Osoby a obsazení: Mi Nü-Chai, Scion Kuan-tiho + Kauthar Yuan-wei (NPC); Atab, syn Nabua; Dana Kobrová, dcera Višnuova; Lucie Podlipská, dcera Asklépiova; Ráchel Rozvážná, dcera Athénina; Tarik, syn Neith

SMS od Nely: „Ahoj, potřebovala bych vyrazit do Egypta, pravděpodobně nějaké docela zábavné věci ohledně boha Tatenena. Sraz u Browna.“

Sejdeme se u Browna a dozvíme se, že Nela hodlá změnit pohlaví a chce k tomu využít právě boha Tatenena, což je takové androgynní božstvo, co je bráno jako bůh stvořitel, byl spojován s bohem Ptahem. Prakticky padne otázka na nové oslovení a od tohoto okamžiku je s námi tedy Tarik, syn Neith.
Dále se dozvíme, že Tatenen vznikl dřív než kosmos a tedy i koncept pohlaví, první zmínky ho považují za boha vegetace, je často považován za zemi, která vyvstala z vod. Později byl spojován se zemí a přijetím zapadajícího slunce – spojení mezi smrtí a nicotou a mezi narozením a smrtí.
A místo, které Tarikovi znělo zajímavě, je Wadi-al-hitan, údolí velryb, což je oblast, kde jsou fosilie předvěkých velryb. Pan Brown souhlasí, že to je hodně primordiální místo a že si nevybaví, že by byl Tatenen někde konkrétně v Egyptě uctíván, což je ovšem šikovné, neb jeho přítomnost je „bezbřehá“ a jeho chrámem je celý Egypt. A že údolí velryb je dobré místo, kde zkusit pátrat.
Přemýšlíme, co vzít s sebou, pan Brown nám doporučí semínka lotosu. A na místě určitě koupíme husu, protože husa byla spojována s trojicí Amon-Re-Ptah a zmínkou o prvotním pahorku a kýháním, které rozhýbalo stvoření. Brown zkonstatuje, že husa je labuť a labuť je fénix, záleží na kontextu. Ještě si najdeme, že údolí je za horou Garet Gohanam, za níž zapadá slunce a v tom západu to působí, jako když hora hoří rudým plamenem.

Vydáme se do Káhiry, tam si půjčíme auto a jedeme do údolí velryb, v poslední vesnici před ní koupíme košík s husou.
Na místě je příjezdová brána s hlídací budkou, Atab se tváří jako místní průvodce, co má na krku bandu turistů a jde koupit lístky a zajímá se, jestli se říká že v údolí straší. Hlídač praví, že to se říká, ale ducha velryby nikdy neviděl, v noci tam ostatně nikdo nechytí. A pozor na písek, co se dostane do foťáku, poslední fotograf si s ním moc nezafotil. A že na druhé straně je taky brána, kterou se dá odjet.
Vlezeme do údolí a dojdeme ke kostrám; jsou ohromné, obratle se táhnou až kamsi a lebka působí jako větší a zlejší tyranosaurus. Jasně, velryby byly původně suchozemští dravci, na kostrách jsou vidět zbytky nohou, v podstatě jsme v suchém zkamenělém moři a máme feeling z Godzilla filmů.

V moment, kdy se začne slunce sklánět k západu dojdeme k hoře, nebe nad ní se barví doruda. Rychle stoupáme nahoru, když se tam dostaneme, je obloha krvavě rudá. Máme krásný výhled do údolí, kde je taky všechno krvavě rudé. Vysypeme semínka lotosu a vypustíme husu, ta roztáhne křídla a vypadá jako zalitá ohněm, vzlétne k obloze do rudých mraků a tam se ztratí. A když se podíváme na zem, tak tam vykvetly lotosy. Z hory se ozývá nějaký hlas, chvění, sundáme si boty a rukama i nohama se dotkneme země. Dana si lehne na záda a dá si na břicho kouli. Chvění se nám překládá slov: „Jsem slabší, než jsem byl. Na tomto místě bych neměl být slabší.“ Dana vnímá něco, co je modrá a spalující bílá, nějaký konflikt, modrá se přelévá a rozpíjí, v jeden moment jako by zbělala a přelila se pryč a zůstane tam jenom to oslepující světlo. Všichni vnímáme slova: „Skoro nikdo už nezná moje tajemství. Kdo se vydá mou cestou, kdo se vydá mou cestou. Jsem slabší. Nun byl poražen a nechal tu své děti. Ale bez ohraničení není neomezení a bez neomezení není ohraničení. Co není obklopeno, nestoupá. Co není zalhceno, nemůže se vymezit. Kdo půjde mojí cestou, bude změněn. Nun je tam, kde jsou všechny věci jedním.“ A potom spíš pocit než slova „bring him to me.“ A potom padne tma a všechno ztichne a my si připadáme dost vyšťaveně. Na zemi leží pár usušených lotosů.

Přemýšlíme, co jsme to vlastně viděli a slyšeli; překládá se nám to jako že Nun a Tatenen tady žili, vymezovali se, všechno chill a pak přišel Aton a rozkopal jim bábovičky. Následně mozkovým myšlením na téma „kdy bylo všechno jedním“ dodriftujeme do Chemenu/Hermopole, kde bylo uctíváno primordiální Osmero, kam patřil právě i Nun.
Z výšky se podíváme na kostry, celé místo vypadá echt přízračně, kosti září v měsíčním světle velmi bíle… lebka jedné z koster působí, že vyloženě svítí – a to ne odrazem měsíčního svitu. Zároveň to nepůsobí dojmem ohně (ani zásvětního). Máme z toho pocit příjemného vlahého podvečera ve středoevropském lese. Tarik se podívá svým okem, je v Egyptě, svítí měsíc, lepší podmínky asi málokde dostane a vykouká z toho světlušky, kterých je tam tolik, že vytváří jednolité světlo.

Rozhodneme se jít seznámit, jak se blížíme, je PING oranžová. Představíme se (samo, že i s rodiči) a světlušky se zformují v útlou dívčí postavu, která se posléze představila jako Lucía (a je ve službách stejného pána jako Black Echo), kterou zajímá, co tam hledáme. Když jí to řekneme s tím, že míříme do Hermopole a že bychom tu rádi našli nějaký lokalizovaný Atonův vliv, praví, že ten hledá taky, ale ještě ho nenašla. A že by byl dobrý nápad zkusit sem dostat Nuna z místa jeho uctívání. Dá nám s sebou světlušku, čímž bude vědět, kdy se vrátíme (nebo jestli nás cestou něco sežralo). A dá nám radu, až budeme přicházet zpátky máme jít z vnější strany přes horu, neb budeme potřebovat „higher ground.“ Rozloučíme se, projdeme přes suché moře plné velrybích koster, takhle v noci je to rozhodně zajímavý pocit a vyrazíme do Hermopole.

V místním muzeu to vypadá velmi Trololo, anglické popisy by lépe přeložil DeepL, arabština není o moc lepší, ale Tarik s Atabem přečtou originál, tak co. Najdeme desku, která vypadá, že alespoň zobrazuje správný počet postav (osm) a jedna z těch postav má hadí hlavu a vedle ní je týpek s žabí hlavou. Tohle vypadá použitelně. Deska je zašlá, na některých místech jsou vloženy kousky lapisu lazuli a některých chybí, třeba zrovna tam, kde tušíme Nun a Naunet. Prázdná místa jsou zašlá, nejspíš to vydloubali už dávno.
Vyfotíme si desku, překreslíme to na papír, vypadneme ven a zamyslíme se, kde hledat lapis lazuli, když se to těží vesměs někde v Asii, also naloupat někde běžný lapis lazuli by asi úplně nefungovalo. Spekulujeme, koho se zeptat a vzhledem k tomu, že už se setmělo a svítí měsíc a je s námi syn Neith, tak se Tarik zeptá maminky. Kouká přitom na nebe a uvidí, jak paprsek měsíčního světla ukáže někam za ruiny s vykopávkami na okraji města, v podstatě někam do pustiny.

Vydáme se tedy mimo civilizovaný prostor, na kraji pouště je PING oranžová. Tarik vnímá, že se tam někde něco hnulo, Lucie svítí a Dana se připravuje skočit do cesty, ať sem poletí, co sem poletí. Vzápětí má příležitost, protože se objeví něco, co vypadá jako socha něčeho na způsob šakala, má oči jako lapis lazuli a jeden na čele. Věc se zakousne daně do ramene, Mini ho praští hořícím mečem, opatrně, ať tam ten meč nezůstane a ta věc nejen vypadá, ale i je tak nějak semi-kamenná. Tarik mezitím zmerčí prázdný podstavec, vedle něhož je podstavec se zborcenou sochou velmi podobného asi-šakala. Věc pustí Danu a skočí po Minim, ten se ho snaží tahat za sebou, ale Ráchel vidí, že věc půjde za chvíli lovit večeři jinde, tak přejdeme z boje do vyjednávání a Mini užije power of požehnání šelmám a věci řekne (s Tarikovým překladem), že toto je Tarik, syn Neith a věc má s námi přestat bojovat, neboť Tarik obnovuje řád Maat. Věc otevře tlamu a řekne: „Nemohu pozřít slunce, tedy ať pozřu měsíc.“ Tarik vystřelí do tlamy, věc pohltí šíp, lehne na bok a rozsype se. Socha je uctivě lootnuta o tři pěkné kousky lapisu lazuli.

Teď jak se dostat k desce, krást je nepraktické… ale ve městě nám spořádaně fungují telefony, takže zavoláme panu Brownovi, jestli by nám rychle nezařídil nějaké oficiální pověření, že si můžeme vypůjčit jeden konkrétní artefakt. Pan Brown odvětí, že máme jít do muzea a zaklepat.
Když přicházíme k muzeu tak se tam svítí, někdo tam telefonuje, když to típne zaklepeme, otevře nám týpek, řekne „Jo. To jste vy od váženého pana Browna.“ Dostaneme k podpisu papír o zapůjčení a týpek vytáhne desku. Je to docela velké. Týpek nás vypustí a spěchá k televizi, kde má zřejmě rozkoukánu nějakou telenovelu. Rozhodneme se jít někam vyspat a naplánovat cestu tak, abychom byli na hoře před západem slunce a až tam taky vrátíme kameny. Zajímavé je, že nám ta deska zase tak těžká nepřijde, týpek se s tím namáhal podstatně víc, možná rozdíl člověk versus polobůh.

Před západem slunce jsme zpátky v údolí, tedy na hoře, Tarik vezme první kousek lapisu a světluška, která nám doteď dělala společnost se sebere a odlétá, při odletu udělá ve vzduchu něco jako několik vykřičníků. A ozve se zarachocení z písku kus před námi a odtamtud se vymrští věc, co velmi výrazně svítí očima. Je to takové torzo humanoidní postavy, má hlavu, křídla místo rukou. Taková šeredná verze anděla. Jakmile se objeví, střílí po Tarikovi lasery, ten rychle uskakuje. Kauthar dostane od Miniho rozkaz skočit šipku za Ataba a sám vyrazí po trupíkovi, dá mu ránu a kutálí se pryč, Atab drží štít a dostane náraz starým dobrým andělským vlakem, už mu to určitě chybělo. Ráchel volá, ať ostatní skládají, k Tarikovi se připojí Dana s Lucií, ozve se takové klink-klink-klink. Anděl to zkouší ještě jednou do štítu, Atab to udrží a pak uslyšíme takový akoby hukot, z něhož se vyloupne bzučivý zvuk. Objeví se hromada fakt nasraných světlušek, vylétávají z údolí a brutálně anděla swarmují. Mini se přesouvá za štít a všichni si užíváme ten krásný moment, kdy swarm nesvačí nás, ale atonovskou zrůdu. Zrůda se tedy snaží swarm prořezávat lasery, ale na to se swarm rozestoupí a laser trefí vzduch a pak na něj zase nasedne a v podstatě ho žere.

Hukot zesiluje a dojde nám, že to je hukot vody zespodu z údolí. Voda se tam tedy nemá odkud vzít, ale to je mystice jedno, jsou tam vlny, které zalévají údolí, přelévá se to přes kostry. Ve chvíli, kdy světlušky úspěšně uswarmují anděla a velmi rychle odletí za štít, nastane atonovský záblesk a Atab si dá další atonovku. Působí to, že se světlo rozlomilo kolem nás a když pomine, tak se s dalším zahučením zvedne vlna, která narazila do hory. Zvedá se tam vodní stěna a ve vodě vidíme plavat všechny ty pravěké Basilosaury a jsme v úsvitu věků a svítání, která se kolem nás rozkládá, je svítání nového času, který už byl, ale v tuhle chvíli zároveň je. Ale zároveň je to okamžik, kdy země přijímá slunce, ten okamžik změny. Jak tak koukáme na pravěké velryby, máme dojem, že rozhodně vypadají jinak, než jak se kreslí, třeba jsou výrazně barevnější, třeba víc do fialova. V jeden moment se vlna zlomí, neb jsme na tom místě, co s vymezuje, na tom místě, co vystupuje z primordiálních vod.

Tarikovi se v dlani pravé ruky objeví skvrna ve tvaru trojúhelníkového lapisu lazuli a v tu chvíli veškerý lapis odteče z desky do moře. Vlna se zlomí na opačnou stranu a na chvíli vidíme krásné diluviální moře. Potom to všechno pomalu zmizí, slunce zapadne a nad námi jsou hvězdy a světlušky. Tarik vnímá výraznou změnu svých energií, jak se výrazně převrací do jangové.

Lucía se pak zformuje do obrysu postavy, co sedí ve vzduchu na zkřížených nohou a spokojeně zabzučí. Poděkujeme jí za pomoc, ona poděkuje nám, že si ten hajzl dával pozor a na zvědavou otázku, jestli to byla nějaká alfa verze anděla nebo kripl, odpoví, že kripl, jenom se žel zvládl transformovat. Lucíi se zeptáme, jestli ji zavolat stejně jako Black Echo (ano, jenom přidat kousek zapálené svíčky a pochopitelně zavolat 3x její jméno). Rozloučíme se, Lucía se rozletí jako roj světlušek pryč a my si dáme taky odchod.