Osoby a obsazení: Mi Nü-Chai, Scion Kuan-tiho; Dana Kobrová, dcera Višnuova; Nela, dcera Neith; Omari, dcera Khonvoumova; Orm Saarinen Válisson; Ráchel Rozvážná, dcera Athénina; Taiki, syn Benkeie

Všichni jdeme spát a jak už se tam občas Scionům stává, najednou přejdeme ze stavu horizontálního do stavu vertikálního bez toho, že bychom přecházeli. Stojíme na louce, kousek od nás je zbytek hradeb a nějaké domky, sluníčko svítí a ptáčci zpívají, prohlížíme si, jak vypadáme oproti normálu – Mini je dlouhovlasý vysoký čínský bišík v tradičním oděvu, u pasu meč. Dana kombinace tradiční Indky (punjabi se vzorem trnitých růžových šlahounů) a piráta (tygří šátek), u pasu katar. Ráchel bez šavle, zato se zápisníkem, vlasy v drdolu, společenské tmavé kalhoty, bílá halenka. Nela má naopak vlasy rozevláté, dlouhé, ale ani vlásek jí neleze do obličeje, prošel jí magický luk, na sobě obvyklou soustavu tmavých šátků. Orm je Orm bez jizev, s MMA rukavicemi, v kraťasech, což je jeho jediný oděv, nemá ani boty, zato ho obrůstá vlčí srst. Taiki vypadá jako běžný Taiki v hasičské košili a kalhotách s modrými reflexními prvky, namísto hasičské přilby má samurajskou helmu. A dvoumetrovou trojici končí dvoumetrová Omari, která má vitiligo, na sobě tričko a kraťasy, standardní korálky ve vlasech a tetování slona na pravé ruce, přes které se táhne jizva, boty také nenosí.

Chvíli na sebe koukáme a pak provedeme drobné objasnění, co je to Snoplavba a že tato je spontánní, což znamená, že tu je asi nějaký problém, který bychom měli ASAP řešit, also poznáme, že stojíme u Města mrtvých autorů. Ke kterému je vzápětí dosypáno další info – autoři tady jsou jakási manifestace kolektivní představy o nich (Shakespeare prý kupříkladu vypadá jako svůj portrét na Wikipedii) a nepředstavují se, člověk je musí identifikovat sám, možno ovšem pokládat otázky. A jak moc bude někdo uražen tím, když se člověk v odhadu splete je velmi individuální, u někoho by to mohla být smrtelná urážka.

Vydáme se do útrob města, vstoupíme do vilové čtvrti, narazíme na velmi uspořádaný dům se zahradou, kterou lemuje pěkně natřený plot a u branky diskutují dva muži. Jeden vypadá na něco kolem 30 let, krátké tmavé vlasy, upravený, na sobě zahradnickou zástěru, ostatně působí, že zrovna dorazil ze zahrady. Druhý je k tomu prvnímu velmi kontrastní, vlasy má sice krátké, ale rozcuchané, má na sobě sice sako a kravatu, ale uvázanou dosti volně a navíc nemá ani vestu. Slyšíme, jak upravený říká očividně rozrušeném rozcuchanému, že postávání u plotu nic nevyřeší a navrhuje probrat vše uvnitř u čaje – a poté, co se do rozhovoru vmezeří Ráchel, představí všechny i s rodiči (kromě Číny a Afriky pánové reflektují všechny) a že jestli bychom mohli nějak pomoci.
Upravený týpek, v němž Nela pozná Karla Čapka, s nímž se potkala při řešení zapeklitého případu zešílení Ambrose Bierce, nás vzápětí pozve dovnitř všechny, ještě dodává, že Ambrose už je na tom mnohem lépe. A uvnitř naleje čaj a z malé pece (kovová, blýskavá věc s převody a ozubenými kolečky, steampunk se čelně srazil s futurismem) vytahuje domácí pečivo. A potom nenápadně pod záminkou opatření dalšího čaje mizí někam mimo, nejspíš na zahradu.

Druhý týpek (po nějaké době rozhovoru a několika návodných otázkách v něm Omari identifikovala autora mj. Krysaře, Viktora Dyka) nám mezitím ozřejmí, že se pohádal se svým mentorem a rozešli se ve zlém, neb měl dojem, že ho pořádně neposlouchal a pořád v něm viděl gymnaziálního studenta. A že se pohádali o politice a filosofii a radikalismu, jasně, Dyk může někomu přijít jako moc radikál, ale radikalismus jako cokoli může být pozérský anebo ne a když člověk není pozér, tak je radikalismus o disciplíně, seberozvoji a ochotě postavit zájmy národa a celku nad svoje vlastní a že už Dykovi jeho mentor zněl jako Masaryk. Masaryka Dyk nemá rád, neb mu jeho názorový realismus smrdí náboženským moralismem. A navíc hlásá smír Čechů s Němci, v což teda Viktor ani omylem nevěří, protože je tam příliš mnoho zlé krve a Němci si myslí, že Češi jsou podružní vocasové monarchie, co by měli držet hubu a krok, platit daně a mluvit spořádaně německy. A že on seděl za to, že byl proti monarchii, za první světové války, jenom asi rok, úplně mu to stačilo a vylezl radikálnější než dřív. A že by ho zajímalo, co to udělalo s Omladinou, Čížek se zastřelil, tak to asi nebylo nic moc. Dykovi docela pomohlo se ze svých super zážitků vypsat, bylo mu sice vytýkáno, že svou poezii používá jako hlásnou tvorbu svých politických názorů, ale o čem měl asi tak psát, že.

Taktéž identifikujeme, že jeho mentor je Alois Jirásek, který Dyka učil, když chodil na gymnázium a přišel mu jako nadaný student, jen se holt trochu rozešli na tom, že Viktor Dyk je anarchistický buřič a Alois Jirásek národní ikona. Na druhou stranu, Jirásek rozhodně nepropadal žádnému planému svatouškovství, ke konci života dokonce vystoupil z římskokatolické církve, což vedlo k notně zábavným momentům na Jiráskově pohřbu, když někteří katoličtí členové vlády okázale odmítli přijít na pohřeb a bylo zakázáno zvonit na zvony, protože the horror, utekl z lůna matičky církve, no tak se namísto zvonění zpívalo. A Dyk Jiráska přežil, byť jenom o rok (Jirásek zemřel 1930, Dyk 1931), utopil se v moři, prý to bylo trochu nepříjemné, Dyk je sice Čech jak poleno, ale tohle byla power of true english understatement. Dostal mrtvici při plavání, traduje se, že svou smrt předpověděl v básni Soumrak moře, což dle Viktorových slov a jeho podšitého úsměvu není nemožné.

Nicméně, co se týče současných vztahů s Aloisem Jiráskem, tak jsou, až na tu poslední roztržku, velice dobré, vídají se prakticky denně, hovoří spolu, jejich názory se pochopitelně občas rozcházejí, ale tentokrát měl Viktor dojem, že Alois jeho argumenty zazdívá stylem „co ty víš holobrádku o životě,“ což jako ano, Jirásek je o 26 let starší než Dyk, ale Dyk už opravdu není šestnáctiletý Jiráskův student, tak začal zvyšovat hlas a celé to ujelo někam jižně. Což nás vede k myšlence, jestli nemá Jirásek náhodou nějaký úplně jiný psychický problém, který by se projevil takhle a jestli by nás Dyk nedoprovodil k Jiráskovu domu, Viktor souhlasí, že jemu samotnému se tam nakráčet a omlouvat se nechce, na druhou stranu, že by spolu už neměli promluvit se mu taky nelíbí, ergo Scioni to the doprovod anarchistického buřiče k domu národní ikony.
Cestou nám Viktor ještě povypráví, že Karel Čapek je až příliš dobrý pro své vlastní dobro a také je jedním z těch, kdo jsou nešťastní ze své schopnosti – Krakatit aka nechat téměř cokoli explodovat. Dykovi by se moc líbila, ačkoli se svou vlastní schopností Krysař (přivolává bytosti, ne úplně z tohoto světa) je spokojen, tak by klidně měnil, ovšem Čapek by neměl s ním, neb soudí, že mít Krakatit Viktor, je ve městě méně domů.

Za této řeči dorazíme k rozhlehlému doma Aloise Jiráska, který je od prvního pohledu cítit slovanskými hrdiny; jsou tam sochy – Ctirad se Šárkou z Dívčí války, nějaký slovanský pěvec, válečník, kousek nějaké bitvy mezi Čechy a nějakým sousedním kmenem (možná proslulá bitva u Turska s Lučany), sochy jsou dost ve stylu jako na Vyšehradě. Dveře mají klepadlo, nicméně po zaklepání se samy otevřou. PING je zelená, což ovšem znamená pouze to, že se s námi nikdo nebude rubat. Za dveřmi je sál, kde by se zvládlo shromáždit mnoho Čechů, Lechů a možná by si mohli přivézt i nějaký menší model Řípu. Na stěnách visí gobelíny ve stylu husitské trilogie aneb koberce tří Janů – na prvním upalují Jana Husa, na druhém je dle pásky přes oko Jan Žižka s palcátem a poslední vypadá jako zoufalá obrana nějakého hradu, což upomíná na Jana Roháče z Dubé. Celý dům má uvnitř podivné šero, což je dle Viktora zvláštní.

V síni nic není, respektive tam není žádný stůl, zato tam jsou schody vedoucí někam nahoru. Dyk se zaparkuje na prahu a Scioni po schodech dochrtí zjevně do Jiráskovy pracovny. Kde je převržená nesvítící lampa, rozbitá skleněná karafa, Nela vidí ve střepech šlápoty (zbytek vidí jenom střepy) a taky pozná, že ten, kdo tam prošel, minimálně jednou zakolísal. Na futrech šedá nitka a stopy vedou jenom k prahu, ne ven z místnosti.
Na stole jsou psací potřeby, pár prázdných papírů a jinak nic. Stůl má zásuvky a v těch jsou papíry, náhradní tužky a jediná zajímavá věc je, výtisk časopisu Moderní revue. Jedno z těch, kde publikoval Jiří Karásek ze Lvovic svoje věci – překlady symbolisty Andrého Gide a nějaké své básně. Budou to nějaké „zelené oči, jež fosforově žhnou.“ Mini nahlásí nález s kontextem Jiřího Karáska (básník, prozaik, novinář, překladatel, silně homoerotické prvky v tvorbě). Vydával to s Arnoštem Procházkou (který byl sběratel, pak sbírku prodal, aby pomohl nějaké prostitutce, která ho posléze opustila a pak začal znovu sbírat a po jeho smrti se to ztratilo všechno a zůstal jenom seznam toho, co bylo, což nepotěší). Do Moderní Revue psal kdekdo, spíš by byla zajímavá otázka, kdo by tam nepsal.

Slezeme dolů, nahlásíme Viktorovi, že Jirásek nenalezen, potvrzeno, že nosí šedé sako, Viktor se doptává, jestli jsme našli nějaký alkohol (ne) a pak se ptáme my, jak moc je pravděpodobné, že by Alois Jirásek četl Moderní revue.
Dyk se zatváří lehce „jako mohl, ale dost bych se divil“ a pak to rozvede – on sám byl s Moderní revue v kontaktu, proklamaci Arnošta Procházky a Jiřího Karáska, že časopis nemá být jenom pro dekadenty, symbolisty a novoromantiky, ale otevřený všemu modernímu (cituji: Moderní revue… má býti výrazem mladého hnutí hnutí v české literatuře, které se dosud porůznu ohlašovalo… při čemž ovšem nebude program její exklusivní, nebude tedy Moderní revue výhradně symbolickou nebo naturalistickou nebo novoromantickou a jak ostatní názvy prapodivně znějí, nýbrž bude otevřena všem moderním.), shledával nanejvýš sympatickou. A byla to významná platforma (btw. Moderní revue vycházela 1894-1925, rámují ji dvě zásadní události v životě Arnošta Procházky – v roce založení vystoupil z katolické církve, v roce 1925 zemřel), Lumírovci (autoři kolem časopisu Lumír) nechtěli mezi sebe pouštět mladou krev, tak se vedly flamewars na stránkách časopisů a nikolivěk na internetech, holt to jenom trochu trvalo. A Dyk Karáskovým překladům nemá co vytknout, ani jeho recenzentské zručnosti. Včetně toho, že byl jako recenzent velmi obávaný, neb by klidně strhal dílo nejlepšího kamaráda, kdyby usoudil, že není v pořádku. Literární kritik, kterého je na místě se bát. A jednou dokonce přichytil nějakého recenzenta, an recenzuje věc, kterou nečetl – šlo o báseň Brand a dotyčný to překládal jako Žár a protože to nečetl, tak nevěděl, že s fskutčnosti jedná o jméno hlavní postavy. Karásek pak dohledal i francouzské recenze, ze kterých to týpeček vykradl. Ergo, není úplně mimo, že by mohl Alois Jirásek Moderní revue číst, ale rozhodně to není zvyk, který by byl pravidelný a častý natolik, aby ho Viktor zaznamenal.
Padne otázka, zdali je tady ve městě Jiří Karásek, Dyk přisvědčí, chceme ho navštívit, Dyk zkonstatuje, že nás rád doprovodí před dům a ještě raději tam nepůjde, neb by Jiřího Karáska nechtěl mít svým nepřítelem. Ještě se optáme, jakou schopnost má Alois Jirásek, prý Temno a máme doufat, že to nikdy neuvidíme (tím se ani trochu neunavujeme), tedy my to neuvidíme… a tady se Dyk odmlčí a nevypadá, že by se mu chtělo něco dodávat.

Dům Jiřího Karáska ze Lvovic nevypadá úplně welcoming. Kolem něj je vysoká zeď, částečně porostlá břečťanem, kovaná branka, skrz kterou je vidět zahrada a tam hroby. Viktor zamumlá, že se šeptá, že to jsou hroby literárních kariér jeho protivníků anebo lidí, co napsali něco, o čem si Jiří nemyslel, že to je dost dobré. Zahrada je stinná, sklání se nad ní stromy, cypřiše, túje, tisy. A ve stínu toho všeho se rýsuje starý zašlý dům; dům Aloise Jiráska vypadá monumentálně, stuff of legend, dům Jiřího Karáska je stuff of gotický román. Dana zavolá do zahrady „Dobrý den!“ ale zahrada jako kdyby to zvolání polkla. Viktor prohlásí, že on tedy počká venku a Scioni vlezou do zahrady, kde vzápětí ucítí těžkou vůni lilií a tuberóz, taková hrobka velmi draze nabalzamovaného sultánova serailu. Je tam zvláštně těžko a dusno, oblohu přikrývají koruny stromů. Než se přesuneme blíž domu, Nela se ještě ptá Viktora, zdali to takhle ponuře a těžce tady vypadá pořád, Viktor přikyvuje, že to je zcela běžný stav.

K domu se opatrně blížíme po cestičce, zaťukáme, ozve se tiché: „Dále.“ Vejdeme dovnitř, celý dům a prostor působí dojmem gotického románu na steroidech. Vlastně ten prostor není vůbec malý, ale je jakýsi stísněný, u stropu je trámoví, kde jsou vyřezávané gargoyly, sošky napůl ukryté ve výklencích. U stěn jsou rámy pokryté těžkými látkami, nelze říci, jestli tam je obraz nebo zrcadlo nebo co. A vypadá to, že Jiří má vchod ze zahrady přímo do pracovny, neb sedí za stolem, na stole papíry. Jiří sám vypadá velmi křehce – štíhlé ruce, bledě modré oči, brýle, přelétne nás pohledem a prohlásí, že nečekal hosty.
Představíme se, Jiří tentokrát reflektuje i Afriku a Čínu a ptá se, co pro nás může ubohý smrtelný člověk udělat. Předestřeme problém – hledáme Aloise Jiráska, který se pohádal s Viktorem Dykem, doma lehká spoušť a prázdno, ve stole Moderní revue, tak jsme asociativně vyrazili po stopě. Jiří opáčí, že asociace je nebezpečná věc a ano, Alois za ním byl, nezvládl sdělit, co se mu děje, ale bylo zjevné, že něco není v pořádku s jeho psýché, chvílemi vypadal, že se sotva drží na nohou. Jiří se mu snažil pomoci (jeho schopnost sluje Gotická duše), ale nebylo to v jeho silách. A tak zařídil setkání s někým, jehož schopnost by mohla harmonizovat Aloisovy čakry, ehm, tedy jeho problém. Dotyčný není z tohoto města, ale z města básníků a Viktor nás tam jistě dokáže zavést, je to u památníku žalu.

Začneme se vyptávat, s kým se tam má vlastně Alois setkat – je to Čech, byl to Jiřího současník, bude ho znát i Viktor Dyk (byl mladší než zatím-neznámý o 4 roky – Dyk se narodil 1877). Jiří by jeho dílo za dekadentní neoznačil, přišlo mu málo ornamentální, ovšem ano, souviselo s pozitivními emocemi. A rozhodně by se identifikoval jako jeden z anarchistických buřičů a ano, zemřel v první světové válce, hned zkraje, čímž úspěšně padne jméno František Gellner (1881-1914), zmizel na haličské frontě a už nikdo ho nikdy nenašel. Chvíli diskutujeme to „pozitivní“, on byl Gellner pozitivní stylem „stejně z toho života neodejdeme živí, tak si ho užijeme s lahví v ruce“, Jiří souhlasí a dodává, že na něj je tohle příliš písničkářské. Poděkujeme Jiřímu za mnoho užitečných informací a vypadneme.

Viktor zkonstatuje, že jsme cítit jak umrlčí komora, památník žalu bez problémů najde (je to orientační bod, romantický šutr v krajině, ne skutečný památník) a pak se trochu vytřeští, když vyjevíme, že se tam měl Jirásek sejít s Gellnerem. Že mu František přijde lehkomyslný, takovým způsobem, jako by na ničem nezáleželo a když někdo v nějaký moment na všechno rezignuje a skácí se do pangejtu u cesty a zůstane tam ležet a nikdy ho nikdy nenajde… no, nepřišel by mu Gellner jako první volba pomoci v nějaké závažné věci. Jenomže nemáme nic jiného, zato máme Jiráska u Gellnera, takže tam stejně musíme.

A dorazíme kamsi, kde je temná „mlha“ o rozloze několika desítek metrů. Dyk nás všechny potěší sdělením, že ta temnota sahá do duše. Dana zmíní svou schopnost léčit otravy, včetně emocí, které jsou jedovaté pro systém, jenom se potřebuje k tomu Jiráskovi dostat, takže vyrazíme do tmy. Je tam vidět, takovým zvláštním způsobem, je to taková kreslená tma, všude je černo, ale postavy jsou viditelné. Do ničeho nebouráme, o nic nezakopáváme, jenom je takový dojem, že by celá plocha měla být už dávno za námi, ale konce pochodu nevidět. A pak před sebou rozeznáme další postavy, stojící je starší důstojně vypadající muž, mladší leží na zemi, není z něj moc vidět, možná má rozbité brýle. Stojící je dost očividně Jirásek i s tím šedým sakem, jehož barva je rozeznatelná navzdory tmě. Stojí a dívá se na nás a vypadá to, že z očí mu stéká další tma…a z okolní tmy se začnou natahovat pařáty; směs lidských a zvířecích rysů aka Psohlavci happens.

Mini jde sekat hořícím mečem Psohlavce, Omari a Orm vyráží kopat do monster vepředu, Nela pro začátek vystřelí na jedno hovado, Dyk vytáhne píšťalu a začne hrát a Ráchel Taikiho s Danou směřuje k Jiráskovi. O chvíli později Mini zhodnotí situaci a zapálí se celý, Taiki udělá Daně stoličku a přehodí ji přes nepříjemně houstnoucí a hemžící se pařáty blíž k Jiráskovi, Nela s Ráchel poponesou stále hrajícího Dyka, aby to mohl dohrát. Což se hodí, protože když dohraje, objeví se tři slečny – jedna je bledá, má na sobě jakési bílé závoje, poletují kolem ní vločky a jde z ní chlad. Druhá je bosá, má utržený kus sukně u kolen, bílou halenu, tmavé rozcuchané vlasy, v ruce drží nůž a tváří se Teď tady někdo chcípne a já si to užiju. Třetí má obrovské kulaté oči a vypadá jako panenka v lidské velikosti. Dyk začne hrát něco jiného, panenka trhá pařáty holýma rukama, holka s kudlou utěšeně bodá a bledá pokrývá zdi tmy jinovatkou. Orm s Omari buší do pařátů a občas nějaký urvou, ovšem pařáty jsou svině, jeden Omari prokousne rameno a další na chvíli chytí Orma za kotník (Orm je ovšem záhy rozdupe).

Dana chrtí k Jiráskovi, pařáty na ni nedosáhnou, takže se vrhnou na Taikiho, který dostane strašlivé skinheadské kolečko, což by mu při jeho nadpřirozené odolnosti zvládalo být i jedno, bohužel pařáty jaksi nasazují do hlavy temné myšlenky – má pocit, že ať udělá, co udělá, neznamená to žádný rozdíl, protože nahoře se mlátí bohové s Titány a pokud vyhrají Titáni, tak nic z toho, co kdy udělal, nebude mít žádný efekt, čili nemá vůbec smysl se o cokoli snažit, když není nic, nic neznamená a nemá žádnou možnost to změnit. Taiki vzápětí udělá manévr Gellner 1914 a lehne si do příkopu.

Pařáty nemůžou na Ráchel (ta po zhodnocení shituace říká Dykovi, aby poslal panenku k Taikimu) a Nelu, protože tam poletují tři přikrysařené kreace a Mini, tak se jejich pozornosti bohužel dostává ve zvýšené míře Omari a Ormovi. K Omari, která má čelisti z temnoty sevřené kolem pasu, vyrazila Nela a popadla ji za ruce, ovšem jde jí na pomoc i Orm – a to tím způsobem, že skočí to té stěny ze tmy a končetin a pokusí se je urvat +/- u kořene, aby Omari nezlomil žebro. Takže se kolem Orma zavře několik rukou a tlam a okamžitě se mu pokouší dostat do hlavy; nestačí to, co dělá, protože i přes nadlidskou sílu zvládne Omari pomoci tak na deset vteřin. A i kdyby všechno dopadlo růžově, tak on a Omari ascendují do jiných pantheonů a pokud někde cestou umřou, tak každého čeká jiné zásvětí a Orma bonusově Ragnarök, což jsou všechno super vyhlídky, Orm volá k Válimu o pomoc. Ovšem Nela s Omari za praskání monstrozních čelistí vyletí ze tmy.

Dana si mezitím skočí na Jiráska, který její přítomnost a těžko říci, jak je na tom s čímkoli dalším, nijak nereflektuje, povalí ho, chytí za ruku, identifikuje emoční jed a jde mu vysvětlit, aby jedil někde jinde. Ráchel mezitím odesílá slečnu s nožem ke stěně tmy, ve které je Orm a kam se s výkřikem „Miluju Orma!“ vrhá zpátky Omari; Mini zrychlí, takže okolí pokrývá na jedné straně jinovatka a na druhé síť ohnivých čar. Nela si natáhne luk a sleduje, jestli by někde nebyla možnost pro ránu, která takříkajíc nejde do jmelí. Panenka se proboxovává k Taikimu, cestou jí monstra urvou ruku, ale panenka má tohle těžce na háku a zbývající rukou tahá Taikiho ze tmy. Dana usilovně odjedovává Jiráska, jako kdyby šlo o život hned několika lidí a vnímá, že do nějaké míry už ten proces začal, že tam jsou mezery, který jí umožňují se nadechnout a očišťovat rychleji a efektivněji (možná i radostněji, vzhledem k tomu, že to předpřipravil František „Radosti života“ Gellner). Ormovi a Omari se mezitím v temnotě povede nahmátnout svoje ruce, takže se potkaly dvě epické síly, které úplně nechtějí setrvávat v tomto pochmurném místě. Slečna s nožem, která doteď krájela zubaté věci ucouvne a ze stěny tmy se vyrvou Omari s Ormem, za strašlivého rachotu praskajících kostí, těžko říct, jestli to byly i jejich kosti, ale to je jim pro tuhle chvíli jedno. A tmavá mlha se začne trhat a řídnout, nestvůry se pozvolna rozpadají a kolem nás je najednou vidět ten palouk, včetně stromů, které vypadají pozoruhodně nezasaženě celým děním.

Dana odpadne na Jiráska, Viktorovy tři bitches mizí, už je taky neudrží a ostatně, neudrží se ani na nohou a padne ksichtem do trávy. O něco disciplinovaněji jde k zemi Mini, velmi pomalu a úsporně se posadí a ani se nehne. Taiki se probere z rezignovaného čekání na osud a je mu blbě (duševně, fyzicky se cítí fit). Orm a Omari jsou zmasakrovaní as hell, Válisson je okousán, jak kdyby na něm hodovala hromada zmutovaných krys, Omari má rozedřené ruce a klouby, ale je jim to dost jedno, obejmou se a Orm poděkuje Válimu. Razí k nim Nela, která nejprve rozhodí rukama v prastarém gestu Kokoti kokoti, kokoti kokoti. A řekne jim, ať leží a nehýbou se, že jde ještě obhlédnout zbytek.

Ráchel spěchá k Jiráskovi, představí se, chytí ho za ruku, chytí si relik a začne se s bavit rozumná bytost s rozumnou bytostí. V prvé řadě se Alois dozví, že se nikomu nestalo nic vážného nebo s trvalými následky, po troše odpočinku budou určitě všichni fit a že jsme přišli s Viktorem na pomoc. Pak se dozví pro změnu Ráchel, že se Jirásek snažil potlačit svou schopnost extrémním způsobem, protože ji nemá rád, je plošná a nebezpečná, Ráchel kontruje, že to neznamená, že by nemohl dělat něco konstruktivně jinak, Alois opáčí, že takhle se na to vždycky díval Viktor, načež se začne po Dykovi shánět, takže mu Ráchel je nucena opatrně sdělit, že se trošičku unavil, ale jakmile si dáchne, určitě sem zamíří. Jirásek chápavě pokyvuje, že asi vyvolal všechny tři a objasní nám jejich jména a názvy Dykových děl, kde se objevují - Ledová panna (Noci chiméry, báseň), Panenka Eda (z pohádky o holčičce Smrt panenky, jejíž rodiče se hádají, fotr je nevěrný, má jedinou panenku, kterou jí matka vyhodí z okna a holčička skočí za ní) a Milá sedmi loupežníků (lyrickoepická poéma).
Což se stane vzápětí, Viktor se vyštrachá na nohy, opatrně dojde za Jiráskem, oba si nejprve řeknou „Promiň“ a pak se začnou bavit; zjevně to je revisited výměny názorů, co tomu předcházela. Co si řekli, tím mysleli, teď si to řeknou tak, jak to mělo být.

Do toho se probudí Gellner, zahlásí, že to je jako mít žebřiňák na zádech, dal by si panáka, ne, raději dva panáky a viržinko a že dík. Na otázku Ráchel, jestli dojde sám, zkonstatuje, že to určitě půjde, zejména, když bude motivačně myslet na flanděru kořalky, co má doma. A vydá se krokem průměrně zvládajícího zkušeného ochmelky směrem pryč, za slov: „Za námi věčnost, před námi je věčnost, bezpočtukrát se vrátí tentýž děj. Komu mám za to projevit svou vděčnost? Pán bůh má štěstí, nevěřím-li v něj! Tak… užívejte radostí života.“ Omari celou kreaci okomentuje, že jeho srdce není jediný pohár, který přetéká.

Vyptáme se Viktora s Aloisem, kde bychom našli dům Viktora Frankla, což byl mimo jiné psycholog, co přežil tři koncentráky a postavil na tom teorii smyslu života a pomalu tam vyrazíme.
Franklův dům je prostorný, bohatství v něm dosti tedy, jeho dům je velmi střízlivý a uměřený. Nikde nic nechybí a nic nepřebývá. Podívá se na nás a zkonstatuje, že tady někdo opravdu potřebuje říci životu ano.
Celý prostor jeho domu je jaksi terapeutický, hlavně dobře působí proti ztrátě smyslu, kterou mají Orm a Taiki (a per proxy i Omari) za sebou. Všechno tam má své místo a svůj smysl. A nic z toho, co prožili, nebylo zbytečné. Tři věci, v nichž lze najít smysl života podle Frankla jsou velký skutek, který člověk vykoná. Intenzivní prožitek, největší z toho je láska. A extrémní utrpení. Což si tak nějak mohou v pohodě odškrtat, velký skutek to byl, intenzivní to bylo taky a utrpení nemálo. Mimochodem, dům zároveň vypadá, že je postavený na kamenech zčernalých od ohně, základy jsou znovupoužité z něčeho, co dost ošklivě shořelo. Frankl je milý, chápající a trpělivý hostitel, uvaří kuřecí polévku a Minimu, kterému s plošným zapálením opět blafly i šaty, půjčí oblek.
Když všechno dost vstřebáme, probudíme se zase zpátky. Ti, kdo byli zranění, mají tradičně ona poranění výrazně menší, než ve Snění.