Osoby a obsazení: Mi Nü-Chai, Scion Kuan-tiho; Alex, syn Héfaistův; Atab, syn Nabua; Eliška, dcera Damballáhova; Filip Hrdý, syn Beowulfův; Kalen, dcera Poseidonova; Ota Njordsson; Petr Vopička, syn Sun Wu-kungův; Aelfrida, dcera Afrodítina (NPC)

Alexovi zavolala Aelfrida s tím, že by měla nějakou prácičku ve Slovinsku, jestli by nechtěl svolat výpravu. Chtěl a svolal, SMS: Máte zájem o výlet na slunné pobřeží Slovinska? Krásné hory, úžasná architektura? Tak neváhejte ani minutu a pojďte mi pomoci. (sraz tehdy a tehdy v Mánesu)

V Mánesu se nás sleze celkem kupa, chvíli trvá představování a prohlížení, někteří z nás se viděli poprvé a jiní alespoň po dlouhém čase. Po socializačním kolečku nám Aelfrida sdělí, že se na číslo detektivní kanceláře ozvala dívčina Blancintje, což je archeoložka původem z Holandska, aktuálně pracující na vykopávkách v Simonově zálivu ve Slovinsku. Kontakt, který Scioni nabrali na výpravě v Bretani. Prý se přihodilo něco divného, asi nadpřirozeného a ráda by, abychom se na to podívali. Inu, proč ne, doba dovolených a výletů (muhehe), seženeme hippie partybus, uděláme si nějaký check ohledně situace - vypadá to, že oblast je narvaná turisty, ergo tam nebudeme budit pozornost per se a vyrážíme na cestu. Petr Vopička s sebou vláčí obří nafukovací banán, protože bez takového banánu si pořádně neužiješ dovolenou a zřejmě ani vyšetřování.

Cesta nám docela uběhla, neb jsme nejeli po D1 a Slovinsko nás přivítalo sluncem, příjemným přímořským klimatem a originálně kamenitými plážemi = na pláž se leze přes metrové šutráky nebo přes beton. Ubytovali jsme se v hostelu kousek od pláže a vzápětí zjistili, že archeopark, kde by se měly dít divné věci, je vlastně pár kroků. Zapadli jsme tam, lehce rezignovaná slečna od nás vybrala vstupné a pak nás provedla ve vykopané Villa Maritima, což byly zbytky římského sídla, rozkládající se na poměrně velkém prostranství a to ani nebylo vykopáno všechno. Byly tam dva velké stany, jeden stál nad vykopávkami (mozaiky a půdorys vily), druhý byl spadlý.

Nechali jsme se s důkladným výkladem provést, pak jsme si všimli skupinky zřejmě archeologů, kde Aelfrida poznala Blancintje a pozvala ji k nám. A ta se nám svěřila s problémem - mužská část místních archeologů tu na vykopávkách jeden večer popíjela, prý ne moc a hráli s replikami kostek (kůstky, většinou drůbeží) nějaký starořímský hazard. Přitom v noci přišla bouře, ráno byl pobořený stan a chlapci vypadali, že mají příšernou kocovinu a potkali se s podlahou. A mumlali něco o halucinacích - leopardi, delfíni, býci, všichni o stejných. Výsledkem bylo, že je šéfka vykopávek seřvala, že se ožrali jak dobytci a strhli stan a nařídila (a hlídala) jim policejní hodinu. Blancintje si ovšem nemyslela, že by to bylo takhle jednoduché a proto nás kontaktovala. Po opatrném průzkumu zbořeného stanu bylo zjištěno, že by ty kůly vyvrátit dalo opravdu dost a dost synchronizované práce. Eliška mezitím fingovaně zakopla před partičkou archeologů, což jí umožnilo si na jednoho sáhnout a zjistila, že je slušně energeticky vydrainovaný. Filip se klackoval kolem a vyptával se na ty hazardní hry, načež zjistil, že přesná pravidla se nedochovala, hrálo se s kuřecími kostičkami, někdy i s replikami, hody se určovaly podle kombinací, nejlepší byla Venuše, nejhorší Saturn. Kalen mezitím požádala Blancintje, jestli by s ní neudělala automatickou kresbu vily pod plachtou, načež děvčata vygenerovala něco, co mělo půdorys vily, uprostřed lebka a v ní a kolem věci, kde se nedalo určit, jestli to jsou vlny, chapadla, šlahouny nějakých rostlin, na každý pád to působilo dosti lovecraftovsky, tj. creepy as fuck.

Rozhodli jsme se, že po setmění určitě místo podrobíme nějakému průzkumu. Kalen checkla blízké moře, jestli je v pohodě a dá se užít na případné purifikační rituály - moře vypadalo, že má dost práce a když toho bude víc, bude mít problém a zátěž přišla z jeho strany „před chvílí“, ale jestli to je dva dny, nebo padesát let od navýšení průmyslové výroby v Evropě, to neví asi ani to moře. Nakoupili jsme několik dřevěných věder s tím, že do nich nabereme večer vodu. Petr nás za soumraku opustil, volaly ho povinnosti do Španělska, ještě stihl vrazit Atabovi svůj banán.

Kolem cca jedenácté v noci jsme se připlížili k archeoparku, vstup byl zvolen spodem pod plotem zvednutým Alexem, který sice umí otevírat zámky, ale vepředu svítila taková otravná žárovka. Vlezli jsme dovnitř, Atab vysypal kruh solí. Chvíli poté, co konečně utichlo vyřvávání Despacita z blízkého hotelu, začala brutální bouře, která nám spláchla solný kruh. Super. A začali jsme mít dojem, že se před námi něco míhá. Eliška, která se dokázala podívat i přes tmu zjistila, že vidí mladého, zjevně dost utopeného muže. Já si spustila ping a zjistila, že lítá zleva doprava jako fízl na speedu. Ještě víc super. Začali jsme kruh rýt v zemi, což se vzhledem ke slejváku ukázalo být poněkud náročným. Pak jsme začali mít dojem, že se k nám od moře blíží něco na způsob chapadel. Ještě lepší. Kalen zkusila na utopence zavolat, žádná odpověď a pak se mezi chapadly objevily siluety zvířat - leopardi, býci, delfíni, normálně vypadající, bez chapadel. A ozvalo se něco jako změť hlasů. WTF kulminuje. Mezitím utopenec došel k Alexovi, který ho v postupu zbrzdil rukou ve své relikové rukavici. Začalo být vidět, že chapadla jsou fskutčnosti něco na způsob šlahnounů asi vinné révy. Na blízko je vidět, že mladíkovi je nějakých 15-17 a má na sobě hromadu podlitin od tupých předmětů, kalné oči upřené někam do prázdna. Reagoval pouze na Alexe, který mu pokládal otázky, občas převyprávěl to, na co se tázala Kalen, která byla nejblíž (latinsky). Týpek sdělil, že je oběť něčeho, čemu se říká man-eater, nejmenuje se už nijak, neví, jak by mohlo být pomoci a na Quo vadis řekl, že ven, načež šlahouny vystartovaly a omotaly Alexe, Kalen se tomu vyhnula skokem na Alexova záda, ten to díky své konstituci dal, ale zůstal omotaný. Kalen taky zjistila, že když do šlahounů praští svým řetězem, tak je to nijak nebrzdí v omotování Alexe, svině prostě drží.

Hlasy kolem se změnily v maniakální řev a kvil, utopenec pokračoval dál k Njordssonovi a než se stihlo stát cokoli dalšího, vyskočila z kruhu Eliška a zkusila utopence obejmout a políbit. Týpek se zastavil a sklonil se k Elišce. V tu chvíli všechno kolem nás explodovalo divokými barvami. Réva tu pořád je, ale už jsou na ní hrozny. Všude kolem zářivé barvy – červená, purpurová, zlatá. Kolem se ozývá hudba, ale bubínky a flétny, vypadá to, že jsme najednou v party průvodu. Leopardi tam pořád jsou, vypadají klině a spokojeně. Na mladíka je vidět, nevypadá utopeně a domláceně, vypadá, jako kdyby byl politý, spíš červeným vínem než krví. V průvodu jdou býci, mají optentlené rohy, amfory a nádoby na nabírání vína, a je tam shitload luzných slečen, velmi málo oděných (= vůbec, akorát sem tam nic nezakrývající závojíček nebo kus kůže na ozdobu). Jedna má dokonce na sobě namotaného hada, ale had ani slečna z toho evidentně nemají trauma.

Eliška se začala, teď už dost neutopeně vypadajícího, týpka vyptávat, co se děla (Bacchanalia), jak mu můžeme pomoci (stále nevěděl) a jak to skončí (jako víno, což znělo jaksi znepokojivě). Slečny tančící kolem nám začaly akčně nalévat, tak jsme za všeobecného pochlastávání začali brainstormovat, co se vlastně děje a co s tím - základní hypotéza zněla, že koukáme na nějakou dionýsovskou slavnost, kde se něco podělalo (nejspíš byly bakchantky moc zlité, aby to zvládly korektně) a týpek-oběť umřel nějak jinak, než měl (=utopil se, na místo rány tupým předmětem) a proto se to vrací. Z rozhovoru a myšlenek nás vytrhly bakchantky, co si nás rozebraly do kola, v případě Alexe rovnou skupinově odtáhly. Filip se to snažil chvíli nějak kormidlovat, ale pak vypískla Eliška, když ji slečny začaly na férovku hryzat. A nejen ji, jak jsme po krátkém průzkumu zjistili, měli jsme na sobě navěšené hromádky maniakálních ženštin a nejen jich, Alex měl na kotníčku leoparda. Po sanity checku s Filipem, který stál naštěstí blízko, jsem se zapálila, načež Filip zařval: „Heuréka! Jdou po cizích!“ a strhal ze sebe veškeré ošacení, načež ho napodobilo veškeré Scionstvo a vskutku, útoky přestaly. Taky jsme si doplnili, případně osvěžili znalosti, co má kdo z našich společníků kde vytetováno a které okončetiny mají kovové.

Průvod se ovšem poté vydal směrem k moři, což nás příliš nenadchlo. Pokračovali jsme s ním a dohodli jsme se, že tu oběť prostě tak, jak si myslíme, že by měla správně být, uděláme my, neb nic lepšího nás nenapadá. Alex dal týpkovi pěstí do spánku, že byl zřejmě na místě mrtvý, Atab týpka polil vínem a já pronesla větu z nějakého Dionýsovského hymnu na téma, že je to správná oběť a všechno je, jak má být. Bakchantky kolem zařvaly nadšením, vrhly se na tělo, rvaly ho na kusy, možná i hryzaly a vrhly se s ním do moře. A my jsme byli na zcela mundánní pláži, okousaní a dobití, ale vesměs celí. Za sebou jsme viděli vyvrácený plot archeoparku a do východu slunce jsme provozovali usilovné sbírání sebe sama a zbytků našeho oblečení a dřevěných věder.

Doplazili jsme se do hostelu, kde Eliška zjistila, že naše zranění jsou rituální, takže nás coby doktor ošetřoval převážně Alex a jeho zásoby léků. Aelfrida poslala zprávu Blancintje, že jsme všichni v pořádku, akorát tam zůstal trošičku nepořádek. Až jsme se vyspali, srazili jsme se s Blancintje, která nám sdělila, že šéfová řvala jako tygr a domluvila si ostrahu se security firmou, která hlídá i místní universitu a bude si vydupávat nový plot. Vypověděli jsme jí, co se všechno dělo, nad čím se dost zděsila. A taky říkala, že v takovém případě mohli její kolegové ten stan vlastně dost dobře zbořit sami v záchvatu šílenství; zřejmě jim zachránilo život, že s tím nijak blíž nebyli schopní interagovat.

Rozhodli jsme se ještě pár večerů držet hlídky - a taky si užít trochu dovolené a Vopičkova nafukovacího banánu. A ani další den, ani den poté nepřišla žádná bouře a noci byly klidné. Kalen zkusila znovu namalovat s Blancintje vilu, tentokrát z toho vylezla jen velmi hezká římská vilka. I oddali jsme s pocitem dobře vykonané práce zahálce v Jaderském moři, focení s Vopičkovým banánem a posléze návratu domů.