Osoby a obsazení: Mi Nü-Chai, dcera Kuan-tiho; Atab, syn Nabua; Petr Vopička, syn Sun Wu-kungův; Aelfrida, dcera Afrodítina (NPC)

S Atabem jsme se zastavili u Vopičky na čaj a kde se vzal, tu se vzal, zazvonil u dveří vyzubený Monday Shadowman a pozval se taky. A že mu Petr něco dluží a dluh nejlépe splatí tím, že si zajede na výlet do lesa Brocéliande a nasbírá tam rubínové jahody, vyskytující se na paloučku pod přirozeně rostlou (tedy ne vyrobenou) sochou jelena. Na otázky ohledně stupnice rizika v okolí jahod odpovídal ve stylu Don’t know. Don’t care. Don't drink the water. Don’t get lost. Don’t die. Forest is fucking enchanted. Což nebylo příliš nápomocné, ale zas nám to dalo možnost kochat se jeho vražděním angličtiny (zní to jako směska jihoafrického argotu a něčeho z Bronxu, lahůdka pro lingvisty). Po chvíli rozmlouvání na téma čestného byznysu se rozloučil s tím, že ho máme kontaktovat po splnění úkolu.

I usoudili jsme, že nás čeká výlet, Petr ještě poslal SMS: Proč se kuře pokřižovalo před cestou? Aby nezabloudilo v zakletém lese. Pokud ho chcete napodobit, ozvěte se bódhisattwovi V.B. do té a té hodiny toho a toho dne, po níž dorazila Aelfrida a počali jsme debatovat na téma les. Tedy Les. Rozebrali jsme nedávné výpravy, které v něm skončily (tj. les v Záporoží a King's Wood v anglickém Heath and Reach) a přemítali, jak tohle přežít s co nejmenším počtem ztrát. Tedy, jdeme-li tam něco sbírat, měli bychom se pořádně připravit a taky s něčím přijít, ideálně s nějakými obětinami a dary pro sochu jelena, která se nám dost překládala jako strážce. Ještě jsme to telefonicky prokonzultovali s panem Brownem a usnesli se, že na místě, kterým je jistý Paimpont forest, tedy v jeho civilizovaném okolí, zakoupíme mléko a med, což jsou takové tradiční a k lesu se hodící (= nezískávané s pomocí ohně ani přílišným obděláváním lidskou rukou; kupříkladu chléb nám pan Brown nedoporučil) dary. Petr si nabral na zahradě květiny na hezké aranžmá a ještě jsme se vybavili knížečkou čínské přírodní lyriky. A já si umínila, že si tam bojovou část své krásné domény War zapínat radši nebudu, neb jednak její užití se dá mysticky vykládat velmi nepříjemně, jednak se čistě prakticky projevuje poněkud plamenně, což z celé věci činí záležitost ještě ožehavější.

Dorazili jsme v jasném dopoledni do vesničky, která obsahovala velmi inventivně pojmenovaný hotýlek Le Roi Arthur a obchůdek se suvenýry U Morgany Le Fay. Tam jsme zapadli pro vhodné nádoby na mléko a med (nepálené, opět, cokoli souvisejícího s ohněm by si les mohl brát příliš osobně) a doporučení, kde to mléko máme ulovit. Velmi stará a milá paní za pultem nám poradila jednoho místního farmáře, který má nejlepší mléko v okolí. Nabrali jsme zásoby a vyrazili na cestu. Netrvalo dlouho a otevíral se před námi ještě mírně vypadající lesík a před ním rozcestí s dřevěnými ukazateli, jeden nesl název Val sans retour a druhý Siege du Merlin. Vopička se jak ukazatele zkoumat a zjistil, že jsou plně dřevěné, včetně nýtů, pak se začal prohrabovat šutry a vzápětí jsme měli Vopičku + jednoho malého hada s klikatou čárou na zádech zakousnutého do jeho rukavice. Petr mu opatrně vypáčil čelisti, had se mu ovšem omotal kolem zápěstí a tvářil se, že nehodlá mizet. Dali jsme mu trochu mléka a usoudili, že tedy máme klikatého pasažéra, aktuálně spokojeně spícího, avšak stále se pevně držícího.

I vyrazili jsem přesně tou prostřední cestou, kam nic neukazovalo. Les byl čím dál tím hustší a divočejší, žádné stezky ani ukazatele, koruny stromů se nám jaksi zavřely nad hlavou. Snažili jsme se spíše proplétat, než prorážet cestu jako buldozer a taky jsme si dávali dost pozor, abychom všechny pařezy a kameny obcházeli ze stejné strany aneb když se máme ztratit, tak všichni stejně. Zanedlouho jsme dorazili na palouček, který obsahoval krásný keř bílých planých růží. Petr zkonstatoval, že na takový pěkný keř je tu dost málo světla a jal ho se s profesionálním zájmem opatrně obcházet a zkoumat. Nakukování do keře (žádné zastřihování, ani stopy škůdců) ještě prošlo, ale když se sklonil, aby se podíval, na jakéže půdě ta nádhera roste, ozvalo se zarachocení v podrostu a řev: „Jak se opovažuješ sahat na můj keř?!“ A kde se vzal, tu se vzal, stál před námi týpek ve zbroji typ plnoplát, asi tak třímetrový, možná i vyšší, na hlavě přilbu s hledím, tj. nebylo vidět tvář a dvěma rohy z rohoviny. Na zádech kovový kyják prakyják, který působil dojmem, že na manipulaci s ním potřebuje jeden epickou sílu a celkově vypadal nepříjemně drtivě. Týpek vrčel, ať se jdeme bít, je-li tedy někdo z nás šlechtic a co že tady děláme a tak dále. Snažili jsme se mu vysvětlit, že Petrův zájem byl čistě profesionální a jdeme na jahody, což mu přišlo podezřelé a pak si všiml Aelfridy, do této chvíle se ukrývající za keřem a zařval, že jsme tu překrásnou pannu zajisté ukradli. Aelfridino: „Nikdo mě neukradl, jdu s nimi dobrovolně,“ naprosto nebral na zřetel, jen dodal, že jsme ji ještě očarovali. Po chvíli dohadování jsem se vytasila se šlechtickým původem, sice orientálním a že je Aelfrida součástí mé družiny a pod mou ochranou. Týpek si brblal něco o nedůvěře k Orientu a pak znechuceně prohlásil, že z toho stejně nic nekouká, jediný šlechtic je žluťák a navíc ženská a poslal nás do háje. Velmi vděčně a rychle jsme zmizeli směrem pryč a zastavili se na krátkou poradu až dostatečně daleko. Genderové a rasové stereotypy nás tentokrát zjevně uchránily od nepříjemného střetu. Aelfrida ještě dodala, že ji ty růže jaksi přitahovaly a měla pocit, že kdyby si utrhla kvítek, nemohlo by se nic stát, což ji ovšem k řečenému činu naštěstí nepoňouklo, neb má v hlavě mozek.

Po krátké pauze jsme vyrazili snad původním směrem, les začal lehce temnět, světlo se vytrácelo, ale pořád bylo docela vidět. Terén trochu klesal a došli jsme k pramínku, který ústil do hluboké tůně. Na břehu tůně seděla shrbená stařenka a usedavě plakala. Atab se jal vyzvídat, co se babičce přihodilo a ta mu s pláčem sdělila, že jí do tůně upadl náprstek, jiný nemá, na jiný taky nemá, neb je strašlivě chudá a náprstek byl navíc památeční a jestli bychom nebyli tak hodní a nepomohli jí ho vylovit. Chvíli jsme se dohadovali, co je asi babička zač - kdo si asi tak šije nad tůňkou a není třeba vodník, jak správně podotkl Petr, nadto kdoví, co v té tůni žije… ale osoba v nouzi je osoba v nouzi, navíc v začarovaném lese, tak jsme se rozhodli začít lovit, nejdřív pomocí Petrova podběráku. Po několika opatrných zašátráních nevytáhl nic než pár kamínků. Tedy druhá možnost - někoho tam spustíme. Had na Petrově zápěstí dával dost jasně najevo, že se jeho taxi potápět nebude a s Atabem jsme se shodli, že bude lepší, když tam dole on něco uguardienuje, než já do něčeho kopnu, dostal provaz kolem pasu, druhý konec si vzal Petr (domluven signál zatáhání), já hlídala perimetr, Atab ještě dostal do ruky můj svítící kámen a hupsnul do tůně. Vskutku, na dně v bahně se zlatě blýskal náprstek, jenom nešel sebrat. Jakože vůbec, jako kdyby vážil tunu. Atab zatahal, Petr ho vylovil, ujistili jsme se, že to je skutečně ten náprstek, který babička hledá a začali jsme přemýšlet, jak mu trochu odlehčit. Padl návrh něco tam nechat, ale co… a tu se ozvala Aelfrida, že má s sebou šitíčko a tam náprstek je, jenom prostě velmi obyčejný plechový. Atab si ho vzal a skočil do tůně podruhé a vskutku, když tam ten Aelfridin položil, dal se ten babiččin už bez potíží sebrat. Po zatahání byl promptně vytažen, ještě měl dojem, že se dole mihl nějaký temný stín, ale jak jel nahoru fofrem, nestihl si to moc prohlížet. Nahoře jsme Ataba osušili a převlékli, náprstek na světle vypadal mosazný, se vzorem nějakých květin, vrátili jsme ho babičce, která překypovala nadšením a tázala se, jak se nám odvěčí. I optali jsme se na cestu k jahodám, načež nám stařenka ukázala, že když půjdeme tamhletím směrem, dojdeme k tunelu v podrostu a odtamtud už mýtina s jelení sochou a jahodami není daleko. A že jsme takoví ušlechtilí, přidala dobrou radu, ať se v tom tunelu neohlížíme. Rozloučili jsme se, otočili se k odchodu, pak se otočili zpátky a babička nikde, zato stromy kolem tůně změnily tvar, vyvstaly v nich lidské obličeje, zkřivené strachem, bolestí, překvapením nebo pohrdáním, velmi výrazná mimika, někde byl vidět i náznak zbroje, dobrý tucet dobře živených libových frajerů. Chvíli jsme je okukovali a pak jsme se rozhodli neprodlévat déle na tomto neblahém místě a radši rychle zmizet.

Stmívalo se už dost výrazně, šli jsme dalších pár hodin, po tunelu ani památky, zato se před námi les rozestoupil do další mýtiny, kde byl vidět měsíc - a věž, ovšem ne vyšší než okolní stromy. Terén zvlněný, pokrytý mechem, proti měsíci se rýsovalo zubaté cimbuří věže. Opatrně jsme se vydali prozkoumat věž zblízka, včetně našlapování, neb terén vypadal dost zrádně. Jak jsme procházeli přes mýtinu, ozvaly se zvuky bitvy a ovanul nás plošný záhrobní chlad, ale jinak se nehnulo ani stéblo. Rychle jsme si domluvili signifikantní bojové pokřiky, abychom se v případné mele rychle našli (Jednotu Číně! Mini, Jsme přá – medžik šíld levl najn – telé! Atab, Pomoc, jsem blond! Aelfrida, Aby ti jabka shnily! Petr) a ještě opatrněji pokračovali k věži. Už se neozvala ani hláska, u věže jsme zjistili, že věž je skutečně festovní, včetně dveří, okna jsou spíš střílny a kus nad vchodem visela za tmavé delší vlasy useknutá hlava poměrně pohledného mladého muže, zajímavý mix jemných a ostrých rysů, jako Frantík cinknutý Normany, oči zavřené. Na cimbuří se rýsoval havran. Atab hlavu slušně pozdravil, načež se jí zachvěla víčka a na čele objevily krvácející, velmi čerstvě vypadající rány, z nichž nakonec vylezl nápis PRODITOR, což jsem jako jediný zdepřítomný latiník bryskně přeložila jako ZRÁDCE. Petr měl dojem, že mu někoho trochu připomíná, ale nemohl si vzpomenout. A pak jsme vlezli jsme do věže. Dveře byly bez zámku, o zeď opřená závora, místnost až na schodiště naprosto prázdná. Po schodech (po obvodu) nahoru. Tam byly pochodňové držáky a kruh s provazem vedoucím z okna, na němž se houpala hlava. Po vykouknutí z okna jsme postupně zjistili, že zvuky bitvy nejen slyšíme, ale teď ji už i vidíme - řežba, v níž se mlátili dobře oplechovaní rytíři, řev, třeskot zbraní, kanónenfutr už zjevně došel a rubou se vyšší šarže. Zbroje dobově neindentifikovatelné, Atab se zaměřil na znaky na štítech a všiml si jednoho s drakem a jednoho s třemi hvězdami, jedna z nich ve vykousnutém čtverečku, ale nikdo z nás není zrovna odborník na heraldiku, tak jsme z toho moc moudří nebyli. Další patro už tvořila střecha věže s dírou pro vchod, ani padací dveře tam nebyly. Havran nás klidně pozoroval a ochotně sežral nabídnuté jerky, prohlédli jsme si palouček v měsíčním světle, teď vyvstaly nerovnosti terénu ještě víc.

Slezli jsme zpátky a přemítali, co dál, nakonec jsme se rozhodli hlavu vytáhnout a trochu si s ní popovídat. Po vytaženív Petrovi zesílilo podezření, že někoho podobného - ne přímo tuhle tvář - už někde viděl. Krk má ošklivě rozčvachtaný, jako kdyby do něj schytal pár ran něčím dost těžkým a pak to někdo odpižlal dost tupým nožem. Důkladně jsme si rozmysleli, na co a jak se ptát, jako první byl zvolen Atab a optal se pána, jak se jmenoval předtím, než mu začali říkat zrádce. Muž otevřel oči, zelené, a odpověděl, že jeho jméno bylo Medraut aeb Morgain. Následoval dotaz, kým byl, prý následníkem trůnu. Na otázku, zdali považuje i on svůj čin za zradu, se jenom zle usmál. Pak Petr zkonstatoval, že vypadá dost podobný na Morganu Le Fay a že si s ním zkusí popovídat on - a také tak učinil. Sdělil Medrautovi, že se s paní Le Fay jednou potkal, zřejmě udělal dobrý dojem, neb nekváká a že by mohl kontaktovat někoho, kdo by k ní zprávu o jeho stavu dokázal doručit - nebo přímo jeho a jak se na to tváří. Medraut se tvářil trochu překvapeně - a zaujatě. Prohlásil, že záleží na nás, jestli chceme jít těžší nebo jednodušší cestou, nejsnazší by bylo ho tu pochopitelně nechat a jen doručit zprávu, pokud ho poneseme s sebou, je dost možné, že se cestou setkáme s nějakými přepady. Žádného specifického způsobu není třeba, jenom je to třeba přežít. I rozhodli jsme se takenout challenge a vzít ho s sebou. Ještě jsme se ho zeptali na mýtinu - jistě, ví o ní, jsou tam rostlé sochy zvířat, ale žije tam nějaký stín, který zřejmě dokáže obydlet sochy, možná i něco jiného, přesně neví, nikdy se s ním nesetkal nebo si to nepamatuje. Ještě jsme se zeptali na přenocování ve věži (žádný problém by to nemělo vyvolat) a na havrana, který byl dle Medrautových slov pravděpodobně nějakým typem emisara jistého sira Bleoberise a měl by ho hlídat. Těžko říct, jestli řečený Bleoberis ještě žije. Usoudili jsme, že havrana přežereme do bezvědomí, ať chvíli nechá hlídání hlídáním. Aelfrida ještě položila otázku stran vhodného spadlého dřeva na štít pro Ataba, Medraut prohlásil, že ve dřevě se nevyzná, ale v jednom z rohů mýtiny by se měl nacházet velmi pěkný štít, který nikomu nebude chybět.

Rozdělili jsme si hlídky a přenocovali jsme - les v noci vypadal zdálky opravdu dost nepříjemně, divně se hýbající stromy and stuff - ráno skutečně překrmili havrana, dali Medrautovu hlavu do Petrova batohu a vydali se nejprve do rohu mýtiny, kde skutečně ležel moc pěkný štít, s třemi hvězdami, z toho jedna ve vykousnutém čtverečku. Atab tam nechal svůj dřevěný a vzal si tenhle, Petr vyrazil trochu napřed. Les vypadal pořád starý a divoký, ale rozhodně neprováděl ty podivné věci, co prováděl v noci a za nepříliš dlouhý čas jsme zaslechli z podrostu mumlání Amitábha a objevili Petra, jak se zřejmě věnuje usilovné spirituální činnosti nad něčím, co vypadalo jako improvizované hroby tří rytířů (zaražené tři štíty, jedno červené pole, žádné znaky). Petr domumlal, prohlásil, že situace byla zmatená a těžko říci, co s dělo a skočil si na strom pro batoh. Po chvíli jsme skutečně došli k tunelu, vytáhla jsem svítící šutrák, udělali jsme vláček (dlaně na ramenou) a šli jsme. Cesta byla dlouhá, tmavá, museli jsme našlapovat pomalu a opatrně a za námi se ozývaly creepy zvuky - křupání, výdechy, rozhodně ne větříček, žádné ohlížení se ovšem nekonalo, tak jsme nakonec vylezli na mýtině.

Mýtina tonula v šeru, nahoře ji uzavíraly koruny stromů, uprostřed stála skutečně masivní socha jelena jako ze spleteného proutí a tenčích kmenů, styl jako dost nepravidelná pomlázka. Kolem husté roští a žádné stezky. Uklonili jsme se soše jelena, předali obětiny (mléko, med, Petr udělal květinové aranžmá), zdvořile jsme řekli, že se nechceme chovat nijak neuctivě, jen bychom rádi trochu jahod (které tam skutečně rostly), Aelfrida dostala poezii a jala se předčítat, Atab s Petrem trhali a já hlídala a přitom si spouštěla ping. Chvíli dobré, pak se rozeřval a vskutku, okrajem mýtiny se plazil a přeléval stín lidské postavy, jaksi potrhaný a roztřepený, s dírou v hrudi a podivnými mezerami mezi končetinami, jako kdyby ho někdo slátal k sobě. Hlavová část dost připomínala Medrauta. Přesunul se k soše jelena, zatápal po ní - ale jen po povrchu. Petr na mě zavolal, ať na něj zasvítím, aby vrhal stín a pak natáhl ke stínu ruku, se slovy, že měl čest potkat se s Morganou Le Fay a hodlá tak učinit znovu a jestli mu stín potřese rukou v jejím jménu. Stín na moment zamrzl, pak ukázal na Petrův batoh, ten z něj vyndal Medrautovu hlavu - ta stín neměla - stín se k ní doplazil, Petr mu řekl, že chce-li se přidat, tak je vítán, stín se do něj vsákl, Medraut se zakuckal a překvapeně prohlásil, že tohle tedy nevěděl a netuší, kdo to sakra udělal - věděl sice, že poslední rána mu zasazená roztříštila jeho tělo i stín, ale o tomhle neměl ponětí. A stín nám už neublíží, zřejmě se pokoušel posednout sochu jelena, ale ta mu to nedovolila, neb s námi nebyla v žádném sváru a očividně přijala naše dary. Rychle jsme dosbírali plecháček do plna, Petr ho opatrně zabalil a ještě se nám podařilo ukořistit pár jahůdek pro nás, bez toho, že bychom je hovadsky orvali všechny.

Vydali jsme se zpátky, tunel měl tentokrát ještě spektakulárnější projevy, znělo to, jako kdyby za námi padaly baráky, ale jelikož jsme to už jednak čekali, jednak jsme se vhodně seskupili a dokázali jsme vybrat vhodné mantry k vnitřnímu klidu, zanechali jsme za sebou velmi smutný a hladový tunel, neb jsme se pochopitelně ani jednou neohlédli. Po vylezení z tunelu jsme nebyli schopní určit, jestli je les před námi pořád stejný, nebo se nějak změnil a jak se sakra dostat zpátky, když tu můj zrak padl na hada, dostal něco masa a vody a jestli by nebyl tak hodný a neukázal by nám cestu zpátky. A vskutku, z hada na Petrově zápěstí se stal velmi přičinlivý kompas, který nás dovedl zpátky ke známému a už zcela mundánně působícímu rozcestí. Had dostal nabídku sestoupit, nechtělo se mu, tak Petr usoudil, že si ho vezme do Prahy. Cestu zpátky jsme raději zvolili vlakem, neb hada bychom asi vysvětlili, ale s tou hlavou by byl trochu kříž.

V Praze poslal Petr SMS Sofii Hrdé, mamince Filipa Hrdého (syn Beowulfův, který se vyznačuje tím, že je po matce a ne po otci), že by s ní potřeboval v jisté naléhavé záležitosti mluvit. Paní Sofie se s námi ochotně sešla, popovídali jsme jí, kde jsme byli, co jsme tam zažili a ukázali, co jsme si přinesli. Paní Sofie hlavu převzala, opatrně zabalila, sdělila nám, že to s paní Morgan Le Fay zařídí a taky, že štít, co si Atab odnesl, patřil jistému siru Sagramorovi, kterého Medraut zabil v bitvě u Camlannu, jejíž podivným echem je lesní mýtina s věží. Rozdala nám vizitky, kdyby něco a rozloučila se s námi.

S Petrem jsme ještě zaskočili předat plecháček Monday Shadowmanovi, vypadal spokojeně, dluh je prý smazán, chvíli jsme se bavili o obchodních záležitostech, ale jelikož nikdo z nás nic naléhavě nepotřeboval, brzy se sebral, vyrazil na autobus a my domů.