Účastníci: Robin Svoboda, Jan Kovařík, Paddy Siodhachan O'Sullivan, Mara Podkopecká dcera Epony, Petr Vopička, Marek Kazimír syn Mandodarí a Aelfrida

Skrze detektivku volali Aelfridě, ta kontaktovala Kovaříka (fungoval mu telefon!) a on posléze přes centrálu svolal sraz do Obskurní. Volal nás jakýsi pan Anderson z Gatesheadu, že prý se v bývalém Fellingském (dříve samostatné městečko, nyní víceméně součást Gatesheadu) dole děje něco nepatřičného. Na místě jsme měli kontaktovat Johna Hodgsona.

Zabalili jsme saky paky, dopravili se na místo a vyrazili jsme na „rande“. Adresa nás nasměrovala do kostela, kde jsme se setkali s místním reverendem Johnem Hodgsonem (ze kterého se vyklubal duch). Ten nám řekl, že u starého Fellingského dolu se objevují vrstvy uhelného prachu, což by se dít nemělo, jelikož důl už je dlouho zavřený a zapečetěný. Také nám pověděl o několika nehodách, k nimž v dole došlo.

Po rozhovoru s reverendem jsme se vypravili do místníhu důlního muzea, kde jsme zjistili nějaké další detaily, mimo jiné i to, že „jakýsi“ reverend Hodgson tehdy mezi obětmi napočítal 32 ženatých mužů, zatímco pouze 31 vdov se přihlásilo o peníze ze společného fondu (a také fakt, že k jedné oběti nikdy nebylo přiřazeno jméno). V muzeu jsme si ještě pořídili starou bezpečnostní lampu (točíš kličkou a ono to dělá jiskry), načež jsme se v doprovodu mladého snaživého studentíka (dělal v muzeu) šli prohlédnout okolí dolu.

Mara si popovídala se zemí, našla napůl zasypaný otvor, který vedl do dolu a také se dozvěděla, že dole je něco co se místní zemi nelíbí. Když se nakonec studentík odporoučel pryč, prohlédli jsme jámu, trochu jí pročistili a prolezli do chodeb. Mara zhruba tušila, kterým směrem je onen problém, takže jsme za ním vyrazili. Cestou jsme potkali ducha ženy, které zemřela při první katastrofě (neidentifikované tělo - vdova Sandersonová, co se nepřihlásila o peníze). Nejdřív se nás zajímavýmy efekty snažila zastrašit, odradit od cesty vpřed, ale po rozhovoru s Marou změnila názor. Pokud jsem to pochopil správně, za svého života snad uměla nějak předvídat budoucnost, vytušila katastrofu a šla horníky (a manžela) varovat, jenže nikdo jí nevěřil. (Trochu mi to připomína typ „Kasandra“)

Bez dalších vyrušení jsme pak dorazili do velké podzemní prostory, kde se rubal obří (titánský) červ s nějakým svalnatým chlapíkem. Červa jsme nakonec společnými silami urubali bez jakýchkoli trvalých zranění na naší straně. Ze svalovce se vyklubal nidavellirský trpaslík, který, zdá se, se s červem čopal už pěkných pár dní a nocí, a bránil mu v cestě na povrch. Navzdory obrovské hromadě taintu, kterou schytal, se nám (s vydatnou pomocí oné vdovy) podařilo ho zachránit. Dle jeho vlastních slov neměl jméno, pochopil jsem to tak, že z Nidavelliru ho vyhnali.

Dospali jsme zbytek noci, ujistili se, že červ se rozpadl a vyrazili zpátky do Prahy.