Osoby a obsazení: Jan Þorsson Dobrovský; Lucie Podlipská, dcera Asklépiova; Klára Skadisdóttir Horáková; Orm Saarinen Válisson; Paddy Siodhachan O'Sullivan, syn Brigid; Tomáš Lin (遴), syn Kui Xing; Lucas, syn Sucella; Tarik; Veronika, dcera Uš-Migiru(NPC)

SMS od Thorssona: Nastartuje koně kozáci. Hoří nám Vídeň. Sraz: nonstopáč u Šervůdu.

Když vám ve dvě ráno zavolá Herias, že máme problém ve Vídni, tak prostě narazíte klobouk a vydáte se do noci, i když tam prší, jako kdyby už nikdy nemělo přestat. Přes zaplivaný nonstopáč kousek od Šervůdu (neplést se Sherwoodem) to vezmete na Vídeň A skončíte v čele útoku kavalerie na pozice Osmanů po vzoru Jana Sobieského.

Takhle by se dala shrnout naše cesta na východ 12. září 2024 shrnout, ale to bych vám zamlčel všechny ty zajímavé detaily. Uprostřed noci se mi ozval Herias, že do kaceláře Tajemství zavolal jistý profesor Mahler, že Vídeň má problém, který nesnese odkladu, a protože on, Herias, se nemůže utrhnout z Prahy, musíme to jet prověřit, ideálně včera, ale dneska to snad bude stačit. Podle Heria zněl unaveně, ale příčetně. Lucie zjistila, že pan prof. Erich Mahler je odborník na období 17. století, který publikoval mnoho článků na toto téma. Nebyl čas, ztrácet čas, takže jsme došli na vlak a o pár hodin později jsme se vzbudili i (alespoň v měm případě) s obrovskou chutí na snídani ve stanici Wien Hauptbahnhof. Ale nezdrželi jsme se a rovnou vyrazili na adresu, kterou jsme dostali v Praze.

Po zazvonění jsme se ale nedostali profesora, kterého jsme očekávali, ale, jak jsme se dozvědšli později, jeho vnučku Annu Mahlerovou. Ta očividně nebyla spravena o dědečkově telefonátu, naopak měla za to, že její dědeček v posledních dnech zblbnul a začala se nám omlouvat, že jsme vážili cestu až do Vídně. Jak se hodilo, že jsem se v páté třídě začal učit německy. Chvíli to trvalo, ale povedlo se mi ji ukecat, aby nás za dědou pustila, a aby ji nebylo úplně blbý, že jsme za ním dojeli. Ukázalo se, že profesor Mahler nevypadá, že absolvoval cestu na pohotovost, už vůbec ne, že by zblbnul. Lucie ho podrobně prohlédla a shledala, že mu někdo nebo něco ukradl životní energii, až zestárnul rychleji, než by se slušelo na profesora jeho věku. Nastaly obvyké tanečky, kdy se snažíme zjistit, kolik toho říct našemu protějšku a nevystavit se pohledu, který říká, bože, jsem tu zavřený s partou šílenců. Naštěstí se ukázalo, že pan profesor je dobře obeznámen, zná pana Browna, a co je podstatnější, je schopen vidět duchy. Pak už nebyl problém sdělit mu, jaký je jeho stav a přejít k jádru věci. Profesor Mahler potkával na svých procházkách Starým městem duchy v janičářských oděvech a s přibližujícím se výročím osvobození Vídně jich přibývalo. Až včera, kdy očekával, že zmizí (12.9. výročí, chápete), jenže Poláci se zjevně nedostavili na párty a Osmani, teď už ve větším počtu si profesora všimli a postřelili ho. Jen, aby nedošlo k mýlce, byla to duchovní kule, která profesora zasáhla, ta mu sebrala tu životní sílu. Takže bylo na nás zjistit, proč nám tu janičáři ještě straší. To, že se objevili před Vídní před výročí, není až tak divné, to už jsme viděli na jiných místech, ale že nezmizeli je problém. Rozloučili jsme se s profesorem se slibem, že mu dáme vědět, co zjistíme a vyrazili na snídani spřádat bojový plán, teda, zatím ne bojový, to mělo přijít o pár hodin později. Rozhodli jsme se navštívit museum, zjistit další podrobnosti, k obléhání v roce 1683, pak zajít do hrobky, kde jsou pohřbeni velitelé obrany Vídně, nakonec to vzít přes oblast, kde profesor viděl duchy a naši pouť zakončit na Kahlenbergu, odkud vyrazili okřídlení husaři na zteč proti Osmanským pozicím.

Museum bylo zajímavé, spousta informací k obléhání Vídně, repliky zbraní, zbrojí, uniforem…, ale pro moje shrnutí je důležité, že jsme se tam dověděli o Marku z Aviana, svatém muži, kazateli, který napomohl vzniku Svaté ligy, uskupení států, které poslaly vojáky k prolomení obležení, a zasadil se o to, že do čela byl jmenován právě Jan Sobieský. Taky jsme se tam dověděli lokaci krypty, kam máme jít zkusit oslovit někoho z obránců.

V kryptě, to bylo jiné kafe, rozhodně ne Vídeňské. Chvíli potom, co jsme vešli dovnitř vypadl proud a dostavil se starý známý záhrobní chlad. Ozvalo se “Halt! Wer is da?” Ale nebyl to Ernst Rüdiger von Starhemberg, hlavní velitel obrany Vídně, ale jeho zástupce Zdeněk Kašpar hrabě Kaplíř, svobodný pán ze Sulevic, jestli chcete můj názor celkem sympaťák. Po povinné představovačce jsme ho informovali, co se děje a rozebrali naši situaci. Informoval nás, že nemáme Starhemberga rušit, a raději všechno řešit přes něj, když bude potřeba. Poradil nám, že máme zkusit zjistit, jestli nemají Osmané ve svých řadách zrádce a zkusit ho využít. O Marku z Aviana nám řekl, že pokud se něco semele, tak se určitě přijde podívat a pomůže, když ho zavoláme, že na to byl, jak bych to řekl slušně…excentrický, to je to slovo, dost. Pak jsme se rozloučili a vyrazili na Löbelbastei.

Byl den, takže na žádné duchy janičářů jsme nenarazili, za to jsme na hradbách našli připomínku této velké události, tři děla a zvon. Zvon, který koupil jistý Šerban Cantacuzino od Tatarů, aby dokázal Turkům, že lootoval. Pojali jsme podezření, že by to mohl být náš muž, to potvrdil i strejda Google, který v tu dobu ještě fungoval. Ve zkratce, ukázalo se, že náš milý Šerban neměl moc na výběr, sám křesťan, musel se přidat k Osmanům, jinak by byla jeho země vydrancována. Jo, to je náš muž, ale kde ho hledat a co mu nabídnout, to byla otázka, kterou jsme ještě museli vyřešit. Ta první se naštěstí vyřešila sama, když jsme zamířili na Kahlenberg a ta druhá se ukázala ne tak složitá, ale o tom za chvíli.

Kahlenberg, Lysá hora, je kopec nad Vídní, kde dneska stojí polský kostel. Proč asi, 12. září 1683 v 18 hodin odtud vedl sám Jan Sobieský jeden z největších nebo možná největší útok jízdy v dějinách Evropy a se svými skoro dvaceti tisíci jezdci se probil až hlavnímu stanu Kara Mustafy. Ale zpět k naší výpravě, v kostele byla jen řádová sestra, kterou vyzpovídala Lucie a dozvěděla se nejen, že v okolí je zahrada, neoficiální hřbitov Poláků, kteří padli při osvobozování, ale taky je tu kousek Cantacuzinův kříž. Tím se vyřešila naše první otázka. Zmínila se taky o problémech, které mají s místní byrokracií, Tomáš nám slíbil, že až bude po všem, že se na to podívá a třeba by se s tím dalo hnout. V zahradě byl klid, přeci jen byl ještě den, i když večer už se povážlivě přiblížil. Cestou ke kříži jsem navrhl, že bychom Šerbanovi mohli navrhnout, že o něm rozšíříme pozitivnější informace, detaily, proč se musel přidat a tak, prostě mu zlepšíme PR, přece jen máme k ruce významného Vídeňského profesora, no, přinejmenším publikujícího Vídeňského profesora.

U kříže se nám opravdu po zavolání ukázal Šerban, po zdvořilostním úvodu jsem přišel s nabídkou.

A tady si dovolím malou odbočku, věřím, že pro většinu z vás, kteří toto čtete, bude zbytečná, ale mohla by pomoct nováčkům v našich řadách. Týká se chvil, kdy se budete snažit někomu prodat sloníka, i když budete vědět, že váš sloník je tak trochu kripl. Moje rada zní, šetřete detaily, zvlášť pokud vidíte, že kupující má zájem. Detaily si nechte na situaci, kdy budete prodávat turboslona s fofr pruhy na bocích, kterému z chobotu šlehají plameny, pak detaily nešetřete. V opačném případě totiž můžete způsobit, že se kupující na vašeho kriplíka sloníka půjde podívat blíž a vy budete v pořádné bryndě.

Bohužel, v našem případě mělo pár členů potřebu rozebírat detaily. Už jsem viděl náš plán v plamenech, naštěstí to tak daleko nezašlo, ale bylo to těsné. Viděl jsem tomu duchovi na očích, jak blízko jsme byli odmítnutí. Tentokrát jsme měli kliku. Pak se zeptal na náš bojový plán, no plán byl bojovat. Po vteřině ticha, jsem vypálil něco, co jsem moc nerozmýšlel, ale bylo potřeba převzít iniciativu a získat čas. “Půjdu na zahradu, vytáhnu Poláky z jejich pohodlných postelí a nakopeme Osmanům prdel.” To se Šerbanovi líbilo a my získali čas dát dohromady nějaký koherentní plán. Střelci půjdou na hradby, ti s magickými šípy budou střílet a Klára, která nemá magické šípy se ujme dělostřelectva. Lucie si zřídí obvaziště a Orm s Lucasem budou držet bránu a povedou protiútoky a Tomáš je bude podporovat, jak to půjde. Šerbanovi se ten plán líbil a přislíbil nám pomoc, pak vzal naše obránce do města a já osaměl.

“Gratuluju Thorssone, k čemu ses to zase přihlásil, budit duchy, tak se ukaž, ty odborníku,” říkal jsem si cestou do zahrady a vzpomínal, co vím o Polácích v 17. století. V zahradě jsem, řekněme, apeloval na Poláky, aby nám šli pomoct. Prostě jsem vytáhl proslov na téma, proč by ti duchové měli vylézt ze svých pohodlných hrobů a vyrazit bránit zdi města. Nejsem sice král Theodén a nestáli jsme na Pelenorských polích, ale ukázalo se, že můj proslav zarezonoval s duchy okřídlených husarů a ti se začali zvedat a formovat k útoku, dokonce mi nechali jednoho koně, tak jsem nasedl a v jejich čele vyrazil k teď již těžce zkoušeným hradbám.

Mezitím dole zuřila bitva, střelci pálili do osmanů jak jen mohli, artilerie pod vedením Skadidottir ničila nepřátelská děla. Orm a Lucas zalití krví spolu s měšťany podnikali smělé protiútoky, které zásobovaly Lucii pacienty a Tomáš verboval nové maso do mlýnku svými povolávacími rozkazy. Ale Turků jako by neubývalo, Tataři sice utekli a Šerban se svými lidmi zaútočil na odkrytý bok, ale stále to nestačilo. A co čert nechtěl, objevil se sám Kara Muistafa, který tentokrát prohrát opravdu nechtěl. Pohltil několik svých mužů a povážlivě se zvětšoval. Naše rány vykrýval svými muži, a když nějaká prošla, nezdálo se, že by měla velkého účinku.

To už jsem se svými husary dorazil i já, aby mi to nebylo líto, otočili Turci děla i na nás. Možná to byla náhoda, možná požehnání mého otce, ale nad městem se zatáhlo a začalo hřmít a v jednom ze záblesku jsem zavolal na Marka z Aviana, který jak hrabě Kašpar předpověděl, opravdu přišel a začal častovat Osmanské psy takovou hromadou urážek, až na něj otočili část svých děl a odlehčili tak mé jízdě. Jo, od toho bychom se měli učit vysmívat se nepřátelům. Pak jsme narazili do Turků a začala řež, do které se zapojil i můj Šemík, který několika vojákům doslova ukousl obličej.

Všechno, co jsme měli jsme vrhli proti Mustafovi, střelci vypálili, co mohli, dělostřelkyně Klára ustřelila Mustafovi kus hlavy, Lucie využila svůj písečný bič a všechno dokonala moje rána kladivem podpořená bleskem, který sjel z nebe. Vojsko zbavené velitele se dalo na zběsilý útěk a bylo masakrováno naší jízdou. Obránci začali slavit a jak bitva skončila začali pomalu mizet. Tak tedy skončilo třetí obléhání Vídně. My ještě museli splnit naše povinnosti, informovat profesora a domluvit s ním sérii článků o Šerbanu Cantacuzino a jeho roli v boji o Vídeň. Pak konečně přišel čas na Sacher a jiná kouzla Vídně.