Osoby a obsazení: Mi Nü-Chai, Scion Kuan-tiho; Atab Kolář, syn Nabua; Lucie Podlipská, dcera Asklépiova; Nora Lindkvist Hadarðóttir; Orm Saarinen Válisson; Ráchel Rozvážná, dcera Athénina; Teodor, syn Jahi; Aelfrida, dcera Afrodítina (NPC)

SMS od Tea: „Exkluzivní výlet do teplých krajů. Jediný pravý výlet do jediného pravého Bagdádu. Abú Nuwás zdarma. Generická čajovna a tak dále.“

Slezeme se v Generické, Teo nám sdělí, že když byl posledně v Bagdádu, tak se je snažila sežrat banda zubatých netopýrů a Teo si vybral službičku od jednoho z podřízených své máti, konkrétně Nanga (demon of dishonor) a ten se teď ozval, že by si tu službu chtěl vybrat. Takže nás čeká cesta na létajícím koberci do jediného a pravého Bagdádu, tedy nejprve cesta na Letnou k paní Balkíz.

Na Letné najdeme tradičně cirkusové stany, slečně na pokladně řekneme, koho hledáme a jsme odesláni do jednoho z vedlejších stanů a tam sedí paní Balkíz, snědá tmavovlasá žena s temně modrýma očima, ve světlých šatech s dlouhou sukní, ověšená velmi pěknými orientálními šperky. Ve vzduchu se vznáší taktéž velmi orientální vůně. Teo praví, že bychom rádi do Bagdádu, jestli bychom si mohli půjčit Nizzáma a jeho koberec, paní Balkíz praví, že samozřejmě, jen chce nejdřív představit ty Sciony, co ještě nezná a potom praví, že má svou tradiční podmínku; vypovědět všechno, co se během naší návštěvy událo, nic nevynechat, nezamlčet ani nepřidat. Na její tlesknutí dorazí Nizzám, tradičně má holou hlavu, bradku a pohled, kterým bys mohl řezat sklo (nebo peří na Palmovce) a že máme jít s ním.
V jednom z malých stanů je na zemi koberec. Nizzám pokyne, abychom se tam posadili, sám si sedne tureckého sedu doprostřed.Vzápětí koberec vyjede ven a pak se vznese. Vzestup se zastaví, až prolétneme mraky nahoru a ocitneme se uprostřed modré oblohy. S lehkými zákrutami vyrazíme kamsi, občas zahlédneme dole kousek země. Potom zvolna klesneme a zase proletíme skrz mraky.

A jsme v jediném pravém Bagdádu. Obloha má krásnou paletu oranžovo-fialovo-modrého večera, jsou tam vidět bazary, ulice, uličky, nejsou tam mešity, ale úplně jiné věžičky. A pak se zvolna snese do jedné postranní uličky, Nizzám se ptá, kdy se má pro nás zastavit. Tradiční standard – tři dny, pět dní, sedm dní a potom nahlásit mrtvoly. Nizzám to odkývá a odletí pryč.
Rozhlédneme a zjistíme, že nás Nizzám vyklopil celkem nedaleko sídla Abú Nuwáse, tak dorazíme do jeho vily, která těsně líže hranu s toho, aby to ještě nebyl palác a otevře nám starý známý majordomus, který praví, že nás Abú očekává a má nás zavést do studovny. Tam najdeme plno knih a svitků, karafu s vínem a Abú Nuwáse osobně, tj. mladého orientálního týpka, s taky tak zajímavě tmavě modrýma očima, v tomhle je hodně podobný Nizzámovi a Balkíz.
Vzdor tomu, že nás očekává, zahlásí „jaké překvapení, návštěva z Prahy“ a podezřele hlasitě zaklapne knihu, čehož využije Mini a předá mu zdvořilostní dar, konkrétně nějaké zábavné yaoi. Pak nastane představování těch, které Abú ještě neviděl a během toho se začneme přesouvat a pak zjistíme, že nás nějak procedil do paláce, cestou vůbec nikoho nepotkáme, až stojíme přede dveřmi, zpoza kterých se ozývají hlasy, Abú si chvíli počká a potom otevře dveře a nahrne nás do místnosti, aniž by sám vstoupil.

Za dveřmi najdeme Jafara a Nanga, kteří se zjevně nacházeli uprostřed nějakého ostřejšího hovoru. Nang nás přelétne pohledem, prohlásí, že doufal, že dorazí někdo, kdo dokáže sehnat to, co Jafar chce a pak ukáže iluzi, ve které očividně těhotnou Abásu vlečou na popraviště, načež Jafar zdrceně požádá Nanga o pomoc. A Nang nám předestře nepříjemnou situaci; Abása, chalífova sestra, je už nějakou chvíli Jafarovou manželkou, ovšem sňatek měl nějaké podmínky a ty byly porušeny, jelikož Abása je těhotná. A pokud se to chalífa dozví, tak nebude rád a nejspíš nechá popravit spoustu lidí, takže Jafar Nanga požádal o pomoc, neb řešit problém standardní andělíčkářkou Jafar ani Abása nechtějí. A jelikož mu Teodor dluží službičku, tak to zařídíme my a dokonce nám i poradí, co bychom mohli hledat a pokud si jednu z jím nabízených možností vybereme, zvládne nás tam i přiblížit.

Necháme si tedy nadhodit, co by pro řešení Abásina a Jafarova problému mohlo být nejlepší, Jafar říká, že jemu je to jedno a Abásy se ptát nechce, neb nechce být teď moc viděn u jejích pokojí, ale soudí, že jí taky, hlavně, ať jim pomůžeme. Takže si nakonec vybereme bílou velbloudici z místa Al-Hijr, která zvládne odnosit dítě za Abásu, neb to vypadá jako po všech stránkách nejbezpečnější řešení. K bílé velbloudici na tomto místě se váže zábavná legenda, smutné je, že umístněná v Koránu, takže za její pravost nikdo neručí.
Long story short; bůh (Alláh) poslal proroka Saleha, aby kázal, ale místní (Thámudovci) mu nevěřili, dokud neuvidí zázrak. Tak dostali velbloudici, co se zrodila ze skály, rovnou porodila mládě a její mléko nakrmilo celé město.
Měli se s velbloudicí střídat u přístupu k vodě a neměli ji zkřivit srst na hrbu a dle muslimské tradice zvládli zfailovat obojí (ale věřte muslimské tradici když jste Scion), velbloudice byla buď zmrzačena nebo zabita, dle jedné pověsti konkrétně dítětem, o kterém Salehovi dopředu řekl bůh, a které mělo být zlé a růst nepřirozeně rychle. A pak za tři dny dopadl na Thamud boží hněv, který způsobil, že obyvatelům nejprve zežloutly, potom zčervenaly a nakonec zčernaly tváře (samozřejmě všem kromě Saleha a jeho následovníků, kteří vzali kramle) a pak všichni zemřeli, dle některých výkladů tam figurovalo i zemětřesení.

Nang nás dopraví na místo, tedy na poušť uprostřed Saúdské Arábie, takže čekáme cokoli, zejména nějaké fokkin atonovské stvůry.
Dorazíme do šera, nikde nikdo, jsou před námi obrovské skalní kamenné útvary, PING hlásí oranžovou. Prohlédneme si vchod, žel takhle zvenčí nic nevidíme, tak Aelfrida nahodí lebku a jdeme opatrně dovnitř.
Z prostoru uvnitř jde dojem, jako kdyby tam opravdu hodně dlouho nikdo nebyl, počítáno v letech, možná i v něčem delší, zvenčí je tam navátý písek, nejsou v něm žádné stopy. Na zdech jsou ornamenty, žádné lidské postavy, strop není vidět. Chodby se nevětví, spíš se otevírají. Celé to vypadá jako nějaký typ chrámu. Atab přečte nápis: „Vzýváme mocnou Allat, vzýváme paní chrámu,“ tady se zarazí, aby náhodou nepřečetl něco, co přečíst nechce a sdělí, že to je vzývání Allat, která je v Palmýře, Bosře a Irámu. Dál potom vidíme dva kamenné, velmi detailní lvy, jsou jako živí, jenom vyskočit.

Protože naše povědomí o Allat je spíš nic, než moc, jde si Atab magicky zagooglit a dojde ke slovům: „Uctívali Allat, protože neznali nic lepšího. Protože ji neznali. Říkali, že pocházela z Palmýry a Bosry a možná ještě z Irámu, což je divné, protože Irám byl ztracen. Někteří říkají, že to byla ona, kdo dovedla do Irámu člověka, kterým ale nezemřel, někteří říkají, že ho zpovzdálí sledovala, protože se nevrátil sám. Irám je v měsíčním údolí.“ A potom je prý ještě něco, co je takřka nečitelné, jako by to bylo strašně staré a jako kdyby někdo nechtěl, aby tyhle informace existovaly.
Tak zkusíme vzývání, Atab to předříká, zbytek to po něm opakuje, ticho a potom pocit, jako by vzduchem zavanul průvan a zase hrobové ticho. Atab vyrazí ke lvům, představí se a řekne, že bychom rádi prošli a že hledáme bílou velbloudici. Nic. A ve chvíli, kdy procházíme mezi lvy se ozve skřípění kamene, jak se po nás otáčejí lví hlavy a před námi je široký prostor. Teo usoudí, že nastal čas vyzkoušet svou schopnost „vidím mrtvé lidi“ a potom vidí mrtvé lidi, kteří se na něj všichni dívají. Ochladilo se nám. Jsou tam dospělí, muži i ženy, všichni mají obličeje protkané černými žilami. Oblečení působí jako přednovýchodní směs, pomalu se pohybují, taková imitace chůze. Teo hlásí, že nám vytvářejí špalír a že ještě nezkoušel interaktivitu a moc se mu do toho nechce.

Tímhle tedy projdeme (až na Tea to nevidíme, ale ten chlad je cítit), nad námi visí krápníky a na konci sálu poměrně vysoký a ohlazený kámen, tak nějak na místě, kde by člověk náboženský očekával oltář či katafalk. Nora usoudí, že když se koukat, tak pořádně a zkusí se podívat pomocí své domény Justice. Má dojem, že všechno kolem potemnělo a potom uvidí jednak ty duchy, které popisoval Teo, včetně toho, že když ona kouká na ně, oni koukají zpátky a potom se rozestoupí a mezi nimi projde duch mladého muže, který ale nemá ve tváři ty černé žíly, je oděný celý v černém a Nořin dojem je, že on není pachatelem, nýbrž obětí křivdy. Má u pasu dlouhý nůž. Nora se s ním pokouší komunikovat, duch nevydá hlas, ale dá se mu odezírat ze rtů, takže Noře řekne, že „ona je tady uvězněná“ (ale ne velbloudice) a že má otevřít kámen, pokud chce duchům pomoci. Noře se pak projasní vidění a bolí ji hlava, ovšem převypráví svá pozorování ostatním. Kolektivní úvahou dojdeme k tomu, že uvnitř může být zavřená Allat a že to tedy zkusíme otevřít.

A jdeme si prohlédnout kámen, je to omletý či opracovaný, možná obojí, kámen, na kterém nejsou vidět žádné dveře. Ti, kdo jsou schopni tohle vnímat vnímají, že kámen je nějakým způsobem inherentně posvátný, možná nějaký typ protooltáře.
Přemýšlíme, co s tím, pak Mini napadne vyzkoušet svůj šelmí mystoshit na kamenné lvy a vida, zafunguje to, lvi se přijdou družit a osahání kamene dává zprávu, že to je forma sochy či oltáře v kultuře, která tyhle věci nezná či nemá; kámen není dutý, celá věc působí podivně dormantně, jako kdyby to bylo mrtvé tělo, ve kterém ta duše stále ještě je, taková mystická mrtvola, na to je zavolána Lucie a její nadpřirozená patologie. Z ohledání mystické mrtvoly vypadne, že to je tělo někoho, kdo byl někde zavřený a zemřel hlady a žízní, nehnijící smrt – a zároveň je uvnitř něco živého, vyčerpaného, asi kdyby to nebylo tak slabé, tak se to o sebe zvládne postarat, takový zdravý pacient uvnitř mrtvoly; kokon ve slupce, kterou když rozbijeme, tak osobu uvnitř osvobodíme. Lucie zkoumá, jestli v kameni není slabé místo, není, ale zato je porézní. Takže tam zkusíme nakrvácet, Atab udělá křídou půlkruh a sledujeme, jak krev nestéká, ale vsakuje se do kamene, postupně se vystřídají všichni a kámen začne praskat zevnitř…
…a v tento moment praskne podlaha a vynoří se bledý červ, který vydává slabé světlo, což atontátnické oblasti nevěští nic dobrého. Ráchel naviguje, fighteři (včetně kamenných lvů, po vyzvání) naskáčou do fightu, nebojoví se kryjí a sunou k východu, Teo se nechal posednout duchem týpka s nožem a přidal se k porcování červa, takže řev, bordel, z červa chlístá jakýsi spíš sliz než krev a v závěru se nám všem podaří šťastně doplachtit do chodby, kde Atab drží štít a červ vybuchne tím pochcaným oslepujícím atonovským světlem, které jako kdyby proudilo všude kolem nás, pak to konečně zhasne a chvíli je tma. Teo je ze svého posednutí trošičku dezorientovaný a ještě má dozvuk nějakých halušek, ale pak se z toho vytrhne, jenom si připadá rozkopaný jak Praha v létě. Lucie mezitím léčí vyšťaveného a poněkud dolámaného Ataba a Ormovi hlásí, že jeho ruka půjde do Kovaříkova bazénku, že to je taint jak bič.

A z místnosti se najednou rozleje měkké bílé světlo, naprosto jiné kvality než to atonovské. Stojí tam lvi a paní, která má na sobě roucho, co vypadá jako poskládané z lístků nebo peří (nebo z obojího) a účes, který dost vypadá jako takový předovýchodní mix. Není to bohyně, pokud to nějakým způsobem dobře nemaskuje, má šperky a náramky, je bosá a má výraznou brož ve tvaru lví hlavy.

Poděkuje nám za sílu, kterou jsme jí dali a díky které se dostala ven a představí se jako Allat, paní chrámu a sice ví, kdo jsme, ale ještě by ji zajímalo, co nás k ní přivedlo, dost pochybuje, že by to bylo náhoda. Řekneme jí, že sháníme velbloudici pro dámu v těžké situaci, Allat prohlásí, že tohle může zařídit, včetně toho, že bude-li dítě živeno mlékem bílé velbloudice, bude silné a zdravé. Začneme tak porůznu konverzovat; kámen byl modlou a oltářem v jednom, říká se tomu betil, posvátný kámen, místní lidé to používali místo soch, dalo se na nich spát a mít jasnozřivé sny, ale to, co bylo jí i místním lidem ku prospěchu, nakonec bylo všem ke škodě, ale je ráda, že už je konečně venku a ostatně, někoho chce najít. Kontextuálně se otážeme, jestli Shaddada a když přisvědčí, tak jí popíšeme, kde ho může najít a že Irám byl zničen. Pak Allat sáhne do rukávu, vytáhne misku s mlékem a popráší tím Orma se slovy, že se to zahojí dobře, ale kůže tam mít mléčný odstín. Pak popráší Ataba a dá napít Teovi, který tak konečně přestane mít dojem, že mu utekly svaly od kostí. Pak pokyne, kamenná podlaha se rozestoupí a vyjde bílá dvouhrbá velbloudice, takový velmi idealizovaný velbloud, sacred mystoshit of nourshiment. Orm se ještě zeptá, jak to vlastně bylo s tím podřezaným velbloudem v té storce z Koránu; Allat prohlásí, že asi nikoho nepřekvapí že ten, kdo z toho byl nařčen, to neudělal. V podstatě došlo k útoku atonovského kultu a velbloudici, která zajišťovala výživu obyvatel, podřezali, ale tohle není zvíře, co by snadno zemřelo, bohužel většině obyvatel se nevedlo tak dobře, Allat se pokoušela aspoň někoho zachránit, ale nakonec se jí to nepodařilo. Ale ti, kdo po tom touží, mohou dojít klidu a jít si odpočinout a pokud někde neodejde… tak je to jeho věc a třeba to bude znamenat rozdíl. Allat se s námi po těchto slovech rozloučí a promění se v orla co je spíš taková orlosfinga a v podstatě proletí stropem.

Vylezeme ven, Teodor zavolá Nanga, velbloudice si ho změří pohledem a pak to zjevně vezme po vlastní ose. Nang nás vyklopí u Jafara, který stojí u okna a kouká ven, kde na palácovém nádvoří stojí bílá velbloudice. Nang nám popřeje šťastnou cestu a zmizí.
My se jdeme nastěhovat k Abú Nuwásovi, který nás nadšeně vítá, že máme za sebou určitě mnoho dobrodružných zážitků. Orm, jehož oblečení připomíná zbytky po výbuchu se zeptá, jestli by mu nepůjčil něco na sebe. Abú zajásá, že někoho Ormova typu dlouho neoblékal, odtáhne ho nejdřív do lázně a potom do šatny, přitom loudí drby. A vrátí nám Válissona prolitého vonnými mastmi a v drahém ornamentálním oblečení a že tohle je dárek.
Vykonáme ještě porůznu pár zdvořilostních návštěv a pak nás Nizzám nabere a vyklopí zpátky u paní Balkíz, které dle dohody všechno vylíčíme.