Osoby a obsazení: Klára Skadisdóttir Horáková, Ráchel Rozvážná, dcera Athenina, Sagira Abbas, dcera Sachmetina, Jan Kovařík, syn Tezcatlipocův, Shen Jing, dcera Kuan-jin

SMS od Kláry: Ahoj, nedávno jsem se začala zajímat o mysterium stínů a získala kontakt na někoho, kdo by o něm mohl něco vědět. Uvítám společnost i každou radu. Sraz v čajovně. Klára Skadisdóttir

Sešli jsme se v čajovně a Klára vysvětlila jak přišla na to, že dokáže vnímat stíny zvláštním způsobem a přes doporučení od pana Browna a Petra Vopičky se začala pídit po Vráně, indiánském totemu, který se prý vyzná ve stínech živých i mrtvých. Shodou okolností na výpravě na Klondajk získala kontakt na Skookum Jima, který by měl o totemu vědět hodně a tudíž snad i o mystériu stínů a stínech obecně (za života byl členem klanu Vran a nyní je jedním ze strážných duchů, které jsme měli tu čest potkat v Dawson city).

Postupně jsme si sdělili v čem jsme dobří a Sagira přidala varování ohledně jejích problémů s krví (Pokud je někdo zraněn v boji a krvácí, má sklony k tomu přestat myslet a jít si na dotyčném smlsnout. Naštěstí jí pomáhá soška kočky Mňá, kterou nosí neustále u sebe).

Vydali jsme se na místo (vybrali jsme opuštěné místo na břehu Vltavy mezi Starými Bohnicemi a Roztockým hájem u cyklostezky) a Jan se rozhodl udělat ještě několik pokusů, než opravdu začneme a jako první se píchl do prstu a zjišťoval, jak velké množství krve na Sagiru působí. Podle výsledku to vypadalo, že drobná zranění svých spolubojovníků bude schopna zvládat s čistou hlavou, ale specificky u Jana by mohlo nějaké větší zranění být obzvlášť lákavé.Následně ještě Jan seznámil Sagiru s Květinou (svou jaguáří kamarádkou) a zjistili jsme tak, že patrně rozumí všem kočkovitým šelmám.

Pak už jsme se rozhodli začít. Klářin kontakt na Jima měl podobu malého kamínku, který dle instrukcí od Henryho Sings-to-the-woods hodila do řeky a třikrát zavolala „Skookum Jime, Skookum Jime, přijď mi dát radu.“ Před námi se směrem k řece zvedla stěna z plamenů. Jan usoudil, že by mohlo jít o via mystiku. Všichni souhlasili s tím, že ji projdou s Klárou a ta tak vyrazila první skrz plameny dál.

Prošli jsme do pradávné jeskyně, uprostřed které hořel masivní oheň u kterého a nás čekal Skookum Jim. Oheň vrhal naše stíny na stěny jeskyně. Jimův vypadal Jako stín vrány a i naše stíny vypadali jinak (Klářin jako vlčí, Sagiřin jako stín lvice, Rachelin jako stín sovy,…). Jim nám vysvětlil (po té co se s námi přivítal a Klára mu vysvětlila důvod své návštěvy), že právě porady starších se vždy dělali v jeskyni, nebo stanu u ohně, protože stíny dokáží na člověka leccos prozradit. Je to ale jen náznak, který může něco prozradit o tom, kdo (nebo co) ho vrhá, je ale důležité dívat se na stín, to co ho vrhá, plochu, kam je vržen i na zdroj světla, protože všechny ty faktory mohou hrát důležitou roli ve výsledné podobě stínu a i tak je velmi snadné se stínem nechat ošálit, nebo si to, co říká špatně vyložit. Stíny prý nemohou lhát, ale dokáží být velmi mnohoznačné. Například jeho stín (stín vrány) by mohl vypovídat o jeho původu, nebo povaze, on ho á každopádně vypůjčený (coby strážný duch) od té Vrány, což bylo možné jen proto, že k ní měl blízko již předtím.

Dále jsem se hodně ptali a dozvěděli (a nedozvěděli) se o stínech spoustu věcí. Stín například není tma, ale spolu se světlem jsou jejími opaky. Stín může (nebo někdo skrze něj) ublížit i pomoci, lze ho s někým vyměnit nebo ho očarovat, ale je důležité vědět, že stín je naší součástí a stejně tak jako my můžeme jeho podobu ovlivnit tím kým jsme a pod. i on ovlivňuje do značné míry nás a takový zásah, jako očarování, nebo snad dokonce výměna, může mít zásadní dopad na nás, jako ty, komu onen stín patří. Je to vlastně takový náš rub, skrývá se v něm mimo jiné i to, co bychom o sobě nejraději nikdy nezjistili, naše temné stránky, nedokonalosti a chyby… Na spoustu otázek jsme dostali odpověď “Ano i ne”, to je ale prý u mystérií zcela v pořádku.

Nakonec nám Skookum Jim otevřel “Cestu stínů”, po které prý můžeme jít a dozvědět se o stínech víc, ale musíme myslet na to, že bychom mohli stanout tváří v tvář právě tomu, co se skrývá v našich stínech, rubu nás samotných a tomu, co nikdo nechce sám o sobě zjistit. Všichni souhlasili, že přesto půjdou a tak jsme se vydali do Galun'lati (indiánský spirituální svět). Vypadal jako krásný noční les… velmi starý (boreal forest), spíš prales než les. Jim prošel s námi, popřál nám štěstí a pak uchopil svou kůži uprostřed hrudi a “otočil se naruby” čímž se proměnil ve vránu a odletěl… není to vůbec hezký pohled, když se takhle někdo proměňuje.

Když všichni zpracovali tu neočekávanou podívanou, vyrazili jsme po pěšině mezi stromy. Po krátké době jsme narazili na pásovce. Všichni jsme mu rozuměli. Pomlaskával si a hledal něco dobrého k večeři. Klára ho pozdravila a když jí nabídl, aby se k němu přidala v hrabání a hledání žížal, zdvořile si klekla vedle něj a dala se do práce, přičemž vedla zdvořilou konverzaci “místní vědí nejvíc”. Spořádala jednu z nabízených žížal a zeptala se ho, jestli dál po téhle cestě je něco, na co by si měli dát pozor. Pásovec prohlásil, že tam je Impa Shilup, který nám sežere hlavy. Kláru zajímalo jak to udělat, aby nám hlavy nesežral… pásovec jen konstatoval, že Klára (a pravděpodobně tudíš i ostatní) mají “velkou hlavu”. Byl to moc milý pásovec. Rozloučili jsme se a dál šli ještě víc obezřetně než předtím.

Les postupně poteměl a začal na nás působit ponuře po chvíli chůze už jsme se vláčeli ve špatné náladě lesem, který neměl s tím předchozím nic společného… byl nepřívětivý, ve vzduchu bylo cítit hnilobu, dřevo mrtvých stromů praskalo a skřípalo, jak se kdysi krásně zelené dřeviny rozpadaly a celé to doplňovala zlověstná mlha. Napadlo nás, jestli jsme se nedostali do stínu lesa, kterým jsme šli předtím, ale jakoby tahle znepokojivá krajina neměla konec. Bylo jasné, že musíme přijít s nějakým plánem, aby nám ta nepříjemná atmosféra a naše vlastní špatné myšlenky “nesežraly” hlavu a abychom zvládli jít dál. Rozhodli jsme se zakrýt si výhled na mrtvý les a zlepšit si nějak náladu. Pro jistotu jsme se svázali a Jan udělal tmu (myšlenka byla, že jak říkal Jim, stín je stejně jako světlo opak tmy a když je tma, stín by na nás třeba nemohl) . Pak nás vedl po pěšině dál. Jing začala zpívat veselou melodii, která z části přehlušila praskání mrtvých stromů, Klára se k ní přidala alespoň broukáním. Bylo nám hned lépe. Po krátké době jsme zaslechli hlas Impa Shilup. Byl naštvaný, že mu utíká kořist a snažil se nás ještě vyděsit řečmi o tom, že si na nás počká jinde nebo na někoho jiného.

Les se postupně musel vrátit ke své dřívější podobě, tak když jsme už neslyšeli praskání dřeva a necítili pach hniloby, troufli jsme si poprosit Jana, aby odvolal tmu. Byli jsme zase v mnohem příjemnějším lese. Šli jsme kousek dál, když v tom se odněkud objevil obří balvan (typ Indiana Jones přede mnou docela zdrhal) a valil se naším směrem. Jeho stín vypadal jak obrovská lidská hlava z profilu. Klára se pokusila ostatní strhnout balvanu z cesty a vykřikla varování, že to asi není jen tak nějaký kámen. Rachel, Jan a Jing se okamžitě s balvanem pustili do řeči. Bylo nám řečeno že nás rozmačká a sežere nám kosti. Míra naší zdvořilosti (a Janovo “A je to opravdu nutné”) ho docela vychýlilo z rovnováhy. Dozvěděli jsme se, že Grum (jak se nám dotyčný kámen/hlava představil má strašný hlad a jinak se ke kostem nedostane, protože je všechny sbírá jakýsi Kostisběr. Po vzoru Jing, která se jala malého vyvráceného stromku, aby Gruma podrbala za uchem jsme svorně začali dotyčného litovat a snažili se tak zjistit víc o Kostisběrovi a třeba také o tom, jak se z té nepříjemné situace dostat. Podle Gruma je dotyčný kosti sběr jeden z malého národa (něco jako skřítci z indiánských pověstí?) a Grum se ho opravdu bojí, takže nehodlá riskovat a kosti mu krást, potože když má někdo tolik kostí jako Kostisběr, je to určitě velký zabiják… kde jinde by je vzal, že? Shodili jsme se že od Kostisběra to není hezké že se nepodělí, ale že když se ho Grum ani nikdy nezeptal, vlastně nemůže vědět, jestli by se nepodělil. Dohodli jsme se že za dotyčným Kostisběrem zajdeme a promluvíme si s ním co a jak a jestli by se nedalo nějak dohodnout ohledně kostí pro Gruma. Ten souhlasil s tím, že takové jednání chce vidět.

Dovedl nás na okraj obrovské mýtiny plné kostí, dál s námi jít nechtěl. Ostatky lidí i zvířat nebyly ze začátku příliš rozložené, ale jak jsme se cestičkou mezi nimi dostávali dál a dál, ubývalo měkké tkáně až zůstaly jen kosti. Došli jsme k malé chaloupce z mechu. Před ní bylo vyskládáno několik pyramid z krásně očištěných bílých kostí. Klára se vydala zaklepat.

Nevrlý Kostisběr vypadal jako miniaturní indián, ale jeho stín byl mnohem delší než by se podle úhlu světla očekávalo. Nejdřív se nás snažil vyhodit v domnění, že jsme ztracené duše co chtějí zpět své kosti. Prý je nemůžeme dostat zpátky. Když jsme mu vychválili jeho nádherné dílo a uvedli na pravou míru, že nejme mrtvý co si přišli pro své kosti, docela pookřál a ptal se co tam děláme na takovém místě… vysvětlili jsme mu že jdeme po cestě stínů a začali jsme se ho vyptávat na kosti a Gruma. Řekl nám že má za úkol sbírat a pečovat o kosti mrtvých a že nemůže být vůbec řeč o tom, aby ty ostatky snědl k svačině nějaký ufňukaný balvan… Nakonec sám prohlédl, že nás Grum přemluvil abychom zkusili najít řešení jak ho nakrmit. Nezlobil se a nabídl nám dvě možnosti. Ta první spočívala v tom, že nás pustí zadními vrátky, abychom se nemuseli ke Grumovi vracet s nepořízenou a mohli tedy zmizet bez nějakých problémů a nebo, že pokud opravdu chceme toho ufňukánka nakrmit, může nám vyndat některé naše kosti z těla a nahradit je jakýmikoli z těch, které opatruje. Měli jsme čas na rozmyšlenou.

Po krátké poradě a diskuzi se Klára rozhodla, že by se měla pokusit splnit slib a přidala se k ní i Sagira. S pomocí Jana si vybraly holení kosti z obzvlášť krásného vlka kanadského (Klára) a pravěkého jeskynního šavlozubého lva (Sagira). Kostisběr upozornil i na to, že zákrok to nebude příjemný a jestli se budou dotyčné škubat mohly by z nich být křivonožky, tak ostatní museli Kláru a Sagiru držet. Kostisběr jim vždy precizně rozřízl holeň od kolene ke kotníku, po celé délce postupně roztáhl stranou kůži a svaly aby se objevila kost, poté na ní poklepal, ona s lupnutím vyklouzla ven a následně byla nahrazena vybranou kostí, která se tvarem uzpůsobila tak, aby hezky seděla na místě té původní. Nakonec Kostisběr ránu zašil jakousi šlachou. Bylo to velmi bolestivé, ale jakmile skončil byly obě schopny se opatrně postavit. Bolest po nějaké době začala také ustupovat. Rozloučili jsme se tedy a vydali se nakrmit Gruma.

Grum měl velkou radost. Nevysvětlovali jsme detaily a nakrmili ho. Aby se nám odvděčil, kus nás svezl (představte si partu scionu na kamenném obřím hopíku). Rozloučili jsme se s ním s tím, že mu to mnohem víc sluší když je veselý a nefňuká. Cesta se chvíli tvářila klidně, když v tom jsme zaslechli volání o pomoc. běžel proti nám neznámý nahý indianský mladík. Sagira nás hned upozornila na to, že cítí krev, ale Jing už vyrazila, aby chlapci pomohla a zabalila ho do své košile. Za ní vyrazil i Jan a Klára. Rachel zůstala se Sagirou na místě a zjistila, že na chlapce útočí velikánská sova. Když byl mladík ujištěn, že mu pomůžeme, uchopil kůži uprostřed svého hrudníku a ve skoku do náruče Jing se proměnil v malou myšku. Jing ho schovla do košile a padla k zemi, aby ho zaštítila svým tělem. Díky varování Sagiry a Rachel se pak podařilo Kláře švihnout svým lukem tak, aby sovu donutila změnit směr a Jan zachytil její nepřesný útok spárem rukou omotanou v kabátu (takže nikdo z nás nepřišel k úhoně). Rozzuřenou sovu jsme si pak usmířili domácím sušeným masem.

Chlapec, v tu chvíli myšák, měl na zádech pořádné šrámy. Ošetřili jsme ho sobí masti od Jarven a viditelně se mu ulevilo. Za to, že jsme mu zachránili život, rozhodl se nám ukázat cestu ven a svěřit tajemství o tom, co jsou to stíny (příběh o tom, kde se vzaly). Upozornil nás ale, že by se ostatním v tomto světě nemuselo líbit, že nám to prozradí a tak jsme běželi, zatímco vyprávěl. Když skončil, seskočil Jing z náručí a my jen tak tak proskočili zpátky do našeho světa a ocitli se zase na břehu Vltavy.