Granát sváru
Účastníci:
1. skupina: Veronika, dcera Hádova, Kérka, služebník Hádův, Lenka, dcera Selenina, Radim, syn Cortéze, Marek, syn Mandodarí, Mara, dcera Epony
2. skupina: Tarik, syn Neith, Tomáš, syn Kui Xinga, Jan, syn Thorův, Lucie, dcera Asklépia
Všem se zdál stejný sen, kde jsme dostali úkol od Eris - doručit na Olymp granát sváru, protože si Olymp prý stěžuje, že se dost nezapojuje do války s Titány. Dostali jsme tedy dvě poloviny zlatého granátového jablka, které je potřeba doručit nejdřív do Héfaistovy kovárny na Vesuvu a potom na Olymp. Přitom je bylo potřeba držet odděleně, protože půlka jablka je ještě podkritické množství sváru. Ke spojení celého granátu mělo dojít až těsně před použitím. Cílem Dodekatheonu bylo tímto uspořádat souboj Titánů a dát si popcorn.
Jednu půlku jablka dostala Lucie, druhou já. Vyrazili jsme do Neapole, pro jistotu v autech, aby se minimalizoval kontakt sváru s náhodnými smrtelníky. Těsně pod vesuvem jsme se rozdělili a pokračovali nahoru po svých.
Skupina 1: Noc nás zastihla ještě pod svahem. Lézt tam potmě se nám nechtělo, navíc když jsme mohli narazit na místní nadpřirozenou faunu, a tak jsme se utábořili a rozdělili si hlídky. Nad ránem se ukázalo několik stymfalských ptáků. Naštěstí jsou v plížení velmi špatní, a tak než k nám došli, byli jsme všichni vzhůru a připraveni. Chvíli byla mela, lítalo kovové peří dolů a já nahoru. Pak si Lenka všimla ducha antického pasáčka, který jí poradil zahnat ptáky křikem. To fungovalo, zvlášť když jsem přidala ještě pohled divočáka.
Další cesta proběhla bez problémů a brzy jsme se sešli s druhou skupinou u vchodu do Héfaistovy kovárny.
Skupina 2: Cesta nám ubíhala dobře, počasí nám přálo, příroda okolo byla příjemná na pohled, až na občasné menší kusy, které byly spálené letními požáry. Na okraji menšího hájku jsme pak zaslechli mužský hlas, který volal o pomoc, a když jsme přišli blíž, naskytl se nám pohled na muže v obnošeném společenském oblečení a fraku, který seděl ve stromě v úkrytu, jelikož pod stromem zuřil divočák. Velmi rychle jsme se dozvěděli, že pomáháme Shadowmanovi, že onen divočák je posvátný (sacred boar, do not hurt), a že se nacházíme v hájku, který patří Demeter (groove of Demeter), takže nesmíme poničit ani stromy okolo.
Dali jsme tak dohromady bojový plán, že já odlákám pozornost divočáka, zatímco Lucie a Honza hodí Shadowmanovi parfém, který překryje všechny pachy, aby ho divočák znovu nenašel. Jak řekli, tak udělali, a mě čekala naháněčka s divočákem, kterého jsem ztratil vlastně až díky tomu, že jsem se skryl do menší průrvy, kde k mému překvapení sídlil skunk. Kterého jsem příliš nepotěšil, takže jsem dostal svou variantu parfému, což ale napomohlo tomu, že mě divočák ztratil a já se mohl vrátit ke zbytku, kde jsem dostal už alespoň dobře vonící parfém. Shadowman nám byl velmi vděčný a dal nám na výběr z několika předmětů na výměnu, Lucie si vybrala sáček s kořením (Shadowmanův popis zněl: „Very good, spices for your nose, heat them, almost burn them and then they smell heavenly“). Honza si pak vzal křesadlo, které vždycky zapálí oheň bez ohledu na podmínky.
Pak jsme se se Shadowmanem rozloučili a zbytek cesty už proběhl bez komplikací.
Společně: Héfaistova zbrojovka jede na plný výkon, takže se s námi nezdržovali, jeden kyklop zavolal šéfa, ten vzal jablko, vylepšil ho, vrátil a poslal nás na pobřeží, kde na nás měly čekat lodě.
Lodě tam opravdu čekaly - dva krásné drakkary, jejichž kapitány jsme vyrušili v přátelské konverzaci o tom, kdo má větší… kapitánské zkušenosti, samozřejmě. Drakkary nám připadaly velké přesně stejně. byli nejlepší přátelé, a tak na sebe brali jenom pádla a ne sekery. Naši cestu okamžitě vzali jako příležitost rozhodnout svůj spor jednou pro vždy a vyhlásili závod.
Skupina 1: Poklidné veslování závodním tempem narušila velká krakatice, která se vynořila z hlubiny. Viking jménem Hartwil se na ni vrhl sám s nožem, trochu ji posekal a pak slavně umřel. Pak se vrhli na krakatici všichni ostatní společně. My jsme zůstali kolem stěžně a Lenky, které jsem předala své podkritické množství sváru. Společnost nám dělala dvě chapadla, z nichž jedno skončilo jako mražené sushi na palubě a potom se kraken stáhl, když zjistil, že k svačině nebudeme my, ale on. Vikingové vypadali otráveně, jak dlouho teď budou muset jíst kalamáry, nicméně Kazimír vytáhl nějaké koření a hned byli veselejší. Za skládání hrdisnkých veršů a nadávání, že ta krakatice zbaběle utekla, i když měla ještě sedm chapadel, jsme pokračovali v plavbě.
Mnohem znepokojivější než kraken kapitánovi mrak na obzoru, ze kterého se velmi brzy vyklubala bouře, která potápí lodě. Doplnbili jsme prázdná místa u vesel a vyrazili jako o život hledat útočiště. Lenka jako křehká akademička místo veslování recitovala hrdinskou poezii.
Podařilo se nám doplout k ostrůvku a mužstvo začalo opravovat loď. Kapitán poslal tři z nich, aby donesli dřevo a další zásoby. Okamžitě jsme si vzpomněli na všechny nepříjemnosti, do kterých se takto neopatrní námořníci už dostali, a vnutili se k nim. Ostatně, proměněným na prasata by se jim špatně veslovalo a pak bychom ten závod prohráli.
Dobře, že jsme to udělali. Brzy jsme narazili na stádečko prasat a o chvíli později na domeček. Podařilo se nám vikingy udržet na uzdě a místo rabování slušně zaklepat. Tam nás ve velmi přátelském duchu přivítal Dalekozrozený, syn Nikoho, pohostil nás a k velkému překvapení vikingů nám věnoval vše, co jsme potřebovali. Navíc nám jako poděkování za Kazimírovo koření daroval píšťalku, která nám měla umožnit bezpečně projet tou nejkratší trasou.
Jako nejkratší trasa se ukázala přes Symplégady, dvě skály, které se neustále rozestupují a znovu do sebe narážejí. Píšťalka nám přivolala holubici a poté, co ta bezpečně prolétla, vyrazili jsme my na plný vítr, vesla a hrdinskou poezii. Nakonec jsme s vypětím všech sil projeli a na rozdíl od Argonautů nám to ani neurazilo kus zádi.
2. skupina U lodi se k nám připojil i Tomáš a společně jsme vyrazili na cestu. Do středozemního moře jsme dojeli ani ne za dvě hodiny, než nás námořníci zavolali na příď, že se něco děje. Před námi se totiž z mořského dna utrhly chaluhy, které vyplavaly na hladinu a začaly se shlukovat dohromady v jednom místě, skoro jako na ostrůvku, zatímco množství chaluh naši loď zastavilo. Podle přítomnosti malých a později i větších krabů, plus podivného pohybu onoho „ostrůvku“, jsme brzy přišli na to, že pod chaluhami se ve skutečnosti skrývá obrovský krab.
Bojový plán pro tuhle situaci zněl tak, že Honza se uváže na lano k lodi a pak skočí co nejdál ke krabovi, jelikož tou dobou už byly chaluhy okolo nás tak pevně semknuté, že se po nich dalo běhat. Opět, jak řekli, tak udělali, a zatímco Lucie se napřed uklidila trochu ke straně, aby nepřekážela s jablkem, a Tomáš se uklidil, zatímco psal oficiální žádost o to, abychom mohli proplout, já ostřeloval z lodi menší kraby, kteří zkoušeli Honzu zastavit.
Mega krab mezitím zkusil zalovit po lodi, a Honza se rozhodl, že se mu chytí o klepeto a nechá se vyhodit na krabovo tělo, aby mohl najít měkké místo a kraba zabít. To se mu povedlo, byť za cenu vyraženého dechu, a já mezitím připravil šípem kraba o jedno oko. Druhé oko si pak krab začal chránit, takže já musel na stěžeň, abych ho oslepil úplně. Tomáš mezitím poslal do vody žádost a pak spolu s Lucií vzali do rukou sekery a šli porcovat maso na krabí salát. Lucie ještě k tomu léčí alespoň ta nejhorší zranění u námořníků, aby byli bojeschopní.
Honza mezitím na krabově těle oťukával krunýř, dokud nenašel měkké místo, kde nahodil berserka a šel mu do hlavy (nebo spíš do hlavohrudi) udělat díru. Krabovi se tohle úplně nelíbilo, takže se po něm rozmáchl klepetem, z čehož ho trochu vyhodilo to, že v ten moment jsem mu střelil šípem i do druhého oka, což mělo za následek, že Honzu netrefil přímo a jen ho zarazil hlouběji sám sobě do masa. Po nějaké době ho Honza dokázal udolat a krab se spolu s chaluhami a zbylými menšími kraby potopil zpátky do hlubin, zatímco Honzu jsme vytáhli za lano zpátky na loď.
Po vyléčení jsme vypluli dál na cestu, která nějakou dobu byla klidná, než kapitán v dálce zahlédl bouřkový mrak a brzy jsme se ocitli uprostřed dost silné bouře. A ačkoliv Honza s Lucií dali dohromady scionský hromosvod, bouřka neustupovala a dohnala nás na menší pustý ostrov, kde jsme se i s posádkou ukryli v jeskyni. Tu jsme pak šli napřed prozkoumat, a po nějaké době jsme objevili známky (obří) přítomnosti, a nakonec jsme našli i kostru kyklopa, který tam kdysi žil. Po chvíli debat nad tím, jak funguje pohřeb u kyklopů, jsme se dohodli, že informaci předáme Veronice, jakožto více znalé osobě.
Ani nad ránem se moře neuklidnilo, takže jsme začali vymýšlet, že dáme dohromady oběť Poseidonovi, a jelikož jsme na ostrově objevili dosti přerostlé (a to jakože obří) ovce, tak jsme se dohodli, že obětujeme jednu z nich. Po menším… fiasku s beranem jsme ulovili jednu ze starších ovcí, a předali ji moři, které se poměrně rychle pak uklidnilo a my mohli doplout až na pobřeží Olympu.
Společně: Pak už jsme bez dalších zdržení dopluli na pobřeží pod Olympem. Oba drakkary dorazily přesně zároveň a když se kapitáni začali hádat o vítězství, raději jsme je opustili i s oběma polovinami granátu sváru.
Na úpatí Olympu na nás čekalo stádečko pegasů, kteří nám naznačili, ať nasedneme. Nechali jsme se tedy donést na Olymp, předali obě poloviny sváru Athéně a pak byli velmi rychle vypoklonkováni pryč. Pegasové nás dokonce donesli až zpátky do Neapole.
Teď už zbývá jen doufat, že svár mezi titány nezpůsobí příliš velkou přírodní katastrofu.