ScionWiki

Osoby a obsazení: Edita Směje se s Vránami, dcera Temazcalteci; Pavel Altýr Týrsson; Klára Skadisdóttir Horáková; Kalen Jezrková, dcera Poseidonova;Tomáš Lin, syn Kui Xinga; Paddy Siodhachan O'Sullivan, syn Brigid; CP Ingwi

Neliterární verze, prosím doplňte a upřesněte

Edita potřebuje vykoupit z dealu s Itzpapalotl, a má slíbený tip od Jitřenky, pokud by byla příležitost.

Mytohistory: Itzpapalotl měla syna, Nebeský had. Ten měl ženu Čimalman „Ruka jako štít“. Neměli potomky. Quetzlův kněz jim doporučil aby ona spolkla úlomek jadeitu. Narozené dítě bylo reinkarnací Quetzla. Tak Tezca nechal zabít Nebeského hada. Reset by mohl dokázat i jiný bůh, a z Nebeského hada zbyl malý úlomek jadeitu, který je teď zrovna možné vyzvednout. Kdyby ho někdo donesl Itzpapalotl, dá za něj leccos.

Kde/Co tam čekat: Mexico, národní park El Mirador (u hranice s Guatemalou).

• Místo, které je „uvnitř a mezi“
• „Jedovaté srdce džungle“
• Místo, kam nekdo nevidí (ani slunce, měsíc, bohové, …)
• Střed je liminální prostor
• Cesty budou mizet, světlo ubývat
• velmi pohyblivá vegetace
• jedovaté i pro sciony, nejde se tomu úplně ubránit. Dovnitř, ven a počítat že to bude divné, jedovaté fyzicky, smyslově i emocionálně.

Tam: Džungle, která vypadá velice ornamentálně, a jako bychom procházeli skrz vrstvy, trochu jako vrstvy kulis Ten-který-leží-na-prahu (ten-který-je-práh) - had, za krev nám umožní průchod a dá radu na další „bránu“ Edita postupně ztrácí cit v kousnuté ruce, ruka později i černá.

Dojdeme k mokřadu, vegetace před námi připomíná hrudní koš, podle rady hledáme sladké plody, aby je jeden snědl a získal vnímání naruby potřebné k průchodu. Paddy sní něco fialového, a od té doby vidí barvy. Ultramarínová tráva, brozové stromy, a převede nás přes kameny objevující se v tůni v rytmu, který dává smysl jen jemu.

Na druhé straně v podrostu vrčí rostlina, trochu jako trifid, na hlavě stonky se světýlky, chapadla. Týrson překáží, rostlina má námitky. Po seknutí mečem vypustí oblak spór které lítají všude, a tedy i na nás.

Projdeme „hrudním košem“, tedy hlavní bránou, ve tmě svítí bílé kvítky jako hvězdy.

Týrson začíná trpět disacosiací, mluví o sobě ve třetí osobě a tak. Při pauze zjištujeme kolektivní ztrátu chuti. Víte jak nechutná je voda, když nemáte chuť?

Džungle je stále více ornamentální a architektonická, rostlinky se pohybují pomocí kořenů, bičíků a tak vůbec. V našich olejových lampách vyrostly kytičky. Říkají si to-co-roste-na-oleji, my jim říkáme Olejovky. Interlingva nefunguje, takže stejně jako had předtím Edita překládá.

Olejovky jsou zdatný lokální průvodce, takže se dozvíme, že „tam není nic“ a „tam jsou velké, které ňam ňam ostatní“.

V centru je velký černý květ s kouskem jadeitu uvnitř, jako větší masožravka. Úplně jasná past. Zkusíme nakrmit kouskem masa (čerstvého scioního?), sklapne, zavine se do lidského obličeje s pootevřenými ústy. Co asi chce?

Mystery kreslení ukáže, že mystická ztráta chuti se vztahuje i na interpretaci nakresleného, pokud má být výsledkem chuť. Tak nakrmíme kresbou olejovku, dáváme jí ochutnat různé ňam (sušené maso, krev, scioní maso zbavené krve) a olejovka nás naviguje jako „sušší“, „hladší“… měli jsme postupně pár moc pěkných teorií, aspoň nám se líbily víc, než líbání, ale nějak žádná nebyla reálnější.

Mezitím jsme se poprali s dost velkým stromem, co měl hromadu kořenů, větví a dřevěnou dutinu. Neměl rád oheň, ale potřebovali jsme případné zapalování udržet jen na něm a ne na zbytku lesa. Týrson a Ingwi útočí, Kalen rozptyluje, Paddy tauntuje kořeny které jdou spodem, Edita hlídá olejovky, Klára střílí zapálený šíp do dutiny.

Zpátky k problému jadeitu a líbání hlavy. Edita je jedinná kdo se tu domluví, tak hlavu líbá Klára. Jazykem loví jadeit, hlava scvakne. Klára má dojem ukousnutého jazyka a fyzicky je ukouslý napůl, jakoby druhá půlka zranění se rozdělila na někoho jiného v daleké Anglii.

Ztrácíme koncept vlastních jmen, Týrson zároveň disociuje, Editina ruka vypadá dost hrozně, Kláru chytají záchvaty strachu, hlídá si že jsme všichni a my si hlídáme jí, Paddy si užívá barevný svět.

Vyrážíme zpátky, ale cesta je jiná. V jedné části procházíme extrémně zvětšeným listem a proplaváváme kapkou rosy. V džungli slyšíme zvuk pohybu na naší pěšině, schováme se před nejkrásnější rostlinou s nejkrásnější melodií, která žere na co přijde. Zacpáváme uši a držíme členy skupiny, na které působí nejvíc a vyrážíme dál.

Jsme zpátky u žeber, ale chybí tam hvězdy a cesta. Tak hledáme divné plody, olejovky potvrzují divný platan. Kalen sní pár plodů, a rozbije se jí realita, oceán nahoře, vzduch dole, ale žebrová cesta je cesta, byť houpe a přes tůňku vedou pohyblivé mostíky.

Kalen chytá vztek, Klára se bojí, …

Loučíme se s olejovkami, protože mimo les by nejspíš nemohly žít.

Venku se rychle přesouváme do Mexico city, kde nám Nero zařizuje urgentní sektání s Itzpapalotl. Edita předá jadeit a její závazek je zrušen. Itzpapalotl pozře jadeit.

Některé efekty z lesa vyprchávají ještě behem cesty domů, některé pomaleji, ale fakt doufáme v návrat chuti, a některé se uvidí. Tak pokud budeme někdo trochu divní, tak víte proč.