a že to rozhodně nebyl nikdo od Thora!), vydali jsme se zpátky za Ganghyrem a tentokrát jsme začali slovy “Posílá nás Sinmara!” protože začít s božskými rodiči by nám spíš vysloužilo kousanec od spektrálního vlka. Pak jsme mu vysvětlili, co hledáme a nabídli mu protislužbu. Úplně nadšený z nás nebyl, ale zmínil, že by rád přilepšil své matce v zásvětí, aby se měla lépe a získala lepší postavení. Dana se zeptala, zda jí máme poslat něco osobního a bylo dobře, že se zeptala ona, protože na ni v dalším okamžiku přiletěl od Ganghyra had.

Domluvili jsme se, že postavíme Hyrrokkin hranici a vystrojíme jí pohřeb hodný vznešené paní domu. Altýr sehnal dřevo a jedno zvlášť smolné poleno vybral jako reprezentaci Hyrrokkin. Dali jsme dohromady velký svazek klíčů, pár šperků a drahých kusů látek a pak jsme se ještě skočili podívat co by nám mohla prodat Berit. Nejdřív na nás trošku koukala, ale za chvíli jí došlo, po jakém typu věcí jdeme a začala nám sama nabízet příbory, deky, zdobené nádobí a podobně.

S výbavou jsme se vrátili zpátky ke kameni na pláži - had nám prozradil, že pod kamenem je hranice mezi světy tenká a že tudy pak zvládne projít na druhou stranu. Připravili jsme hranici a začali rituál. Nechyběl zpěv, bubny ani smuteční průvod, jak se pro někoho, jako byla Hyrrokkin slušelo. Had slezl Daně z ruky, propletl se mezi plameny a zmizel. Ze tmy pak přišlo i druhé zvíře - ačkoli vlk nevypadal, že by mu to jakkoliv vadilo, byl olysalý, pokřivený a polámaný. Když se ale přiblížil k hořící hranici, jeho rány se začaly zacelovat, dokud se zcela neuzdravil. Poslal své paní poslední pozdrav a pak se vrátil zpátky k domu na vinici.

Hranice dohořela a po věcech, které jsme na ni naskládali, nezbylo vůbec nic, jen v popelu ležela čerstvě svlečená hadí kůže. Pak se nám zjevil obraz Hyrrokkin, jak krásně oblečená, s dary od nás a hadem kolem krku stojí v zásvětí a usmívá se. Z domu pak vyšel Ganghyr s vlkem a při pohledu na svou matku měl v zarostlé tváři téměř dojetí. Vyzval nás, abychom ho následovali, naskládali se do malé veslice a neskutečnou rychlostí odpluli do chladu a zásvětní mlhy, ze které nad hladinu vystupoval zbytek ozdobné přídě potopené lodi. Spolu s Danou se nám podařilo kus odlomit, ale v ten moment se po okolí začala šířit námraza, která páchla smrtí na sto honů. Naštěstí Ganghyr vesloval dostatečně rychle a jakmile se naše loď dotkla břehu, zmizela mlha, námraza i smrt.

Rozloučili jsme se s Ganghyrem i Berit a byl čas vyrazit do Švédska na Örebro za Sinmarou. Tentokrát jsme Saurona našli hned a cestou za popelavou obryní už na nás nečekala žádná zákeřná překvapení. Dala nám uhlík a důkladné instrukce k tomu, jak ho přenést - v nehořlavé misce, zalitý vodou, nést by ho měla Kalen a než ho Odinsonům předáme, máme vodu vylít. Voda s uhlíkem sice nevřela, ale držela si od uhlíku zhruba centimetrový odstup, takže jsme instrukce radši brali vážně. Vzhledem k situaci jsme tedy do Anglie dopluli trajektem, protože s něčím takovým by nás švédská letištní kontrola asi vyhostila.

Hengist s Horsou byli trochu překvapení, že se nám celá akce podařila, ale dohodu dodrželi. Dovedli nás k jednomu z mnoha kopců v okolí, otevřeli jej a nechali nás vyzvednout si “odměnu” sami. Kopec zevnitř připomínal spíš vlhkou hrobku než cokoliv jiného a na podlaze ve špíně tam leželo dvanáct zubožených víl. Byly v hrozném stavu, špinavé, hubené a pomlácené, pokusili jsme se na ně promluvit, dát je trochu dohromady a aspoň základně obléknout a po kdovíjaké době je vyvést z jejich vězení ven.

Venku už na nás čekala služebná Odinovců a pomalu nás vedla mezi skalami zpět na pláž, kde si nás obvykle vyzvedávala. Když jsme se z pláže podívali směrem k místu, kde by měl stát longhouse, spatřili jsme masivní ohnivý pilíř, který stoupal k nebi - Hengist s Horsou dostali přesně to, o co si řekli (a upřímně? I to, co si zasloužili). Služebná měla neskrývanou radost a rozhodla se situaci využít k tomu, aby svou službu konečně opustila. Zeptala se nás, jestli nepotřebujeme odvoz, zamávala na loď na obzoru a za chvíli už jsme nastupovali na fantastický drakkar “Labutí šíje” s výhradně ženskou posádkou a hnali jsme se neviděni směrem k Praze.

Na oslavu úspěchu se pak konala velká grilovačka u Týrssona doma - a když říkám velká, myslím tím skutečně VELKÁ. Celá akce trvala asi tři dny, dokud se z domu nezačala ozývat naštvaná čínština a přestože řada z nás čínsky fakt nemluví, nebylo těžké pochopit, proč se Pila zlobí. Altýr, s myšlenkou, že se ještě rozvést nechce, sebral včely, vzal je do lesa na mýtinu a tam je opustil. Nechtěli jsme je úplně nechat samotné, tak jsme zůstali s nimi, dokud se z lesa neozval zvuk píšťalky a brzy i hlas Marka Podkopeckého.

Jaké bylo naše štěstí, když nám prozradil, že tudy zrovna cestuje naposledy před zimou a mohl by vzít včely do Nidavelliru! Zjevně i věděl přesně jak se ohlásit, protože na nás tentokrát nikdo nenaskákal. Trpaslíci nevěřili svým očím, když si všimli, koho to vedeme s sebou a i včely samotné konečně začínaly věřit tomu, že jsou doma. Jedna z včel si všimla přicházejícího prince Dvalinna, padla mu kolem krku a zvolala “Bratříčku!”. I ostatní včely začaly hledat tváře v davu - jsou to dvergarské ženy a to, že se vrátily domů je malý zázrak.

Trpaslíci před námi poklekli a slíbili darovat nám cokoliv, co je jejich k darování. Byli jsme z toho hodně nesví, ale nakonec jsme požádali o jejich přátelství, náklonnost a aby za námi přišli, když budou potřebovat pomoc. Žádali jsme mnoho, ale trpaslíci nakonec souhlasili a my se přidali dnes už k druhé oslavě, tentokrát s výrazně šťastnějším koncem.