Osoby a obsazení: Mi Nü-Chai, Scion Kuan-tiho + Kauthar Yuan-wei (NPC); Atab, syn Nabua; Dana Kobrová, dcera Višnuova; Jan Þorsson Dobrovský; Lucie Podlipská, dcera Asklépiova; Omari, dcera Khonvoumova; Ráchel Rozvážná, dcera Athénina; Taiki, syn Benkeie

SMS od Miniho: „Antropologická výprava do Afriky. Pozitivní vztah ke queer faktoru bonusem. Sraz u Browna.“

Na místě Mini nastíní, že si chtějí s Kautharem pořídit nějaké provazovací rituální zjizvení (neb tetování je pro někoho, kdo míří do Nebeské byrokracie, dost vošajslich) a na takové věci je bohatá Afrika. A náhodou se mu podařilo objevit, že o Pygmejích psali dva antropologové, Colin Turnbull a Joseph Towles, kteří to táhli spolu nejenom profesně a jestli je pan Brown náhodou neznal. Pan Brown je znal, prý byli oddáni jak jeden druhému, tak své práci, což bylo studium kultury a mytologie některých afrických kmenů, zejména Mbuti Pygmejové. Některé jejich výzkumy byly zpochybňovány a krátce po jejich smrti dorazila do vesnice, kde dělali naposledy výzkumy, nějaká výprava, ale nic z ní nevzešlo; sociální tam-tamy říkaly něco ve smyslu, že tahle skupina jede vydrtit Turnbulla a Towlese a pak ani článek. Což kdyby měli grant, tak by asi úplně nešlo, ale na druhou stranu, soukromé financování výprav bylo spíše doménou 19. než 20. století a tahla výprava byla v roce 1995. Vedl ji jistý John Weather z university v Indianě.
Atab se na to zkusí kouknout do své knihovničky, jestli nenajde něco se jmény Turnbulla, Towlese a výpravou s Weatherovým jménem. A po chvíli hlásí, že našel útržek neznámého pisatele, který neznámému adresátovi sděluje svou domněnku, že Weathersova výprava byla vedena osobní záští a má podezření, že by mohlo jít o homofobii. Pan Brown odtuší, že to by bylo zavrženíhodné a dodá, že vesnice je v Kongu a sluje Uku-aji (Omari nám to přeloží jako „sídlo slona“).

Nabereme věci na výpravu do tropických krajin, především nějaká léčiva a chytíme letadlo do hlavního města Kinshasa, kde si půjčíme auto. Silnice samozřejmě za čas končí, ale nejsme dnešní, máme papírovou mapu a podle ní najdeme cestu.
Dostaneme se do vesničky, kde jsou obydlí z listí a větví a je tam hromada Mbuti. Ve chvíli, kdy nás obyvatelé zmerčí, tedy hlavně, kdy zmerčí Omari se seběhnou a říkají, že přišla právě včas, jsou tu přízraky, co přicházejí v noci, šaman se snaží, ale už je to dost vyčerpávající a opustit vesnici nechtějí a směřují nás velmi rychle k šamanovi.

Šaman je velice stařičký pán a vypadá dost nevyspale. Před Omari pobije čelem o zem a praví, že viděl přicházet dceru bohů. A že do vesnice každou noc přicházejí fantomy, kterých se nedokážou zbavit, je to tajemství, které bylo ztraceno. A že v takových případech jako je tento obvykle chodí k místu, kterému se říká Znící skála, kam volají ke strážcům hlubiny, aby přišli a sdíleli s nimi svou moudrost, ale někdy trvá, než přijdou. Vyptáme se na podrobnosti; přízraky vypadají jako cáry kouře ve tvaru zubatého člověkonetopýra a když se setmí, jsou ve vesnici, střílení do nich je rozptýlí, což žel nepomáhá trvale. Trvá to asi deset dní, zatím zranili jenom jednu těhotnou ženu, naštěstí pouze fyzicky a nikolivěk spirituálně, jenom upadla a rozsekla si hlavu.

Šaman nás předá mladším a svižnějším členům kmene, nejprve Lucie s Omari jako překladatelkou prohlédne zraněnou; ta vypoví, že se nad ní slétly přízraky a ona upadla na kámen. Lucie prohlédne ránu, otáže se, jestli to může sešít a když dostane informovaný souhlas, ránu odborně ošetří a zašije.
Dva lovci nás potom všechny vezmou ke Znící skále, která vypadá jako hromada balvanů, je tam nějaký ne moc velký vlez dovnitř. Optáme se, jestli někdo chodí dovnitř, prý ne, jenom Strážci hlubiny chodí dovnitř a ven. My tam ale jít můžeme, protože v tomto případě máme statut posvátného. Že by tam vešel někdo z vesnice (a tím skálu znesvětil) se jeví nepravděpodobně, neb ve vesnici nikdo nechybí.

Dana se rozhodne podívat pomocí koule, poleje ji rumem a dá si panáčka, posadí se s ní a po chvíli praví, že vnímané lze interpretovat tak, že Strážci hlubiny se snaží přijít, ale něco jim blokuje cestu, takže to musí obcházet, což trvá. Viděla to z pohledu někoho, kdo se snaží stoupat ven, spěchá a je otrávený z toho, že nejkratší cesta nefunguje. Prostory uvnitř jsou prý rozlehlé.
Vydáme se tedy na průzkum, Þorsson na sebe hodí medvědí kožešinu, Atab před sebe štít, určíme nosiče světla a utvoříme speleologickou formaci.

Jeskyně je přírodního původu, cesta klesá směrem dolů. PING je zpočátku zelený, ovšem jak jdeme níž, změní se v oranžovou. A jak jdeme, slyšíme nepříjemný hluboký, hučivý zvuk. Jdeme dál a opatrně nakoukneme za roh a tam leze něco černého po stěnách a hučení čím dál tím víc připomíná bzučení. Krátké pozorování a ústup, educated guess praví, že by to možná mohly být černé včely z Neolavinia, se kterými se tam potkala výprava, na které byl i Jan Kovařík, ale to je žel všechno, co dáme dohromady.

A přemýšlíme, co s tím; šaman vypadal, že moc nocí už nevydrží, takže bychom měli především jednat rychle, ovšem včely jsou swarm, navíc jedovatý, což je vždycky poser, takže tam jen tak vletět a nechat se pobodat není úplně na pořadu dne. A vzpomeneme si, že víme, jak zavolat někoho, kdo by na zacházení s hmyzem mohl být vybavení lépe než my, a to je Black Echo. Který si ovšem za pomoc bude něco účtovat, takže to vezmeme via negativa a než ho zavoláme, zamyslíme se, co všechno dělat nechceme – ubližovat nevinným ani per proxy.
Nechceme si případnou akcí vytvářet nepřátele, které už nemáme (tj. u titánských sil máme aggro už dopředu). Žádné rituální poskvrňování. Nic, co s sebou nese trvalé následky i v případě, že se to udělá správně a nic, co je zapovězen pantheonem. Žádné plození potomků a křivopřísežnictví. Nezatají nám nic, o čem se domnívá, že bychom v kontextu s tím měli nebo chtěli vědět. A vyzvednout si to u přítomných před ascenzí nebo smrtí.
A co chceme vědět – co jsou ty včely zač, primárně, jestli jsou agresivní nebo jestli s nimi lze provést nějakou dohodu. Primárně nám jde o odblokování průchodu pro strážce, takže jestli je jednodušší se s nimi domluvit nebo je odstěhovat nebo něco jiného. Bylo by hezké vědět, jak se sem ty včely vlastně dostaly, ale na to mít nebudeme.

Zamotáme nalezenou mrtvou včelu do masa (které si nechala ochotně vyříznout Dana), vložíme do krabičky, zapálíme a zavoláme. Chvíli se neděje nic a pak se ozve bzučení, ale jiné než hluboký bzukot včel, ostřejší a pronikavější. Na okamžik se v přítomných rozhostí prapodivná tíseň; uvědomění, že jsme hodně hluboko a hlína a kámen se neptají, kam spadnou a není odsud rychlá ani jednoduchá cesta. A pak se před nám zformuje humanoidní postava. Když mluví, trochu ujíždí do bzučení.
Řekneme, co chceme a co jsme (tedy spíš nejsme) ochotni udělat, Black Echo zkonstatuje, že dnešní hrdinové jsou nějací opatrní, ale dobrá. To, co je vedle, jsou černé včely; včely jsou zdrojem tajemství, činnosti. Včely jsou zlaté. Od nich přicházejí léky. A pak jsou ty druhé včely; každé světlo vrhá stín a tohle je stín přes černé zrcadlo. Nedá se s nimi domluvit. Jsou to cizí, to druhé, to jinaké. Bez nějaké velmi speciální afinity no way. Permanentně to teď určitě nevyřeší, ale my teď nepotřebujeme trvalé řešení, nýbrž rychlé řešení, které nám vytáhne ven strážce. Black Echo na sebe může navázat většinu na sebe a my poběžíme tam a zpátky a budeme kolem sebe mlátit. Nezvládne navázat všechny, protože vždycky jsou nějaké okrajové kousky, takže kolem nás bude něco poletovat, ale ne všechno ani většina.

To nám přijde jako dobrý deal; Dana prohlásí, že kdo dostane nejvíc, toho vyléčí, uděláme rovnou pořadník. A než jdeme do akce, rychle uděláme hrnek Kovaříkova kafe a pomodlíme se k Uš-Migiru: „Chystáme se proběhnout černými včelami, potkali jsi je v Neolaviniu. Chraň naše nejslabší.“ Všichni se napijí, v prázdném hrnku zůstanou fleky jako od jaguára. Převážeme si ještě všichni obličeje šátky.
Black Echo se ukloní, rozplácne do roje a ozve se: „Za mnou!“
Hejno se vrhne doprostřed a je extrémně agresivní, včely se naň navěsí, Black Echo se snaží udržet co nejvíc včel na sobě, kolem probíhá bzučící apokalypsa.
Sprintujeme na druhý konec jeskyně, Mini se zapálil a krouží kolem Kauthara, Þorsson má medvědí kůži a štít. Atab si zapne doménu proti bodnutí a kousnutí černých včel, takže si může užívat supiš pocitu, jak po něm lezou. Ráchel seká včely lunární šavlí. Lucie se spoléhá na půjčený nátepník, který se jí stěhuje po těle. Dana běží s vytaseným katarem a drží světlo. Omari cválá jako nasraný slon. Taiki si z hole udělá vrtuli a rozráží včely.

Prořítíme se na opačný konec jeskyně, je bezpečně větší, než by se nám líbilo, nějaká žihadla jsme porůznu koupili. Omari začne slonsky řvát: „Cesta je volná, pojďte rychle sem!“ zní to jako sloní zatroubení, zvuk otřese celou jeskyní. Pomalu se nám vrátí sluch a slyšíme dvojici běžících kroků a dva hlasy: „Come on, hurry!“ – „Fuck this shit, I hit my head!“
Řítí se k nám dva týpci, jeden je běloch (odhad Colin Turnbull), druhý černý (odhad Joseph Towles), oblečení vcelku moderně, mají nějaké menší batohy na zádech, černý chvílemi nadává. Atab na jednoho hodí kožku, kolem druhého bude kroužit zapálený Mini.

A sprintujeme zpátky. Včely nalétávají, ale podaří se nám to proběhnout a běžíme pořád výš, Ráchel přitom kontroluje, jestli běžíme správným směrem a tam, kam máme, včely se nás pořád drží, ale nakonec se nám je podaří dílem setřást, dílem rozmlátit a rozsekat a dílem ukremovat.
Dana se vrhne léčení těch, co něco schytali, ji potom ošetří Lucie, Omari sebere Danu a razíme ven. Colinovi s Josephem za pochodu vylíčíme, co s děje ve vesnici. Pánové si jsou celkem jistí, co to je; potřebují vykuřovadlo z konkrétních bylin, které se dají natrhat cestou a přemýšlí, jak to oběhnout ve dvou, otážeme se, jestli to nutně musí obíhat konkrétně oni dva. Tak nemusí, výborně, ještě si zaběháme. Přitom se ptáme, co jsou ty přízraky, Joseph je označí za dementní bratrance mothmana. Na něco obsáhlejšího musí nasbírat víc materiálu, což bude trvat, ale slíbili to… čímž se dostaneme k tomu, proč jsou i po své oficiální smrti tak živí, slíbili to předchozímu šamanovi, který si povzdechl, že se toho spousta vytrácí a nějak nikoho nenapadlo, jak dlouho to bude trvat. Joseph to okomentuje, že možná nebrali posvátnou přísahu dost vážně, ale posvátná přísaha brala vážně je, ale práce je baví, tak co. A ptáme se, jestli potkali Johna Weathera. Potkali, byl na okraji jeskyně, řekli si, že ho půjdou pozdravit a on z toho vypadal nesvůj, tedy utekl s řevem, div se nepřerazil.

S tím dorazíme nahoru, lovci se ukloní antropologům a razíme do vesnice, cestou proběhne trhání lupení. Do vesnice dorazíme těsně před soumrakem, antropologové se pozdraví s šamanem.
A začneme řešit, jak bude celá akce vypadat. Místní se stáhnou do pár míst, která zvládnou ubránit. Ráchel bude uprostřed na stromě, aby měla přehled a zvládla navigovat, zbytek si rozdělí části vesnice, aby bylo pokrytý celý prostor. Dana hlídá šamana v chýši. Uprostřed vesnice sedí antropologové s velkým kotlem s kadidlem, menší kadidelnice dostanou účastníci obíhačky.
Se setměním dorazí přízraky; jako když je přifoukne kouř, jsou to na okrajích průhledná rozcáraná netopýří křídla s obrovskýma bílýma očima a deformovanými čelistmi se spoustou zubů, přiletí ze všech stran. Žádný záhrobní chlad z nich nejde.
Ráchel rozesílá lidi s kadidelnicemi podél baráků, vypadá to, že ten kouř, když jím schytají, přízraky rozpouští. Probíhá pobíhání a rozhánění, svině se snaží nalétávat k domům, z jednoho vybíhají lidé. Přízraky zkouší věci typu místní nahnat schválně proti sobě, takže se jeden ohnal po přízraku nožem a sekl tím jednoho ze spoluvesničanů. A taky to vypadá, že ti mrchy působí nadpřirozenou hrůzu; takovým způsobem, že když obklopí čtyři lidi, lidé upadnou na zem v křečích.
Přízraky jsou dle Rácheliných pokynů rozháněny, lidé se potom naštěstí proberou z bezvědomí. Nějaké svině se nastěhovaly i k šamanovi, ale Dana dělá abhaya mudru a učí ji i šamana pod heslem „my se nebojíme“ a druhou rukou se ohání kadidelnicí. Omari drží jednu z velkých kadidelnic a volá a nahání běhající lidi a spolu s Taikim je lifruje k antropologům. Zbytek porůznu drží formace a ohání se kouřem, počty fantomů řídnou, pun intented.

A ve chvíli, kdy se zbytek přízraků pokouší prosmýknout kolem Omari, tak se kouř z velké kadidelnice zformuje do slona, který projede zbytek fantomů, kteří se s jekotem rozpustí. Slon potom zvedne hlavu a přední nohy, místní se obrací k Omari a hluboce se jí klaní. Kouřový slon se zvětšuje a už se začnou uklánět i antropologové; není to božstvo, spíš manifestace nějakého spirita, třeba kolektivního ducha té vesnice. Slon se rozhlédne kolem, Dana s šamanem v chýši to vidí taky, i když to nevidí, pokývne Omari a rozplyne se.

Šaman s Danou opustí chýši, otevírají se baráky a situace se ze strašného stresu plynule přesouvá do oslavy. Popovídáme si s antropology, kteří nám potvrdí, že ty bestie skutečně působí nadpřirozenou hrůzu a po chvíli vybavování Mini plynule přejde k tomu, že s Kautharem hledají možnost nějakého rituálního zjizvení od někoho, kdo má pochopení pro neortodoxní typy svazků, Colin s Josephem se domluví se šamanem. Ten zkonstatuje, že teď je pro to zrovna vhodná chvíle a pak spolu s Minim a Kautharem zmizí do pralesa.
Po nějakém čase se všichni vrátí, oslava utěšeně pokračuje a ráno vypadneme zpátky směr Evropa.