Tenebrie
Osoby a obsazení: Nora Lindkvist Hadarðóttir; Omari, dcera Khonvoumova; Riikka Studená, dcera Tuonetar; Mara Podkopecká, dcera Eponina; Breonica Coll, dcera Miacha; Tarik, syn Neith; Marek Kazimír, syn Mandodarí; Kalen Jezerková, dcera Poseidonova; Petr Vopička, syn Sun Wu-kunga;
SMS: “Přijďte do květinářství Bujné Květy. Máme výprodej podzimních azalek. P.S.: Žeryk vyrazil na procházku.”
Dorazili jsme k Vopičkovi domů a ti z nás, kteří se dosud neseznámili s Žerykem, měli možnost poznat tento světostrom-palmu-lamače skleníkových oken osobně. Vysvětlili jsme si, že Žeryk velmi rád navštěvuje cizí světy, zejména pak létající ostrovy, ale že přesný cíl cesty může stejně být dost záhada a je dobré ho prozkoumat. Vybavili jsme se tedy na všechny příležitosti a začali jsme šplhat.
Cesta skrz mraky nás dovedla ke skalní stěně, ze které trčela částečně kovová, částečně dřevěná pozorovací paluba, a kde na nás velmi brzy po vystoupení naskákala skupinka bledých trhanů s pestrou škálou zbraní a za hlasitého nadávání nás donutila se odzbrojit. Jejich podezřívavost vůči nám jen vzrostla, když spatřili tu hromadu zbraní, která se z nás vysypala, a za chvíli už nás hnali do útrob toho, co Vopička skutečně identifikoval jako létající ostrov.
Uvnitř jsme viděli změť trubek a kovových zábradlí, osvětlených směsí olejových a plynových lamp, a labyrint nás brzy dovedl do podzemního skleníku. Tam nás přivítal další bledý muž, mladý, pohledný, tentokrát výrazně víc high class, a ačkoli byl neozbrojený a nejspíš bojem nedotčený, trhani k němu vzhlíželi až s posvátnou úctou a bylo na nich poznat, že ho považují za nesmírně mocného a nebezpečného.
Vopička se prokecne, že je zahradník, což mladíka zaujme a nechá nás udělat představovací kolečko. Dozvíme se, že ostrov, na němž se nacházíme, se nazývá Tenebrie a on není nikdo jiný, než Letifer Tenebris, jeden z nejdůležitějších lidí v hladové hierarchii ostrova. Poznává, že nejsme odsud, což podle všeho není neobvyklé, protože sem tam k nim někdo živý dopadne zeshora (přestože mrtvoly jsou v tomto ohledu častějšími návštěvníky). V průběhu rozhovoru nám náhle začne Vopička průhlednět - zjevně si ho žádají jinde - a my jsme zůstali Letiferovi na milost.
Letifer v nás naštěstí viděl potenciál a slíbil nám bezpečný odchod z ostrova, pokud pro něj splníme pár úkolů. Jeho přítel, Infaustus Tenebris, pracoval na nějaké “specifické hračce” a pár součástek mu ještě chybělo. Část z nás tedy měla jít za Infaustem a část si zaúkoluje sám. Kalen předala Noře mythopoeticon a spolu s Markem, Marou a Breonicou se vydala za starším z obou Tenebrisů.
Tým Carnalis
Letifer nechal donést stolek, křesílka a čaj a začal nám vysvětlovat, že potřebuje počítací stroj z meteorologické stanice na území muže, který si říká Carnalis. Nebyli nepřátelé, ale zároveň si nic nedlužili. Tahle práce vyžadovala někoho, kdo nebude tak úplně jeho člověk, aby zbytečně neprovokoval. Rovnováha sil na Tenebrii je zkrátka křehká. Za moment dorazila usměvavá služebná se zářícíma očima a květinami ve vlasech. Její výraz byl doslova “svítí se, ale nikdo není doma”, ale bez prodlev nám začala nabízet čaj s mlékem a cukrem ve tvaru květin.
Cílem naší cesty tedy měla být meteorologická stanice - ta měla být umístěna na rameni trčícím z ostrova, ale kvůli větru a bouřím měla být prakticky nedostupná. Požádali jsme o zdroj světla, který by vítr vydržel, a Letifer nám podal skleněnou kouli plnou světlušek. Zároveň nás varoval před Lucifery, hrdiny, kteří se snažili najít si místo pod sluncem na už tak dost temné Tenebrii. Také jsme se dozvěděli, že Infaustus je jedním z těch, kdo se tady nenarodili - spadl sem, když jeho vzducholoď přepadli piráti a nedávno se dozvěděl, že jeho životní láska je na jeho ostrově stále naživu a stále na něj čeká. Pravděpodobně proto se rozhodl zatáhnout za všechny nitky, které na tomto ostrově ovládal, a rozjet svůj velký plán.
Za doprovodu jednoho z trhanstva se propleteme spletí chodeb a vyjdeme na povrch. Pod námi leží město mnoha střech, věží, korouhviček, měřáků, bleskosvodů a stále kouřících komínů. Některé části města jsou kryty sítěmi, pod sebou vidíme i koleje a tunely a blikotající světla pochodní, luceren a plynových lamp. Naše pozice je zatím docela v závětří, ale je zřejmé, že jiné části města jsou zmítány silnými poryvy větru.
Vydáme se směrem, kterým by měla ležet meteorologická stanice, a světlo luceren se začne brzy zbarvovat do červena - tady je Carnalisovo. Míjíme bary, tančírny a restaurace, u divadla si nás vyvolávač dokonce odchytne a začne nás lákat na milostnou tragédii s hvězdným obsazením a my jen smutně zanecháváme zábavu a krasavectvo za sebou. Nejdřív práce, potom flamenco.
Další části města už tak veselé nejsou a vstupujeme do postapokalypticky vyhlížejícího pobodákova místních doků. Proplétáme se mezi vraky a rozestavěnými trupy vzducholodí až k děsivě vyhlížejícímu přístupu k majáku meteorologické stanice. Polorozpadlé zábradlí, vrzání svařených traverz a létající trosky v nás nebudí zrovna pocit bezpečí a tak se snažíme vymyslet nejlepší postup, když se za námi náhle objeví mohutný, vysoký muž s divokým vousem a pruhovaným námořnickým tričkem. Představí se jako Mariner a po chvíli špičkování se se zhruba polovičně velkou Omari nás pozve na panáka a páku do svého domova.
Mariner má možná velkou sílu, ale rozhodně ne epickou jako náš “cvrček” Omari a tak nakonec výzvu prohraje. Bere to ale sportovně a dál nás nalévá alkoholem. Během zápasu se rozezní mythopoeticon s několika zprávami:
Ve městě je velká mela
Jsou to rány jako z děla
Infaustus má s Dannym spory
Poslal nás za pánem s psovitými tvory.
Nás poslal Infaustus k pánovi vlků
Sám bojuje ve městě, ve výbuších šoku.
Z dálky se ozvou výbuchy - pravděpodobně práce zmíněného Dannyho Dynamite zvaného Boombox, jednoho z Luciferů.
Prý se nesmí spojit velcí páni
Jejich poslům hrozí podřezání
Snad pomůže vám rada
Hlídejte si záda.
Zrovna když Nora informovala ostatní o zprávách, ozvalo se za dveřmi šramocení. Mariner šel otevřít, ale v mžiku ho ohromná rána do hrudníku odrazila zpátky do místnosti a do chatky se nahrnulo pět chlapů, tři s železnými tyčemi, jeden s hasákem a jeden s obrovským kladivem v ruce. Ti nám sem nepřišli zpívat koledy.
Riikka se vrhá zachraňovat Marinera, na opačné straně Omari trhá útočníkovi kladivo z rukou a Nora lije jednomu z tyčařů alkohol do očí. Nikdo z agresorů si není úplně jistý jak dokázala maličká černoška kladivo získat pouze s rozbitým nosem a někteří ani nemají čas se divit, protože se z nich stává placatá pizza uprostřed místnosti. Jeden z útočníků nabere Tarika mezi nohy, což je mu během pár vteřin vráceno - tentokrát ale s mnohem větší účinností. Další tyčař padá s naslepo vrženou dýkou v srdci a moudřejším konečně dochází, že je čas zdrhat. Nejspíš by se mu to nepodařilo, ale ani Tarik nemůže nikoho pronásledovat s kudlou v zádech, takže necháme uprchlíka uprchlíkem a začneme si lízat rány.
Mariner nám dá červený lístek a pošle nás pro léčitele do divadla. Nora se brzy vrátí s lékařkou, která začne dávat dohromady to, na co už Riikka se sobím sádlem a tamponky do nosu nestačila, ale dveře se tady nezastaví a za chvíli na ně už zas někdo klepe - tentokrát tam stojí štíhlý mladý muž s červenými vlasy a smyslným pohledem a v tu chvíli si nejsme úplně jistí, jestli se Omari červená, nebo si jen neutřela krev z obličeje.
Muž se představí jako Carnalis a moc nám nežere, že jsme si sem přišli jenom pokecat, ale když mu vysvětlíme, co tady opravdu chceme, dostaneme jeho svolení si odnést počítací stroj - pokud mu ovšem z majáku doneseme knihu meteorologických záznamů. S tím rádi souhlasíme a pak už se s dobře vymyšleným plánem a Marinerovou pomocí vydáváme na kovový most.
Tarik s Omari se plazí první a upevňují cestou provaz ke zbytkům zábradlí. Pod nimi se téměř vaří mračna blížící se bouře, most drnčí, namáhaný kov téměř zpívá a mráz se nám zakusuje do těla. Přesto se brzy dostaneme na druhou stranu a do relativního bezpečí majáku. I tady kvílí meluzína a dostává se sem šílený chlad, navíc nás tu ale potkávají i odrazkovité oči pavouků zhruba o velikosti kočky. Zatímco Tarik s Omari balí knihu a počítací stroj, Riikka s Norou přemítají, co tady mohou pavouci jíst (pozn.: tady nic, ty potvory lezou po spodku mostu na „pevninu“, kde loví), ale vzhledem k tomu, že množství očí nad námi se násobí, se radši rychle sebereme a vydáme se zpět.
Tarika hřeje lotosový květ, Riikku s Norou skandinávská krev, ale Omari začíná ztrácet cit v prstech a navíc ji tíží stroj na zádech a v jeden moment ji silný poryv větru strhne přes okraj mostu. Držíme ji jak nám to lano a vítr dovolí a naštěstí se nám ji brzy podaří dostat zpátky. Těsně po tom, co se poslední z nás vyplazí na půdu ostrova, zasáhne kovovou konstrukci blesk, ale to už nás máma kvočna Mariner vede do bezpečí, do tepla a na grog. Když se trochu zahřejeme, předáme Carnalisovi knihu, poděkujeme Marinerovi a cestou zpět si s lítostí slibujeme, že se sem někdy vrátíme na plánovaný pub crawl.
Zpět v jeskyních
Vracíme se do útrob ostrova, do něčeho, co vypadá jako alespoň částečně přírodní jeskyně s jezerem a mnoha světly. V místnosti je kromě nás i celá skupina zdejších mocných, Letifer, Carnalis a další (viz níže), spolu s prestižněji vypadajícími služebníky, ale ústřední postavou je Infaustus Tenebris. Je to upravený starý muž s delšími vlasy a kotletami, na očích má brýle se zdobením kozlích rohů, v ruce má hůl, která určitě ukrývá čepel a různé další mechanismy a vypadá cestovně oblečen. Stojí před něčím, co vypadá jako komplikovaný mechanický rám (asi dveří?) vedoucí nikam. Do rámu zakomponuje součástky, které jsme mu donesli, zarazí hůl do země v místě, kam perfektně sedne, a mechanismus se rozjede. Rám se zaplní neprůhlednou šedí a Infaustus projde skrz.
Když se tak stane, obraz se náhle rozjasní - na druhé straně je prosluněná louka na které stojí stará žena, Infaustus k ní vztáhne ruce, usměje se a rozeběhne se jejím směrem. Stará dáma ho jednoznačně poznává, usmívá se a gesto opětuje. V tu chvíli už rám jiskří a skřípe - zcela zjevně byl na jedno použití - a obraz se nám ztratí. My se pak rozloučíme se všemi přítomnými a po Žerykově kmeni sešplháme zpátky do našeho světa.
