Palác Pověsti se nachází v řeckém nadsvětí za Olympem a je obýván zejména Pověstí a spoustou bytostí, které označujeme zkrátka Fámy - některé vypadají jako lidé, jiné jako ptáci, zbytek má od obojího něco. Pověst ví o všem, co se v našem světě, nadsvětí a nejspíš i podsvětí stane a tak může být dobrým informačním zdrojem, ovšem pouze tehdy, máte-li na výměnu nějaké zajímavé informace z jiného světa, které se k ní ještě nedostaly - nebyly v našem světě ani pošeptány nebo napsány - a budou pro ni mít nějaký význam (tzn. například se budou týkat pražských scionů a nebudou jen o nějakém náhodném Pepovi z Horní dolní, kterému vypálila políčko Zargona). Je ovšem potřeba počítat s tím, že návštěva tohoto paláce není procházka růžovou zahradou. V první řadě je potřeba vzít cestáře, aby vám při přepravě přes omfalos pomohl najít cestu. V druhé řadě by se člověk měl připravit na to, že uslyší spoustu nepěkných pomluv, na kterých nemusí být ani zrnko pravdy, ale přesto ho můžou ošklivě ranit. A za třetí je možné, že cokoli, co člověk na místě řekne, se v nějaké podobě roznese (ať už jakkoli přetvořené a zmutované neustálým opakováním), takže si člověk musí dávat pozor na jazyk.

Uprostřed zemí a moří a mezi oblohou hvězdnou

trojí kde hraničí světy, tam uprostřed všeho je místo,

odkud cokoliv slyšet i vidět cokoliv možno,

co se kdekoliv v nebi i v moři i na zemích děje.

Bydlí zde Pověst, jež za sídlo zvolila vrcholek hory.

Dům její tisíc má vchodů a na tisíc otvorů v sobě,

všechno je zotevíráno, neb jediné dveře tu nejsou.

Ve dne i v noci lze vejít. Dům z ohlasného je kovu:

všecko v něm zvučí, vše ozvěna vrací, co kde se jen šeptne.

Nikde tam není klidu a nikde žádného ticha.

Přece však není to křik, jen hučení tichého hlasu,

jako když hučívá moře, když z velké dálky je slyšíš,

nebo jak doznívá hrom, když Iuppiter oblaka černá

rozburácí, a hřmění se v posledním rachotu ztrácí.

V dvoraně tlačí se davy, sem vchází a odchází odtud

tisíce vylhaných zvěstí, ta sebranka vzdušná, jež těká

smíšená s pravými zvěstmi a šíří zmatené zprávy.

Jedny z těch zmatených zpráv hned spěchají k ochotným uším,

ty zas slyšené donesou dále a výmysly rostou:

vypravěč k tomu, co slyšel, cos nového vždycky zas přidá.

Tady je Lehkověrnost a tam zas bláhový Omyl,

tady jalová Radost a tam zas Poplach a Hrůza,

původu neznámého pak tisíce Klepů a Šeptů.

Sama Pověst vše vidí a slyší, co na zemi, v moři,

co se v oblacích děje, a pátrá po celém světě.

— Ovidius; Proměny