ScionWiki

Osoby a obsazení: Nora Lindkvist Hadarðóttir; Kalen Jezerková, dcera Poseidonova; Edita Směje se s Vránami, dcera Temazcalteci; Orm Saarinen Válisson; Pavel Altýr Týrsson; Jan Þorsson Dobrovský; Lucie Podlipská, dcera Asklépiova;

V pátek odpoledne se mi na stole v obýváku objevil racek velikosti menšího psa a bez zeptání pozřel polovinu mého oběda. Na snahu ho vyhnat reagoval opovržlivým pohledem a krákavou zprávou od Pána Plíživých Vln, elfa, kterého jsme posledně potkali v Uppsale. Na okraji města Vaasa prý žije stvoření jménem Bába Motyka - nebezpečná bytost, která tam nemá co dělat. Mým úkolem mělo být ji najít a odstranit z tohoto světa na dobu relevantní pro rackova pána. K tomu dodal i pár nevyžádaných slov o tom, jak u toho nemám umřít a nějaké nevhodné narážky na ghostflower, a pak se přežraný racek konečně uráčil opustit objekt.

Má SMS pro Kalen ”Elf napsal, hledáme motyku, svolej to.” byla následována hromadnou SMS ”Půjdeme za tajemstvím vody a motyky, sraz v Generické.” a za chvíli už jsme u čaje probírali poslední výpravu a googlili info o Vaase i Bábě Motyce. Informací mnoho nebylo - nejvýznamnější byla stejnojmenná kniha finského spisovatele Marka Hautaly, založená na nějaké finské městské legendě. Bába Motyka (nebo taky Kuokkamummo) je příšera s černým jazykem, která rve srdce lidí, kteří vysloví její jméno. Vaasa jako město pak má vysoké množství zmizelých, zvlášť mezi mladistvými, ale naštěstí(?) tomu tak bylo už před vydáním knihy, což nás aspoň trochu utvrdilo v tom, že její autor není zapšklým starcem, který ve snaze vyhnat mladé výtržníky ze svého trávníku publikuje knihy nabádající k nebezpečným hrátkám s nadpřirozenem.

Jako nejschůdnější se nám zdálo vyrazit do Vaasy, najít Hautalu a na Bábu se ho přímo zeptat. Koneckonců byl naším hlavním zdrojem informací a říkali jsme si, že když mu přivezeme k podpisu pár českých vydání jeho knih, mohl by být i sdílný. Cestou jsme se ještě ozvali Järven, protože jako místní mohla mít nějaké informace, ale bohužel nebyla příliš konkrétní. Bába je zjevně dost staré stvoření, jakýsi typ chtonického spirita spojeného s cyklem života, rostlinám rostoucím z mrtvých těl, rozkladem a jinými zábavnými tématy. Na cestě letadlem a vlakem nás samozřejmě doprovázela Straka, která tak dostala příležitost naučit se další cizojazyčné nadávky.

Ve Vaase jsme se ubytovali mezi studenty na Vaasan Yliopisto a vydali jsme se do zdejší obdoby Mrtvé Ryby* sbírat drby. Straka samozřejmě budila rozruch a lidé si s ní nadšeně dělali selfie (Edita s Altýrem se vždycky ohleduplně odklidili z dosahu), takže jsme se brzy dozvěděli o kulturním životě ve městě, včetně výstavy týkající se oblíbeného hudebního uskupení KAJ, a autorského čtení námi hledaného Marka Hautaly. Marko na univerzitě prý i učil a byl obeznámen s toxickým světem akademické sféry, mnoho postav v jeho knihách bylo založeno na skutečných lidech a v Bábě Motyce se prý taky nejspíš hodně inspiroval jednou ze zdejších čtvrtí s výraznou somálskou menšinou. Autorské čtení bylo naštěstí ještě týž večer přímo na univerzitě, takže Lucie ani nestačila začít učit Finy chodit do lesa a už jsme byli zase na pochodu.

Měli jsme štěstí - Marko Hautala se rozhodl ten den předčítat zrovna Bábu Motyku, a protože jsme byli v dost mezinárodním prostředí, četl dokonce anglicky. Čtení i následná konverzace s Markem nám dala mnohé - Bába je zrádné, zlé a opravdu nebezpečné stvoření. Nechce-li být viděna, nikdo ji neuvidí, útočí zezadu na ty, kdo se opozdí, kdo dělají hluk a mluví sprostě nebo vstoupí na její území bez dovolení. Svým obětem zasekne motyku do zad, otočí si je k sobě a vytrhne jim srdce, které následně pohřbí, dokud nezčerná, a pak je bezzubými čelistmi rozkouše a pozře.

Z příběhů o ní se ví, že ne vždy se rozhodne zabíjet - strach je někdy dostatečná zbraň. Nesnáší moderní dobu a elektrická světla a přestože město nenávidí, nemůže bez něj být. Došli jsme k závěru, že jde o bytost, která zkrátka mívala své místo - motyka je pro Finy důležitý nástroj, ale znázorňuje spíš staré zemědělství a pomalý způsob života, stejně tak babička by měla být někdo, kdo se spíš stará o děti než aby je žral. Rozpínající se město zasáhlo do Bábina území a ona se z už tak nebezpečné entity v sebeobraně proměnila v hotový postrach.

Marko nás naštěstí dost bral - byl nadšen, že se jeho knihy čtou i u nás, předvedl slušnou znalost češtiny, a přestože se hodně bránil tomu říct nám, na které části Vaasy založil svou fiktivní čtvrť Suvikylä, dal nám dost nápověd na to, aby to Kalen zvládla dát dohromady. S informacemi od něj nám začínalo být čím dál zřejmější, že porazit Bábu v boji bude to nejmenší. Výrazně větší problém pak bude zařídit, aby už se nevrátila.

Rozloučili jsme se a dali jsme dohromady hned několik plánů, přičemž plán B jako Budova nakonec vyhrál. Zajedeme do lesa, který by měl být Bábiným revírem, a v troskách staré budovy si uděláme párty. Když budeme dost hluční a budeme dost svítit, Bába nás přijde navštívit a my ji budeme moci obklíčit a zpacifikovat (obklíčená Bába vám totiž dost dobře nemůže zaseknout motyku do zad). Při troše štěstí by se nám ji pak mohlo podařit dopravit k jezeru Vassorfjärden, kde by měl být vstup do Lesa, který jakožto velmi lidu, světel a moderního světa prosté území by pro takovou bytost mohl být vhodným prostředím.

Druhý den večer jsme si ve staré budově rozložili repráky, připravili osvětlení a za zvuků Bara Bada Bastu jsme rozjeli párty. Edita s Altýrem hlídkovali poblíž, aby nerušili signál, a během pár okamžiků světla zhasla, hudba přestala hrát a lesem se rozlil pach vlhkého sklepa. Orm, snad že tancoval moc sprostě, najednou ucítil jak se mu do zad zasekla motyka.

Přes všechnu snahu nedokázal vstát a začal se plazit směrem k Lucii v naději na záchranu. Thorsson vyrazil proti Bábě s kladivem, a přestože určitě nějaký efekt mělo, byla to přece jen opravdu mocná a prastará bytost. Vzduchem najednou proletěl roj čehosi bodavého, co nám prorazilo oblečení i kůži, a k našemu zděšení to bylo velké množství lidských zubů. Thorsson, Altýr a Edita během chvilky drželi Bábu v šikanovacím trojúhelníku, zatímco Lucie se snažila spravit Ormovu pocuchanou páteř.

Pak nabrala situace nečekaný spád. Bába se pokusila seknout Editu po hlavě motykou, ale Altýr ránu vykryl a poskytl tak Editě nechráněný přístup k příšeřině hrudnímu koši. Během vteřiny ji naše aztécká téměř bohyně držela za měkké, nahnilé srdce a křičela “Jsem Tlamanalpechtli, dcera Temazcalteci a ty mě budeš poslouchat!” A Bába se zastavila a poslechla.

V tu chvíli jsme s ní konečně mohli rozumně mluvit. Řekli jsme jí o existenci Lesa, kde nejsou lidé a světla, kde je dost zvěře a prostoru, aby tam Bába mohla v klidu žít. Nakonec souhlasila, že půjde s námi, ale pokud jí lžeme, zabije nás. Od té chvíle vůči nám nebyla nepřátelská a k Editě projevovala i určitý typ respektu a náklonnosti. Měla tedy i určitý zájem o Ormovo srdce, ale Edita jí dala jasně najevo, že všechna srdce této skupiny patří jí. Bába znalecky pokývala hlavou a doporučila zasadit srdce na jaře do měkké půdy, ještě než rozkvetou stromy.

Pak jsme s Bábinou pomocí postavili vor z březových kmenů a vydali se na plavbu špinavým vodním kanálem směrem k jezeru Vassorfjärden. V jeho vodách Kalen využila svou schopnost získávat informace malbou a namalovala vstup do Lesa. Ten měl ležet na jednom z výběžků pevniny před námi a hlídat ho měl kůň s velkými ostrými zuby.

Dřív než jsme ho spatřili, ozvala se pod námi hudba a zvuk houslí, a když jsem ji správně oslovila “näkki”, vynořil se nad hladinu nádherný kůň s perleťovýma očima a zuby jako žralok. Orm nám překládal a brzy jsme se dozvěděli, že průchod v jezeře nevede pouze do Lesa, ale i na další místa. Näkki nás provede vodou, pokud se mu jeden z nás projede na hřbetě a další mu dá polibek.

Jako jezdce jsme určili Orma, který by pět minut pod vodou mohl přežít, a k polibku se přihlásila Kalen. Váliho syn se pak vynořil zcela studený a ztuhlý, ale stále na koňském hřbetě a Edita ho během chvilky dokázala dát dohromady. Polibek také neskončil chybějícími částmi obličeje a Näkki nás vzal pod hladinu, skrz hlubokou tůni až někam do srdce Lesa. Bába tam zasekla motyku do země a z ní vyrostla vysoká dřevěná hůl, kterou si opět utrhla, poděkovala nám a splynula se zelení a noční temnotou.

Nás už pak čekala jen cesta do Uppsaly, kde jsme si od Pána Plíživých Vln měli převzít prsten za splněnou práci. Na mou obranu jsme toho za sebou měli hodně a byla jsem unavená, ale když jsem si prsten přebírala, nechala jsem elfa, aby mi jej navlékl na prst. Pán Plíživých Vln se s úsměvem rozloučil a odešel, a právě v ten moment jsem zjistila, že prsten už nejde sundat…

*Studentská hospoda Univerzity Karlovy