Osoby a obsazení: Mi Nü-Chai, Scion Kuan-tiho + Kauthar Yuan-wei (NPC); Atab, syn Nabua; Dana Kobrová, dcera Višnuova; Jan Þorsson Dobrovský; Lucie Podlipská, dcera Asklépiova; Omari, dcera Khonvoumova; Orm Saarinen Válisson; Ráchel Rozvážná, dcera Athénina; Tarik, syn Neith

SMS od Ataba: „Sháníme brigádníky. Na brigádu do Japonska. Budeme tam brigádničit. Sraz v Generické.“

Příchozí se dozvědí, že chceme s Atabem speciální kov (hihi'irokane aka šarlatová ocel) a dostali jsme tip od slepého maséra Shimozawy Kana, že by něco takového mohli za nějakou prácičku opatřit na Shikoku. Konkrétně v chrámu Okubo-ji, který je posledním chrámem v poutní cestě 88 chrámů (poutní cestu hodlat nejdeme, nemáme nyní na to čas). Chrám je zasvěcen duchům, předkům, smrti, hranici, která odděluje živé a mrtvé. Prý tam občas bývají potíže a hodí se jim každé ruce navíc. Na místě se nedoporučuje dělat záměrně věci obráceně (prý před mnoha lety tam nějaká skupina pražských řešila někoho, kdo šel pozpátku celou poutní cestu a rozbíjel strážné sochy u chrámů, žel podrobnosti si nepamatoval ani pan Brown) a nějaké předměty se tam mohou chovat zvláštně, třeba hřebeny nebo zrcátka.

S tím vyrazíme nejprve do Tokya a potom na Shikoku, do provincie Kagawa, kde si půjčíme auto. Jedeme v podstatě do hor, zajímavé je, že kolem silnice je spousta stromů, které nad ní vytvářejí příkrov, co tvoří dojem, že tu není mnoho světla ani v pravé poledne.
V malém osídlení najdeme šipku směrem hostel pro poutníky a cesta nahoru, kam je potřeba pěšky. Na parkovišti necháme auto a vyrazíme nahoru. Chrám je takový meditativně tichý, obklopený stromy a bambusy, je tam i klasická tori gate. A mohutný chrámový zvon.
Nejprve provedeme zutí a rituální očistu ve správném pořadí a vejdeme do chrámu, kde prostoru dominuje socha nějakého Buddhy, který v ruce drží zvláštní kelímek. Jinak se tam nacházejí vonné tyčinky, svíce a skříňka s popisem „sem vložte cedulky se sútrami a svým jménem.“

A taky tam je cca stoletý mnich v klasickém rouchu, co upravuje květiny. Nejprve zapálíme tyčinky Buddhovi, následuje úklona, představovačka i s rodiči a že bychom rádi mluvili s místním opatem. Mnich odběhne, vrátí se a vezme nás hlouběji do chrámu, kde sedí stará japonská stařeček, co vypadá víc než na sto, i jeho japonština zní, že ještě pamatuje období Meidži. Opat nás přivítá a zvenčí uslyšíme „Look, there’s a bell! It’s so cool!“ pronášeno samozřejmě s US přízvukem. Opat je svatý muž, zvládne neprotočit očima. Předneseme, co bychom rádi a jestli nemají něco, čím bychom si to mohli odmakat. Opat praví, že samozřejmě, jenom to bude chvíli trvat a máme být opatrní, protože je pravděpodobné, že se v okolí urvala z řetězu warai-onna a už zahubila první oběť, lokálního strážce z Yama Shrine nedaleko. A kdyby řádění warai-onna byla zastaveno, velmi by to všem ulehčilo a chrám je žel také vázán světskými záležitostmi, avšak jsme tu vítanými hosty a všichni budou rádi, když se pozdržíme… takže uctivě poděkujeme za nabídku pohostinství a vyptáme se na podrobnou cestu k Yama Shrine, protože warai-onna by nás zajímá dost přednostně.

Vypadneme a venku zjistíme, že USáčtí turisté jsou banda dospělých chlapů. Inu, Amitábha, my naštěstí míříme jinam. Cestou k Yama shrine si dogooglíme, cože přesně je warai-onna, protože techniku je třeba vytěžovat, dokud funguje a k naší nemalé radosti zjistíme, že to je yokai (v podobě dívky nebo mladíka, těm se říká warai-otoko), co má velmi infekční smích s mindfuck až letálním efektem. A jak se blížíme k Yama shrine, tak nám technika chcípne. Yama shrine je malý chrámek v lesích, kde jsou vyvěšeny bílé pruhy látky, co povlávají ve větru.

Uvnitř je na místě oltáře dřevěná, divoce působící socha vyplazující dlouhý jazyk (jedno ze zpodobnění king of Yama). A taky tam je mladý mnich, kterému se představíme (on se jmenuje Kenji) a pak se dozvíme detaily celé té nešťastné záležitosti s mrtvým strážcem, Kenjiho mistrem. Kenji ho našel v lese (popsal nám místo a cestu), mistr byl v horečkách, z kterých se už neprobral, což je obvyklý modus moriendi při útoku warai-onna. A mistrova smrt je nejen tragická, ale i problematická, neb byl strážcem Živého údolí, zapovězeného místa, kam znal cestu pouze on a nestihl ji předat svému učedníkovi a vzhledem k tomu, že Živé údolí je takový nárazník pro případ, že se tu vyrojí víc hladových duchů, je to sice problém neaktuální, ale existující. Vyptáme se, jestli tam něco žije, prý se tam zdržuje pták basabasa, který se vyznačuje také tím, že do diety rád zahrnuje žhavé či vychladlé uhlíky, jinak spíš nic. Zato warai se zde v horách vyskytují v celých rodinách, jsou to zjevně zcela přirozeně nadpřirozená yokai. Jejich smích buď zabíjí nebo pokud se někomu podařilo uniknout, alespoň ten smích slyšel až do konce svých dnů (což může samozřejmě vést k tomu, aby si ten konec člověk trošičku přiblížil). Není známo, že by warai byli obecně zlovolní, spíš ten smích asi nejde vypnout a v pověstech se vyskytují historky o dotěrných pánech, kteří to schytali v rámci sebeobrany. Warai jsou hmotná yokai, ale občas se stávalo, že rodiny prodávaly své děti (stejně jako to dělávaly lidské rodiny) do zábavních čtvrtí a tam se mohli warai spřátelit s duchy kurtizán, které učily svůj smích (těm se říká kerakera-onna), tedy de facto náš možný pachatel může být hmotný i nehmotný. To jsme si moc přáli slyšet. Z dalších supernaturálů se v okolí vyskytují tsurubebi, světélka, co ráda poletují kolem stromů, Kenji neví, že by dělala něco jiného než světélkovala.
Ještě požádáme o trochu dřevěného uhlí, kdybychom potkali basabasa slídícího po gáblíku a s krátkým odskokem do místního general store pro špunty do uší se vydáme na místo, kde Kenji našel mistra.

Místo je tůňka, PING je oranžová, voda je čistá, ale není vidět na dno a voda je taková tmavá. Zkusíme se představit a do vzduchu prohlásit, že bychom rádi mluvili s kýmkoli, kdo by mohl něco říci k nedávnému incidentu s mistrem. Nic. Ticho. Tarik prohlédne stopy, než tam nadupe banda Scionů a najde dvoje. Dvoje šly tam, jedny zpátky a ty, co se vracely, byly při tom vracení hlubší, jako kdyby někdo někoho nesl. Při koukání do tůňky zjistíme, že odraz ve vodě působí dost jako „tvoje mrtvola, zatím ještě celkem čerstvá“ skákat se nám do ní nechce a zatím ani nic házet. Atab udělá někde kruh z mouky, aby solí někoho zbytečně neaggroval.

Nějak se nám setmí a okolo kmenů se stromů se rozsvítí světélka tsurubebi, jezdí kolem kmenů nahoru a dolů. Vytáhneme naše světlo (svítící kámen), čímž je jedno ze tsurubebi zaujato. Pak zjistíme, že rozumí otázkám a z toho, jestli pohybem signalizuje ano/ne/nevím zvládneme odvodit, že ano, byl tu mistr z Yama Shrine, něco vylezlo tůňky (samo), s mistrem se uklonili, pak se ho neznámý dotkl na hrudi, mistr spadl a neznámý se vrátil do tůně. Neznámý byl přibližně humanoidní postavy a ne, warai ani nějaké jiné yokai to nejspíš nebylo. Pak světélko asi dostane nápad, poskočí a rozletí se někam do hlubin lesa. Pomocí tří jezdců industriální revoluce – Þorssona, Válissona a Omari si zvládneme nějak probourat cestu a nerozbít si držku a pak uslyšíme z dálky dívčí hlas, co si prozpěvuje nějakou japonskou odrhovačku („vychovávat dceru je jako pěstovat květinu v cizí zahradě“ atd.) a v refrénu se vždycky divně zachichotá.

Tři epické síly a Kauthar dostanou špunty do uší a pak pomalu dorazíme blíž; je tam velmi pohledná mladá japonská dívka, tradičně oděná, v ruce má košíček, do kterého trhá nějaké kytky a má takový vřelý, vyloženě nakažlivý úsměv. Když nás uvidí, tak se zmlkne a zarazí se, proběhne představovačka, dívka se ptá, kde se tu berete a pak dotčeně řekne „Tohle je neslušné“ z čehož si mozkovým myšlením odvodíme, že myslí ucpané uši části výpravy a epické síly zase slyší (Kauthar ne, ale toho slečna ignoruje, však byl představen jako otrok). S kamennými výrazy se začneme příjemně usmívající slečny ptát na mistra a tůňku, slečna se sice stále směje, ale vypadá dost zděšená z toho, že nestihl učedníkovi předat své vědomosti a nabídne, že přivede svého staršího bratra.

Počkáme a za chvíli dorazí slečna s mladíkem, také velmi tradičně upravený a pohledný, vypadají jako reklama na japonskou rurální idylu, která nikdy neexistovala (ale tím si to nebude nikdo kazit). Mladík představí sebe i svou sestru, ona je Michiko (a od tohoto momentu mlčí), on je Hiroshi, jsou z rodiny Onishi. Hiroshi praví, že se sem stáhli, protože je tady v tomto období větší klid a na horách je letos nějak mnoho turistů, kterým se slušné yokai raději vyhne. Ohledně tůňky prohlásí, že by rád šel s námi a prohlédl si ji (je to odsouhlaseno), Michiko pošle domů s tím, že nemá vycházet, dokud se Hiroshi nevrátí.

Cesta zpátky lesem je přibližně stejně fajn jako cesta tam, tůň si Hiroshi obejde, prohlédne a praví, že vypadá spíš jako něco průchozího než jako bydlení, tj. že si pro mistra pravděpodobně přišel někdo z druhé strany. A že vylákat někoho takhle ven zajisté půjde hozením kamene. S tím se Hiroshi odsune někam stranou a do jezera je něžně vhozen kámen.

A pak vyskočí z jezera hodně agilně nazelenalý duch, co vypadá jako samuraj a ubalí Þorssonovi pěstí; ten mu nastaví štít, brutálně to zadunělo. Skoro současně se samurajem vyskočí stejně zeleně průsvitná žena oděná jako poutnice, má tradiční kabátek, hůl a rýžový klobouk. Potom se vynoří voják v druhoválečné uniformě, křehká stařenka a středoškolák v moderní školní uniformě, který drží něco jako zaříkávačský papír. Na poutnici skočí Orm, na vojáka Omari, student přilepí papír Tarikovi na luk a je za to seknut Minim, což vyústí ve studentův rychlý ústup a v přilepení papíru na sek. Tarik odškrábe z luku papír. Stařenka hodí zelený asi-zásvětní-fireball po Ráchel, skočí jí tam Atab se štítem, stařenka to komentuje „ten by se nám hodil“ a samuraj „nejsme v tísni a nechceš poloboha.“ Tarik odškrábe z luku papír a střelí po stařence… před kterou skočí týpek v kabuki/noh kostýmu s oni maskou, který se vynořil před chvílí. Během boje probíhá konverzace, protivníci se baví s tím ze Scionů, s kým se zrovna wrestlí, pouze stařenka power of stará osoba mluví na koho se jí zamane a boj spojený s konverzací, v níž padají věci, že nemůžeme rozumět tomu, co se stalo a že mistr byl jejich poslední naděje nakonec uzavře Þorsson (který si získal přízvisko „The Diplomat“) tím, že zařve, že šutrák do jezírka vletěl, protože jsme s nimi chtěli mluvit o tom, co se tady stalo.

Samuraj se zarazí a pak se zarazí i zbytek. Student zalepí oni masku, stařenka vypáčí poutnici zaseknutou s Válissonem (poutnice působí, že rozcvička se jí zamlouvala) a z jezera vyletí sedmá postava, starý mnich v kimonu, takže máme před sebou sedm přízraků. Které se nám představí jako Shichinin Misaki, sedm strážců. Kteří mistra zverbovali, protože jeden z nich už byl přetažený a je nutné někoho takového vyměnit než se dotyčný rozplyne nebo se zhroutí, neb by ani jedno strážcům neprospělo, v podstatě šlo o minuty. Domluvíme se s nimi, že přivedeme Kenjiho, aby mu mistr mohl předat své vědomosti, neb vzhledem k množství ochran v Yama Shrine je nemožné, aby se tam ve svém duchovním duchovním stavu přiblížil sám.

Rozloučíme se s Hiroshim a požádáme ho, aby se vzdálil, neb jdeme pro učedníka, na toho dropneme v Yama Shrine základní info a odvedeme ho k tůni, kde si ho mistr vezme stranou a něco mu šeptem povídá.
My se mezitím vybavujeme se strážci; voják je v crew od druhé světové a nabídneme jim, že kdyby se potkali s něčím, co by měli řešit polobohové, mají se nám zkusit ozvat. To na přítomné přízraky zapůsobí překvapivě, samuraj zkonstatuje, že je dlouhá a zažitá tradice, že potomci bohů jsou něco speciálního. No, my máme válku a musíme inovovat přístup, nebo ji nevyhrajeme, nás nikdo do kolébky vycpané equipem nepoložil. Na to nám stařenka rozdá zelené zásvětní perličky. A poutnice jí pobízí, aby přidala historku, jak zaživa holýma rukama uškrtila útočící divokou kočku. Stařenka praví, že byla na zápraží a v sednici spala vnoučata, co měla asi dělat. Student vypadá, že byl zažraný čtenář mangy, zejména té s onmyouji tematikou, začal se tím zabývat a zjistil, že to je real thing. A když za ním přišli duchové s tím, jestli by se nechtěl přidat, tak byli celkem rychle překvapení, jak rychle a ochotně souhlasil.
Je dokončeno předávání informací z mistra na žáka, rozloučíme se a Poutnice, aby to neslyšel vepředu jdoucí samuraji, řekne „Vodní tělesa. Nemůžeme být úplně všude, ale za pokus… znáte to.“ A s tím skupina zmizí v tůňce.

S již novým mistrem (který též se svým statusem přijal jméno Kongo-zue) se přesuneme zpátky do Yama Shrine, kde se vyspíme a ráno nejprve předáme info o tom, co se tu vlastně vyskytuje v lese a že se dá s tsurubebi komunikovat (a jak) a vydáme se do Okubo-ji. Nový mistr s námi, že se rovnou představí opatovi. V Okubo-ji se nový mistr představí, my povyprávíme, jak to celé bylo a dostaneme lakovanou krabičku s něčím, co vypadá jako hrst střepů narudlého kovu.
A vydáme se najít nejbližší smíšený onsen a po koupeli zmizíme zpátky do Prahy.