Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


mesto_mrtvych_autoru_-_7.8.2020

Město mrtvých autorů

Účastníci: Radim (Cortéz), Lenka (Selene), Lea (Bes), Tomáš (Kui Xing), Mara (Epona) (část), Gwen (Apollón), Paddy (Brigid), Nela (Neith)

Abstrakt: Spontánně jsme se propadli do snění, protože tam dělal problémy muž jménem Ambrose Bierce – odraz toho amerického spisovatele. Pátrání po něm a po spojencích nás zavedlo do Města mrtvých autorů. Bierce se podařilo najít a přemoct a v tuto chvíli se mu dostává terapie.

Navazující úkol: Zkontrolovat, jestli Biercovi terapie pomohla, a zajistit, že jeho nový dům ve Městě mrtvých autorů bude v sousedství literátů, se kterými bude mít společnou řeč.

Podrobnosti: Objevili jsme se na louce plné vlčích máků. Než jsme se stihli rozkoukat, stalo se něco divného a do toho pole se prolnul obraz strašidelného lesa tak, že tam obě ta místa byla zároveň, asi jako kdybyste ve Photoshopu dali dva obrázky přes sebe. Mara proto zavolala Malcolma Sanda, Morpheova syna, trvalého rezidenta ve snění a celkově fundovaného odborníka, a ten nám situaci objasnil: Problémy spočívají v tom, že dochází ke „spojování věcí, které by se spojovat neměly“. Může za to osoba jménem Ambrose, jeden z rezidentů Města mrtvých autorů. To je místo, kde se nachází odrazy slavných literátů. (Nejsou to duchové! Spíš koncentrované představy lidí o těch autorech. Jsou tam jen ti, co už jsou po smrti, a jejich charakter a schopnosti odpovídají právě tomu, jak si je lidé představují, ne tomu, jací byli ve skutečnosti.)

Také jsme se dozvěděli, že pro boj s Ambrosem si máme sehnat na podporu nějaké spřátelené autory, že prý s ním víc svedou, když jsou stejné podstaty jako on.

Malcolm nám zařídil zkratku a my jsme vstoupili do města – a jako první místo hned za branou jsme spatřili tematicky hřbitov. U jednoho z náhrobků seděl Gogol, kterého jsme identifikovali podle jeho řečí o sbírání mrtvých duší. Díky osudu za to, že jsem maturoval z ruské literatury.

Potom jsme si dali kolečko po dalších autorech a literátech, kdy jsme vždy někoho nejdřív museli poznat (podle místního zvyku se tamní rezidenti nepředstavují jménem a je potřeba ho uhodnout nebo se nechat představit), vyložili mu problém a nechali si doporučit další kontakt nebo další postup. S kým jsme za tu dobu mluvili:

  • již zmiňovaný Gogol, identifikovaný podle mrtvých duší a se schopností mrtvé duše vyvolávat
  • Puškin, identifikovaný podle karty pikové dámy v ruce (a toho, že to byl mladý švihák v ruské čtvrti), zřejmě schopný dobře střílet
  • Tolstoj, identifikovaný podle fascinace vlaky a schopný vsugerovat intenzivní touhu spáchat sebevraždu
  • Dostojevskij, identifikovaný podle zmínek o zločinech a trestech a diskuse o tom, za jakých okolností je morální spáchat vraždu, a vlastnící velmi ostrou sekyru
  • Kerouac, identifikovaný ve chvíli, kdy k nám za silného troubení přijel ve svém křápu, schopný jezdit jako totální pirát silnic a nezabít se přitom
  • Christie, k níž nás dovezl Kerouac, distingovaná dáma v úpravném anglickém domku, která má o všem přehled. To ona nám řekla, že se původcem problému je Ambrose Bierce (do té doby jsme znali jen křestní jméno), a dovedla nás do sousedství, v němž původně bydlel.
  • Poe, bydlící v rozpadajícím se domě a s havranem na rameni, schopný si nasadit masku rudé smrti.
  • Chambers, který chudák nemá rozpoznatelný obličej a vypadá jako král ve žluté. Holt je poznat, že lidé znají jeho dílo, ale jeho osobně skoro ne. Schopnost jsme úplně neřešili, ale zmiňoval „dotyk krále ve žluté“.
  • Lovecraft, odtažitý muž v obleku, který působil, jako by se pod jeho oblečením hýbala chapadla. Mimo jiné bydlí v zeleném jezírku.

Poslední trojice má na Bierce pifku, protože tvrdí, že Chambersovi ukradl nápad na povídku o Obyvatel Carcosy (muž bloumá děsivým lesem a má halucinace). Proto nás k nim také Christie zavedla – mají osobní důvod se s ním vypořádat. Poe mu nicméně i přesto chtěl hlavně pomoct – přemoct ho a odvést do Zeleného domu, což má být nějaké pozitivní místo, které se dá dobře používat jako léčebna. Chambers by ho chtěl prostě zničit a zašlapat do země a Lovecraft vlatně nevím, ale obávám se, že by Biercovo šílenství chtě nechtě spíš podpořil.

My se přiklonili k názoru, že Bierce bude spíš nemocný člověk potřebující pomoc než prohnilý plagiátor ničící Snění pro čisté potěšení. Pokusili jsme se tedy poskládat skupinku autorů, kteří mu budou chtít pomoct a budou na něj mít pozitivní vliv. Skončili jsme s trojicí:

  • Poe, protože má s šílenstvím zkušenosti a bylo vidět, že chce Biercovi pomoct;
  • Dostojevskij, protože hodně psal o morálce a o tom, že po zločinu může a měla by následovat obroda
  • Čapek, protože znal lidi, měl je rád a věřil jim.

Čapka jsme nejdřív museli najít; vydali jsme se hledat českou čtvrť celkem naslepo, brzy jsme ale naštěstí potkali Lewise Carrolla na procházce a ten nám poslal jako průvodce králíka, díky kterému jsme cestu zvládli coby dup. Čapek sám vypadal jako zpodobnění archetypu obyčejného člověka – bydlí v útulném domku se zahrádkou, má psa a kočku a podle všeho jsme ho vyrušili u nějakého kutění. Jakmile jsme mu vysvětlili situaci, souhlasil, že nám pomůže, protože to je důležité a musí se to udělat. Prostě sympaťák.

Pak už byl čas na epické finále. Lea nás navigovala Sněním a zvládla to tak expresním tempem, jako by ji k Biercovi něco přitahovalo. Ocitli jsme se uprostřed lesa z povídky Obyvatel Carcosy (rozeklané větve stromů, šepotavě znějící ševelení větru v korunách stromů), na mýtině, kde jednak byly tři sochy zpodobňující postavy z té povídky, rys, sova a stařec s pochodní, jednak Bierce sám. Trochu překvapivě na džentlmenta z 19. století byl svlečený do půl těla – možná jeden z projevů jeho šílenství?

Potom začala velká přetahovaná o to, kdo bude tomu místu udávat podobu. Bierce byl na domácí půdě, takže se rozhodně hodilo, že jsme na něj měli takovou přesilu. Pokoušel se oživit les, dostat stromy až k nám a zmlátit nás větvemi, nechal ze země vyrůst kořeny ovíjející se kolem nohou, z oblohy nechal sesypat listí přetvořené na něco velmi ostrého a nebezpečného a nechal na nás (přesněji na Čapka) padat stromy. My jsme ovšem předvedli dokonalou týmovou práci – Lea držela to místo stabilní silou vůle (tzn. v podobě normálního lesa namísto zblázněného lesa, kde nás všechno chce zabít), já ji v tom podporoval, Tomáš vytvořil kaligrafii slova „řád“, Nela rozstřílela lukem ty tři sochy, Lenka na Bierce zaútočila údernou literární analýzou, Paddy pro dokreslení atmosféry vyprávěl polohlasem nějaký příběh a Gwen tomu dala hudební doprovod (na detaily uměleckých vystoupení jsem se bohužel nedokázal úplně soustředit, ale věřím, že na vyžádání budou oba ochotní uvést reprízu, ostatně Lenčina literárního rozboru se hádám týká totéž). Ani autoři nelenili: Dostojevskij vzal na kořeny sekyru, Poe pomocí masky červené smrti změnil ostré předměty padající z nebes na kapky krve, Čapek zlikvidoval padající stromy krakatitem a dal poté Biercovi ukázkovou složku a tím bylo po boji. Naši spřátelení autoři si potom Bierce odvedli, aby mohli začít terapii, a my se mohli v klidu probudit.

Celkově tedy asi úspěch, zajímalo by mě ovšem, proč začal takhle bláznit zrovna Bierce a jestli se to nemůže stát ještě někomu dalšímu.

mesto_mrtvych_autoru_-_7.8.2020.txt · Poslední úprava: 2024/01/15 23:43 autor: tarik