Účastníci: Paddy Siodhachan O'Sullivan, syn Brigid; Robin Svoboda, syn Andraste; Nela, dcera Neith; Martin Škrábal, syn Saramy, a Chňapal; Francesco Olmeg de Alva Icaxotzin, syn Nezahual Coyotla; Petr, syn Zhuronga; Nora, dcera Heimdallova; Aelfrída, dcera Afroditina.

Robinovi se ozvala Aelfrída s tím, že do detektivní kanceláře Tajemství volala dívka z Anglie. Holčina postrádala svého přítele a podle všeho se ztratil v lese. Přišla nám tedy SMSka: „Detektivní kancelář Tajemství má job. Hledáme ztraceného boyfrienda, zn. Neznámé. Sraz v Obskurní.“

V Obskurní jsme se od Aelfrídy dověděli, že dvojice pochází z městečka Heath and Reach a les se jmenuje King‘s and Baker‘s Woods. Rozhodli jsme se cestovat přes divadlo do Londýna a následně do samotné vesničky Heath and Reach.

Tam jsme se setkali s Anne Smith, která vypadala, jako by poslední dny jen proplakala. Podle ní její přítel Mark Brown zmizel před třemi dny v blízkém lese. Měli mít schůzku, ale na tu Mark už nedorazil. Předtím chtěl jít pozorovat ptáky, kteří byli nokturnální (aktivní v noci). Markův mobil byl nedostupný.

Dostali jsme ještě echo na tzv. starého Tobiho, strážce místního lesa. Vydali jsme se ho navštívit před stupem do lesa. Usoudili jsme totiž, že čas hraje v náš neprospěch a spěchali jsme. Tobi potvrdil dosavadní informace a o pověstech spojených s lesem jen utrousil, že tam jsou víly a ukousnou nám nohu. Ani asi nevěděl, jak je vlastně blízko pravdy.

Vešli jsme tedy do lesa. A za chvíli zjistili, že jsme v jiném lese. V lese, kde neplatí pravidla. Nela se snažila orientovat v lese. Normálně je v tom opravdu dobrá, ale tady to nešlo. Robin se chytil jedné cesty a chvíli jsme po ní šli. Pak kus od ní v lese zařehtal kůň. Sešli jsme tedy z cesty a když jsme se otočili, tak les byl úplně jiný. Šli jsme tedy vpřed a došli na palouk s koněm a mužem v ostružiní nebo maliní. Zkrátka trnité šlahouny. Nela prohlédla koně a sedlové brašny. Nic kromě pečetního prstenu s neznámým symbolem ale nenašla. Já s Robinem jsme klacky očistili rytíře od šlahounů a on se posadil. Neměl ale oči a byl oblečený do směsice zbrojí, takže nešlo určit, jestli pocházel z nějakého období. Sám se nám představil jako Gwenodan Osamělý. Byl si dost vědom toho, že je mrtvý, a sám řekl, že jeho duši už les má. Sám les označil za Brocéliande, kouzelný les ze starých francouzských legend. Nele věnoval svůj pečetní prsten a nasedl na svého koně a odjel. Přitom nám doporučil najít úkryt na noc, protože les je v noci velmi nepřátelský, a varoval nás před zabíjením lelků.

Při hledání Francesco označil tenhle les za „antiúhelný kámen“.

Hledali jsme tedy úkryt podle rady a díky Robinovi jsme našli hospůdku „The Slaughtered Lamb“. Jelikož padal soumrak, rozhodli jsme se jít dovnitř i přes ten nelichotivý název. Ve vnitř byl teplo a celkem útulno. Na ohni byl kotel s nějakým jídlem, které sice hezky vonělo, ale já jsem ho dal stranou a najedli jsme se z vlastních skromných zásob. Pak jsme se uložili ke spánku s rozdělenými hlídkami. Venku už se stmívalo a les se opravdu začal chovat divně. Jako kdyby se větve stromů natahovaly po budově, ve které jsme byli.

Když měl hlídku Petr, skrze krb přiletěl po kouskách skřet a složil se dohromady. Následně snědl veškerý obsah kotlíku. V krbu se objevil druhý skřet a dožadoval se jídla. Petr mu dal sendvich, ale pak se snažil přesměrovat pozornost na druhého skřeta, který snědl veškeré jídlo. Skřeti se do sebe pustili, rozložili se zase na jednotlivé části těla a vyletěli komínem. Přitom rozházeli hořící uhlíky z krbu.

Hospoda hořela a Petr nás všechny musel vzbudit. Protože, ač se to může zdát divné, řádění a hádka skřetů nikoho s nás neprobudila. Jali jsme se hasit požár. Nejlépe se dařilo Petrovi, který část ohně vrátil pomocí modlitby k svému otci skrze své ruce zpátky do krbu. Pak se všechno pokazilo, když se pomodlil Francesco s přáním očistit to místo. V tu chvíli Francesco omdlel a hospoda zmizela. Byli jsme tedy vystaveni lesu a lelkům, kteří byli všude okolo. Lelkové na nás začínali dorážet. Štípali a škrábali, kam jen mohli. I když se je Petr snažil odhánět hořícím mečem, pořád jsme si pamatovali, že je nesmíme zabít. Nebýt Aelfrídy a její lebky, byli bychom ještě po tmě.

Pak jsme zahlédli divně hýbající se postavu. Když přišla blíž, poznali jsme Marka. Místo očí měl otevřené zobáky lelků a pod kůží se mu hýbalo snad celé hejno těch strašlivých ptáků. Petr, ve snaze udržet takovou bytost od nás, mrskl mezi nás a tělo molotov. Vytvořil tak sice bariéru, ale zároveň vydráždil les, který si jinak držel určitý odstup, až k nepříčetnosti a stromy se vydaly nás rozmáznout. Pár okamžiků před tím, než by se jim to podařilo, se objevilo schodiště.

Jenže pak se objevily první schody tvořené měsíčním světlem. Příliš jsme neváhali a vydali se na schodiště. Na spodní schody spadla prázdná Markova kůže, ale les zůstal už mimo.

Na Měsíčním schodišti nás přivítala osoba v benátském karnevalovém rouchu i s maskou a nabídla nám obchod slovy: „Na kolik si ceníte vlastní životy?“ Prý by nebyl problém nás vrátit na to místo, kde nás vyzvedli. To opravdu ale nikdo nechtěl. Rozhodli jsme se tedy, že za „odvoz“ na správné místo a ve správný čas nakonec zaplatíme. Včetně té kůže. Zaplatili jsme směsicí vlasů, vousů, kusů jater, očí, malíčků, schopností křičet, kompletního ochlupení včetně kořínků, vzpomínek nebo tajemství (pokud vás zajímá, kdo zaplatil co, zeptejte se, prosím, osobně). Pokud jste nikdy neplatili, vězte, že ti stříbrní pavouci, co si platby brali, byli také dost děsiví. Měsíční schodiště nás následně dopravilo tam, kam a kdy jsme chtěli. Kůži jsme pak nechali kus v lese a její nález nahlásili Tobimu, který se postaral i o identifikaci. Anne jsme tohle udělat opravdu nechtěli.

Pak jsme se raději sebrali a odjeli do Londýna a odtud zpátky do Prahy přes divadlo…

(upraveno pomocí Robina 19.8.2019)