ScionWiki

Osoby a obsazení: Nora Lindkvist Hadarðóttir; Jan Þorsson Dobrovský; Lucie Podlipská, dcera Asklépiova; Vlasta Pokorná z rodu Černého Paa; Lea, dcera Besova; Breonica Coll, dcera Miacha; Aelfrida, dcera Afroditina (NPC)

SMS od Thorssona: „Chtěli byste se podívat do Indie? A víte něco o Indii? Pokud ano, budete se nám hodit! Pokud ne, tak taky!“

Aelfridě zavolal jistý mladík Natayam z Dillí, že se na místním hřbitově (kde dělá správce) dějí divné věci. Jde o Nicholson Cemetery, největší křesťanský hřbitov v Dillí, kde podle místních legend straší brigádní generál Nicholson bez hlavy. Udělali jsme si rychlý průzkum, který odhalil, že Nicholson byl důležitou postavou ve velkém indickém povstání a v obléhání Dillí, při kterém nakonec zemřel. Byl popisován jako kontroverzní imperiální psychopat, kterého skoro uctívali, takže jsme se navzdory Thorssonovu nadšení rozhodli být spíš opatrní, protože nám to smrdělo kultovinou. Na hřbitově je také pohřbený jezuitský misionář Camille Bulcke, který vytvořil první anglicko-hindský slovník a Lucie se rozhodla sehnat mu anglický překlad jeho oblíbeného básníka, kdybychom se s ním náhodou setkali. Zjistili jsme si něco málo o etiketě v Indii (neukazovat, nepodávat věci levou rukou, nesahat na věci nohama), Vlasta a Lea si vytiskly půlku Wikipedie a pak už jsme to brali letadlem přes Frankfurt a Bombaj až do Dillí.

V Dillí jsme se ubytovali a vydali se rovnou na hřbitov. Natayam (surprise, surprise!) si ale vůbec nepamatoval, že by nám volal. V telefonu měl číslo na které Aelfridě volal, ale neměl tušení, že by něco takového dělal. Nechali jsme si aspoň - samozřejmě za nějaký bakšiš - říct historii hřbitova a nechali se nasměrovat k hrobu jezuity Camilla, ale na místě jsme zjistili, že nás poslal někam úplně do pekel a pravděpodobně vůbec netušil, kde Camille spočívá.

Místo toho jsme ale našli hrob Eugenie Grosup, někdejší manželky mahárádži Jagatjita Singha. Krátký průzkum jejího hrobu a internetu nám ukázal, že byla českého původu, že byla v Indii dost nešťastná, trpěla paranoiou a utkvělou představou, že její matku někdo otrávil a ona je další na řadě. Když se jí nepodařilo opustit zemi a odcestovat do Spojených států, vylezla na vrchol blízkého minaretu Kutub Minár (mimochodem jde o nejvyšší minaret v Indii) a i se svými dvěma psy skočila dolů.

Rozhodli jsme se počkat si na soumrak, pamatujíce na poučku, že hřbitov ve dne je úplně jiné místo než v noci, a mezitím jsme se porozhlédli kolem. Breonica v nějaký moment kopla do jakýchsi zvláštních kusů kovu, silně zkorodovaných a čpících solí. Zdálo se nám, že jde asi o kusy nějaké lodě. Na jednom z kusů jsme pak našli vyražené číslo 2734 a nápis xoxo vyvedený zářivě růžovým lakem na nehty. V tu chvíli nám bylo celkem jasné, že tady nejsme náhodou, že správce hřbitova byl dost možná sám Lokisson, a že se naším směrem řítí problémy. Začali jsme zkoumat, jak těžké by bylo se případně dostat přes hřbitovní zeď a zda - pokud by nás Thorsson hodil - nepřistaneme v hluboké rokli nebo uprostřed dálnice.

Nic z toho naštěstí nebylo nutné, ale za Eugeniiným hrobem se náhle objevili dva malí psíci, rozkošní kabelkoví tvorové, kteří se k nám s hlasitým kňučením radostně rozeběhli. Důkladné vyšetření ukázalo, že jsou to normální, živí psi, kteří vrtí ocásky a kopou nožičkou, když je drbete na břiše. Zatímco část osazenstva hladila psy, prohlédl si Thorsson důkladněji kovové zbytky a zjistil, že nejde o loď, ale o letadlo - Noře v tu chvíli došlo, že musí jít o části letadla Saint-Exupéryho, které nedávno záhadně zmizely z muzea a po nichž se sháněli londýnští scioni. Radost nás opustila v momentě, kdy se Breonica pokusila zjistit něco víc o našich psích návštěvnících, ale místo získání informací upadla náhle do bezvědomí a za chvíli ji následovala i Lea, která se ji z něj pokusila zvednout.

Když nás Lucie ubezpečila, že ani jedna z nich není v ohrožení života, hodil si Thorsson každou na jedno rameno, a vydali jsme se je křísit někam, kde není hřbitov v noci. Cestou jsme se ale zastavili u Nicholsonova hrobu. Nicholsonův duch zde byl také, s hlavou na krku, byl velmi koloniálně britský, ale velmi přátelský, zajímal se o zdraví našich bezvládných spolucestujících a identifikoval psy (které si Nora s Lucií daly prakticky do batohů) jako zvířata patřící Eugenii. Potvrdil nám, že zaregistroval “křísnutí sil” v tu noc, kdy Aelfridě volal Natayam, a že to znělo jako letadlo. Před odchodem nás ještě pozval na čaj o páté ráno a my už jsme jen zkontrolovali, že v boudě správce není svázaný skutečný Natayam a vydali jsme se k minaretu. Odchytili jsme si rikšu a Lucie vyfotila potřebnou selfie s oběma bezvládnými scionkami i se psy v batozích, aby měly vzpomínku na to, o co přišly.

U minaretu už tak veselo nebylo - všude temno, trosky a extrémně nepříjemný zásvětní chlad. Před námi se objeví duch Eugenie, kterému z rukou vyrůstají dlouhé drápy a který příliš nereaguje na naše hlasy. Nora se posadila na zem a přes Justice začala zjišťovat, co přesně se tady stalo. Spatřila Eugenii, která jí začala vysvětlovat, že jí nikdo nevěří, že zabili její matku a zabijí i ji, že to musí skončit tady a teď, a skončí to s ní. Ještě stihla říct „nejsou to lidi“, než se rozeběhla na vrchol minaretu a skočila dolů. Naneštěstí ji Nora nestihla opustit dřív, než dopadla na zem, ale alespoň zjistila, že prožije-li cizí smrt, nevezme ji to s sebou.

Když jsme zas byli schopni spolu komunikovat, náš myšlenkový pochod směřoval k tomu, že slova „nejsou to lidi“ patřila Eugeniiným drahým mazlíčkům. Huňatí pejsánci v tu chvíli začali shapeshiftovat do zrůdných čoklopírů a s radostí se do nás pustili. Thorsson nečekal a jednomu ze psů s rozmachem rozdrtil spodní čelist kladivem. Vlasta tasila meč, Lucie se snažila chránit bezvědomé a Aelfrida svítila a nepřekážela. Eugenie se rozletěla proti nám a sejmula z Ley i Breonicy jejich nevědomí.

Jeden z čoklopírů zabodne drápy do ležící Ley a začne z ní okamžitě tankovat krev, ale o pár okamžiků později ho naštěstí odstraní Thorsson. Nora se snaží stabilizovat Eugenii a pomoci jí se s bestiemi vypořádat. Nakonec jí půjčí tělo, čímž dočasně získá nejen velmi efektivní drápy, ale i efektní přízračně bílé vlasy, saltem skočí jedné z potvor na záda a pustí se do ní.

Zatímco Thorsson vytváří z psiska, které vysávalo Leu, karbanátky, Vlasta s Norou porcují to druhé. Nora v sobě probudí svého vnitřního aztéka a vytrhne příšeře srdce. S Eugenií se dohodnou, že pes už je dostatečně mrtvý a vděčný duch se opět odpoutá. Breonica začne dávat dohromady Thorssonovy rozsekané holeně a Lucie spravuje Noru. Zbytky psů posolíme a zapálíme, aby se už nemohli znovu vzkřísit. Eugenie nám děkuje, vysvětluje, že netuší, co byli psi zač ani kde se vzali a prosí, zda bychom za ni v nějakém kostele nezapálili svíčku. Pak odtančí pryč, protože konečně došla klidu.

Když se trochu zcivilizujeme, vrátíme se na hřbitov. Breonica nechá kolem Eugeniina hrobu vyrůst barevné květiny a Vlasta nad jejím hrobem pronese řeč pro padlé hrdiny, kterým Eugenie nepochybně byla. Lucie zanechá na hrobě jezuitského překladatele knížku, kterou mu přivezla a ještě jednou prohlédneme místo, kde jsme našli zbytky letadla a posbíráme všechny součástky. Pak už se přesuneme na slíbený čaj o páté, kde si Nicholson s Thorssonem popovídá o historii a s Lucií o válečné medicíně. Po cestě domů se ještě krátce zastavujeme v Londýně, kde si Aidan Mist přebírá pozůstatky letadla, a pak už míříme zpátky do Prahy.