Osoby a obsazení:Klára Skadisdóttir Horáková, Ráchel Rozvážná, dcera Athenina, Sagira Abbas, dcera Sachmetina, Vlasta Pokorná, dcera Černého Pa, Kalen, dcera Poseidonova, Mi Nü-Chai, dcera Kuan-tiho; Atab, syn Nabua, Aelfrida, dcera Afrodítina

SMS od Kláry: Ahoj, jsem strašně zvědavá jaké triky tahá z svého plechového rukávu jisty rytíř, když dokáže tít nejen do těla, ale asi i do stínu. Jste taky zvědaví? Tak doražte k panu Browenovi. Klára Skadisdóttir

Sešli jsme se u pana Browna a Klára seznámila všechny dosud “nezasvěcené” sciony se svým záměrem věnovat se mysteriu stínů. Také v rychlosti shrnula, co o stínech tak nějak zjistila na výpravě do indiánského spirituálního světa (viz What we do in the shadows). Po této výpravě a konzultaci s panem Brownem se Klára začala poohlížet po někom kdo umí pracovat se stíny a mohl ji zase naučit o trochu víc. Na výpravě do Shrieking Marshes (Bažiny skřeků) pomáhala s dalšími sciony rytíři, který se představil jako Arthur the Less, najít hrob jeho nepřítele, rytíře Bleoberise. Při té příležitosti si Klára vyslechla příběh o tom, jak pražští scioni našli v Lese místo s věží a uťatou hlavou Mordreda a následně potkali i jeho potrhaný oddělený stín (viz Brocéliande). Právě Bleoberis zde zanechal emisara (Havrana) a i podle příběhů to byl on osobně, kdo se po bitvě u Salisbury vrátil zničit Mordredovo tělo a postavit věž (což jsme se shodli, že bylo úplně zbytečné a dost odsouzeníhodné). Každopádně zůstává otázkou jak Bleoberis provedl ten trik s oddělením stínu a mimo jiné tu byl i Arthur the Less, který se rozhodl odjet Bleoberise hledat na jiná místa. Klára se zkrátka rozhodla zkusit se po Bleoberisovi také podívat, s tím, že pokud bude mít štěstí třeba se o stínech dozví něco víc, plus si říkala, že by bylo fajn mrknout, jestli se z potenciálního konfliktu Arthura a Bleoberise nevyklubalo něco ošklivého.

Všichni jsme se shodli, že s někým jako je Bleoberis (myšleno někdo, kdo si úplně zbytečně a ošklivým způsobem znepřátelil paní Morganu) v žádném případě nechceme uzavírat spojenectví. Od Arthura jsme měli dva tipy na to, kde Bleoberise hledat - Joyous Gard (Lancelotův hrad), nebo Glastonbury Tor (kde se jeden čas Bleobersi s Lancelotem potulovali) - to byla podle jeho slov místa, kam hodlal zamířit. Pan Brown nám doporučil hrad Bamburg v severní Anglii, o kterém věděl bezpečně, že odpovídá Lancelotovu hradu - Joyous Gard. Shrnuli jsme si o něm nějaké získané informace - zajímavé body v historii hradu (potíže s Vikingy, válku růží a pod.), pověsti a potencionální přízraky, co by se mohly motat kolem. Cestovat jsme se rozhodli běžnou dopravou ze severu (ze Skotska) se záměrem zastavit se u řeky Tweed (která protéká krajinou cca 30 min autem od hradu) a zeptat se našeho známého stejnojmenného elfa, jestli by neměl nějaké informace o hradu, okolí,… a něčem co by nám mohlo chtít ukousnout hlavu nebo tak.

Vyrazili jsme a podle plánu dorazili k řece. Klára položila ruku na hladinu a během chvíle se objevil Tweed. Byl potěšen návštěvou, dárkem od Kláry (velkou duhovou perlou) a vypadalo to, že i tím, že se pustila do studia mysteria stínů, takže nám dal dárek v podobě jasanového proutku a radu, abychom sebou vzali “prvního rudého muže, kterého potkáme” cestou na hrad. Také jsme se dohodli, že cestou zpět se u něj opět zastavíme a povyprávíme jak to šlo.

Začalo se šeřit a my jsme vyrazili k hradu. Pod hradem jsme opravdu narazili na “rudého muže” - Marka, nového krále Cornwallu (Mark the Red), který zná pražské sciony a už nějakou dobu si píše s Aelfridou. Dali jsme se do řeči a zjistili, že mu přišel anonymní dopis od “přítele”, ve kterém byl ujištěn, že by se dnes rozhodně měl jít podívat na hrad Bamburg. Souhlasil s tím, že se s pomocí Kalen pokusíme přijít na to, kdo dopis poslal. Kalen v souvislosti s pisatelem dopisu nakreslila kovové nůžky (severský typ, z jednoho kusu kovu…). Barva nebyla zřejmá, ale hned několik z nás napadlo, že by v tom mohl mít prsty Lokisson. Král Marek se rozhodl tedy připojit k nám.

Než jsme dorazili za třetí bránu, úplně se setmělo. Aelfrida nám svítila lebkou na cestu. Dorazili jsme na hřbitov. díky světlu náhrobky vrhaly stíny, ale Klára mezi nimi zahlédla nějaký světlejší stín, který jakoby nic nevrhalo. Vydala se ho prozkoumat blíž, nikdo jiný ho neviděl, ale hlas, který se ozval slyšeli všichni - “Vím, že mě vidíš…”. Načež se stín odlepil od země a postavil se proti nám. jeho rysy nebyly úplně zřetelné, ale rozhodně působil… trojrozměrně, velmi přehledně, mládě, měl moc příjemný hlas. Představil se jako Bílý rytíř a nabídl nám, že pokud zodpovíme jeho hádanku, poradí nám a budeme mít dovoleno zvednout náhrobní kámen jako to kdysi udělal Lancelot. O hradu mluvil jako o Rmutné hlásce, kámen smí zvednout tedy jen ten kdo ji dobude. O Bleoberisovi soudí, že je dobré se poučit z jeho chyb (když je někdo idiot a udělá si tak velmi mocné nepřátelé), možná že nám bude připadat zajímavé i to co nám může ukázat on… Souhlasili jsme s jeho nabídkou. Dali jsme hlavy dohromady a nakonec jsme přišli na to, co se tu stalo a kdo onen Bílý rytíř je - totiž Lancelotův původní stín, se kterým se vzdal své elfí podstaty a přijal svůj lidský původ, vybral si osud…Rytíř nám dovolil zvednout kámen. Opět jsme dali hlavy dohromady… nakonec jsme se shodli, že všichni ten kámen chceme zvednout.

Zvedli jsme ho a byl vážně těžký. Rozhodli jsme se, že jeden po druhém rychle nakoukneme dovnitř ale stihla to jen Klára. Zespodu na kameni stálo : Lancelot z Jezera, syn krále Bana z Beonicu.V tom zpod kamene něco vyskočilo, Aelfrida se polekala, pustila kámen a ostatní ho už také déle neudrželi. Byla to velká ošklivá žába. Shodou okolností jsme na poradě probírali jednu místní pověst o “zlé maceše” nové královně, která ohrožovala místní princeznu. Tu měl údajně zachránit její královský bratr, který královnu zaklel do podoby žáby. Pozdravili jsme a byli jsme slušně požádáni zdali bychom žábu neodekleli. Klára na odekletí použila jasanovou větvičku, kterou máchla před žábou do vzduchu. Ta se změnila v elfku, která se představila jako Paní z lesa a převyprávěla nám onu legendu ze svého úhlu pohledu. Z vděčnosti nám dala klíč od sklepení, kde by měl být Bleoberis pohřben.

Inu vydali jsme se dolů. Za zamčenými dveřmi nás čekala dvě obrovská brnění (jakési automatony), která nevypadala, že fakt, že jsme si odemkli, akceptují jako právo vstoupit. Hned se do nás pustili. Podařilo se nám trochu rozestavět v prostoru. Klára si v jednu chvíli všimla, že je něco v nepořádku se stínem krále Marka, který se začal chovat dosti autonomně (např. si “změnil” stín Markova kopí na stín meče, vystoupil bokem, aby se také mohl postavit automatonům…). Zjistili jsme, že automatony jsou opravdu odolný, ale, že je dokážeme zranit skrze stíny (útokem svými na ty jejich). Stíny zbraní (šípů, mečů,…) zasahovali stíny automatonů a samotné fyzické zbraně zůstávaly popřípadě vyset ve vzduchu, ve chvíli, kdy se jejich stíny zasekly nebo zasáhly svůj cíl. Vlastě se tak podařilo zastavit jedno z brnění, které se chystalo rozmáznout Kláru. V průběhu souboje se Klára zkusila natáhnout svým stínem k Markovu autonomnímu stínu, který se bil na naší straně s jakousi nabídkou pomoci. Stín přijal, chytil Klářin stín za ruku a společně se otočili a posekali stín jednoho atomatona. Klára samotná se kousek stranou točila taky, ale nedokázala to ovládat, v podstatě v tu chvíli byla její fyzická část ta, co reagovala na pohyb vlastního stínu a ne naopak jak je to běžné. Pomocí toho útoku se Markův stín dostal k Vlastě a Aelfridě, která se pokoušela jednou rukou svítit a druhou ji ošetřit a přiložil své stínové ruce k dílu.

Podařilo se nám Brnění domlátit. Poděkovali jsme stínu krále Marka, ale, než jsme se stačili zeptat na cokoliv dalšího, vymyslet jak ho Markovi zase “připnout” zpět nebo zkrátka podniknout cokoli tímto směrem, onen autonomní stín, políbil stín Aelfridy, kterou to přirozeně zaskočilo, tak že upustila lebku a kolem nás se rozprostřela tma. Po rozsvícení jsme nikde drzý stín neviděli. Marek se za něj velmi omlouval a bylo jasné, že je zmatený a překvapený stejně jako my (krom toho i docela naštvaný). Rozhodli jsme se vydat dál chodbou a zjistit, jestli stín nešel třeba napřed…

Dále pokračovala chodba s temnými kobkami po obou stranách. Na konci byla kaple, kde měl být pohřbený Bleoberis. Skutečně jsme našli jeho hrob. Nel na něj zamrkala svým očkem a přestože byl fyzicky kamenný, jí se zdál jako z kartonu, jako kulisa. Rozhodli jsme se, že než ho otevřeme podíváme se ještě kolem, ať už po Markově stínu, nebo po čemkoli dalším. V jedné z kobek visel za ruku v okovech pomlácený Arthur the Less. Sundali jsme ho a pokusili se ho dát trochu do kupy. Svého pátrání po Bleoberisovi se přirozeně nevzdal, ale nedostal se přes brnění. Automatony ho zmlátili a dotáhli do kobky. Když se trochu vzpamatoval zamířili jsme k hrobu, i když už s docela jasnou nemilou představou, co asi najdeme. Jak se dalo čekat, hrob byl opět prázdný.

Rozhodli jsme se všichni společně vyjít ven a počkat na svítání, jestli se s ním nevrátí i stín krále Marka. Měli jsme při tom čekání dost času na to probrat nedávné události a co z nich vyplývá do budoucna (k rozhovoru se přidal i Bílý rytíř).

Ohledně stínu krále Marka nemáme jistotu, ale pokud budeme spekulovat, je možné, že v Joyous Gard byl skrytý “stín příběhu” o Tristanovi a Isoldě, které tam měl Lancelot svého času ukrývat. Je možné, že jsme svou přítomností upoutali jeho pozornost, konkrétně Aelfrida a (nový) král Marek a pravděpodobně podobnosti v jejich vztahu a vztahu původního krále Marka a Isoldy. Přišlo nám, že stín tak mohl převzít dosud neobsazenou roli Tristana, alespoň se tak zdálo z jeho chování. Nicméně jsme nikdo nedokázali říct s jistotou. Jestli s tím souviselo zvedání náhrobního kamene také není jisté, přestože zpětně nám (nový) král Marek vyprávěl část tohoto příběhu, kdy jeho předchůdce hrad navštívil a z pomsty za to, že Lancelot ukryl ty dva, poničil právě jeho hrob. V každém případě jsme přislíbili pomoc s tímto uprchlým stínem a vyjádřili lítost nad tím, co se semlelo. Předběžně jsme se dohodli s Arthurem, který přijal pozvání krále Marka než se plně zotaví a hned poté plánoval jít dál po stopách Bleoberise do Glastonbury, že se dohodneme a potencionálně bychom se tam mohli vydat společně.

Co se Kláry týče, její studijní zájmy ohledně stínů jsou aktuálně upozaděny proti obavám, jestli v Glastonbury nečeká nějaký opravdový problém, vzhledem k povaze toho místa i okolnostem, za kterých jsme se setkali s králem Markem.

Po cestě domů jsme splnili slib a zastavili se ještě u řeky povyprávět Tweedovi o událostech v Joyous Gard, přičemž Klára na Markovu žádost vynechala informaci o uprchlém stínu (v rámci pražských scionu je to prý v pořádku, ale důrazně prosím o diskrétnost mimo náš vnitřní okruh!).

Doplnění 4.4. 2023 - Klára :

Dostala jsem dopis od Aelfridy, který uvádí na pravou míru, některé věci.

Zjistila, že Markův stín si vypůjčil sám Lokisson, aby se mohl v nadcházející bitvě lépe “stínit” proti atonovskému světlu. Zřejmě to bylo součástí dlouhodobého plánu, zněla trochu naštvaně, že jí do toho vmanipuloval, použil jako katalyzátor toho oddělení , ale… co si budeme, je to Lokisson… V každém případě má za to, že by mělo být v našich silách stín vrátit původnímu majiteli a přesně to mám rozhodně v plánu.