Účastníci: Paddy Siodhachan O'Sullivan, syn Brigid; Marek Kazimír, syn Mandodarí; Mara Podkopecká, dcera Eponina; Riikka Studená, dcera Tuonetar; Tomáš Lin, syn Kui Xinga; Veronika Dušková, dcera Hádova; Aelfrída, dcera Afroditina.

Markovi tuhle zavolala Aelfrída, že volal chlápek z Dublinu na linku detektivní kanceláře a že Kovaříka nejde jako obvykle sehnat. I sepsal Marek SMSku „Irsko?cajovnazapulhodiny.“

A tak jsme se sešli v čajovně i s Aelfrídou, která měla přeci jen více informací. Jedná se hospodu John Kavanagh, které se někdy říká „U Hrobníků“, kde se v noci ztrácejí věci a ráno je tam spoustu věcí zdemolováno. Chvíli usuzujeme, co by to mohlo být. A vlastně od znectěných skřítků po duchy asi všechno. Takže stejně uvidíme na místě, až se dozvíme další informace přímo od majitele.

Aelfrída nám tedy zamluvila letenky a letělo se (jiné cesty jsme zavrhli, protože let byl vlastně nejjednodušší). Po ubytování v hostelu jsme se vydali přímo do hospody. Trochu to některým připomínalo motorest u dálnice. A je pravda, že budova to byla trochu chudší. Vevnitř to ale žilo. Kromě místních tam bylo i dost turistů, kteří velmi často neodhadli sílu irského piva (Američani, no). Viditelně nic zvláštního není, i když si na to mnozí z nás dávali pozor.

Po prvním pivu, co jsme si dali (a k tomu i panáka - alespoň někteří), Mara kontaktovala přímo majitele. Ten vylovil pomocného kluka a sám si k nám přisedl se sklenkou „živé vody“ (rozuměj whisky). Civilně jsme se představili a on nám vypověděl, jak to je. Policie nic neřeší, pojišťovna nechce platit. A přitom je to již 10 nocí, kdy ráno jsou rozbité půllitry i nábytek. Jako kdyby tam byla fakt velká rvačka. Ale zamyká poctivě a alarm nemá, protože mu tam nefunguje - prý vlhké zdi (jo, jasně). Žádné známky vloupání nejsou. Pro jistotu jsme se ptali, jak dlouho je majitelem s myšlenkou, zda nezanedbal nějakou úlitbu či něco podobného. Ale 6 let podnik fungoval normálně. Začneme se tedy vyptávat na cokoliv zvláštního, co by se stalo přibližně před 10 a lehce navíc dny. Vzpomněl si, že byl thunder-snow krátce po tryzně za anglickou královnu. No, domluvíme se, že zůstaneme po zavíračce a obhlédneme situaci. Dostaneme tedy klíč od dveří a po zavíračce zůstaneme v lokále sami.

Není pro nás velkým překvapením, že se lokál naplní za chvíli duchy. Oblečení odpovídá stáří tak 100-200 let. Směsice mužů a žen. Normálně si čepují pivo a to v nich opravdu mizí a nepadá na zem. Po chvíli tam ale skrze zeď vtrhne skupina vojáků s puškami a bajonety a začne mela. Půllitry létají vzduchem, sem tam nějaká židle a o pěsti není nouze. Jednu schytá i Mara, která se poté snaží vyskočit na pult a zakřičet, aby jí věnovali pozornost. Jediné, co jí ale někdo věnuje, je půllitr. Marek zkouší křičet, ale nikdo ho neposlouchá. Zbytek výpravy se bleskurychle schoval pod stůl, aby došel co nejmenší úhoně. Mara se ale zpoza pultu vrací s informací, že je v Dublinu někdo, koho by mohli poslechnout v takovéhle rvačce. Robert Emmet, velký řečník a rebel, kterého prý můžeme najít v hostinci Brazen Head. Rychle tedy vykvačíme z hostince.

Před hostincem narazíme na novofaundlanského psa, který se k nám nadšeně přidal. Vzhledem k tomu, že kromě Riikky a Mary, jsme nebyli schopní na něj sáhnout, bylo jasné, že máme záhrobního kamaráda.

Přesunuli jsme se tedy do Brazen Head. Daleko malebnější hospůdka, která měla ještě otevřeno. Tam jsme celkem snadno nalezli Roberta a přednesli mu problém včetně toho, že bychom ho chtěli vyřešit a ne jenom pro tuto noc. Ptal se, jak to v John Kavanagh probíhá a zmínil se i o ženách z Velikonočního povstání. Očividně jsou v hospodě rváči z různých konfliktů Irska a Británie. A on je, bohužel, vázán na místo a nemůže tam tedy s námi dojít. Sám se přitom domníval, že celou věc vyřešíme tím, že pomůžeme Irům vypráskat britské vojáky. Sami nechceme použít žádné letální věci a zároveň mnoho z nás jaksi nemá možnost na duchy normálně sahat. Robert nám tedy doporučil dojít do krypty v kostele St. Michan, kde jsou pohřbeni bratři John a Henry Shearesovi. Revolucionáři a právníci, kteří by mohli znát ty správné kličky.

I vydáme se tedy do kostela, kde jen krátce Marek zápasí se zámkem. A náš psí kamarád, který patří kapitánu Boydovi (jak nám Robert řekl), se dost postará, aby alarmy nebo kamery nefungovaly. V kryptě narazíme na velmi smutnou jeptišku. Když se jí zeptáme, co ji trápí, povypráví nám o svém „spolubydlícím“, který zde straší a nemá ruce (od zápěstí) a chodidla (od kotníků). A že má pocit, že byl potrestán nespravedlivě a není správné, aby takto trpěl i po smrti, neboť i jako duch ani ruce ani nohy nemá. Přemýšlíme tedy, že by bylo třeba mu vytvořit nějaké protézy, které přidané k jeho rakvi k těm zbývajícím kostem udělají obraz i na duchu. Tomáš tedy rozmíchá inkoust, naostří nůžky a jde na to. Vytvoří papírové ruce a nohy a zároveň vše popíše. Mara a Riikka mu u toho pomáhají. Trojka je dobré číslo v Irsku. A když je vše hotovo a nainstalováno v rakvi, objeví se duch mladíka s oblečením ze středověku a má jak ruce tak nohy! S úlevou se potom rozplyne. Jeptiška je velmi nadšená a děkuje nám. Zmíníme se, že hledáme bratry Shearesovi a ona je zavolá. I ti jsou potěšeni tím, co jsme pro ně a jejich společníka udělali. Předneseme jim tedy svůj problém a přidáme doporučení od Roberta Emmeta. Následně se před námi objeví láhev whisky, která nám umožní sahat na duchy. Máme ji vypít celou. Po krátké poradě, kdo všechno potřebuje, se nakonec usneseme, že jistota je bagr, a vypijeme ji všichni dohromady kromě Mary a Riikky, které pomoc nepotřebují. Efekt je zároveň pouze po zbytek noci a tak se vydáváme nakopat těm Anglánům zadky.

Vtrhneme, kromě Aelfrídy, která dělá zálohu a hlídače dveří zvenčí, do John Kavanagh jak vichřice. Marek, Veronika a Mara jedou přímo do bitky. Riikka je v zádech momentálně bránících Irů a pomáhá jim svou vlastní krví. Já pomáhám burcovat Iry hrou na harfu a výkřiky jako „Za Irsko“ apod. Tomáš je stranou a hlídá situaci. Z Marka se stane boxující chobotnice a z Mary je za chvíli vtělení bitevní bohyně, protože ve rvačce přijde o svršek oblečení a s rozpuštěnými vlasy a holýma rukama připomíná válečný aspekt jakékoliv keltské bohyně. Marek s Veronikou prolamují šik anglických vojáků, do kterých následně Irové vráží klín a po chvíli boje a rytmického povzbuzování Irů se angličtí vojáci usnesou, že tohle nebyl dobrý nápad a začnou prchat. A těm, kterým nedojde, že by se měli dekovat, to řekne Mara. Krátce před úsvitem se tedy hospodou ozývá vítězný výkřik doprovázený harfou. A celé tohle postupně vybledne. Do odchodu duchů pak Mara sdělí, že Robert Emmet vzkazuje, že zbytečné násilí je zbytečné. To duchové zaregistrují a postupně odejdou.

Ráno je hospoda zase jak po výbuchu, ale máme pro majitele radostnou zprávu, že by se to již rozhodně v nejbližší době nemělo opakovat. A že kdyby, nedej bohové, zase někdy ano, tak ví, kam má zavolat a my to budeme řešit i dříve a hlavně budeme vědět, co nejspíše to bude. Pomocí lékárničky jsou ošetření všichni poranění (drobné tržné rány apod.) a může se jít konečně vyspat. A jestli bude chuť, tak udělat i tu příjemně světsky přízemní tour de pubs, kdy nepůjde o duchy, ale opravdu jen o ty hospody…