Osoby a obsazení: Mi Nü-Chai, Scion Kuan-tiho; Dana Kobrová, dcera Višnuova; Jan Þorsson Dobrovský; Kalen Jezerková, dcera Poseidonova; Lea, dcera Besova; Nora Lindkvist Hadarðóttir; Ráchel Rozvážná, dcera Athénina; Tarik, syn Neith

To se tak jednou zase Scioni probudili ve Snění, stáli na pláni a koukali na sebe.
Mini stále stejně vypadá jako tradičně oděný vysoký čínský bišík s dlouhými vlasy v částečném „wuxia drdolu“, za pasem meč a oproti dřívějšku má o něco tmavší stín.
Ráchel má nově na vlasech síťku, prošla jí i šavle. Na sobě bledě modrou košili, vedle zapínání výšivku sovy, která v pařátech drží svitek v pouzdře a kolem sebe má olivové snítky. Náramek, co běžně nosí, je prodloužený do nátepníku (výšivka: déšť, pomněnky, pero s inkoustovou stopou), k tomu oblekové kalhoty s velkými a dobře uzavíratelnými kapsami a brašnu přes rameno s pouzdrem na mapy.
Tarik je mladý Egypťan s dlouhými rozpuštěnými vlasy, s sebou luk a šípy, oblečení volnější s částečně odhalenou hrudí, na krku relik (čumák krokodýla zúžený do hrotu šípu).
Daně prošel katar, je oděná v zeleném paňdžábí lemovaném výhonky růží, ve vlasech má na piráta šátek vzorovaný jako tygr, vlasy se jí pohybují jako normálně. Na rukou má relik, takže náramky s prstýnky spojené bronzovými plíšky. Kolem pasu toreadorský šátek.
Lea je menší než mimo Snění, jizvy se jí stříbřitě lesknou, oblečená v lehkých letních šatech, co vlají větru, stejně jako vlasy se zlatými pramínky.
Nora je naopak vyšší, světlé vlasy na ježka, mléčně bílé oči, na sobě pracovní oblečení, přes ramena honosný černý plášť. Ruce má od špiček prstů po lokty špinavé od hlíny, za pasem vrhací dýky.
Kalen působí jako někdo, kdo je doma na mořském pobřeží a jehož vlasy nejsou nikdy úplně suché. Má s sebou řetěz, který má oproti běžnému stavu na jednom konci kotvičku. Přes rameno tašku z níž kouká dlouhé stéblo.
Þorsson je další z těch, co jsou ve Snění vyšší, takže má na výšku přes dva metry a je o něco rozložitější. Zjizvený, na sobě kalhoty něco mezi vikingským střihem a vrcholným středověkem. Přes ramena má medvědí kůži (oproti běžnému stavu má tahle kůže i lebku). Vlasy má na extrémně krátkého ježka, k tomu zrzavý plnovous. Prošlo mu kladivo a kulatý štít, na kožené šňůrce má kus něčeho, co vypadá jako beraní roh.

Rozhlédneme se, dle poněkud nereálných hradem usoudíme, že jsme pravděpodobně u některého Města (jsou tři, autorů, dramatiků, básníků), Lea uvede pro ty, kdo tu ještě nebyli, místní zvyklosti – mj. obyvatelé se nikdy nepředstavují sami, je třeba je buď poznat rovnou nebo jim pokládat návodné otázky. Míra uraženosti při nesprávném rozpoznání kolísá kus od kusu. Jakmile přijdeme blíž, vidíme rozestavěnou temnou věž pro Kinga, takže jsme ve Městě mrtvých autorů.

Záhy uslyšíme tlumenou hudbu, zní to jako balalajka a taky uvidíme chmurně působící dům se zahradou, kde sedí trojice pánů u karetního stolku. Ti, co byli na první výpravě do Města poznávají Dostojevského (má u nohou sekeru) a Tolstého (jeho oči by vás mohly přesvědčit, že chcete skočit pod vlak). Třetí pán působí jinak, nepije na rozdíl od Rusů vodku a kouří dýmku. Proběhne představovačka přítomných dvěma známým pánům a Lea bryskně vydedukuje, že přísedící třetí je Arthur Conan Doyle.
A pánové přejdou k místnímu problému – zmizely tři osoby. Nejprve Emily Brontë, která si často vyjde někam na blata. Ale Charlesi Dickensovi na tom bylo něco divné a vydal se za ní. Cestou procházel francouzskou čtvrtí a někomu zmínil, kam jde, takže když se nevrátil, Francouzi se zhádali a Émile Zola vyrazil ve stopách Emily a Charlese… a nevrátil se taky. Se sestrou Emily, Charlotte, se o tom ještě nikdo nebavil (Anne prý ráda cestuje po městě a není moc k zastižení; Branwell tu nejspíš někde je, ale Doyle ho neviděl).

Další cesta vede do anglické čtvrti k Brontëovic domu, který je velmi rustikální a zároveň podivně labyrintoidní, má různá nesymetrická okna a tři vchody stejné velikosti – nad jedněmi dveřmi jsou knihy, nad druhými rostliny, listy a větve a třetí stužky, proplétané jako pentle. Zaťukáme na dveře s knihami, ozve se „dále“, vejdeme dovnitř, představíme se a že bychom rádi mluvili s Charlotte o Emily. Charlotte sejde ze schodů, dostane nástin situace, ukáže, kterým směrem jsou blata (shoduje se s tím směrem, co ukázal Doyle) a že by s námi ráda šla, ale Emily si dost potrpí na soukromí a už jednou měly kvůli tomu konflikt, raději nezabrušovat. Po Scioním „na shledanou“ Charlotte prostě zmizí.

Francouzská čtvrť má takový bohémský drive, Montmartre co se urval ze řetězu, kromě pár míst, kde se z řetězu urvala Provence. Zamíříme do baru, kde se nachází hromada stojanů na víno, vzadu velký sud, přítomní mají barety, šátky, povalují se tam bagety. True power of frenchness. Jazyk je směs francouzštiny a nadpřirozené unilinguy.
Barman tam není, ale místní týpci, jakmile zmerčí tlupu s větším množstvím dívek okamžitě distribuují víno a sýry. V jednom jsou červi a mrkají na Noru. Nora se zeptá po směru, kde se nachází někdo, s kým se tu Zola pohádal. Ze sýra vyleze skupina červů a dolezou před úpravně oděného muže, který sedí na baru a poskládají se do šipky.
Vedle upraveného se nachází výstředně oděný mladík a další muž, pro změnu v uniformě. V trojici po nějaké době debaty identifikujeme Guye de Maupassanta (uniforma), Honoré de Balzaca (upravený zjev) a George Sand (výstřední mladík). A dozvíme se, že jedna z věcí, co tu padla, než za sebou Zola praštil dveřmi je, že by v tom záhadném zmizení mohl být nějaký cizí vliv. A těžko říct, jestli někdo ze ztracené trojice byl někomu neznámému natolik trnem v oku, aby si to s ním vyříkal, ve městě se tohle běžně neděje, za městem to není vidět, zkrátka máme si dávat pozor.

Z francouzské putyky se vydáme směr blata a za veselé debaty o izotopech olova a znečištění Evropy dorazíme do mokřadů. Na kterých se povaluje mlha, bohužel se mrcha nedrží pohromadě, stopy žádné nevidět (kromě těch, co za sebou necháváme my). Tarik mapuje terén a Lea ho směřuje a za dalším kopcem se nám otevře neutěšená vyhlídka na vnitřnosti roztahané po zemi (identifikováno Tarikem jako vepřový pajšl), kus polámaného vozíku a polozbořené kůlny. PING je oranžová.

Pak se ozve výkřik, který nezní lidsky ani zvířecky a objeví se létající fakin věc s netopýřími křídly, drápy, tlamou plnou zubů a velkýma očima; ksicht jako člověk, kterého někdo nabral do ksichtu kladivem zkřížený s piraňou. Zrůda je lehce průsvitná a ve středu těla je láhev. Bojová část se vrhne do akce, nebojová nepřekáží a Nora se plíží do kůlny. V kůlně najde někoho, kdo jeví známky otravy alkoholem a přivolá Danu. Þorsson, na kterého má létající hovado spadeno primárně (aneb kdo z téhle bandy působí jako potenciálně největší alkoholik), stvůru tauntuje výkřikem „Nedal by sis vodku šmejde?“ věc se na něj rozletí a schytá to štít, který po ráně projde značným úpadkem. Ráchel pozoruje scénu a upozorní přítomné, že se tím fakt nechtějí nechat praštit, nebo dopadnou jako štít. Věc poletuje, pěkně sviňsky, snaží se k sobě nalákat fightery stylem ‚chybí ještě kousek a už ho máš‘. Tarik střelí do flašky, šíp se zabodne a působí to, že se hlavně poněkud rozleptal. Þorsson dalším výkřikem „Tak vodku máš rád a co rum, nedal by sis rum, Rozumnou Univerzální Medicínu?“ přechází na full dodge a uskakuje dalšímu útoku. Dana mezitím prohlédne pána s otravou alkoholem a otravu z něj vytáhne. Z kůlny se ozve strašlivý řev, nestvůra zavřeští odporně šplouchavým hlasem a zmizí.

Všichni se nahrnou do kůlny, kde sedí Dana s Norou u notně zmateného Zoly, který je dost překvapený, že tu poletoval Zabiják (jeho schopnost, ruku nahoru, kdo to nečekal), který by neměl fungovat bez jeho aktivní vůle. A pro jeho ovládání se vyplácí nepít, takže se rozhodně nenapil sám. Ještě si vybaví nějaký pohyb typu „to není větříček“ a pak už nic.
Dále zjistíme, že za Dickensem se vydal, protože Dickens jako „ztracené štěňátko v lunaparku.“ A jestli to byl útok adresně na Zolu, to sám těžko pozná, jistě, některým lidem se nelíbí, jak žije a jak píše a jemu se zase nelíbí, že jsou někteří z Francouzů antisemiti.

Zola chce rozhodně jít s námi, tak vyrazíme opět pod vedením Ley a Tarika dál a po další terénní nerovnosti se ozve strojový rachot (a semafor je opět oranžový). Před námi se rozprostírá hala se sadou strojů, jde z nich pára a je tam vedro, části strojů se pohybují. Kalen si to prohlédne mysterkou a má z toho dojem abstraktního konceptu from hell, Ráchel si zase všimne, že ta věc nemá strojovou logiku. A na zemi se válí bavlna, čili krásný fire hazard v ceně.
Mezi stroji zahlédneme průsvitnou postavičku dítěte, po Nořině „Charlie, můžeš jít za námi“ vyleze hubený malý průhledný hoch. Nemluví, ale pomocí našich otázek a jeho gestikulace zjistíme, že na druhé straně je zraněný Charles Dickens. A že stroje, aby se zastavily (protože probíhat tam za plného chodu by byla velmi nepříjemná sebevražda), je potřeba nakrmit krví, fungovaly by taky slzy nebo pot. Nora se to rozhodne přitopit přes Justice, Charlie v ní zmizí a pak máme velmi plačící Noru, kterou Þorsson zvedne nad stroje, ať ty slzy neprolévá zbytečně. Zajímavé je, že se slzy vsakují, nestékají. Stroje se na okamžik zrychlí a pak zpomalují, až se zastavíme.
Rychlý sprint skrz a tam na zemi leží na zádech Dickens v bezvědomí. Dana checkne, jestli je taky otrávený (ne) a z další prohlídky vyjde najevo, že mu někdo dal starou dobrou ruční prací pořádnou nakládačku. Nora mezitím povídá, že Charlie je duch minulých Vánoc a reprezentuje všechny děti, co žily a žijí v takových podmínkách. A že tu někdo byl, něco velkého a zlého, nějaký oheň nebo požár. Rozhodneme se vypadnout, pro jistotu stroje ještě pokropíme krví, zase nastane to zrychlení a pak zpomalení a ztichnutí a prořítíme se ven.

Dickens je stále mimo, ale působí lépe, rozhodně pravidelněji dýchá, Ráchel mu položí ruku na rameno a praví, že potřebujeme jeho pomoc. Načež se probere a zeptá se, jestli jsme všichni v pořádku, Zola protočí očima a ucedí: „Jsem to říkal, štěňátko v lunaparku.“ Dickens dále praví, že šel přes blata, asi zavolal Emily jménem, zahlédl pohyb, světlo jako od ohně a pak už si nic nepamatuje. A že jeho schopnost je velmi specifická a rozhodně by neměla fungovat, když je v bezvědomí, tak je ujištěn, že totéž říkal Zola a také se v tomto konkrétním případě ve svém předpokladu trochu mýlil. Dojdeme i k otázce Charlieho, Dickense především zajímá, jestli na nás nemluvil, když zjistí, že ne, tak prohlásí, že kdyby se tak stalo, tak se spolu nebavíme, neb je Charlie hlas všech minulých Vánoc a nejhorší je, když začnou křičet. A hala je prostředí, neb ve Snění je krajina tvárná, zejména tady na blatech, což je dost nondeskriptivní oblast a nejspíš tu hala nějakou dobu bude a pak zmizí.

Obohaceni i o Dickense se vydáme dál, Lea má pocit, že bychom měli být už blízko Emily, zase je tam nějaký kopec, PING je tradičně oranžový, na jinou barvu asi dnes nárok nemáme. Za kopcem stojí něco, co vypadá jako venkovské anglické stavení, je tam hlavní dům a stodoly, do podkresu kvílí na blatech vítr.
Když přijdeme blíž, tak si všimneme, že přední část je brutálně ohořelá. Na zavolání „Emily“ se neozve nic, tak vejdeme dovnitř, na zemi jsou saze a úlomky dřeva a od stropu se ozve: „Rozhodně můžete být něčím užiteční. Třeba zahořet pro věc.“ Nahoře se rozsvítí… tím, že začne hořet střecha a nahoře pod trámy sedí mladý muž. Po otázce, je-li to Branwell Brontë odvětí, že to je působivé a že můžeme začít utíkat. Což se nám nechce a namísto toho si začneme povídat, takže z Branwella vyleze, že jeho aktuální znamení je Ublíženec, protože jeho sestry vyžraly všechnu pozornost a úspěch a on nemá ani místo v jejich domě a cokoli, co udělal, nikdy nebylo dost dobré… po troše vymlouvání díry do hlavy a prokázání znalosti alespoň jedné věci, co napsal, ukecáme Branwella, aby se nejprve omluvil přítomným pánům autorům (po Dickensově „Naprosto chápu, to je v pořádku“ Branwell na okamžik vypadá, že se mu zauzlovaly mozkové závity) a Zola ucedí, že už to nemá opakovat a co to vlastně bylo. Takže se dozvíme, že Branwellova schopnost je zažehnutí a říká jí Anger of Angria.

Vylezeme ze stodoly, ta za námi spadne. Za dalšího vymlouvání díry Branwellovi do hlavy dojdeme k hlavní budově, Branwell zabuší a zavolá: „Emily! To jsem já, promiň, je mi to líto.“ Dveře se otevřou, Emily má rozpuštěné vlasy, je bosá, sukni zablácenou a Emily mu skočí kolem krku a pak se ho zeptá, co si sakra myslel. A táhne ho domů. Branwell začne mírně drhnout, že Charlotte bude naštvaná, nicméně celkový konsensus je, že by si sourozenci měli konečně promluvit i tady, což podle všeho doposud neučinili, tak následuje cesta zpátky. Emily drží Branwella a cestou zmíní, že Charlotte byla nejstarší, vždycky měla pocit, že se musí o všechny a všechno postarat a špatně nesla Branwellovo pití, rozhazování peněz, ulejvání se ze studia… a ona, že se snažila bratrovi pomoci, ale nakonec to špatně dopadlo, holt zamilovat se do vdané ženy je nešťastné vždycky. Ve městě se s tichým „Užijte si rodinné drama“ rozloučí nejprve Zola a s „Nebudu křenit“ Dickens, ještě ho požádáme, aby to zašel vyklopit Doyleovi.

Dojdeme k Brontëovic domu. Otevřou se dveře, stojí tam Charlotte a nastane Rio. Branwell se ptá, jestli si Charlotte vážně myslí, že nemá v domě místo, Charlotte praví, že to teda nemá, nadělal dluhy, pil, měl všechno, zatímco sestry neměly nic. Branwell oponuje, že to bylo přesně obráceně. Charlotta smečuje, že on byl to zlaté dítě, ten úžasně talentovaný, co umí malovat a psát a namísto toho chlastal a ona dobře ví, že ho Emily po nocích tahala domů zadními dveřmi. A ano, sestry si dovolily začít psát, aby měly nějakou obživu, když jejich bratr rozházel peníze a nadělal dluhy a nemá se co divit a proč brečet. A trvá si na tom, že ho nepustí přes svůj práh, Emily kontruje, že to je taky její práh, Charlotte zkonstatuje, že to sice ano, ale dům je jeden a jestli ho zase Branwell zapálí, což už se jednou stalo, zapálil si postel, tak dům nebude a to přes ni neprojde.
Do hezké sourozenecké výměny se sem opatrně vkládají Scioni a nakonec Lea navrhne, že by mohla pomocí své schopnosti, která jí umožňuje ovlivňovat Snění, zkusit Branwellovi postavit dům. To se Charlottě už zamlouvá a když se Branwell zeptá, jestli pro to může něco udělat, Charlotta se zatváří „now I am shocked.“ Lea praví, že by od něj potřebovala primárně vědět, jak má ten dům vypadat (blízko, ale zase moc, s kouskem pozemku, ne moc velkým, do domu by se měl vejít klavír, velká okna, aby tam dobře šlo světlo).

Vyptáme se, kdo tady v okolí bydlí a po rozloučení s Charlottou jdeme nejprve k Agathě Christie. Ta vypadá jako Miss Marple a řekne, že už nás čeká, u stolu je přesný počet šálků čaje na přítomné a než stihne kdokoli něco říct, Agatha prohlásí, že jí to samozřejmě nebude vadit, místa je tu dost a když se to provede dobře, bude to fungovat. Lea se zeptá na nějaké rady, jak by se to mělo provést dobře. Agatha odpoví, že Jane (Austen) by jí určitě řekla, že má následovat své srdce, Agatha by radila následovat rozum a kdyby si nemyslela, že to Lea zvládne, tak by ji v tom nepodporovala. S tím, že se máme určitě zase někdy zastavit, nás vyprovodí.
Další potenciální sousedka je Jane Austen, ta působí na něco kolem dvaceti, její dům má větší pozemek. Jane by nový soused nevadil, pokud by jemu nevadilo, že se tu občas odehrává nějaký společenský život, Branwellovi to nevadí. Jane ještě praví, že se máme nechat vést svým srdcem, neb srdce se nemýlí.
Emily po odchodu prohlásí, že Doyle a Agatha Christie spolu občas hrávají šachy nebo dámu a že Branwellovi nedoporučuje Doyla navštěvovat, neb ten člověk je schopen říkat to, co chce říct druhý a to může být trošičku denervující.

Pak Branwell s Leou vyberou místo, je tam nějaký štěrk, Branwell řekne, že to zkusí nakreslit a pak začne v tom štěrku napůl kreslit a napůl modelovat obrys budovy, Lea vnímá, že to je přesně to, co potřebuje vidět a snaží se to podpořit stylem „Rozum a cit.“ Všem se pak před očima rozestoupí prostor, vynoří se pozemek navíc a na něm se objeví dům, vypadá, jako by tam byl vždycky. Branwell ještě stihne říct „děkuju“ a v ten moment se všichni probudí ve svých postelích.