Účastníci: HLAINLARKIN, SABRIEL13, HEDERAHELIX

Vše to začalo vlastně docela nevinně. Takhle v pátek jsem si byl zaběhat do stromovky, koneckonců bylo docela pěkně. Jak tak běhám, všimnu, si že na jedné z laviček posedávají Mara a Sabrina. Přisednu a začneme rozebírat nejnovější zprávy. Po několika okamžicích se na obloze objeví černý havran a namíří si to přímo k nám. Nesl zprávu pro Maru od našeho známého mrtvého seveřana Sigurda Ormr-í-auga, že bychom měli za ním přijet. Vydali jsme se tedy směr Stavanger a Lysefjord.

Asi na půl cesty k pobřeží se spadla strašlivá mlha a nám (překvapivě) kleklo auto. K Fjordu jsme tedy zamířili pěšky. Mile nás překvapilo, když jsme z moře náhle zaslechli volání ,,Ódin!„, poté, co jsme zavoláním prozradili svou polohu, ke břehu přirazil pradávný drakkar s pár válečníky, kteří nás dovedli až k Sigurdovi do podsvětí.

Ten pro nás měl nemilou zprávu. Do podsvětí se propadlo lidské dítě a začlo lákat místní netvory, sice za ním poslal pár svých bojovníků, ale ti se k dítěti nemohou přiblížit, a tímto na nás spadla povinnost ono dítě najít a dovést domů.

Vedeni místním stopařem, došli jsme až k místu, kde se vskutku nalézalo malé dítě. Sabrině se povedlo jej utišit čokoládou a objetím a tak jsme se mohli vydat na cestu zpět. A bylo by to asi moc jednoduché, kdybychom nebyli ničím rušeni, ale to se nám nepoštěstilo. Cestou jsme narazili nejprv na dva místní vlčí konstrukty, které se nám podařilo za cenu Mařiných kanad zneškodnit. Kousek dál za průsmykem plným Heliných hlav (jen vytesaných) nás přepadli další tři vlci, z toho jeden dvouhlavý. Začli jsme se s nimi hezky mazlit a jeden se pokoušet Maru polechtat na břiše, ale jaksi mu tam překáželi její chodidla, tak lechtal je. Zatímco jsme byli plně zaujati vlky, nevšimli jsme si, že náš boj přilákaj jednu z místních wyveren. Po několika přeletech, kdy se stala jehelníčkem pro Sabrininy a Mařiny nože, pokusila se tedy zkusit, jestli není Sabrina k jídlu. Nebyla, vyplivla ji o kousek dál, ale to jsme zase měli plné ruce vlků. Vlky se nám podařilo zneškodnit, ale v zápalu boje se opět objevila wyverna a odnesla si Maru k pozdější večeři. Najednou se od nikud objevil jezdec na sobovi a hnajíce se za wyvernou, mne hravě předběhl a něco na wyvernu zakřičel. Wyverna Maru pustila na zem a zmizela za obzorem. Než jsem doběhl k Maře, prohodila s Jezdcem pár slov a ten následně zmizel v pustině.

Po následném ohledání zdravotníhu stavu a znovunalezení dítětě na místě, kde jsme jej nechali jsme konečně dorazili do Sigurdova sídla. Mara měla roztrhané nohy, Sabrina polámaná žebra a já jsem vyváznul pouze s rozdrápaným kolenem. Cesta do světa živých již proběhla hladce. Dítě jsme patřičně oblepené čokoládou odevzdali na Stavangerské policejní stanici a zamířili do nemocnice, abychom se nechali ošetřit. Bohužel norská medicína je patřičně na úrovni, chtěli si nás prohlídnout celé, protože jsme jim řekli, že jsme spadli z útesu. Nebýt naší duchapřítomnosti a velké náplasti, která zakryla mé tetování, asi bych byl nemile operován.